Osobnost: Jakub Hrůša

Na české ztuhlé poměry strmá kariéra dirigenta Jakuba Hrůši (23. 7. 1981) hovoří jasnou řečí. Říká, že je pro něj důležitější hledat v hudbě obecné krásy, než se specializovat na pouhý výsek hudby. S okouzlující přirozeností diriguje jak neznámého Mozarta, tak provozně komplikovanou premiéru díla žijícího skladatele. Mimořádně talentovaný mladík s jasnými názory vzbuzuje velké naděje a může být českou „tajnou zbraní“ v pronikání do světového hudebního dění. (Dobrou podporou mu může být členství v umělecké stáji britské agentury IMG.) Je totiž smutným faktem, že od doby generace Jiřího Bělohlávka se žádný český dirigent neetabloval v prestižním klubu světových dirigentů. Jeho cesta, která započala před pětadvaceti lety v Brně, mezi elitu bude sice ještě dlouhá, vykoupená tvrdou prací, odříkáním s nutnou dávkou štěstí, ale Jakub má všechny předpoklady Olympu jednou dosáhnout. V současné době je plně v moci magického pentagramu, jenž tvoří Brno, kde má rodinné zázemí, Zlín, v němž byl loni ustaven za šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů a kterou chce kvalitativně povznést, Praha, kde je dirigentem Pražské komorní filharmonie, a Paříž. V konkurenci 90 dirigentů z celého světa zvítězil a stal se od září 2005 asistentem šéfdirigenta Myung-Whun Chunga u Orchestre Philharmonique de Radio France. (Jestli je čtenářům jméno tohoto dirigenta povědomé, tak doporučuji nahlédnout do katalogu Deutsche Grammophon.) Předtím byl ovšem v letech 2002 až 2005 asistentem dvou šéfů České filharmonie – Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala. Rok 2005 byl zlomovým ve více směrech. Nejenže mu byly nabídnuty pozice v Paříži a ve Zlíně a začíná mít předpoklady pro označení „létající dirigent“, ale poprvé se představil na festivalu Pražské jaro.

Všechny současné čtyři dominanty jeho života však propojuje pátý úhel pentagramu – hudba. Ta je v této chvíli jeho alfou a omegou. V onom zlomovém loňském roce se stalo ještě něco důležitého. Supraphon, jenž sází spíše na jistoty, než aby riskoval, se nechal pro tentokrát vést instinktem, což je nezbytný atribut dobrého producenta, a dal Jakubu Hrůšovi prostor pro natočení debutové desky s Pražskou komorní filharmonií a dvořákovským programem, jež vyjde na přelomu února a března.

Na rozdíl od většiny svých kolegů jste vystudoval všeobecné gymnázium a hrál jste na trombon. Proč právě na něj? Bylo to jednoduché. Vždycky jsem inklinoval ke hře na nějaký dechový nástroj a mým favoritem byl klarinet. Shodou okolností v klarinetové třídě na hudební škole neměli místo, svůj sen jsem však neopustil a nakonec jsem si vybral trombon, který mi fyzicky seděl. Moc se mi tehdy líbil a imponoval mi vůbec způsob hry na tento nástroj. Díky trombonu jsem mohl hrát ve studentském orchestru, začal jsem obdivovat fenomén dirigentské práce. Vlastně od té doby jsem začal o dirigování vážně uvažovat a nakonec jsem se rozhodl během gymnázia pro hudební vysokou školu.

S odstupem si myslíte, že jste udělal dobře, když jste dal před konzervatoří přednost všeobecnému středoškolskému vzdělání? Rozhodně ano. Dokonce teď to začínám oceňovat stále silněji. Když jsem začal studovat AMU, tak jsem samozřejmě cítil určitý handicap v hudebně teoretických předmětech, což jsem doháněl soukromě. Všeobecný přehled se mi však teď zúročuje.

Trombonovou historii jste definitivně ukončil? Sice skomírá, ale jednou za rok, na Vánoce, trombon vytáhnu a hraju s žesťovým kvintetem. Tam se projeví můj „pětiminutový“ nátisk, jenž odchází s okamžikem uložení nástroje do futrálu…

Proč jste studoval vysokou školu v Praze a ne v rodném Brně? Hlavním důvodem byli učitelé v čele s Jiřím Bělohlávkem. Prostě jsem si jich vážil a chtěl jsem být s nimi v kontaktu. Nezastírám, že mě lákala i Praha jako hudební centrum naší země.

Byl jste spokojen s AMU jako se školou, s jejím systémem výuky? Vím o tom, že řada lidí má vůči této škole výhrady, nicméně moje zkušenost je veskrze pozitivní. Možná je to i tím, že ji vnímám zpětně se zdravým odstupem. Všichni moji učitelé mi vycházeli vstříc a cítil jsem jednoznačnou snahu pomoci. Je tu ovšem jeden problém, který však mají všechny vysoké umělecké školy – menší dotace praktických úkolů. Jinak řečeno – student dirigování má přece jen poněkud omezenou možnost kontaktu s orchestrem. A to AMU poskytuje studentům od druhého ročníku každoročně praktické úkoly, což je mimořádné! Samozřejmě pak záleží na studentech, jestli si najdou možnost orchestrální praxe i mimo školu. Já jsem měl štěstí, ohromně mi pomohla spolupráce s Pražským a posléze s Českým studentským orchestrem.

Vloni jste byl stážistou na Universität der Künste v Berlíně. Měl jste tam více orchestrální praxe nežli v Praze? Ne. Vlastně žádnou – kromě jednoho týdne práce s mimoberlínským orchestrem, který měl hodně nadšení, ale méně hráčské kvality. To je však typické. V Praze student diriguje sice jen jednou za rok, ale dobré profesionální orchestry, v Německu snad více, ale na venkově a ve stylu dirigentských kursů. V Německu jsem ale především více pochopil jeho prostředí, jazyk, mentalitu. Důslednost při studiu interpretace německého repertoáru je tam mimořádná. Pedagog prostě nepustí nikoho od studia skladby, dokud se neprozkoumají všechny její aspekty, nejen prakticky, ale také verbálním promýšlením. Samozřejmě to může jít na úkor šířky repertoáru.

Jaké bylo studium u Jiřího Bělohlávka? Veskrze krásné. Přirozeně každá silná pedagogická osobnost zanechává silný otisk. I já v sobě nesu podvědomě i chtěně jeho pečeť. Nicméně jeho způsob výuky je velmi otevřený, tolerantní a vlastně vybízí k tomu, aby se člověk pokoušel argumentovat a třeba i být jiný. Přísnější je v dokonalém zvládnutí manuální techniky. Možná proto je příslušnost k jeho škole rozpoznatelná.

Máte nějaký osobní přístup k dílu v etapě přípravy? Nevím, jestli je to vysloveně specifikum. Snažím se zabývat se partiturou do nejmenších detailů. „Manuálně“ nad ní sedím a mnoho věcí si do ní píšu. Má to jeden negativní dopad. Když se po delším čase k ní vracím, tak je někdy tak nepřehledná, že si musím obstarat jiný, nepopsaný exemplář.

Na absolventském koncertu AMU jste šokoval volbou Asraela, který je náročný i pro zkušeného dirigenta. Máte k Sukovi zvláštní vztah? Rozhodně to nebylo pouze racionální rozhodnutí. Během studia jsem lačně poprvé vstřebával obrovské množství hudby a Asrael mezi ni patřil a bylo to tak silné setkání, že jsem se jím chtěl zabývat. Když jsem později dostal jemné pobídnutí od učitelů, tak byl závěr celkem logický. Mezi mnou a Asraelem vzniklo velmi silné pouto.

Jakou preferujete na současné úrovni svého poznání hudbu? Zdá se mi, že mám určitý cit v širokém slova smyslu pro romantickou hudbu. Možná proto mě pak o to více pro změnu baví hudba starší nebo naopak novější.

Jakub HrůšaStudia stále nemáte dost a pokračujete na AMU v doktorandském cyklu… Rozvíjím tím svůj pozitivní vztah ke škole. Navíc mohu pracovat na tématu, které je pro mě výzvou a intelektuální stimulací a připadá mi potřebné – problematika nové hudby, premiér, problematika mezi autorem nového díla a interpretem-dirigentem. Chtěl jsem spojit dvě věci – potřebu nadále se vzdělávat a provokovat sám sebe k provádění soudobých skladeb.

V roce 2000 jste byl nejlepším i nejmladším českým účastníkem soutěže Pražského jara, když jste byl čtvrtý. Nebylo to přece jen uspěchané? Na nějakém pozdějším ročníku byste jistě uspěl lépe. Ačkoliv jsem neskončil přímo na „stupních vítězů“, tak to byl pro mě milník, vnímal jsem to coby téměř absolvent prvního ročníku AMU jako obrovskou psychologickou vzpruhu. Utvrdilo mě to v rozhodnutí věnovat se profesionálně hudbě. V praktické rovině jsem bezprostředně potom měl několik příležitostí dirigovat dobré orchestry, které bych asi jinak nedostal.

Předpokládám, že soutěží byl asi i konkurs v Paříži, který vám otevřel další úroveň hudební kariéry. Ano, v Paříži to de facto soutěž byla. Přihlásilo se široké spektrum asi 90 kandidátů. Podle mě má takováto konfrontace větší smysl nežli prostá soutěž. Jedná se o opravdovou podporu naší profese, neboť vítězi je nabídnuta konkrétní práce. Tedy ne vavříny a tituly, ale reálná pozice, zkušenosti. Dokonce pro Francouze má post „mladého dirigenta“ nebo „mladého šéfa“ svou společenskou vážnost. Realita je nyní výborná, protože mám praktické úkoly, na kterých se mohu hodně naučit a posunout se dál. Titul je dobrý pro vnější rozměr kariéry, ale pro vlastní hudební práci je ideální tato varianta.

V době studia jste byl asistentem i v Praze. Řekněte čtenářům, co vlastně dělá asistent doma a co v zahraničí? Záleží na tom, jak se asistentura chápe. V České filharmonii to byla především studijní funkce – možnost pozorovat orchestr ve všech činnostech; byly to zkoušky, koncerty, komunikace s dirigenty, kdy se dozvíte i věci, které jsou třeba nepublikovatelné. Pro mě pendant k AMU a reálný kontakt s živoucím orchestrem, navíc prvním u nás. Když pak vznikne krizová situace, tak můžete spíše dostat šanci zaskočit, být „náhradníkem“, což se mi v České filharmonii skutečně stalo a jsem tomuto orchestru vděčný za jeho vstřícnost… Ve Francii je to pojato daleko praktičtěji. Už je za mnou první abonentní koncert, druhý mě čeká na jaře. Mým specifickým úkolem, jehož zvládnutí se u mě předpokládá, je nejsoudobější hudba. Moje práce s Orchestre Philharmonique de Radio France má i kurióznější rozměry. Před Vánoci jsem realizoval nahrávání hudby pro animovaný film. Jako porotce se mohu účastnit všech konkursů, což je další zajímavá zkušenost. Například rád vzpomínám na tympánový konkurs, kde byly desítky uchazečů – odkryl mi mně do té doby neznámé hráčské možnosti na tomto nástroji.

Když má o jedno místo tympanisty zájem tolik lidí, kolik se jich hlásí na židli jednoho houslisty? Běžně se může počet blížit stovce.

Co ještě musíte v Paříži dělat? Několikrát jsem musel vést dělené zkoušky… Víte, pro mě je úžasné, že mohu být v reálném kontaktu s významnými umělci, které jsem v Praze nezažil. Třeba právě před Vánoci to byli Pierre Boulez a Valery Gergiev. Moje dosavadní působení v Paříži je pro mě škola reality interpretačního umění. Někdy je povznášející, jindy i deziluzorní. Navíc je velmi užitečné vidět domácí hudební život z odstupu jiné země. Vzhledem k určité mé skepsi vůči některým jevům českého hudebního života, bylo nádherné, že jedním z největších zážitků v Paříži bylo nastudování Rusalky Jiřím Bělohlávkem v Opera Bastille!

Už jste zmínil svoje působení u dvou významných studentských orchestrů. Jak na těchto několik let vzpomínáte? Byla to ohromná a zároveň nezbytná zkušenost… Bylo to senzační doplnění přínosu Akademie. Realita stálého rytmu dvou večerních zkoušek týdně u hudebně laického kolektivu byla samozřejmě někdy umělecky obtížná. Ale tak to vidím spíše při pohledu nazpět. Tehdy jsem byl jen a jen lačný po jakékoliv možnosti něco tvarovat, a tak tato šance byla přímo posvěcením a dělal jsem to s nadšením. Dalo mi to obrovský základ a specifickou zkušenost. Vše, co jsem prožil s Pražským studentským orchestrem, se ještě prohloubilo s Českým studentským orchestrem. Mimořádná zkušenost vyvrcholila v roce 2003 vystoupením na festivalu Young Euro Classic v berlínském Konzerthausu. Uvědomíte-li si, že orchestr, jenž byl kromě několika dechařů z hudebních škol čistě laický, zahrál (zdatně!) Janáčkova Tarase Bulbu a Kabeláčovo Mysterium času , tak nemusím nic dodávat. Tehdy jsem měl přes všechna manka, která tam nutně byla, pocit hrdosti. Nadšení všech hráčů, které často schází u leckterého profesionálního tělesa, bylo oblažující.

Ve svých kontaktech s mladými hudebníky pokračujete vlastně i na svém novém postu dirigenta Pražské komorní filharmonie, která je stále ještě vnímána jako mladý orchestr. Je generační spřízněnost u orchestru výhodou? Na to neumím odpovědět. Troufám si tvrdit, že tajemství úspěchu orchestru s tím bezprostředně nesouvisí. Nedovedl bych si představit orchestr vysloveně starých hráčů, ale ve světě patří mezi špičková tělesa jak generačně promíchaná, tak i víceméně sjednocená tělesa.

Všiml jsem si, že hodně lidí se na vaše dirigování dívá s potěšením a líbí se jim určitá elegance. Jak moc je důležitá pohybová stránka dirigování? Elegance není důležitá. Znám hodně dirigentů, kteří dirigují velmi neelegantně, a přitom není sporu o tom, že jsou vynikající. Jinou záležitostí je manuální technika, to jest jak přirozeně sdělit svoje ideje orchestru. Ta je alfou a omegou našeho oboru.

Když už jsme zabočili do sféry řemesla, tak mi povězte, co je lepší: ukázat maximum nebo „vyzařovat myšlenky“, fluidum, působit charismatem, jak to vidíme u Karajana, Gergieva a dalších? Oba přístupy jsou možné. Nejde ani tak o ukazování jako o vedení. Tudíž jestli je lepší, zjednodušeně řečeno, aby dirigent orchestr stále vedl, nebo jej na vhodných místech „nechat hrát“. Nezastírám, že jsem blíže poloze vedení. Ideálem je pro mě pak schopnost vést orchestr kdykoliv a vědět, kdy jej nevést… Na celkovém výsledku se způsob dirigování projevuje zcela zásadně. Myslím si, že když je dirigent neexaktní, tak je to na hudbě prostě slyšet – a teď nehodnotím, je-li to dobré, či špatné. Záleží na konkrétním příkladě. To je případ třeba právě Karajana, přestože hra jeho Berlínské filharmonie je fenomenální. Je pak otázkou, kdy je ona neexaktnost vada a kdy není. Určitá zvuková „tekutost“ Berlínské filharmonie pod Karajanem byla typická a pro určitou hudbu pozitivní. Jestliže je orchestr top, tak je prostě možné vést orchestr neexaktně, v opačném případě ale stěží. Charismatičnost dirigenta, jeho vyzařování, inspirovanost nás jako milovníky hudby, nehledě na jeho ruce, zajímá, ale je to vlastně bonus interpretace, byť tak krásný a ve vrcholném umění důležitý.

Jaké je tedy poslání dirigenta? Nad tím se zamýším, když se mě třeba někdo zeptá, zda je dirigent vůbec potřeba. (A není to tak zřídka!) Náplní naší práce je, myslím, nedopustit, aby se hudební činění na pódiu stalo stereotypem a rezignovalo na umělecký rozměr interpretace. Nebýt pouhým vykonavatelem, ale zůstat inspirátorem tvůrčí práce. Známé rčení o „hledačství za notami“ platí v orchestru o to víc, že se nejedná například o kvarteto, ale o padesátičlenný nebo stočlenný kolektiv, množinu různých názorů a pnutí. Dirigent tedy musí být i sjednocujícím činitelem.

Zůstanu ještě chvilku v rovině patosu. Má v současném roztříštěném světě tento typ hudby šanci na život? Určitě, i když budou její posluchači stále menšinou. Neochvějně věřím tomu, že bude stále dost lidí, kteří vyžadují, aby takováto hudba žila.

Máte inspirující vzory, které pro vás hodně znamenají? Co se týká dirigentů, tak je to jednoznačně můj učitel Jiří Bělohlávek, dále pak z historie Leonard Bernstein, Sergiu Celibidache a žijící Claudio Abbado. Přestože mi například Bernsteinova povaha není vlastní, je moc inspirativní se jeho umění alespoň přes nahrávky a filmy dotknout. Celibidache je titán v myšlenkovém uchopení hudby! V jeho nahrávkách je evidentní hodnota, kterou jsem nikde jinde nenašel. Nic na tom nemění jeho někdy nesnesitelný „styl“. Například jeho pomalá tempa volných vět, pro která měl řadu argumentů. Jeho kreace jsou prostě úžasnou školou frází, motivické práce, výstavby gradací, tektoniky všeho druhu. Přijmout se dá ale nadto hlavně jeho osobní odvaha netradičně o hudbě uvažovat. Abbado je jeho určitým protipólem. U něho vždy najdu k hudbě tu nejpřirozenější cestu, kterou si dovedu představit.

Brzy vydá firma Supraphon váš gramofonový debut. Co na desce bude? Byla mi nabídnuta dvořákovská dramaturgie. Ve společnosti známé České suity jsou méně známá díla, laděná na lehce populární notu – Valčíky a Polonéza . Jakoby to hrálo na strunu mého věku – skoro bych se v této chvíli zdráhal nahrávat nějaké skutečně velmi závažné dílo. Nabídka mě moc potěšila a další spolupráce by (v určité věkové přirozenosti?) měla pokračovat. Příští projekt bude obsahovat mého milovaného Suka – jeho Serenádu a Fantastické scherzo .

Sdílet článek: