V noci 7. července zemřel ve věku jedenaosmdesáti let jeden z nejvýznamnějších a nejváženějších českých hudebních umělců druhé poloviny dvacátého a počátku jednadvacátého století, houslista Josef Suk. Výjimečný tvůrce dokonale vybroušených drahokamů houslového tónu a mág barevné krásy jejich zvuku nás sice opustil, jeho umělecká osobnost a pro nás objevovaný kouzelný svět však žijí s námi dále v jedinečných nahrávkách. Hra Josefa Suka byla naplněna krásou a mužnou ušlechtilostí, ukázněnou zodpovědností tvůrčí energie, prosta jakékoliv módní pózy či vnější bombastičnosti – zcela v souladu s jeho lidskými vlastnostmi. Hlas jeho houslí byl mezi ostatními okamžitě rozpoznatelný jako rukopis velkého malíře ve světové galerii. Mám pocit, že s ním odchází nenahraditelně celá jedna noblesní generace šlechticů nejen hudebního vkusu.
Josef Suk se narodil v Praze do rodiny s hvězdnou hudební minulostí. Jeho pradědem byl Antonín Dvořák, jehož dceru pojal za manželku Dvořákův žák, děd Josef Suk. Otec, ing. Josef Suk, přerušil „slavnou“ linii rodu: ač výborný houslový amatér, stal se ředitelem cukrovaru. Brzy rozpoznal talent svého synka, a svěřil jeho vývoj do té nejlepší možné péče. Jaroslav Kocian byl spolu s Františkem Ondříčkem, Janem Kubelíkem a Vášou Příhodou představitelem tehdejší světově proslulé české houslové školy, a zřejmě byl po svém učiteli Otakaru Ševčíkovi i bezkonkurenčním pedagogem – jeho žáky byli m.j. i Marie Hlouňová či Alexander Plocek, pozdější Sukovi učitelé. Mimochodem, posledním Kocianovým žákem byl i častý Sukův partner v komorní hudbě, nedocenitelný primárius Smetanova kvarteta Jiří Novák. Po maturitě na gymnáziu pokračoval Suk ve studiích u J. Kociana na Pražské konzervatoři, po jeho smrti (1950) u prof. Norberta Kubáta a Karla Šnerbergra. Ještě jako student byl vyslán roku 1948 do Paříže a Bruselu jako nadějný reprezentant nejmladší generace českých houslistů. Osud jej brzy podrobil prvním zkouškám. Matka mu zemřela ve věku třiatřiceti let, padesátiletý otec v roce absolutoria konzervatoře roku 1951. Když byl Suk přijat na AMU, absolvoval u Marie Hlouňové a Alexandra Plocka pouhé čtyři semestry. Po odmítnutí nesmyslné a pro houslistu zničující fyzické práce v „předmětu“ vojenské přípravy (kopání zákopů!) byl „z politických důvodů“ z dalšího studia vyloučen. Záchranou před horším osudem mu bylo přijetí do Armádního uměleckého souboru, kde si hrou na housle mohl odbýt dva roky vojenské povinné služby. Od roku 1950 do roku 1951 byl též primáriem Pražského kvarteta, v roce 1952 ve jménu svého děda založil Sukovo trio. V jeho slavné sestavě Josef Suk – Josef Chuchro – Jan Panenka navštívil později coby komorní hráč stejná světová pódia, na kterých triumfoval jako sólista. Cílevědomost, pracovitost a trpělivost v budování repertoáru a koncertní kariéry byla u Josefa Suka výjimečná a obdivuhodná. Nikdy nepodlehl pokušení provést jakékoliv dílo a předstoupit před publikum byť za nejlákavějších podmínek, pokud si nebyl stoprocentně jistý absolutní dokonalostí připravenosti provedení své hudební představy. Bezesporu mu tento přístup byl usnadněn i jistým minimálním existenčním zabezpečením, prostřednictvím tantiém svých slavných předků. Koncertní realizaci některých stěžejních děl houslového repertoáru zpočátku odkládal a svůj styl tříbil a piloval na zdánlivě jednodušších skladbách. Ovšem už první provedení každého velkého díla bylo později hudební senzací a lahůdkou. Poprvé se tak výrazně stalo na pověstném koncertě v pražském Rudolfinu roku 1954, kterým započal oslnivou dráhu sólisty. Josef Suk hrál mnoho let na skvělý nástroj z dílny Přemysla O. Špidlena. Od roku 1960 pak na stradivárky „Duc de Camposelice“ ze státní sbírky, jež své zemi věnoval Váša Příhoda. Nechci a nemohu zde rozepisovat všechny detaily Mistrovy hudební kariéry, včetně jmen z řady jeho proslulých kolegů – koncertních partnerů. Tím vším se budou jistě zabývat profesionální muzikologové. Dovolím si čtenáři doporučit skvělé Laudatio prof. Jiřího Hlaváče a řeč Mistra Suka, pronesené roku 2003 u příležitosti udělení titulu Doctor Honoris Causa. Zmíním alespoň některé nejpodstatnější momenty Mistrovy umělecké koncertní dráhy, kterou ukončil, stále ve vrcholné formě, až v roce 2002. Světový věhlas zahájilo jeho turné s Českou filharmonií na pódiích třech kontinentů roku 1959. Za dva roky poté byl jmenován sólistou České filharmonie. Roku 1964 se představil v Anglii a USA – americká kritika jeho hru stavěla na úroveň srovnatelnou s uměním Davida Oistracha. Po Antonínu Dvořákovi zdědil lásku ke zvuku violy, kterou často s chutí zaměnil za housle jak v komorním (např. kvinteta se Smetanovci), tak sólovém (Berlioz, Brahms atd.) projevu. Za své nahrávky (EMI, Decca, Columbia, Supraphon, atd.) získal šestkrát Grand Prix du disque de l‘Academie Charles Cross, Edisonovu cenu, obdržel Zlatou desku Columbie a Zlatou i Platinovou desku Supraphonu. Přes světovou proslulost a nakonec i oficiální uznání doma (1964 Státní cena KG, 1977 titul národního umělce) nebylo mu vedením AMU pod trapně malichernými záminkami umožněno na této instituci učit. Proto nakonec pedagogicky působil na Hochschule für Musik ve Vídni (1979 – 1985). Po Listopadu obdržel od prezidenta republiky medaili Za zásluhy (1999), od Francie Řád čestné legie, a dočkal se i již zmíněné pozdní satisfakce – čestného doktorátu AMU. Byl též iniciátorem a uměleckým vedoucím Sukova komorního orchestru (1992 – 2000). I po oficiálním ukončení veřejné koncertní činnosti však své milované housle neodložil. Ještě asi před rokem jsem při jedné příležitosti zaslechl, jak říkal svému dávnému kolegovi – „…už cvičím nejvýš tak pět hodin denně…“. – Pokud existují kůry andělské, věřím, že nyní zjihle naslouchají tónům jeho nebeských houslí, a snaží se přiblížit dokonalosti jeho intonace, rytmu, frázování a zvuku …
