neděle, 1. březen 2009

Otakar Brousek - Nebeská hudba jiného světa

Napsal(a) 

Otakar Brousek s dirigentem Ondřejem Kukalem, foto Zdeněk Chrapek Otakar Brousek s dirigentem Ondřejem Kukalemfoto: Zdeněk Chrapek

Herec s velkou touhou po hudbě a kdysi v mládí muzikant s neodbytným přáním být hercem, je i ctitelem krásy poezie a české řeči. Z rodu, který založil s ženou Lukou, tanečnicí a obdivovatelkou hudby, vyrostli dva herci, absolventi DAMU s velkým vztahem k muzice, syn Ťulda a dcera Jája. A navíc vnuk Ondřej, herec a skladatel, aranžér a autor filmové muziky, o němž vědí stejně vyznavači klasické hudby jako funku. K nim se postupem času přidává zeť, herec Ladislav Potměšil, snacha, choreografka Helena, a žena Ondřeje, herečka, moderátorka a nejednou i zpěvačka, Adéla Gondíková. Tak takhle se vydařila veskrze múzická dynastie, odvíjející se od jména Otakar Brousek. Přemítá o muzice s jiskrou v oku a je jasné, že je pro jeho život závažná. Tak to i říká.

Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, jak je hudba v životě člověka důležitá. Bez muziky se jen těžko obejdu. Jsem vděčný posluchač například rozhlasových stanic Vltava a Classic a televizních přenosů koncertů. Máme doma také velkou zásobu cédéček s muzikou nejen klasickou, ale i s jazzem, počínaje tím orleánským, přes Duka Ellingtona a Louise Armstronga, až k českému jazzu. A nevyhýbám se ani moderní muzice takzvaně vážné, i když ji nemusím mít každý den.

Je nějaká hudba, která vám možná vadí? Mně nejvíc vadí spotřebnost, kterou jsme zahlcováni. Kamkoliv vstoupíte, do supermarketu nebo restaurace, ale i na soukromých rozhlasových stanicích, tam jste zahlceni hlukem, „bušením do bubnů“ ohlupujícím člověka. Žijeme v éteru zaneřáděném zvukovým smogem.

Je pro vás naopak poslech dobré hudby něčím inspirativní? Nemohu říct, že bych při jejím poslechu nějak rozjímal, spíš ji nechávám plynout, oddávám se jí a dovedu ocenit její hodnotu i kvalitu nahrávky. Posloucháme doma se ženou, která, jako tanečnice, balerina souboru Národního divadla, vyrostla na muzice. Od Chopina, přes romantiky až k Prokofjevovi nás hudba provází a také spojuje.

Měl jste jako dítě v rodině hudební zázemí? Kupodivu ne. Ať jsem pátral jakkoliv, nikdo u nás nebyl hudebně vzdělaný. Maminka, která moc dobře dělala ochotnické divadlo, mně a mladšímu bratrovi Františkovi zpívala a naučila nás zpívat.

Nicméně rodiče vás jednoho dne poslali „do houslí“. A za to jsem jim opravdu vděčný. U nás doma na vsi v Rostoklatech, blízko Českého Brodu, kde jsme žili, jsme nemohli mít klavír, ale naštěstí učil v Brodě profesor Stanislav Ondříček, mladší bratr proslulého houslisty Františka. A tak rodiče koupili housličky a investovali do něčeho, o čem sami vlastně nemohli mít představu.

Skutečně jsem pak sedm let studoval, nejdřív Ševčíka, a už už jsme byli přichystáni, že budeme dělat jeho Mistrovskou školu. V té době jsem také hrával u prvního pultu druhých houslí v gymnaziálním orchestru, který vedl znamenitý profesor zpěvu a hudební výuky. Každoročně jsme měli v Brodě v sokolovně dvakrát koncert, jen výjimečně s výpomocemi z orchestru z rozhlasu nebo od Pražských symfoniků. Hráli jsme originální obsazení dostupných skladeb, některé Dvořákovy Slovanské tance, od Smetany Z českých luhů a hájů, nebo Beethovenovu první symfonii. Živě si vzpomínám na náš koncert 14. března 1939, v předvečer vpádu Němců. Na to se nedá zapomenout. Při tom všem jsem stále sokoloval a dělal různé sporty, volejbal, basketbal, hrál tenis a běhal na lyžích. Sport se ale s houslemi moc neshodoval a učit v budoucnu tělocvik jsem také nechtěl. Nicméně, něco mi z toho sportu zůstalo. Ne dodnes, ale do padesátky jsem byl stále sportovně aktivní.

S Petrem Ebenem a Karlem Houskou (1985), foto Miloš Vorel S Petrem Ebenem a Karlem Houskou (1985)foto: Miloš Vorel

Bylo těžké rozhodnout se tehdy o příští životní cestě? Zasáhl osud. V septimě jsem měl operovaný prostředník na levé ruce a s houslemi byl najednou konec. Dnes s humorem říkám, že tehdy přišel svět o velkého virtuosa! Za války, tak do mých osmnácti, jsem u nás na venkově ještě také zpíval ve smíšeném sboru, druhý bas. Vedl nás vynikající pan řídící, znamenitý houslista a sborista Pražských učitelů.

Jak si rodiče představovali vaši budoucnost? Sotva jako hudebníka. Měli představu, že ze mne bude doktor, ať čehokoliv, lékař, právník. Jenže po atentátu na Reinharda Heydricha byly vysoké školy zavřeny a já jsem byl totálně nasazen na práci v ČKD ve Vysočanech. Napadlo mne sice udělat zkoušky na konzervatoř, už ale ne na hudební, nýbrž hereckou. Jenže i tam výuka skončila a tak jsem čekal na konec války.

Měl jste tehdy i jiné umělecké zájmy, literaturu, poezii? Poezie byla pro mne životadárná a je dodnes polovinou mého života. Bylo ale jasné, že se zaměřím na divadlo. V těch jedenadvaceti se mi po válce už do školy nechtělo, ale měl jsem štěstí. Dostal jsem se do souboru mladých herců a s nimi do divadla na Kladně. Uchytil jsem se a u herectví zůstal. Po roce jsem pak udělal zkoušky k Jindřichu Honzlovi do Studia Národního divadla a tam začala má učňovská a tovaryšská léta. Přiblížil jsem se k tomu nejlepšímu, co mohlo být a denně jsem měl kolem sebe skvělou plejádu hereckých bardů první scény.

Hudba šla v té době nejspíš stranou. Víceméně ano. O tři roky později jsem ovšem musel nastoupit na dvouletou vojenskou službu a přišel jsem do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Tam jsem spolupracoval se symfonickým orchestrem a s malou jazzovou skupinou Ládi Bezubky, s doprovodným mluveným slovem a se zpěvem. Takže hudba přece jen přišla ke slovu.

Jakého typu bylo na začátku vaše herectví? Závidím dnešním mladým, jak z nich na jevištních prknech vyrůstají komplexní kumštýři, vedení k tomu, aby uměli dobře mluvit, zpívat, pohybovat se a na něco hrát. To za nás nebylo. Ke všemu jsme se museli propracovat sami.

Měl jste nějaké role, které byly založeny na muzice? Po roce v Realistickém divadle jsem to zažil až v Déčku u E. F. Buriana, který mě v roce 1952 angažoval. Byl to bytostný muzikant a tak jsme díky jemu museli v lidových svitách a v jeho Vojně naplno zpívat a tančit. V Žebrácké opeře Kurta Weilla mě obsadil do Mackieho Messera. Když tu roli hrajete sto padesátkrát a je v ní živá hudba pod jevištěm, kam nevidíte na dirigenta, tak získáte s hudbou a zpěvem velkou dávku odvahy a zkušenosti. Burian sám báječně zpíval, a Mackieho Messera si i zahrál, takže když mi pak dal důvěru, tak mě opravdu něčemu naučil. Setrval jsem v Déčku do jeho smrti, roku 1959. Odtud jsem pak šel do Divadla na Vinohradech.

Když zní scénická hudba v divadle nebo hudba ve filmu a televizi, vnímáte ji? Jistě. Záleží na režisérovi, jak si to vymyslí, a koho si vybere za muzikanta. Pak buď hudba souzní se scénou anebo je s ní v rozporu a tím i s mým vnímáním. Mám strašně rád už to ladění orchestru. Ostatně, pamatuji dobu, kdy ještě v Divadle na Vinohradech působil živý orchestr. Dokonce tam začínal jako mladíček Jiří Bělohlávek. Když jsme dělali prvně Brouka v hlavě, zpívali jsme závěrečnou písničku s živou hudbou. Hudba podle mě k divadlu patří. Nakonec jsem v mých šedesáti jako host hrál a zpíval v muzikálu My fair lady v Karlínském divadle za řízení Milivoje Uzelace roli Pickeringa.

Která představení vaší kariéry vám díky scénické hudbě nejvíc utkvěla v paměti? Nejvíc vzpomínám na Lermontovovu Maškarádu. Sám o sobě je Lermontovův jevištní rýmovaný verš krásný a múzický. Na jevišti Vinohradského divadla ale stál jako součást dekorace klavír, na který hrál Zdeněk Kožina. Tam byla hudba opravdu součástí děje i představení a bylo to velmi působivé.

Pěstujete celé roky kromě divadla i jiné obory. Kdy jste se začal zabývat poezií, která je sama o sobě hudbou? Směřoval jsem k ní od školy a hlavně mi k tomu zájmu přispěl rozhlas. Už ve dvaadvaceti jsem udělal zkoušky do rozhlasu a tam se mě ujali takoví mistři na slovo vzatí jako šéfrežisér Josef Bezdíček, Miloslav Jareš, Přemysl Pražský, Jiří Horčička, Josef Červinka či Josef Henke. Ti všichni měli výrazný vztah k poezii a hudbě.

Když recitujete báseň, cítíte její melodiku a rytmus? Samozřejmě. Recitátor se bez toho neobejde. Kdo chce tlumočit báseň, musí ctít autora nejen pro smysl toho, co zachytil, ale i pro melodičnost a rytmičnost jeho verše. Kdo to neudělá, ochudí samu poezii a význam obsahu.

V oblasti poezie mnohdy spolupracujete s hudebníky. Přejímáte jejich hudební představy? Mnohokrát jsem spolupracoval ve chvilkách poezie s Petrem Ebenem za jeho klavírní improvizace. U sv. Martina ve zdi jsme dělali večer žalmů, Dvořákových Biblických písní a jeho vlastních skladeb, kde

Se Smetanovým kvartetem Se Smetanovým kvartetem
on hrál na varhany, já recitoval a Jindřich Jindrák zpíval. To byl velký zážitek, zvlášť v tom ojedinělém prostředí historického prostoru. I dnes vystupuji s některými muzikanty a hudebními seskupeními, a mohu se pochlubit i tím, že jsem byl spoluúčasten řady premiér, dokonce velkých orchestrálních děl. Byla jimi například na začátku šedesátých let Vokální symfonie Vladimíra Sommera. Zopakoval jsem si ji v roce 2003 s Českou filharmonií a s Yvonou Škvárovou, za řízení dirigenta Ondřeje Kukala. Dělal jsem také s Jiřím Bělohlávkem Martinů Gilgameše, Hry o Marii anebo v Anežském klášteře s Marií Tomášovou a s velkým orchestrálním aparátem oratorium Marka Kopelenta Lux mirandae sanctitatis. Velkým zážitkem byla pro mne pak premiéra Judy Macabejského Sylvie Bodorové v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Setkal jsem se i s hudbou Jana Nováka, když jsem četl jeho originální latinské texty v oratoriu Dido. To všechno jsou pro mne nesmrtelné zážitky, už jen proto, že jsem vůbec mohl být u toho.

Není divu, že i vaše bohatě rozvětvená rodina je také značně orientovaná na hudbu. Zmiňujete to už v úvodu. Je to tím, že když jsem to sám nikam v muzice nedotáhl, přál jsem si, aby moje dětičky šly o kousek dál než já. Jája i Ťulda měli na konzervatoři hru na klavír a navíc oba chodili ještě soukromě na hodiny klavíru. Chtěl jsem, aby mi někdo z mých potomků jednou zahrál Mozarta, Schuberta, Chopina, nebo aspoň kousek Mondscheinsonaty. Podařilo se. A vnuk Ondra se povedl tak, že žasnu. Je navíc mnohoobročník. Hra na klávesy ve skupině Monkey Business je ovšem spíše úlet. Píše jinak krásnou scénickou muziku pro divadlo Na Fidlovačce a teď i do Figarovy svatby pro Divadlo na Vinohradech. A také písničky a texty, a je k tomu výborný pianista. Vybral si ho na konzervatoři do své klavírní třídy profesor Emil Leichner, ale nakonec se Ondra rozhodl jinak. Udělal zkoušky na herecké oddělení. A stejně je teď pro něj muzika přednější.

Když se zamyslíte, koho máte z klasických autorů nejraději, čí hudbu byste si v tuto chvíli rád poslechl? Mám rád klavírní skladby Janáčka, třeba s Rudolfem Firkušným, a jeho velké symfonické skladby, zvláště Tarase Bulbu. Slyšel jsem všechny jeho opery včetně Osudu, který má nádhernou předehru. Poslouchám rád řadu skladeb Martinů a leccos ze Stravinského, Prokofjeva a také Benjamina Brittena. Mimořádně obdivuji i skladby Richarda Strausse, i když ne všechny. Přivedl mě k němu Milda Kopecký, který byl velmi muzikálně vzdělaný. Upozornil mě na Enšpíglova šibalství a to mě vzalo! Z rozhlasu jsem pak slyšel s Toscaninim Dona Juana a k tomu se přidal Růžový kavalír a samozřejmě Tak pravil Zarathustra. Uchvátily mě Straussovy úžasné pěvecké pasáže a nádherná melodičnost v klenoucích se obloucích.

Kdy a s jakým pocitem hudbu posloucháte? Nejraději se ženou, doma i na koncertech. Právě nedávno jsme slyšeli s Českou filharmonií a Sirem Johnem Eliotem Gardinerem vedle druhého Prokofjevova koncertu také nádherného Beethovenova Egmonta a Eroicu. Egmonta pamatuju tuším ze šestačtyřicátého s Erichem Kleiberem. To tehdy šéfoval filharmonii Kubelík, a s ním jsem také prvně slyšel Stravinského Svěcení jara. Byl jsem z něj úplně mimo! Poslouchal jsem ho také těsně po válce, když na Staroměstském náměstí dával se třemi orchestry Mou vlast. Zopakoval jsem si ten zážitek v devadesátém roce, jen v nové euforii. Setkal jsem se pracovně také s Karlem Ančerlem, Aloisem Klímou, Václavem Neumannem, Václavem Smetáčkem, Leošem Svárovským a Vladimírem Válkem, s nimi osobně, i se skvělou hudbou. Ty hudební vzpomínky mám uložené nejen hluboko v mysli, ale především v srdci.

Váže vás s některými muzikanty i osobní přátelství? Mám mezi nimi už od raných let řadu dobrých přátel. S Bruno Bělčíkem jsme vojančili v AUSu, s Miroslavem Kejmarem se znám z orchestru z Vinohradského divadla, a podobně i se členy souboru Musica bohemica Jaroslava Krčka. Spřátelili jsme se se skladateli J. F. Fischerem, Vladimírem Sommerem a s Lubošem Fišerem. Obdivuju velice jeho klavírní sonátu Ruce a navíc jsem s ním dělal jeho oratorium Nářek nad zkázou města Ur. Patří k nezapomenutelným zážitkům, které mi hudba zprostředkovala.

Utěšila by vás hudba ve chvílích těžkostí života? Určitě. A budete se divit, třeba i hudba Francise Poulenca. Je moderní a má kladný, pozitivní náboj. Miluju také Harolda v Itálii Hectora Berlioze, nádhernou violovou skladbu s orchestrem, jak jsem ji slyšel od Josefa Suka. Snažím se teď pomalu přijít na chuť Honeggerovi a Brahmsovi. Všechno chce svůj čas. Se ženou jsme také vyznavači Mahlerovy hudby. Má absolutně nádherné volné věty. Vlastníme několik nahrávek kompletů, takže můžeme i srovnávat. Posloucháme spolu doma a jsme jako v jiném světě. Je to nebeská hudba. Muzika je můj svět a já jsem v tom světě doma.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.