pondělí, 11. květen 2009

Osudy s Orchestrem a s Operou

Napsal(a) 

České dirigentské spektrum

Mladý dirigent nemá nikdy jednoduchou situaci. V době, kdy Martin Turnovský (29. 9. 1928) přišel na HAMU (1948), byla aktivní celá řada dirigentů starší generace (J. Vogel, B. Bakala, Fr. Jílek, V. Talich, O. Pařík, O. Jeremiáš, B. Liška, R. Brock, V. Kašlík, R. Vašata, K. Šejna, Fr. Škvor, J. Rohan), začínali umělci narození na počátku dvacátých let (V. Jiráček, V. Neumann, M. Bervíd, J. Hrnčíř, J. H. Tichý, O. Trhlík, J. Stárek, J. Waldhans) a byli tu konečně i generační vrstevníci (B. Gregor, Z. Košler, E. Fischer, Š. Koníček, Fr. Vajnar, R. Eliška, L. Pešek). Výjimečné místo měli šéfové velkých těles, Karel Ančerl, Václav Smetáček, Jaroslav Krombholc a Alois Klíma. Prosadit se v této konkurenci nebylo nikterak snadné. Ovšem o kariéře rozhoduje celá řada dalších vlivů včetně náhod. To vše obklopovalo začátky profesní kariéry Martina Turnovského.

Umělec začíná pod klavírem

Otec Martina Turnovského byl právník, ale dobrý klavírista (žák Zemlinského). Od útlého mládí slyšel doma Martin mnoho komorní hudby, kterou často sledoval skryt pod klavírem. Byl už jako dítě velice disponován, protože po dědečkovi zdědil absolutní sluch a mimo jiné také gramofon. Jednou z prvních skladeb, která ho jako dítě uchvátila, byla zcela neuvěřitelně nahrávka Mahlerovy Písně o zemi dirigované Bruno Waltrem.

Otec se znal s dirigentem Georgem Szellem, tehdy šéfem německé opery v Praze. Ten později Martinovi velice pomáhal, posílal mu v době totality gramofonové nahrávky, aby rozšířil jeho znalosti. Když už Martin studoval na HAMU dirigování, odpovídal Szell obratem pošty na některé Martinovy odborné otázky. Zatím však mladý chlapec pilně studoval klavír u prof. Grünfeldové a dociloval výborných výkonů. Na začátku války měl další velký zážitek: zcela očarován vyslechl Straussova Růžového kavalíra .

Pak se ale projevila nacistická moc a Martin jako neárijský míšenec (otec byl Žid) byl v 16 letech internován v koncentračním táboře. Setkal se tam s mnoha významnými osobnostmi, jako například s Oldřichem Kortem, Alfrédem Radokem, Oldřichem Novým. Naštěstí se po skončení války vrátil a mohl dokončit gymnaziální studia.

Zpočátku koketoval s dráhou klavíristy, ale nakonec se rozhodl pro dirigování. Způsobil to koncert Pražského jara, na němž ho zcela fascinoval Charles Munch. Martin se tedy ocitl v roce 1948 na HAMU, kde byli jeho profesory Pavel Dědeček, Metod Doležil, Robert Brock a především Karel Ančerl, který své žáky zval pravidelně na zkoušky ve filharmonii. Martin měl ještě nabídku od Szella, aby studoval v USA na Juilliard School, ale nebylo mu to povoleno. Léta vojny strávil v Armádním uměleckém souboru, kde také vedl Armádní operu, jejíž existence však byla velice krátká. Velkým zážitkem byla výjimečně povolená cesta na festival v Salcburku, kam ho pozval v roce 1956 George Szell a kde mu umožnil návštěvu zkoušek a koncertů především Vídeňských filharmoniků.

V roce 1958 byl vyslán na mezinárodní dirigentskou soutěž do Besançonu, kterou vyhrál. Doprovázel ho ovšem pracovník ministerstva kultury, po jehož zásahu byl Martinovi po návratu odebrán pas. Ač měl celou řadu pozvání, nesměl sedm let jet do zahraničí.

První místa a důležitý zlom

V roce 1959 se stal druhým asistentem Jaroslava Vogla v Brně, brzy byl však propuštěn jako politicky nespolehlivý. Nesměl totiž dostat pas a nemohl tedy vyjíždět s orchestrem do ciziny. Pak mohl působit několik měsíců vedle dirigenta Berky v Teplicích. 1963 získal dobré místo šéfdirigenta Plzeňského rozhlasového orchestru. V roce 1965, po dlouhé době, směl vyjet do zahraničí. Tehdy s Ivanem Moravcem ve Vídni natočil Beethovenův 4. klavírní koncert.

Pak přišla osudová náhoda: Karel Ančerl v roce 1966 onemocněl a musel odříci koncert se Staatskapelle v Drážďanech. Pořadatelé přijali jako náhradu Turnovského a koncert s tímto významným orchestrem byl velmi úspěšný. V té době odcházel od drážďanského orchestru Kurt Sanderling a Turnovskému bylo nabídnuto místo šéfdirigenta. Setrval až do roku 1968 – do okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Na protest ukončil svou činnost v NDR a rozhodl se k emigraci.

Martina Turmovský v létě po válce se Zdeňkem Košlerem u Karla Ančerla Martina Turmovský v létě po válce se Zdeňkem Košlerem u Karla Ančerla

Emigrace

Existence to byla zpočátku nejistá. Dostal několik nabídek na koncerty ve Vídni a v západním Německu, velice pomáhal i George Szell, který stál tehdy v čele Cleveland Orchestra, jednoho z nejlepších amerických těles. Turnovský tam byl pozván k řadě koncertů.

Také Karel Ančerl, který se v té době rovněž rozhodl k emigraci a stal se šéfem Symfonického orchestru v Torontu, zval Martina opakovaně ke koncertům.

Mnohé situace byly komplikované. Pragokoncert například odmítal vyslat české umělce ke koncertům, které řídil Turnovský (stalo se to konkrétně Josefu Sukovi). Rovněž vyvíjel nátlak na Turnovského zahraniční agentury, aby s ním přerušily spolupráci, což se také ve dvou případech stalo. V té době přišla nabídka z norské opery v Oslo, kde se stal na pět let (1975 – 1980) šéfdirigentem. Uvedl řadu závažných děl jako Šostakovičovu Lady Mackbeth, Janáčkovu Káťu Kabanovou, Bartókův Hrad Modrovousův, Ravelovu Španělskou hodinku a další.

Následovalo angažmá na vedoucím místě opery v Bonnu (1980 – 1983). Postupně získal nabídky k hostování u symfonických orchestrů nejen v Evropě, ale také na Novém Zélandu, v Austrálii, Japonsku i jinde.

Šťastné vydechnutí

Konec komunistické totality v roce 1989 připravil Turnovskému nové příležitosti. Byl sice profesorem dirigování na univerzitě v Grazu v Rakousku, ale nastudoval už v roce 1991 provedení Verdiho Othella ve Státní opeře v Praze. Když jsem toto jedinečné představení shlédl, okamžitě jsem požádal jako ředitel orchestru FOK Turnovského, aby přijal místo šéfdirigenta. V té době totiž náhle z tohoto místa odešel Petr Altrichter a musel jsem situaci rychle řešit. 1992 – 1995 vedl Turnovský úspěšně Pražské symfoniky jak doma, tak na řadě zahraničních zájezdů. Současně působil již pravidelně v Japonsku například u Gunma Symphony Orchestra v Takasaki, kde byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem. Hostuje tam dodnes. S Newyorskou filharmonií provedl kantátu Dido od Jana Nováka. V Cincinnati (Ohio) v USA nastudoval v roce 1998 představení Janáčkovy Její pastorkyně. Ačkoliv měl velice omezený počet zkoušek, dokonale připravený soubor provedl dílo pod jeho vedením jedinečně. V dopise mně psal: „Bouřlivé potlesky po jednotlivých aktech a na konci exploze nadšení spolu se spontánním povstáním celého publika, kterého tam bylo kolem 3 000.“ V roce 2001 nastudoval v Seatlu v USA Dvořákovu Rusalku, kterou při osmi představeních shlédlo 24 000 okouzlených posluchačů. Doma hostoval v posledních letech v České filharmonii, vystupuje se Státní filharmonií v Brně, jejímž je čestným dirigentem, řídil Pražskou komorní filharmonii a navzdory věku je zván k dalším koncertním i operním vystoupením doma i v cizině. V letech 2007 a 2008 znovu zavítal též do Bonnu k Beethovenovu orchestru.

Velkou radostí je pro tohoto umělce úspěšná hudební kariéra jeho synů. Jeden (Štěpán) je sólofagotistou Vídeňské filharmonie, druhý (Michal) zastává místo sólohobojisty opery v Klagenfurtu. Navíc mohl doma (Letní festival v Praze) i v cizině (v Japonsku) doprovázet na koncertech  svou vnučku Julii (již jako čtrnáctiletou), výbornou houslistku.

Jaký je Martin Turnovský

Je obtížné slovy vystihnout dirigentskou osobnost. U Turnovského cením neobvyklou všestrannost. Doma se málo ví o jeho kariéře operního dirigenta, což je ovšem v našich podmínkách obvyklé. Vždyť jako operní dirigenti se proslavili venku například Václav Smetáček, Václav Neumann, Jiří Bělohlávek a mnozí další. O zahraničním působení mnoha umělců, někdy velice úspěšném, se u nás málo píše. Bída našeho tisku, zvláště denního a týdeníků, vytváří zoufalé vakuum. Bohužel i domácí hostování nejlepších našich mistrů taktovky je řidší než jejich vystupování v cizině, což je už problém dramaturgie upřednostňující výrazně zahraniční jména.

Turnovský je velice přátelský, pracuje rád v atmosféře tvůrčí spolupráce, není dirigentem despotou. Je velice kultivovaným člověkem širokého kulturního rozhledu, což mu dodává zvláštní kouzlo osobnosti. Stylově zvládá všechna odvětví hudby 18. až 20. století. Má obzvlášť blízký vztah k dílu Bohuslava Martinů. Jeho nahrávka 4. symfonie s Českou filharmonií získala Grand Prix du disque Akademie Charlese Crosse v Paříži.

Osmdesátka zastihuje Martina Turnovského v duševní svěžesti, úspěšně překonal některé nástrahy nemocí odpovídajících věku, zůstává proto stále v dobré formě. Pohoda v manželství a úspěchy dalších generací vlastní rodiny naplňují jeho dny radostí.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.