pátek, 21. březen 2008

Padělky nahrávek klasické hudby

Napsal(a) 

V době kompaktních desek a nejnovějších technických prostředků není složité vyrobit falzifikáty nahrávek. Případy padělání ve výtvarném umění, literatuře, padělky hudebních smyčcových nástrojů i plagiáty melodií a hudebních nápadů nejsou neobvyklé. Celý nahrávací průmysl je však nyní v obavách před objevením nezákonných praktik. Ale radujme se, že právě včas. Od vypuknutí aféry "Hattogate" bude zajisté řada nahrávek více sledována, a ti, kteří si koupí nebo budou posuzovat novou nahrávku, budou zajisté obezřetnější.

Technika pomohla řadě firem i umělcům dodat na trh jen ty "nejskvělejší" snímky, a tak je na tomto místě nutno uvést několik případů. Mnohdy se však více jedná o skvělou práci zvukových techniků, než dokonalé zvládnutí techniky, kvality tónu, rytmu a intonace ze strany interpreta. Malým hříchem je, když můžete díky moderní technice poslouchat symfonie Beethovena zcela neporušené, v metronomickém tempu udaném skladatelem, přestože byly nahrány pomaleji nebo rychleji. Nebo třeba vysoké "c" Luciana Pavarottiho, které jak je dostatečně známo a pokud umělci neznělo dobře, bylo natočeno v nižší poloze a technicky upraveno. Ví se také, že v nahrávce EMI Tristana a Isoldy s Furtwänglerem a Kirsten Flagstadt nazpívala dodatečně vysoké "c" Elisabeth Schwarzkopf. V Souzově "Stars and Strips Forever" je nemalé podezření, že Vladimír Horowitz pravděpodobně asi neměl tolik prstů nutných k takovému ohromujícímu provedení, nebo že Paganiniho dvojhmatové trylkové capriccio nahrál s českým houslistou Ivanem Kawaciukem další hráč.

Již daleko větším prohřeškem je však častá úprava zvuku, kde za nahrávky na "historické nástroje" jsou vydávány snímky, jejichž výška je snížena o půltón, nebo nahrávky vydávané obskurními vydavatelstvími a prodávané za velmi nízkou cenu, kde interpret mnohdy není uveden, nebo se jedná o jiného umělce. Příkladem by mohla být nahrávka (PILZ 160244 - Vienna Master Series) Čajkovského klavírního koncertu s Idou Černeckou a London Festival Orchestra pod vedením Laurence Siegela, jejíž originál však nahrál Peter Toperczer se Slovenskou filharmonií a Bystríkem Režuchou. Zde už nejsme daleko nejnovějšímu skandálu v nahrávkách klasické hudby.

Kdo byla Joyce Hatto a její manžel?

Joyce Hatto byla britská klavíristka a pedagožka (1928?-?2006), jejíž koncertní kariéra trvala pouhých 25 let, a která nikdy nevystupovala na velkých pódiích nebo s významnými symfonickými orchestry. Vyvstalo mnoho pochybností o její minulosti a také o neprokázaných kontaktech s významnými osobnostmi, jako byli například Alfred Cortot, Annie Fischer nebo Benno Moiseiewitsch. Po onemocnění rakovinou opustila koncertní pódia v roce 1976. Posudky na její předchozí koncertní činnost a nahrávky u bezvýznamných firem byly většinou negativní. Joyce Hatto zemřela v roce 2006 a recenze na její nahrávky ve všech odborných médiích na celém světě byly mnohokrát oceněny jako jedny z nejlepších nahrávek (Gramophone, Guardian, The Independent, Times, New York Times atd.). Tyto CD pokrývaly zcela neobvyklou šíři repertoáru a byly vydány (2003?-?2007) nahrávací společností Concert Artist/Fidelio Recordings, kterou vlastnil její manžel William Barrington-Coupe (76), který byl zároveň producentem. V posledním roce po vydání více jak 100 nahrávek se na internetových diskusních stránkách a fórech vyskytly pochybnosti o pravosti, respektive o lidských a uměleckých možnostech zrodu těchto nahrávek. Je stěží možné, že by nemocná osoba nahrála téměř veškerou klavírní literaturu včetně těch nejobtížnějších děl. Takový široký repertoár nenahrál ani Richter, Ashkenazy nebo Barenboim. S výjimkou nahrávky Symfonických variací A. Baxe z roku 1965 je nutno brát ostatní s velkou rezervou a důkladně prošetřit jejich původ. William Barrington-Coupe, muž s neslavnou minulostí a stíhaný za defraudaci, přinesl na trh v letech 2003?-?2007 snímky takových děl, jako jsou třeba kompletní nahrávky Brahmsova, Debussyho, Chopinova, Prokofjevova a Ravelova klavírního díla, Lisztových Années de Pelerinage , Transcendentálních etud , operních parafrází, Beethovenových a Mozartových sonát, Godowského kompletních Studií , Chopinových etud, Messiaena, koncertů Brahmse, Griega, Schumanna, Mendelssohna, Rachmaninova, Saint-Saënse i obou koncertů Čajkovského.

Jak celá aféra "Hattogate" začala?

Dříve než tato aféra ve Velké Británii propukla, hudební kritici významných hudebních magazínů, periodik a internetových hudebních portálů (Music Web, Classics Today, Classical Source) označovali nahrávky Joyce Hatto za zcela mimořádné, ojedinělé, a ve všech stylových obdobích za bezkonkurenční. Také byla označována za "největší současnou klavíristku, kterou však nikdo živě neslyšel hrát". Pouze ve vydání nejprestižnějšího časopisu Gramophone (březen 2006) zveřejnil jeho šéfredaktor James Iverne pochyby o pravosti nahrávek. Na tuto jeho výzvu však nikdo nereagoval. Až 14. února 2007, když hudební kritik Jed Distler z New Yorku vložil nahrávku 12 Transcendentálních etud Franze Liszta staženou z iTunes do počítače, display identifikoval, že se jedná o nahrávku společnosti BIS a maďarského klavíristu László Simona. Při hraní další nahrávky Rachmaninova Koncertu č. 3 se na displeji objevil jako interpret Yefim Bronfman.

Důkazy a průkazné materiály

Po počátečním důrazném odmítnutí zfalšování Williamem Barrington-Coupe v The Independent však došlo brzy na důkazy. Andrew Rose z firmy Pristine Audio, která se zabývá rekonstrukcí starých nahrávek (přečtěte a poslechněte si dokonalý rozbor - http://www.pristineaudiodirect.com/HattoHoax.html) potvrdil, jak technika může nejen pomáhat, ale i odhalovat. Současně i jiná společnost - The AHRC Research Centre for the History and Analysis of Recorded Music (CHARM) z Royal Holloway, University of London - zabývající se výzkumem nahrávek Chopinových Mazurek , prokázala obdobné falzifikáty. Za krátkou dobu od 15. února 2007 bylo zjištěno celkem 20 případů nezákonného převzetí nahrávek jiných umělců, které byly vydány pod jménem Joyce Hatto. Mezi poškozenými nechybí jména jako Eugen Indjic, Horacio Guiteréz, Vladimir Ashkenazy, John O`Connor, Jean-Philippe Collard, Mark-André Hamelin a řada dalších. Nejen sólisté, ale také orchestry a dirigenti (Previn, Salonen, Haitink) byli zaměňováni neznámými jmény, a tak místo fiktivního National Philharmonic-Symphony Orchestra byly použity nahrávky Royal Philharmonic Orchestra nebo Vídeňské filharmonie.

CD obsahují v případě nahrávek kompletních cyklů několik odlišných interpretů, časové údaje na obalu i při přehrávání nejsou identické. Rovněž při použití nahrávek cizích interpretů byla časová délka jednotlivých částí mnohdy záměrně změněna. Graf při porovnání originální a falšované nahrávky je zcela identický. Z praxe ověřenou skutečností je také to, že žádný interpret nedovede zahrát stejnou skladbu dvakrát stejně. Moderní přístroje pracující nyní s 24 bity mají mimořádně velkou rozlišovací schopnost. Na těchto přístrojích je možno také identifikovat dynamickou hladinu nahrávky. Vždy i v tomto případě došlo k naprosté shodě. Vyskytla se však také řada skladeb, které hraje Hatto extrémně rychle, nikdo je tak rychle nebyl schopen zahrát, a v daném čase by byly prakticky nehratelné. Při snížení jejich tempa byly opět shodné s převzatými snímky.

Co bude dál?

Jak se k tomuto podvodu postaví společnosti jako například Sony, Decca, Calliope, Hyperion, BIS a další? Vždyť se těchto nahrávek prodávalo hodně a jen MusicWeb přiznává, že jich každý měsíc prodal okolo 300. Nahrávky byly také distribuovány na největším hudebním světovém trhu v USA. Asi se nikdy nedozvíme, zda za touto manipulací stál ještě někdo jiný než William Barrington-Coupe. Jisté však je, jak připustil ve vydání Guardian ze dne 27. února 2007 manžel Joyce Hatto, že nahrávky upravoval, aby uchoval její odkaz a zmírnil její těžký osud. Nejen v dopise švédskému vydavateli Robertu von Bahr (BIS), ale i časopisu Gramophone se přiznal, že zvládl technologii úpravy CD nahrávek, které jeho nemocná manželka již pro bolest nemohla zahrát tak, jako v dřívějších letech. Dle jeho vyjádření měl k dispozici pouze její starší nahrávky na páscích, které nebyly vhodné jak technickou, tak interpretační kvalitou k digitalizaci. Začal tak nejdříve upravovat malé části původních nahrávek, ale později přistoupil ke kopírování celých skladeb. Byl tento čin, o kterém manželka neměla zdání, pouze "z lásky", jak tvrdí William Barrington-Coupe, nebo to byl jasně promyšlený podvod? Kontakty a korespondence s hudebními recenzenty této verzi nasvědčují. Britská společnost British Phonographic Industry (BPI) již začala s vyšetřováním. Pokud se prokáže pravdivost obvinění, stane se tento případ jedním z největších případů pirátství v nahrávací historii. Tento skandál uvedl svět klasické hudby ve zmatek. Naleznou se jinde podobné machinace s nahrávkami? "Hattogate" měl být však objeven dříve.

Zdroje: Gramophone, Guardian, The Independent, Daily Mail, Music web, Times Online, Wall Street Journal, International Herald Tribune, Boston Globe, L. Slatkin in Classical Source, Classics Today.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.