Když byl Gennadij Rožděstvenskij na Pražském jaru poprvé, psal se rok 1962. Tehdy s Českou filharmonií uváděl Prokofjevovu Skythskou suitu, Beethovenův 1. klavírní koncert a Symfonii č. 12 Dmitrije Šostakoviče. Závěrečný koncert Pražského jara dirigoval v roce 1974, tehdy provedl s českými sólisty po léta tradiční Beethovenovu Devátou. Ovšem mezitím ho mohla Praha opakovaně zažívat v programech romantických i moderních – dirigoval tu v 70. letech mimo jiné Berliozovu Fantastickou, Čajkovského Patetickou, Brucknerovu Nultou, ale také Paraboly Bohuslava Martinů, Stravinského Žalmovou symfonii nebo Suitu z Šostakovičovy opery Nos. Mezi jeho pražskými koncerty figuruje ojedinělé provedení Mahlerovy Osmé „symfonie tisíců“ z ledna 1973. Počátkem osmdesátých let přivezl Čtvrtou symfonii svého blízkého přítele Alfréda Schnittkeho a hostování pokračují dál. Svojí schopností komunikovat s publikem i orchestrem, charakteristickými gesty, kterými jakoby vytahuje hudbu z hráčů kolem sebe – tím vším se rychle a trvale zapíše. Rád kombinuje známá díla s méně známými, ruská i česká, a tomuto přístupu zůstává věrný i ve svých posledních koncertech. S Pražskými symfoniky v posledních letech provedl vedle Schnittkeho také Sukův Epilog, vzdal hold Václavu Smetáčkovi provedením Foersterova Cyrana z Bergeracu a Smetáčkovy instrumentace Musorgského Kartinek, a na zatím posledním koncertě uvedl Janáčka a Martinů.
Dobře znát ho mohou také starší ctitelé gramofonových desek. Ty od firmy Melodija byly pověstné technickou nekvalitou, ale byly za minulého režimu dostupné a především obsahovaly zcela výjimečné nahrávky. Rožděstvenského bylo možné slyšet v Čajkovského Houslovém koncertu, kde doprovází Davida Oistracha na záznamu koncertu z roku 1968. A jeho Patetická je u nás snad ještě oblíbenější, než smímky Mravinského, zrovna tak nedostižné Labutí jezero. Pokračovat bychom mohli Prokofjevem a Šostakovičem, ale na starých sovětských deskách byl dobře dostupný i jeho Bruckner či Brahms. Rožděstvenskij tak právem ztělesňuje to umělecky hodnotné ze starých časů, stejně jako neustálé hudební objevování. Ovšem ne se vším, co přináší hudební současnost, je spokojen a se vzácnou otevřeností to říká. Rozhovory dává očividně nerad, a jak se přesvědčíme z jeho krátkých lakonických odpovědí s nádechem ironie, patří k těm, kteří mají rádi hudbu, méně už všechny ty řeči kolem.
Provedl jste mnoho méně známých děl české hudby, jakým způsobem si je vybíráte, dáváte na nějaká doporučení?
Nepotřebuji žádné reference, mám noty a knihy – a hraji to, co mám rád.
Jak vnímáte české publikum, je podle vás něčím specifické?
Asi ne. Publikum je podobné všude na světě. Reakce záleží spíš na tom, co se hraje a jak.
Prováděl jste u nás Suka i Foerstera, máte s nimi nějaké další plány?
Od Josefa Suka jsem hrál všechna orchestrální díla – a rád bych to samozřejmě zopakoval. Pokud jde o Foerstera, tam je situace naprosto nenormální – protože nemohu jít v Praze do obchodu s notami a koupit si Foersterovy symfonie. Prostě nejsou. Když jsem tu byl naposledy, prosil jsem alespoň o nějaké nahrávky – dostal jsem rozhlasový záznam, ale velmi starý a technicky by patřil spíš do muzea. A tak nebude nic. Znám pražské obchody s notami, ale to není normální. Byl jsem včera v jednom z obchodů s notami, a tam nemůžete koupit ani Janáčkovu Symfoniettu, Glagolskou mši, ani žádnou ze symfonií Bohuslava Martinů. Ptal jsem se, jak je něco takového možné v hlavním městě Čech. Řekli mi, že tu je problém s autorskými právy, ale to pro mě není odpověď. Pro mě je to nepříjemný důkaz, že komerce zcela převládla nad uměním – z toho je mi smutno. Dvořákovy symfonie, kromě Deváté, v žádném obchodě nejsou – kde je vzít? No dobře, já je mám doma v Moskvě, ale kde si je mají opatřit studenti konzervatoře. V knihovně, koupit se nedají.
Jaká je v tomto ohledu situace v Moskvě?
Když u nás potřebuji sehnat Šostakoviče nebo Prokofjeva, tak ho mohu koupit. A nemají ho jenom, když už je vyprodán, protože je moc velký zájem. Ale tady, protože zkrátka nelze. Musíte jet do Německa nebo do Švýcarska a v Čechách není, to je smutné.
Vloni se slavilo velké výročí Dmitrije Šostakoviče, co pro vás bylo největší událostí?
Provedl jsem ve Velkém divadle jeho operu Lady Macbeth z Mcenského újezdu, první verzi, v den Šostakovičova narození 25. září. To pro mě byla největší událost. Minulý rok se hrál opravdu mnoho.
Máte už nějaké plány na velká výročí Martinů nebo Mahlera?
Myslím, že se tito autoři mají hrát pořád a ne jenom když je jubileum. Martinů je důležitá část symfonického repertoáru, ale nemám teď konkrétní plány.
Máte v současnosti nějaké nahrávací projekty?
V současné době se natáčí pop, rock, black, rap – ale klasická hudba ne. Tak vypadá komerce. A když se zajdete podívat do obchodu, je to podobné. Dříve jste jako první narazili na klasickou hudbu, dnes první patro zabírá pop, druhé rock a někde v suterénu klasika.
Před deseti lety zemřel velký klavírista Svjatoslav Richter, kolik jste měl příležitostí s ním vystupovat?
Velmi málo, vlastně jenom dvakrát. Jednou Čajkovského Koncert b moll, jednou Burlesku Richarda Strausse. Mrzí mě to, ale je to tak. Nemohli jsme se sejít v jediném městě na společném termínu, každý jsme měli jiné plány.
Jak často hrajete se svou manželkou nebo synem? A máte nějaké další sólisty, se kterými pravidelně spolupracujete?
Společně hrajeme velmi často, protože mám velmi široký repertoár. Ale jinak v tom nemám žádný systém, záleží na dílech a repertoáru. Nemám žádné favority.
Máte mezi Dvořákovými symfoniemi nějaké oblíbené?
Všechny jsou fantastické. Mám je rád a všechny jsem dirigoval. Tak teď budu dirigovat na Pražském jaru Sedmou. Hle!
Je po vás pojmenována dirigentská soutěž, jak se v ní angažujete?
To byla Mezinárodní dirigentská soutěž v Sofii, kterou po mně pojmenovali, proběhla už loni, a mně se to moc nelíbí. Byl jsem několikrát v různých porotách, ale nejsem velkým příznivcem soutěží. Sám jsem se nikdy žádné nezúčastnil.
Jak jste se dostal k premiéře skladby Lukáše Matouška?
Váže nás dávné přátelství, známe se už třicet let a setkávali jsme se na různých místech, v Praze, v Salcburku. Věnoval mi svou skladbu Kořeny času, velmi se mi líbí, budu ji hrát s potěšením.
Kolik skladeb jste v životě premiéroval?
Více než sto.
Hrál jste v Praze i suitu k filmové hudbě Alfréda Snittkeho, zajímáte se o filmovou hudbu?
Pokud je hudba dobrá, mohu hrát všechno – tak jako mám rád film, restaurace, květiny.
Jak byste charakterizoval svůj vztah k orchestru FOK?
Vystupuji s tímto orchestrem v posledních dvaceti letech už počtvrté nebo popáté. Mám o něm dobré mínění a velmi rád se s ním setkávám.
Co pro vás znamenalo vzdát v Praze hold Václavu Smetáčkovi?
Kdybych neměl k Václavu Smetáčkovi osobní vztah, vůbec bych do Prahy nejel. Osobně jsem ho poznal na počátku padesátých let, když jsem byl v Praze na stáži a studoval tady. Chodil jsem velmi často na jeho koncerty i na zkoušky a velmi mnoho mi to dalo. Považuji ho za jednoho z největších dirigentů druhé poloviny 20. století.
Vraťme se ještě k programům vašich posledních koncertů v Praze, jak jste sestavoval koncert k poctě Václava Smetáčka?
Foersterova Cyrana z Bergeracu jsem zařadil, protože ho Smetáček skvělým způsobem dirigoval a také nahrál. Dále velmi mnoho hrál Martinů. A sám instrumentoval Musorgského Kartinky. Znám asi deset různých verzí, kromě skvělé Ravelovy, a on dokázal najít svou vlastní cestu, své slyšení tohoto díla, a instrumentaci udělal skvěle.
A váš program s Janáčkem, Martinů a Rousellem?
Ten má velmi jednoduchou myšlenku – je to patrné na první pohled: Janáček i Martinů byli nejvýznamnější čeští skladatelé 20. století, podle mě v celé historii české hudby. A vždycky jsem je chtěl provádět v jejich rodné vlasti. Hluboká idea, že? A proč Rousell? Protože byl učitelem Bohuslava Martinů – žák a jeho učitel, to je velmi jednoduché.
Jak často se setkáváte s hudbou Bohuslava Martinů?
Dílo Martinů jsem naštěstí hrál velmi často. V Basileji jsem uváděl například balet Sfinx, nedávno také Gogolovu Ženitbu. V Praze jsme teď hráli s manželkou a synem Martinů Dvojkoncert pro klavír a housle vůbec poprvé, což je velké doplnění našeho repertoáru. Ještě chceme hrát Martinů Dvojkoncert s komorním orchestrem. Ten bychom mohli provést příště, pokud dostaneme znovu pozvání.
Byla pro vás některá ze skladeb, které jste v Praze uváděl, obzvlášť náročná?
Každé dílo je těžké na provedení, dokonce i to nejhorší. Nepamatuji si, že bych někdy pracoval s lehkou skladbou.
Máte nějaký vzkaz nebo přání, které byste adresoval posluchačům v 21. století?
Chtěl bych jim popřát, aby neztratili víru v klasickou hudbu. Bez ohledu na to, kdy byla složena, jestli v 15., v 19. nebo ve 21. století.
