pondělí, 30. červen 2008

Osobnosti: Libor Pešek, Jan Hasenöhrl

Napsal(a) 

Libor Pešek Libor Pešek

Dlouho to vypadalo, že hudbu v letní Praze budou zajišťovat jen náhodní pořadatelé a letní slavnosti staré hudby. V roce 2005 se ale najednou vynořily hned dva festivaly a ten životaschopnější z nich se letos koná už počtvrté. V polovině července roku 2008 začínají "Španělskou nocí" Prague Proms, festival koncertů Českého národního symfonického orchestru s řadou hostů, mimo jiné s filmovou hudbou i doprovodnými jazzovými koncerty. Úvodní "Španělskou noc" 13. července diriguje Libor Pešek, následuje "Hollywoodská noc" filmové hudby, ale také koncert šansoniérky Ute Lemper, dále "Gospelová noc" i "Noc českých houslových virtuózů". Na závěrečném koncertu 3. 8. se jako sólista představí Radek Baborák ve Straussově Koncertu č. 2 pro lesní roh. K rozhovorům jsme pozvali oba hlavní protagonisty festivalu, ředitele ČNSO Jana Hasenöhrla a dirigenta Libora Peška.

Orchestr je levnější než fotbalové mužstvo

Když trumpetista Jan Hasenöhrl v roce 1993 zakládal spolu s dirigentem Zdeňkem Košlerem Český národní symfonický orchestr, bylo to ve zcela jiné kulturní a společenské atmosféře. Všechno bylo v pohybu a leccos vypadalo snadnější než dnes. Situace roku 2008 je jiná, v něčem usazenější, ale v něčem také náročnější a některé letité problémy vypadají až neřešitelně. Díky řadě příznivých okolností i schopnému manažerskému týmu ovšem ČNSO nabízí svým posluchačům každý rok celou koncertní sezonu. Nelze mu upřít zdravého podnikatelského ducha a i zdravě provokativní postoj k řadě běžných zvyklostí stálých českých orchestrů. V roce 2005 založila agentura ČNSO festival Prague Proms, nestydí se tu hrát populárnější letní programy, má svou tvář a vděčné publikum. O tomto festivalu i o některých aspektech fungování orchestru čtěte v následujícím rozhovoru.

Jak se u nás podle vás dnes daří "hudebnímu podnikání"?

Věčný problém jsou samozřejmě finanční zdroje, protože většina ředitelů, provozovatelů orchestrů a divadel, myslím si, se spoléhá na státní peníze. My se snažíme o jiný systém, se kterým jsem se seznámil v roce 1997 v Chicagu během jediné přednášky. Oni dostávají určitou část peněz od města, ale minimálně polovinu musí dotovat donátoři a sponzoři, kterých má Chicagský symfonický orchestr tisíce. Doslova každá babička, která přinesla jeden jediný dolar, je uvedena v brožuře. Takový systém u nás nefunguje, protože všichni jsou zvyklí z minulých dob, které ještě všichni dobře pamatujeme, že peníze jsou, stát je vydělá, my si je rozdáme a pak s nimi můžeme udělat, co uznáme za vhodné, protože jsme umělci. Moje vize je, že musíme dělat něco, co lidi zajímá a za co jsou ochotni zaplatit. A pokud to tak neuděláme, je konec, sály budou prázdné.

Myslíte, že by se velký orchestr uživil jenom hraním? A co další problémy - každý sponzor si vyžádá jenom určitý repertoár, dá se sponzorsky snáz zaplatit festival, ale hůř už se platí instituce...

Pokud vezmu nás jako ČNSO, jsou tři hlavní toky peněz: zahraniční turné, natáčení filmové a symfonické hudby a reklama. A já myslím, že je to potřeba nějakým způsobem rozdělit v rámci chodu instituce, zdroje jsou různé. A reklama možná tvoří až 40 procent rozpočtu. Musíte zkrátka dělat akce, na kterých se sponzor rád prezentuje a bude mít svou reklamu. Samozřejmě sponzoři se dělí hlavně na sportovní a umělecké - těch uměleckých je daleko méně a ještě méně je těch, kteří mají rádi vážnou muziku. Ale musím říct, že pokud se takový sponzor najde, tak už to stojí za to, protože je věrný a přesně ví, v čem je problém klasické hudby a jejího financování.

Mám dojem, že pořád víc je takových mecenášů, kteří mají raději fotbal... Jak se vyvíjí zájem sponzorů?

Já mám pocit, že se to nezhoršuje. V devadesátých letech byla situace taková, že všichni chtěli dávat na golf, hokej, fotbal... Našlo se pár jedinců, kteří si pamatovali, co je klasická hudba. Ale musím říct, že začátkem nového tisíciletí se situace v mnohém změnila. Našli jsme i firmy, které předtím sponzorovaly sport a přicházejí k nám a je to pro ně něco nového. A mezi námi, je to i tím, že rozpočet symfonického orchestru je pořád daleko menší, než rozpočet fotbalového mužstva. Možná že i to, že dostanou za málo peněz hodně muziky, je takový bod zlomu.

Nakolik považujete ČNSO za svébytné těleso, narážím na tu kritiku, že část zázemí pro hráče vám nepřímo poskytují jejich stálí zaměstnavatelé z jiných orchestrů...

Na zázemí České filharmonie nejsme závislí od té doby, kdy jsme na žádost ředitele Riedlbaucha opustili Rudolfinum. Takže tam už není spojení vůbec žádné, pokud asi dva tři hráči ve svém volném čase nepřijdou hostovat. A za to jsme vděční. Pokud jde o FOK, tam je situace podobná, nevyužíváme žádné zázemí, platíme vše Obecnímu domu a městu a s ředitelem Šmídem jsme se naprosto korektně domluvili na tom, že pokud s námi nějací jejich hráči hrají, zmiňujeme tuto skutečnost v programu. Já v tom nevidím žádný problém a jsem vždy ochoten k dialogu. Myslím, že se vody uklidnily a ten hlavní moment nastal, když jsme před dvěma lety udělali smlouvy, ve kterých se naprosto přesně specifikuje vztah hudebníka k nám, ale i zpětně ke svému případnému zaměstnavateli.

Nakolik má v poslední sezoně ČNSO stálé složení?

My jsme vlastně od roku 2006, kdy jsme podepsali tyto stálé smlouvy, hráli všechny abonentní koncerty víceméně ve stejném složení. Myslím, že střídáme obdobně jako státní orchestry, které mají v některých sekcích dvojí obsazení. Dnes je ze 70 nasmlouvaných hráčů 60 procent zcela volných, takže nemají jiný stálý úvazek. A zbývající část je tak půl napůl SOČR a FOK. Se všemi máme limitované "smlouvy o dílo" a po dvou letech si jasně řekneme jak dál. Pomalu směřujeme k tomu, aby tu muzikanti chtěli hrát a neměli nic daného. Máte-li definitivu, sklouzne to většinou k tomu, že si jen chodíte pro peníze a když máte čtrnáct dnů volno, tak proč byste cvičil.

Jak reagujete na krizi v gramofonovém průmyslu, co pro vás dnes znamená nahrávání?

Nahrávání lze rozdělit do tří kategorií. Ta první, za kterou jsem hrozně rád, je nahrávání pro japonskou firmu Victor Entertainment, kde máme smlouvu na dalších deset let, na čtyři tituly ročně, což je myslím nevídané. To je práce, která je krásná a smysluplná. Pak je druhá kategorie, natáčení filmové hudby, kterou ještě mohu rozdělit na velké filmové projekty, které bývají velmi zdařilé, a potom seriály - to je prostě úlitba bohům a peníze, které se vydělávat musí. A třetí kategorie, to je počítačová muzika, ta je samozřejmě surově řečeno plytká, ale je to o práci. Zajímavé je, že asi patnáct let jsme měli zdroj v nahrávání soudobé americké hudby, natočili jsme dobře tři sta cédéček soudobé americké muziky. Ale najednou se zavřela voda a většina amerických dotací teď plyne do činnosti pěveckých sborů. Americké sbory před čtyřmi pěti lety vyrazily do světa a z toho boomu letos zažijeme i něco na Proms.

Co se pro vás změnilo přechodem do Smetanovy síně? A jak to, že nikoho před vámi nenapadlo, že na tom rovném parketu se dá postavit hlediště na praktikábly, takže i z posledních řad je dobře vidět i slyšet?

Jednou větou: jsme rádi, že jsme přešli do Smetanky, zvýšil se nám počet návštěvníků... Já myslím, že úprava hlediště někoho napadla už dřív, ale k realizaci je někdy daleko. My máme své vybrané publikum, alespoň si to myslíme, máme ho strašně rádi, a jsme také ve výborném vztahu s našimi abonenty. Upřímně řečeno, když jsme odcházeli z Rudolfina, měl jsem strach, že nám abonenti odejdou, nebo určitá část. Drtivá většina zůstala s námi, což mě musím říct šokovalo, a v tu chvíli jsme si řekli, že se o ně musíme postarat. Patnáctá řada v Rudolfinu je něco jiného než patnáctá ve Smetance, tak jsme vymysleli tohle stupňovité hlediště. Vyrobili jsem to přes prázdniny, vlastně jsme to měli už vloni na Proms. Všichni to kvitují, protože i akustika je tam mnohem lepší. A jestli nám to Obecní dům povolí, chtěli bychom po vzoru sálu v Leedsu udělat demontovatelnou akustickou mušli, která by se zavěsila nad smyčce. Ve Smetanově síni jsou výborně slyšet dechy, ale smyčce mizí v tom vysokém stropu nad nimi.

Kolik vlastně máte abonentů?

Přes 600. A do prodeje nabízíme dalších 350 vstupenek, a většinou máme plno.

Co byste nejvíc přál kolegům ze státních institucí?

Nechci vůbec moralizovat, vůbec na to nejsem - jsem normální muzikant, který se stará sám o sebe. Kdybych byl terapeut, přál bych hudebníkům víc peněz za méně práce. Ale protože vím, že to nejde, tak bych jim přál, aby co nejdřív prozřeli. Aby dokázali zlomit takovou tu zakořeněnou důvěru ve státní podnik, od kterého očekáváte každý měsíc peníze, ale zároveň od něj očekáváte, že do práce nebudete muset chodit. Spousta lidí v téhle zemi nechápe, a nejen hudebníků, že jsme v jiné situaci než před dvaceti lety a že platí něco za něco.

Jak vypadá z vašeho pohledu role Libora Peška a jak stálých hostujících dirigentů?

Libora Peška orchestr miluje a je to myslím vzájemná láska, protože Libor se k nám chová nádherně. Teď máme smlouvu ještě na dvě sezony a moc doufám, že ji prodlouží. S Paulem Freemanem jsme ve velmi dobrých vztazích, i když spolupráce s orchestrem řídne, postupem času nechce tolik cestovat. Velké naděje vkládáme do Marcella Roty, s ním jsme stále častěji a spolupráce je to úžasná.

Co považujete za největší vrchol skončené sezóny?

Mahlerovu První s Liborem Peškem. Už se těším, až bude venku nahrávka.

Přejděme k festivalu Prague Proms, jaké jsou vaše zkušenosti s publikem letní Prahy?

Byli jsme překvapeni, že Proms si hned v prvních dvou letech našly stálé posluchače. A že jsou to většinou Češi, nejsou to jenom návštěvníci Prahy. V březnu začal předprodej a zájem je opět větší než před rokem. Uvidíme, jaké bude finále, to závisí na počasí a na dalších akcích... Záměrně jsme se vyhnuli Euru, máme zkušenosti, že když byl fotbal, tak i na Barryho Masona byla jen polovina sálu, přestože to byl jeden z vrcholů festivalu.

Jakou máte pozici u těch, kdo v Praze rozhodují o kultuře?

To musí říci oni nebo někdo z venku. Abych řekl pravdu, já se soustředím na provoz orchestru, a na to, co děláme my. A ani to nehodlám moc zkoumat, důležité je, jak to cítí posluchači. Nemáme od hlavního města žádnou dotaci, Proms jsou zkrátka náš vklad do života Prahy.

Na co se teď bezprostředně nejvíc těšíte?

Na zahájení Prague Proms, potom v průběhu festivalu jedeme s Liborem Peškem na dva koncerty do Londýna. A moc se těším na koncert, který budeme mít 10. 7. ve Švýcarsku s Big bandem sv. Blažeje. (Sv. Blažej je patron dechařů, od německého slova blasen - dýchat .) Ten big band jsme založili asi před deseti lety, nahráli jsme desku a pak jsme asi osm let nehráli. Až vloni jsme se k tomu vrátili, natočili jsme desku, která se jmenuje White Mullet a na jejím základě nás pozvali k hostování na prestižním festivalu do Montreux.

Libor Pešek a Jan Hasenöhrl Libor Pešek a Jan Hasenöhrl

Je třeba uhlídat v hudbě dobré mravy

Dirigent Libor Pešek slaví letos pětasedmdesátiny. Zakotvil u Českého národního symfonického orchestru, kde je šéfdirigentem, a jeho koncerty tu patří k nejočekávanějším. Zachovává svou noblesu, jemnost a vysokou úroveň. Se svým orchestrem nahrál mimo jiné čtyřdeskový komplet Mozartových symfonií a v posledních sezonách se společně pustili do symfonií Mahlerových. Někdy litujeme, že se s tímto dirigentem v programech pražských orchestrů nesetkáváme častěji - s oblibou říká, že se stal vyznavačem budhismu a že už chce odpočívat. Zcela se ale postavil za orchestr, který v současné době vede a v uplynulých třech letech (a létech) vložil mnoho sil do nového červencového festivalu v Praze. Od začátku říká, že nechce napodobovat londýnské BBC Proms s jejich tradicí a možnostmi - ale něco z populárního ducha spojeného se solidní uměleckou úrovní díky němu má i letní festival Prague Proms. Ale zdaleka to nejsou jeho jediná angažmá, jak potvrzuje i následující rozhovor.

Jak se vám pracuje s ČNSO a čím si vás tento orchestr nejvíc získal?

Orchestr si mé srdce získal především nasazením, s kterým pracuje při zkouškách i na pódiu. Myslím si, že je to také jeden z důvodů, proč orchestr nemá nouzi o posluchače.

Dá se říci, že jste mu už vtiskl jakýsi osobitý zvuk?

K tomu myslím nebylo dost času, když si uvědomíme, že s orchestrem vystupuji jenom šestkrát ročně, někdy i s několikaměsíční pauzou. Využívám toho, že jsou v orchestru někteří skutečně špičkoví umělci, a snažím se - v krátkém čase, který je nám dán - využívat jejich muzikality a přispět spíš celkovou koncepcí díla.

Jak byste charakterizoval publikum, které si ČNSO časem získalo?

Je především mladší než mívají jiné orchestry, a to je myslím veliké štěstí.

Studujete nějaká nová díla, anebo se spíše vracíte ke svým "starým láskám"?

Okolnosti mne někdy přimějí nastudovat skladbu, kterou jsem dosud nedělal, a já se tomu příliš nevzpírám, protože si aspoň trochu provětrám mozek. Ke starým láskám se ovšem vracím, ale pozoruji, že k nim přistupuji - doufám - vždy trochu jinak.

Koncipujete s ohledem na to i koncerty na Prague Proms?

Prague Proms jsou vždy zvláštní kapitolou v činnosti ČNSO, protože jejich program bere v úvahu letní rozpoložení a různorodost publika.

V posledních sezonách jste realizoval několik koncertů s Mahlerovými symfoniemi - kdy jste tohoto autora pro sebe objevil a začal se jím zabývat?

Vyšel jsem spíše z komorních orchestrů, a tak jsem na Mahlerovo dílo vložil vlastní ruku teprve ve zralém věku. Myslím, že to nebylo na škodu, protože Mahler ve své košatosti potřebuje zkušenosti všelikého druhu. Ty jsem myslím v té době již měl. Ve svém liverpoolském období jsem tam, ale i jinde, nastudoval osm z jeho deseti symfonií. Uměl jsem je zpaměti, což - jak si dovedete představit - samo o sobě znamená ponor do díla, jenž trvá desítky měsíců.

V čem jsou si podle vás blízcí Josef Suk a Gustav Mahler?

Vždycky jsem se snažil propagovat v cizině Josefa Suka jako třetího člena trojhvězdí spolu s Gustavem Mahlerem a Richardem Straussem. Ti tři muži píší obrovité a složité partitury, které mne vzrušují svým zvukem. Josef Suk je z nich nejbližší českému sentimentu, i když velice podobné nálady najdeme především u Gustava Mahlera. Ale myslím si, že Sukovy velkolepé symfonie se více než u Mahlera dobírají po bolestných střetech usmíření.

Máte dojem, že Mahlera cítíte jinak, znáte-li tak dobře Sukovo dílo?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale myslím si, že je to samozřejmé. Cokoliv člověk v životě činí, ovlivňuje jeho další počínání. Vzájemné ovlivnění tam určitě musí být, ale já nejsem schopen posoudit jaké.

Co je pro dirigenta na Mahlerovi nejtěžší?

Udržet posluchače v napětí po celou tu velkou klenbu, tedy mít na zřeteli celek, a s péčí se pozastavit u každého detailu. Nevyplýtvat si předčasně munici na některých vrcholech, protože, věřte, přijdou ještě další.

U jakých zajímavých orchestrů či na zajímavých místech jste v uplynulém přibližně roce měl příležitost hostovat?

Z cizích zemí teď jezdím ponejvíce do Španělska, které prožívá velký "boom" zájmu o operu a symfonickou hudbu. Některá města se předstihují ve financování kultury, aby zvýšila svou celonárodní prestiž. Je to, myslím, pro lidi našeho druhu krásný pohled. Pochopitelně se vracím stále do svého Liverpoolu a jiných anglických měst.

Mohli bychom si ze Španělska vzít příklad a v čem?

Španělsko myslím využilo včas a velice kompetentně fondů Evropské unie, a také si podle mne spojilo svou národní hrdost s pojmem kultury. Tím jsem vlastně naznačil, z čeho bychom si měli vzít příklad.

V rámci festivalu Smetanova Litomyšl jste po delší přestávce dirigoval Českou filharmonii. Na které koncerty nejraději vzpomínáte?

V souvislosti s Českou filharmonií velmi rád vzpomínám na koncerty a nahrávky pro Supraphon z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Myslím, že jsme si v té době hudebně velmi dobře rozuměli.

V Litomyšli jste dirigoval Mou vlast - po jaké době to bylo?

Kompletní Mou vlast jsem, pamatuji-li se dobře, dirigoval v Barceloně na podzim roku 2006. A s Českou filharmonií jsem zahajoval Pražské jaro v roce 1995.

Ve které době svého života jste toto dílo vnímal nejsilněji? A bylo naopak nějaké období, kdy jste Mou vlast bral spíše s rezervou?

Ve svém avantgardním mládí jsem brával Mou vlast spíše s rezervou, z části, hloupě - a také proto, že Smetanu naší generaci otravně zpolitizoval Zdeněk Nejedlý. Svým způsobem bylo štěstí, že jsem se k ní propracoval až ve zralých letech, a o to více jsem ji porozuměl a o to více ji mám teď rád.

U českých orchestrů člověk mívá pocit, jakoby hráči ztráceli radost z hudby - existuje podle vás nějaký recept, aby ji neztráceli?

Tato otázka se mě naštěstí už netýká, protože ČNSO, který nejčastěji diriguji, neduhem pasivity netrpí.

Z pohledu českého návštěvníka koncertů už dirigujete mnohem méně než dříve, čím kromě dirigování v poslední době žijete?

Je přirozené, že v mém věku se člověk nedere na veřejnost s takovou dynamikou jako ve věku mladším. Myslím, že nastal čas, aby své slovo řekla další dirigentská generace. My starší bychom měli pohlídat a předávat kulturu, kterou jsme kdysi sami přebírali, a uhlídat v hudbě dobré mravy. Sám pro sebe mám pocit, že vystupuji tolik, kolik mému životnímu rytmu vyhovuje.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.