čtvrtek, 12. srpen 2004

Ozvěna

Napsal(a) 

Letní čas přímo láká k responsi toho, co bylo a už nebude. Nejdříve poslední ozvěna Pocty Dvořákovi na počátku května, jež mi nejde z mysli. Akce prazvláštní - soukromá malá firma supluje veřejné instituce, které z toho měly udělat největší mezinárodní hudební událost roku, měly sezvat celebrity z celého světa, nejlepší novináře Evropy a Ameriky, v Praze měla být s konečnou platností umístěna důstojná a umělecky kvalitní Dvořákova socha... Ještě že České muzeum hudby konalo, jak správné muzeum konat má, a připravilo k roku české hudby několik vydařených expozic. Další šanci bude mít stát a Praha - město Dona Giovanniho - za dva roky při oslavách narození Wolfganga Amadea Mozarta. Tehdy však už nebudeme hegemonem, jako jsme mohli být letos, ale pouze komorníkem Salcburku a Vídně. Mimochodem Rakušané - stát, regionální instituce, Salcburk, hudebníci - se na oslavy připravují už tři roky. U nás se pokusí o důstojný mozartovský rámec pražské orchestry, snad i Národní divadlo a pozadu doufám nezůstanou i naše festivaly. Oslavy asi nebudou mít rakouskou velkolepost, nezazní všechny skladatelovy opery, ale jsme známi tím, že dokážeme i za málo peněz velké věci. Ostatně Pocta Dvořákovi toho byla dobrým důkazem. Navíc se těším i na to, že panoptikální turistické mozartovské koncerty, které ve mně vzbuzují antihumánní myšlenky, přijdou snad zkrátka. I když se jistě budou jako supové přiživovat, jako tomu bylo v případě Dvořáka.

Další ozvěna patří festivalu Pražské jaro, jehož je červencové vydání plné. Letošní ročník byl svým způsobem zvláštní. Víceméně sympaticky se představily všechny symfonické orchestry a poslouchat je bylo větším či menším potěšením, žádný však nenabídl výkon světové supertřídy a nepsal dějiny. Lepší to už bylo s jejich repertoárem. Uvést totiž všechny Dvořákovy symfonie byl rozhodně svělý dramaturgický počin, který asi dlouho nikdo nezopakuje. Pozoruhodnou úroveň měly komorní orchestry, komorní soubory a hlavně sólisté. Standing ovations by si festival zasloužil za dvě nové iniciativy - Matiné a Nokturna. Svým způsobem větším překvapením nežli očekávané kreace Garricka Ohlssona a Trevora Pinnocka byly recitály našich klavírních nadějí - Jaroslavy Pěchočové a Markéty Týmlové. Bude jen záležet na kreativitě vedení festivalu, jestli budou v příštích letech dopolední a noční setkávání umělců a jejich posluchačů stejně umělecky přínosná jako letos. V budoucnu se jistě ještě více zlepší komunikace s lidmi přes média a plakátovou kampaň. A snad i samotné město bude festivalem více žít. Vezmete-li v úvahu všechny klady i zápory, pak i největší škarohlíd či píšící všeználek musí uznat, že se 59. ročník podařil. Těšme se už teď na jubilejní šedesátý pražskojarní meeting hudebníků různých národností, ras a duchovního přesvědčení.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.