středa, 7. únor 2007

Osobnost: Ivan Ženatý

Napsal(a) 

Ivan Ženatý Ivan Ženatý

Neslýcháme o něm často, ale jakmile překročí naše hranice, dává o sobě vědět. Přijíždí uskutečnit koncert a připravit další plány. Kdysi naděje české houslové školy, dnes už renomovaný umělec a pedagog na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech. Kdysi laureát Čajkovského soutěže a vítěz mezinárodní soutěže Pražského jara, dnes fundovaný komorní hráč, sólista předních světových orchestrů a pedagog, houslista Ivan Ženatý (1962). Jeho krásným partnerem v koncertní a životní pouti je klavíristka Katarína Ženatá. (Viz foto na straně 18.)

Vracíme se k počátkům. Co vám dalo studium u profesorky Nory Grumlíkové?

Ten základ byl pro mne důležitý nejen po hudební, ale i po lidské stránce. Trávil jsem s ní patnáct let studií, od třinácti po absolutorium na AMU v roce 1987. Naučila mne nejen prstoklady, ale i to, jak by se měl člověk chovat jako člověk.

Lišilo se studium hry u Nory Grumlíkové něčím podstatným od způsobu, jak lze vyučovat?

Dnes si jako kantor uvědomuji různá specifika jejího přístupu, ale dělám to možná trochu jinak. Nicméně ten základní přínos byl v každodenní mnohahodinové kantorské poctivosti a v základní ševčíkovské poučce: „Nehrej druhý tón, pokud neumíš první.“ Držela mne léta na uzdě a udělala dobře, protože mladý člověk by rád letěl co možná nejvýš a co nejrychleji. V mém případě to načasovala tak, abych se mohl i v dospělosti dál vyvíjet. Moc dobře jsme si rozuměli zejména v romantickém repertoáru a v čem ona byla dobrá. Možná jsme méně souzněli v repertoáru virtuózním a v období klasicismu a baroka, protože už tehdy k nám přicházely různé nové směry pojetí, které vlastně ani dodnes nemáme u nás v Čechách dobře zažité.

Měl jste pro své zaměření na hudbu stejnou oporu i doma?

Určitě ano, ale tenkrát v Lomnici nad Popelkou si nikdo neuměl představit, že bych se hudbou zabýval jako profesionál. Pěstovat ji, to ano, ale ne se s ní živit. Byla tam velká tradice amatérských muzikantů a seskupení, s nimiž jsem od dětství hrával, na schůzích spolků včelařů a zahrádkářů, na svatbách a funusech. Dostal jsem se k mnoha žánrům, a hrál jsem zpaměti i podle sluchu, ke zpěvu a k tanci.

Pak jste vystudoval a přitom sbíral různé ceny, až po finále Čajkovského soutěže 1982 a vítězství na Pražském jaru 1986.

Start pro mne znamenala Moskva, kdy se mnou začala jako s hotovým muzikantem mluvit státní agentura Pragokoncert. Od té doby se rozvíjelo mé samostatné koncertování.

Vím o vás, že jste se roku 1988 setkal s Josefem Sukem, který, jak víme, nemá žádné žáky. Přiměl jste ho k výuce?

Myslel jsem si, že to nebude možné a cítil jsem přitom, že už sám jsem muzikus. Říkal mi některé věci přínosné, některé méně, ale pak se stalo, že jsme spolu začali hrát a začali jsme si rozumět neverbální komunikací, jeden od druhého kopírovat různé smyky, zvuky, barvy a ovlivňovat se navzájem. Mnoho jsem se od něj naučil. Někdy mi říkají, že hraji podobně jako on. Tak na to jsem hrdý.

Pak roku 1990 jste získal cenu mezinárodního kurzu Ruggiera Ricciho.

Nebyl to pro mne žádný zlom, jen potvrzení toho, co chci dělat. Kontakt s panem Riccim probíhal beze slov, spíš jsme si hráli, usmívali se na sebe a bylo to moc příjemné. Ale co na houslích ukazoval, to mám dodnes v hlavě, očích a uších.

Byly pro vás čímsi mimořádným mistrovské kurzy v Zürichu a Výmaru, setkání s Milsteinem, Gertlerem a Bezrodným?

Každý z nich mi svou měrou něčím přispěl. Nathan Milstein byl velmi přísný a hodně jsme si rozuměli v Griegovi, už méně v Bachovi. Gertler působil i při pedagogické práci jako umělec a s oblibou používal básnické výrazy. Největší zážitek z těch dnů mám ale s profesorem Bezrodným, který byl skvělý psycholog a uměl úžasně vysvětlit, jak funguje houslista na pódiu, jak funguje jeho hlava, jak funguje, když nefunguje, a co proti tomu dělat.

Stal jste se poměrně brzy sólistou Pražských symfoniků. Čím se ta spolupráce odrazila ve vašem vývoji?

Ještě jako student jsem roku 1987 zašel za ředitelem FOKu dr. Ladislavem Šípem a šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem a řekl jim, že chci být sólistou FOK. Odpověděli mi bez problému, že mi tu roli dají. Měl jsem potom možnost hrát každoročně s orchestrem koncert doma i v zahraničí. Přál bych to dnešním mladým houslistům, stejně jako naši někdejší možnost hojně koncertovat pro Kluby přátel hudby. Ty mají bohužel v současné době velmi obtížnou situaci anebo i zanikají.

Trvá dodnes váš vztah sólisty SOČRu?

My se tváříme, že stále existuje, není však propojen smluvně. Po devadesátém roce jsem tím získal cennou nabídku spolupráce, přestože v té době měl soubor porevoluční problémy organizační, finanční a statutární. Pravda ale je, že měl také obrovskou uměleckou stabilitu ve vedení šéfdirigenta Vladimíra Válka, který i v neklidu času dokázal uplatnit své schopnosti a kvality. O naší další spolupráci se teď domlouváme. Už dnes se na ni těším.

Také jste ovšem hrál s Českou filharmonií. Překvapivě už jako konzervatorista.

Bylo to v roce 1983 za řízení Libora Peška. Naše aktivní spolupráce trvá dodnes, ale nejplodnější a nejstabilnější byla za šéfování Jiřího Bělohlávka. Byl jsem s ní dokonce krátce po devadesátém roce na dlouhém evropském turné. A teď v březnu budu za řízení Ondreje Lenárda hrát Stravinského houslový koncert.

Zaznamenal jste ze spolupráce s těmito nebo jinými předními orchestry významný vliv?

Pokud jde o konkrétní zážitky, tak bych zmínil Symfonické orchestry bavorského a stuttgartského rozhlasu, pak Concertgebouw a BBC. Pokud jde o stabilní spolupráci, tak ti, kdo mne ovlivnili, byli určitě orchestr FOK a také Pražská komorní filharmonie. Ze zámořských souborů jsem měl nejspíš nejlepší pocit z koncertů s orchestrem v Torontu.

Co vaše kontakty s významnými dirigenty a se sólisty?

Ivan Ženatý Ivan Ženatý

Připomněla bych jen jména Yo-Yo Ma, Serge Baudo, Neville Marriner. Právě na ně mám skutečně pěkné vzpomínky. Marriner, když mne prvně slyšel, hned zareagoval: „Ty jsi od Pepuly.“ To mne potěšilo. Mnohokrát jsem hrál Sukovu Fantazii a dirigent Baudo ji se mnou řídil poprvé. Přiznal se k tomu a s velkou a úctyhodnou skromností mi řekl: „Buďte tak hodný a pojďte si to se mnou probrat.“ Yo-Yo Ma mne zase úplnou náhodou slyšel v Norimberku na koncertě a vyžádal si na festivalovém výboru, že si se mnou chce hned druhý den na svém vystoupení společně zahrát. Tak jsme nacvičili jednu Ravelovu skladbu a hráli ji na jeho koncertě jako přídavek. To byla pěkná příhoda.

Po vašem putování světem jste získal roku 1996, v poměrně v mladém věku, profesuru na Vysoké hudební škole C. M. von Webera v Drážďanech.

Byla to doba, kdy jsem chtěl zkusit pedagogicky pracovat. Udělal jsem tedy konkurz do Drážďan, protože jsem ho nemohl dělat v Praze. Nabídl jsem totiž před tím AMU svou spolupráci, odmítli mne, a tak jsem se uplatnil jinde. Možná jsem se jim zdál příliš mladý, možná nezkušený, ambiciózní, nebo nevím jaký ještě, ale každopádně mi naznačili že ne, a v Drážďanech že ano. Proto jsem tam. Ve čtyřiatřiceti dostat v Německu (samozřejmě na základě konkurzu) profesuru, to je docela velká věc, na české poměry doslova pohádka. Takže už deset let vyučuji a moje smlouva je daná do pětašedesáti.

Kolik máte dnes posluchačů?

Mám navíc aprobaci na komorní hru, takže posluchači mé třídy navštěvují i tuto třídu a tím jich nemusím mít mnoho. Na začátku to samozřejmě bylo krušné, protože jsem si nemohl vybírat a musel jsem vzít žáky, které nechtěli moji starší kolegové. Dnes už je to jiné. Mám velmi dobrou třídu, mnozí moji posluchači vyhrávají soutěže a jsou zváni k předním orchestrům nebo se sami na konkurzy do orchestrů připravují. V mé třídě jsou čtyři Češi, tři Němci, a pak mám jednoho Ukrajince a jednu Japonku. Celkem devět posluchačů.

Jaká je, srovnatelně se světem a s dřívějším studiem mladých adeptů, jejich úroveň?

Z největší části stojí všichni nohama na zemi a míří do orchestrů. Cílem je najít dobré místo a živit se hudbou. Iluze, ve které u nás někdy posluchači žijí, že všichni jsou geniální a všichni budou sólisty, zatímco je pak čeká velké zklamání, tam není a nepěstujeme ji. Když se to podaří, je to senzační, ale všem říkám, že si to mají rozmyslet, že sólová cesta je tvrdý chleba a těžký život. Je to názor i tamní celé školy. Možná se to nezdá, ale my máme u přijímacích zkoušek sto houslistů a bereme jich deset.

Kde vidíte smysl svého vyučování, zvlášť když vám zabírá čas pro studium, sólové koncerty a komorní hru?

Nemám pocit, že by mi bralo čas a bránilo mi v růstu. Naopak od posluchačů se lecčemus učím. Je to pro mne ale i jistá stabilita. Byl jsem celý život „na volné noze“ a najednou se nemusím starat, co bude zítra a za měsíc, a nemusím brát každý koncert, když podmínky nevyhovují. Ten pocit je výborný, i když já většinou nabídky neodříkám.

Kolik koncertů máte během roku?

Od roku 1982 hraju v průměru sto koncertů ročně, sólově a s orchestrem. V poslední době je těch orchestrálních víc.

Neomezujete tím počtem vystoupení studium nového repertoáru?

Jsem tak zvyklý pracovat a pod tlakem ze sebe člověk vydává nejvíc. Někdy se mne moji nejbližší snaží krotit, a myslí to určitě dobře. Máme s mou paní také agenturu, a tak se nám daří vše dobře zorganizovat, takže to jistě několik let takhle vydržím.

O své ženě zatím mluvíte jen ve spojení s agenturou. Jenže poslední čtyři roky spolu také hrajeme.

Moje paní klavírní kariéru na koncertním pódiu nikdy neplánovala. Vystudovala v Bratislavě hudební vědu a při ní piano a varhany. Když jsme se seznámili, hráli jsme si z listu a domácí koncerty. Bavilo nás to, a jednoho dne mi nabídla možnost vystoupit se mnou na pódiu. Vysvětloval jsem jí, že to není jako hrát doma. Jenže začalo nám to fungovat a agenti nás už berou společně. Jsem rád, že to tak je. Myslím, že nás dnes lidi v této sestavě znají.

Uskutečnili jste už dokonce společnou nahrávku?

Před čtyřmi roky jsme si u Clartonu dali svatební dárek a nahráli jsme houslové Velké maličkosti – Great Miniatures.

Jak je to všeobecně s vašimi nahrávkami? Připomněla bych Bachovy Sonáty a partity, Dvořákův a Beethovenův koncert, Sukovu Fantazii, komplet Dvořákových skladeb pro housle a klavír, komplet Mozartových skladeb pro housle a violu, Vivaldiho Čtvero ročních dob, Schulhoffovy houslové skladby a z poslední doby Janáčkův koncert Putování dušičky. V čem vidíte nosné pilíře pro budoucnost?

Natočil jsem u nás asi čtyřicet CD, ale bohužel řada vyprodaných snímků se nedočkala reedice, takže ty nahrávky jsou v podstatě ztracené. Pro hudebníka je to nefér. Zaplaťpánbůh, mohu se obracet na jiné firmy.

Pro které firmy teď točíte?

Nahrával jsem v devadesátých letech pro newyorskou firmu Dorian Recordings Dvořáka, Griega a Martinů. Teď jsem si na tři roky dal pauzu. Našel jsem ale v německém Detmoldu firmu Audite, poměrně mladou, temperamentní, vydávající například staré nahrávky Rafaela Kubelíka. Na tom postavila svůj zajímavý katalog. Nabízí mi dlouhodobou spolupráci, kterou chci zahájit nahráváním s Igorem Ardaševem, s nímž máme také koncert na příštím Pražském jaru. Pro tuto firmu chceme v příštím roce natáčet s londýnským BBC orchestrem a Jiřím Bělohlávkem. Stojím o to, vytvořit si v tomto věku kontinuální katalog, v němž se desky uchovají.

Jen tak mimochodem, ještě jste nesáhl po viole?

To ano, ale není to nástroj, se kterým půjdu na pódium.

A taktovka vás neláká, jako se teď často stává houslistům?

Strašně, a právě proto, že vidím, jak to dopadá, když mnozí instrumentalisté dirigují, tak s ní na pódium nepůjdu.

Co prozradíte o svém současném osobním a hudebním prostředí v Drážďanech?

Postavili jsme si po čtyřech letech pobytu v Drážďanech dům na úpatí Saského Švýcarska, ve vesničce Pappritz, třicet kilometrů od naší hranice. Z určitého pohledu žiju v cizí zemi a v cizí kultuře cizího jazyka, kde se ke mně ale dobře chovají a kde mám klid pro svou práci. Cítím se tam doma a rád přijíždím domů, do Prahy.

Žijete vůbec něčím jiným nežli hudbou?

Poměrně hodně čtu a stále mě pro budoucnost láká tvůrčím způsobem literatura. Považuji také za velmi nutné se hýbat a sportovat. Zatím jen jezdíme pravidelně na lyžích a běháme.

Co vás po celé dny nejvíc obklopuje?

(směje se) Má žena a hudba. Mám v poslední době navíc nové povinnosti, jako posekat zahradu nebo v zimě vyházet sníh. Dělám to s potěšením a dává mi to pocit klidu a domova.

Takže žádné vášně, žádné závislosti?

Vášně ano, závislosti ne.

Baví vás dosud koncertování a s ním spojené cestování?

Díky dobré organizaci mívám mezi koncerty i dlouhé úseky pobytu doma. Po velkých cestách se vždy těším na to, že si budu doma cvičit, půjdu do školy a budu spát ve své posteli. Postarám se také o zahradu, vypereme, moje paní vyžehlí a pak znovu jedeme dál.

Jak to líčíte, není to tak trochu usedlé a staromilské?

Ne, je to reakce na předchozí hojné cestování a na nedostatek času k přemýšlení, soustředění a k intenzívní práci na jednom místě.

Proč vás vlastně tolik baví učit, z čeho to vzniklo?

Z touhy po osamocení. Byl jsem dřív vždycky obklopen přáteli, kteří mě měli rádi. Když jsem ale začal hrát, stál jsem najednou opuštěn na hoře, kde to fouká, kde jsem sice viděl spoustu krásného, ale byla mi zima a byl jsem tam sám. Ve škole jsem teď obklopen mladými lidmi, kterým září oči, kteří chtějí něčeho dosáhnut a jsou přitom krásně naivní. To mi uchovává mládí.

Považují vás za pedagoga mírného, či prudkého a nesmlouvavého?

Pedagogická práce je pro mne zdrojem poznání. Každý žák potřebuje jiný přístup. Někdo udělá hned, co mu řeknu, na jiného musím křičet, znemožňovat ho a tlačit ke stěně, nežli pochopí. Rituály jsou různé.

Je dnes stále vaším nejlepším přítelem Princ Oranžský od Giuseppe Antonia Guarneri del Gesu z majetku státní sbírky, zrozený roku 1743?

Je stále se mnou a stále je pro mne studnicí toho neskvělejšího. Mám na něj speciální povolení k vývozu po celé Evropě a pro Ameriku zvláštní letištní formulář, povolující spolucestování. Když se mne ptají, kolik ten nástroj stojí, mlčím. Při koupi letenky se zase ptám já, zda může se mnou cestovat v kabině. Nikam jinam bych ho nedal.

I když dnes máte zázemí v jiné zemi, zůstáváte stále Čechem, s vazbou na rodné Podkrkonoší či Prahu?

Stále to tak cítím a budu to tak cítit až do smrti. Je určitý paradox, že jsem nalezl domov třicet kilometrů od hranice České republiky, ale je to hezká, velmi příjemná součást mého života.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.