Osobnost: Martina Janková

Martina Janková si tento soubor písňových cyklů vybrala nejen proto, aby ukázala šíři svého repertoáru a rozsah svého talentu, nýbrž také a především proto, aby se s námi rozdělila o svůj pohled na život, napsal do průvodního slova k CD s názvem Voyage (Cesta) katolický intelektuál a kněz Tomáš Halík. Mladá česká pěvkyně, původem z Ostravska, již celé jedno desetiletí však usazená ve Švýcarsku, vstupuje nahrávkou na trh takto sólově vlastně poprvé, a to téměř symbolicky v okamžiku, kdy se začíná vymaňovat z plného úvazku u curyšské Opery směrem k větší rozmanitosti možností a úkolů, tedy k větší umělecké volnosti. Tu vidí Martina Janková v rovnoměrnějším rozvrhnutí pozornosti opeře, písni a oratoriu. Zároveň otevřeně hovoří o duchovním rozměru života.

Je velkým životním předělem mít sólovou desku?

Nikdy jsem nad tím takto neuvažovala… Ani název desky Cesta nevznikl úvahou o cestě ve smyslu kariéry, ale spíše uvědoměním si vlastních životních etap, vnitřního vývoje, růstu – až k překročení egoistického já.

Jak vznikla? Z vaší iniciativy?

Už od mých studentských let v basilejské akademii jsme si s klavíristou Gérardem Wyssem, mým profesorem písňové interpretace, říkali: to musíme natočit. Měla jsem něco z tohoto repertoáru i na absolventském koncertě v Basileji. Od té doby jsme si své přání uchovávali – a teď se naskytla příležitost. Gérard je dost zaměstnán, natáčí se známými pěvci, ale s velkou radostí si zavzpomínal a řekl, že ano – že si rád udělá čas.

Sama jste doprovodila CD slovem. Hovoříte v něm o cestě, o touze, o vděčnosti v životě… Jak jste přišla na seřazení jednotlivých titulů tak, aby tvořily celek?

Písně se do té „cesty“ uspořádaly samy. S Gérardem jsme uvažovali, co všechno bychom na písňovou desku dali. Vzpomínali jsme, co se nám kdysi líbilo nejvíce. Jeho silně oslovil Musorgskij a Dvořák, které jsem tehdy přinesla já, on naopak přinesl Strausse a Schoecka. A tak jsme dali dohromady německo-slovanskou desku. Věděli jsme, že tam chceme určitě mít Dětskou světničku a určitě Dvořáka, uvažovali jsme o Straussovi, který byl i na absolventském koncertě… Věděli jsme, že tam máme dětství, dívčí květy a najednou bylo zřetelné, že výběr vytváří oblouk od dětství až po konec života. Takto seřazen byl pro mě repertoár této nahrávky vyznáním, jak se vyvíjí lidská duše. V dětství je to jen „já“ – co se mně líbí a nelíbí. V dorůstání, tam už je vlastně interakce mezi já a ty, už nejde jen o mě, už člověk není na světě sám a tak soběstředný, už se tam dostává, co si myslí a potřebuje druhá osoba. Sem krásně zapadly Písně milostné od Antonína Dvořáka. Nejdříve romantické snění o lásce, pak vyzrálá láska plná obětí, i se ztrátami… Oblouk se vytvořil k vyzrání duše, která překročí sama sebe a řekne: já nejsem důležitý, je tady něco vyššího a já mám štěstí, že mohu tomu vyššímu sloužit. Takže docházíme až po pokoru a opravdovou odevzdanost, kdy člověk pozná svou vlastní omezenost, že těžko překročí vlastní stín.

Dá se tam nicméně hledat i paralela s vaším vlastním prožíváním?

Ano, je tu i můj privátní život: nejdříve jsem jako studentka ostravské konzervatoře zpívala Dvořákovy Biblické písně jen jako písně, které se mi líbí. Ale když později osud člověka trochu přiskřípl, tak najednou se mi začaly odehrávat v hlavě. A já už neslyšela hudbu, ale texty. A začala jsem číst Bibli. To mě přivedlo k Bohu a k útěše, že člověk nemusí životní zátěž nést sám, že je nesen. Že nemusí nést na svých bedrech celý svět. V Händelově Mesiáši se o tom krásně zpívá: Sein Joch ist leicht. Jeho jho netlačí. Když člověk pustí opratě a přenechá to Bohu, teprve pak to začíná být život.

Měla jste tedy z možnosti natočit písňovou desku radost?

Dlouhá léta jsem se písňové tvorbě nemohla věnovat, protože jsem byla uvázána u opery. Moje agentura dělá i koncerty, takže jsem měla balanc s oratorní tvorbou. Tam byla moje bytost nasycena, ale pořád jsem měla touhu vrátit se k písní. Zanedbávala jsem ji možná sedm let. A přitom z těch tří žánrů mi bytostně odpovídá nejvíc! Pamatuji si, jak jsme se před lety radovali nad těmi písněmi jako malá děcka. Byli jsme nadšeni, že jsme spolu mohli muzicírovat… Tehdejší pocity se nedají zakonzervovat, ale měli jsme teď při natáčení snahu alespoň něco z toho zachytit. A stala se z toho bilance, výpověď. Aniž bych to vymýšlela filozoficky, otevřelo se nyní vše přede mnou jako kniha – a na konci byl velký dík.

V čem vám písně tak vyhovují?

Svou intimitou, vypravěčstvím, nádhernými texty. Takové v opeře nejsou. V některých oratoriích ano – například v Janových pašijích, v Eliášovi, v Knize sedmi pečetí… Jinak je však oratorium duchovní opera. Ale píseň, to je osobní, velice intimní záležitost, ta mě z těch tří žánrů oslovuje bytostně nejvíc a po sedm let se mi po ní nejvíc stýskalo. Byla jsem tak ráda, že se natáčení mohlo uskutečnit! Tohle není CD, které prezentuje mě, ale je to poklona, kterou jsem mohla vyjádřit. A je ještě o mnoho lepší, že ji mohu vyjádřit nejen ve Švýcarsku, kde mě operní fanoušci znají, ale i tady doma. Deska je tak trochu i dárkem pro mé rodiče a pro přátele, které tím, že jsem pryč, zanedbávám. Možná je tedy i snahou splatit dluhy…

Jak vy sama osobně vnímáte rozdíl mezi písní a operou?

Opera je divadelní hra, jako televizní inscenace. Kdežto píseň je jako kdybych si privátně, zcela intimně s někým vyprávěla: od srdce k srdci. Píseň je intimní rozhovor, divadlo je hra, kde má člověk roli a není tam za sebe. V písních, i když to nejsou vaše texty, vybíráte něco, co vás osloví. Písně skrývají moje nejsoukromější momenty, ale tím, že jde o slova velkých myslitelů, jsou zároveň univerzální. Slovy velkých básníků se lze dělit s dalšími lidmi. Písně se nedají interpretovat bez toho, aby tam člověk byl privátně za sebe. Proto asi cítím před písní tak velkou pokoru. Větší než před operou. Mám co sdělit? Dokážu to? Pochybnosti jsou větší, velký je tlak plynoucí z hloubky myšlenek a z vědomí omezené možnosti projevu. Při návratu k písním jsem si jasně uvědomila, jak je písňová tvorba interpretačně náročná, když člověk nemá pomůcku scény, kostýmů, partnerů… Najednou vše musí nést sám.

A hlasově? Musela jste ubrat?

Píseň je intimní, takže je nutné balancovat kolem piana, které by ještě bylo znělé – protože do mikrofonu se křičet nedá. Zvuk orchestru zde není, je to velice tichá záležitost, i když třeba ve Dvořákovi i dost dramatická. Píseň nebo koncerty jsou vůbec mimochodem ta nejzdravější rovnováha k opeře. Někdy se člověk v divadle nechá unést hlasitostí, ale na koncertě je najednou vše průzračné. A u nahrávky dvojnásobně. Vizuální kontakt navíc není možný, takže do hlasu je třeba dát i to, co by se na koncertě dalo předat mimikou. Snažila jsem se o to.

Plánujete už další desku?

Uvažujeme o společném projektu s Bernardou Fink. Velice dobře si rozumíme, jsme kamarádky, měly jsme radost, že naše hlasy hezky splývají. A chceme také natočit s Barbarou Marií Willi program, který jsme přednesly loni v Třebíči, možná jen trochu doplněný nebo pozměněný. V březnu se bude natáčet, nevíme ještě, jaké společnosti snímek nabídneme k vydání. Líbilo se mi, jak Barbara nádherně poskládala program, když našla písně českých autorů – emigrantů. Možná teď k „českému Schubertovi“, tedy k Voříškovi, přidáme i toho pravého Schuberta a ke Koželuhovi, Dusíkovi a Rösslerovi Mozarta a Haydna, abychom naše výborné komponisty spojili s hodně známými a udělali jakési srovnání: Češi, podívejme se, nejsme o nic moc horší!

Jaká je vzpomínka na počátky, na studium doma…

Původcem mé cesty byl pan Kotek, korepetitor opavské opery, známý i tím, že o prázdninách vždy vedl cimbálovku složenou z příslušníků své rozvětvené rodiny. Z ní pochází i houslistka Hana Kotková. Poradil mým rodičům, jak zúročit můj talent na lidové škole umění. Na jeho doporučení jsem ukončila výuku hry na cello. Zpěv jsem studovala u paní docentky Drahomíry Míčkové na ostravské konzervatoři i na univerzitě a později soukromě u paní Antonie Denygrové. Jmenovat musím i svou korepetitorku Marii Horáčkovou, která za mnou ještě i nyní jezdívá.

A začátky ve Švýcarsku? Zmiňujete podporu Nadace Český hudební fond a Život umělce a za pomoci vstřícných lidí v Čechách získání švýcarského stipendia, což vám umožnilo stát se studentkou Basilejské akademie a Mezinárodního operního studia v Curychu…

Ano, ale pak si mě vyvolili do normálního ansámblu. Očekávali ode mě naprostou poslušnost, což jsem několik let s vděkem oplácela. Ale teď už jsem musela říci, že přicházejí hezké nabídky zvenku a že k mému růstu je třeba se více věnovat koncertům a písním. Našla jsem pochopení a našli jsme kompromis – dva projekty, tedy dvacet představení do roka.

Na čem v současnosti pracujete?

S Williamem Christiem chystáme v Curychu Händelova Orlanda. Zpívám s altistkou Marianou Mijanovic, jsem Angelika. Podílí se na tom barokní oddělení našeho operního orchestru – La Scintilla. Vedle Christieho s námi často pracuje John Eliot Gardiner nebo Nikolaus Harnoncourt. Aby naši nemuseli v takových případech na starou hudbu angažovat orchestry zvenčí, koupili si staré nástroje a mají to jako hobby. I Marc Minkowski říká, že jsou na úrovni profesionálních barokních orchestrů. Takže mám v této sezoně deset představení Händela a později deset Dona Giovanniho. Zpívá v něm Simon Keenlyside – a vyjde na DVD. Od konce září jsem zkoušela na listopadovou premiéru Lišky Bystroušky v Ženevě. Měl ji dirigovat Jiří Bělohlávek, ale odřekl, což je škoda. Moc jsem se na něj těšila, ještě jsme spolu nepracovali… V Mozartově roku 2006 mě čeká ve Vídni opera Lucio Silla. A tak dále…

Co byste řekla k Mozartově hudbě?

Že mi svědčí nejvíce.

Takže příští léto na festivalu v Salcburku?

Měla jsem tři nádherné nabídky – měly to být opery Lucio Silla, La finta giardiniera a Il re pastore. Dirigovat měli Ivor Bolton, Thomas Hengelbrock a náhle zesnulý Marcello Viotti. Ale bohužel mi curyšský Don Giovanni zablokoval první půlku Salcburského festivalu a Giardino armonico v Ženevě druhou půlku. Takže jsem z časových důvodů musela v Salcburku odříci všechny tři. Je to škoda. Řekli mi ale, že jim je to líto a že mi to vynahradí – budou na mě prý myslet pro rok 2007.

Ale letos jste tam zpívala opět v Kouzelné flétně, že?

Ano. To bylo také trochu nešťastné řízení osudu. Měli jsme nastudovat s Markem Minkowskim operu Mitridate. O té nabídce vím více než dva roky, ale náhle jsme se dozvěděly, že jsme byly s Marianou Mijanovic z obsazení vyndány – obě prý pro jiný vizuální typ. Minkowski si mě velmi přál, ale nebylo to možné.

Nebolelo by ještě víc, kdyby vás nechtěl dirigent?

Ano, to asi učitě. Jestli chce režisér jen jiný typ, tak co na to říci? Co je důležitější – jak vypadám, nebo jak zpívám? Tak se vedení Salcburského festivalu omluvilo a nabídli mi aspoň Papagenu, všechno bylo už jinak obsazené. A slušně mi ji zaplatili. Tak jsem mohla alespoň zažít, jak Flétnu diriguje Riccardo Muti!

Jaké to je pohybovat se v podobné vybrané společnosti?

Jsem vděčná. Curych nabízí stejnou kvalitu jako Salcburk, v některých produkcích dokonce ještě větší. Zjišťuji ovšem, že jsem proto hodně rozmazlená – nejsem totiž občas schopna smířit se s menší kvalitou. Musím na sobě pracovat, protože to není správné. Jsem vděčná, že se dostanu na muzikantské nebe a že se tam mohu učit. A jsem vděčná, že moji rodiče jsou ještě tak mladí, že si to můžeme vychutnat společně, že za mnou mohou jezdit a že se jim dokonce může stát, že sedí na večeři s někým, koho znají z desek – třeba s Johnem Eliotem Gardinerem. A bavit se s ním o chovu oslů, krav a koní. – Teď byli na konci léta na Její pastorkyni, kterou koncertně uvedl v Berlíně Simon Rattle. Jsem ráda, že se může o moji radost se mnou moje nejbližší rodina sdílet. Ale na Stravinského Svatbu, kterou v červnu dirigoval také Simon Rattle, nepřijeli. Musím prozradit, že Stravinskij jim přece jen úplně nesedí.

A jak vy – sedí vám Švýcarsko? Zůstanete definitivně?

Můj snoubenec pracuje v Bernu a nemůže za mnou neustále pendlovat, a tak se tam usadíme definitivně. Jsem ráda, že má obrovský vztah k hudbě, co se týče opery, je úplný fanatik! Je v naší Opeře víc než já, má tři abonmá. To, co je mojí vášní, je i jeho, můžeme si o tom povídat, ale občerstvující zároveň je, že není muzikant, že pracuje se slovem. Za léta v branži mám také – aniž o tom vím – některými nepříjemnými zážitky ze zákulisí zdeformovaný pohled na hudbu. Z jeho původního nadšení čerpám to, co jsem kdysi měla, než jsem začala hudbu dělat profesionálně. Vrací mě na začátek, k původní nezkažené radosti. Pomáhá mi vracet se k tomu křišťálovému, srdečnému. Do doby, kdy jsem zpívala jen z radosti a hleděla na to jako na Boží dar.

Vnímá váš budoucí muž vaše zakotvení v Česku?

Prahu zná, ale byl nyní poprvé na Moravě. Rodiče mohou cestovat, jsou u nás často, a s Rudim si dobře rozumějí. Jsem za ten dar moc vděčná. Zjistila jsem, že nebudu muset jakkoli ztratit kontakt. Našla jsem partnera, který je zamilovaný do Janáčka. Zaujaly ho Beskydy… Domov je tam, kde máte ty nejmilejší. Máme prostě dva domovy.

Váš hlas se ještě stále vyskytuje v tom křišťálově čistém oboru. Nesměřujete nicméně k dramatičtějším úlohám?

Určitě ne.

Na čem ještě dalším pracujete?

Pro příští sezonu se chystá můj debut v roli Zuzanky u nás v Curychu a chtějí mě tam také na Lišku. V Ženevě bude Monteverdiho Poppea. Na další sezonu mám nabídku velkého turné po Itálii s Ivánem Fischerem a Budapešťským festivalovým orchestrem. Máme uvádět Mahlerovu Čtvrtou, to mně sedí. A pro první polovinu mi dal volnou ruku – takže navrhuji tři árie od Myslivečka. Brusel chce operu Mitridate, Ženeva Aničku v Čarostřelci, to je role, kterou jsem ještě nezpívala. V plánech je Fidelio s Nikolausem Harnoncourtem. Budu se také vracet ke Stravinskému se Simonem Rattlem, čekají mě písňové večery s kytarou v Ženevě, a to Haydnovy Anglické canzonetty. Budu se snažit, aby byly neustále přítomny všechny tři žánry – oratoria, písně i opery.

Zdá se, že nemáte problémy s uplatněním?

Kdybych dělala jen operu, asi bych byla jako rostlina, která není dobře zalévaná. Otvírají se mi ale naštěstí dveře velmi široce – od Pergolesiho po Stravinského a Kurtága. Pro jemný lyrický soprán je spousta muziky. Mám nádhernou práci se skvělými lidmi, kde se mohu pořád hodně učit.

Nezískala jste přece jen během let víc jistoty?

Hledání nikdy nekončí, ale pravda je, že člověk získává pevnější půdu pod nohama a vidí, že i na nejvyšších postech jsou lidé jako on. Že jsme všichni stvořeni, všichni k jednomu směřujeme a všichni s jedním bojujeme. Člověk není se svým osudem sám, má útěchu a zakotvení v tom vyšším. Kdyby byl jen v tom lidském – a k tomu patří války, terorismus, drogy… – musel by se zbláznit. Zakotvení v Bohu je jediným smyslem toho, že člověk tu vůbec je.

Jste v takto jasně vyjadřovaných postojích mezi umělci ve svém okruhu výjimkou?

V Curychu je řada věřících zpěváků. Někdy se scházíme a modlíme se za požehnání pro náš operní dům. Máme tam harmonickou atmosféru a věřím, že modlitby mají velikou sílu. Kamkoli člověk přijde a pozná své spolubratry, je doma. To je krásný zážitek, když se můžete začít bavit o Otci i s cizincem, který má úplně jiné kořeny, mentální i historické. Deborah Polaski je věřící. Moc mi před pěti lety pomohla, vyprávěla mi o Bohu a provedla mě jako dospělý křesťan některými věcmi. Bernarda Fink je věřící. Vždycky se setkám s někým, s kým se lze posilovat, podávat si svědectví. Necítím se osamělá. Absolutně ne. Mám naději, že jsme jako údy jednoho těla – části Božího chrámu. Že na světě nejsou jen lokty a boj proti druhému.

Sdílet článek: