Nejnovější premiérou (10. 12. 2005) operního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě byly Řecké pašije Bohuslava Martinů, uvedené ve své všeobecně známé „curyšské“ verzi. Tyto Řecké pašije jsou hudebně sevřenější než jejich původní „londýnská“ verze, kterou jsme měli možnost poznat v koprodukční inscenaci Národního divadla v Brně, Royal Opera House, Covent Garden, London a Bregenzer Festspiele v lednu roku 2005 (v anketě Divadelních novin se stala Inscenací roku). V Ostravě hranou „curyšskou“ verzi završuje působivé velké sborové finále, tato novější verze opery však obsahuje nesrovnatelně méně netradičních podnětů k inscenování než její starší původní podoba a Martinů se v ní paradoxně navrací k archaičtější operní formě.
Autorka scény a kostýmů Dana Hávová navrhla dřevěné schodiště postavené na točně a zvolila střídmé oblečení sboru, od něhož se odrážely záměrně barevné kostýmy Kateřiny (později Máří Magdaleny), a také speciální kostýmy pro všechny „apoštoly“ a „Krista“. V Ostravě zdůrazňují monumentálnost hudebního pojetí (zkušený dirigent Václav Návrat ) a věnují velkou pozornost velmi dobře zpívajícímu sboru (sbormistr Jurij Galatenko ). Pěvecké party jsou především pečlivě legátově zazpívány, výraz zůstává poněkud stranou – pěvci většinou stojí čelem k dirigentovi a nijak neskrývají, že jim neunikne ani jediné jeho gesto.
Nebývale dominantní postavou inscenace je pro režiséra Michala Taranta kněz Grigoris (pěvecky výborný Martin Gurbaľ ) ve zlatém ornátu a s masivní berlou ve tvaru kříže i s ukřižovaným Kristem. Na něho (jako na církevního představitele zámožné vesnice Lykovrisi), se soustřeďuje málem více pozornosti než na narůstající ztotožnění „apoštolů“ a Manolia (Gianluca Zampieri j.h.) s jejich úlohami v pašijových hrách. Značný prostor je věnován Grigorisovu duševnímu boji mezi službou bohu a neschopností sebeovládání – opakovaně Manolia fyzicky napadá a v samém závěru inscenace dostává (z mého pohledu zcela nezaslouženou) možnost se kát.
Manolios je v Tarantově pojetí vizionářským snílkem, který se navíc značně utápí ve svém milostném dilematu Lenio – Kateřina. Jedinečnosti mu ubírá přidaná postava Krista (Igor Vejsada ) v červeno-bílé říze s trnovou korunou na hlavě, která se mu „zjevuje“ i ve své ukřižované podobě. Manolios se stává pouhým mučedníkem, oblečeným do kostýmu Krista a uprchlíci jej s sebou odnášejí na svou nekončící pouť. Kateřina Evy Dřízgové je dalším pozoruhodným krokem na její operní cestě. Myslím jen, že je přece jenom dramatičtější než by jí slušelo.
Herecká přesvědčivost chyběla téměř všem představitelům menších rolí (s výjimkou Jiřího Halamy v roli Janakose). Ale nejvíce jsme postrádali výraznou osobnost kněze uprchlíků Fotise, kterou Václav Živný nevytvořil ani jako herec ani jako pěvec.
Ostravským Řeckým pašijím vévodí hudební složka a vnější efektnost inscenačních prostředků (přidané zjevení Krista, „divadelní“ kostýmy apoštolů, několik převleků Kateřiny včetně jasně červeného kostýmu její Máří Magdaleny, zlatý ornát Grigorisův). Inscenace je chvályhodným uvedením vskutku náročného díla, je však spíše scénickým oratoriem, jež postrádá strhující herecké výkony a také silnou závěrečnou katarzi.
