čtvrtek, 20. prosinec 2007

Osobnost: Ferruccio Furlanetto

Napsal(a) 

Osobnost: Ferruccio Furlanetto Osobnost: Ferruccio Furlanetto

Ferruccio Furlanetto se narodil 16. května 1949 v Sacile, nedaleko Trevisa. Původně studoval přírodní vědy, ale ve dvaadvaceti se rozhodl věnovat se zpěvu. Profesionální debut měl v roce 1974 v Terstu jako Colline v Pucciniho Bohémě, v roce 1979 už zpíval v milánské Scale pod taktovkou Claudia Abbada roli Banqua ve Verdiho Macbethovi. Rok 1980 přinesl debut v Glyndebourne v Haydnově opeře La fedelta premiata a v Metropolitní opeře v New Yorku, kde ztvárnil Velkého inkvizitora ve Verdiho Donu Carlosovi. Vídeňská státní opera následovala roku 1985 titulní rolí ve Figarově svatbě. Roku 2001 se na této scéně stal nositelem titulu komorní pěvec a letos jejím čestným členem.

Odpoledne úplně běžného všedního podzimního dne, ale ve služebním vchodu Vídeňské státní opery stejně postávají dva nebo tři starší lidé snažící se ulovit nějaký autogram. Můj hostitel s úsměvem někde na pomezí potěšení a shovívavosti neodmítá. Také o chvíli později uvnitř divadla je vstřícný, času je prý na rozhovor dost, když dnes večer nezpívá. Sedíme ve zkušebně, odpovědi brouká v hlubokém znělém rejstříku a nerozpakuje se přiznat, že některé věci už ho zpívat nebaví. Má však současně ještě jeden pěvecký sen – a ten by se mu měl splnit za více než tři roky v Americe. Ve Vídni se cítí jako doma, chystá se do Moskvy, zato milánská La Scala mu není příliš sympatická. Takový je tento vášnivý hráč golfu, osmapadesátiletý basista zvučného hlasu – Ferruccio Furlanetto, jehož recitál se uskuteční 10. ledna v Praze. Vyzván, zavzpomíná také na nedávno zesnulého staršího kolegu Pavarottiho. Vidí ho stále před sebou, jak mu s úsměvem naposledy nakoukl do šatny.

Byli jste krajané... Jak na něj vzpomínáte?

Luciano je jediný operní pěvec, kterého mohu poslouchat, aniž bych se jedinou sekundu nudil. Jediný v celé historii operního zpívání. Kvalita jeho hlasu, jeho neuvěřitelná technika, to byla prostě jeho naprostá přirozenost. Všechno, co takto náleží k přírodě, je správné. Jeho piana, jeho interpretace, jeho srdce. To vše bylo jedinečné. A právě pro všechny tyto důvody jsem se nikdy nenudil a nebudu nudit, ani jedinou vteřinu, když budu moci naslouchat tomuto muži.

Jaký byl?

Velmi milý, velmi přirozený člověk s dobrosrdečným širokým úsměvem, a tak bylo také velice snadné mít ho rád jako kolegu a jako přítele. Je to samozřejmě obrovská ztráta, ale musím zároveň říci, že prožil krásný život a že svůj život naplnil. Jeho sláva začala v San Francisku, kde ještě před myšlenkou dát dohromady „tři tenory“ dával už koncerty v Golden Gate Parku. V Americe již byl známý, mimo jiné i z účinkování v reklamě. Byl jediný z operních pěvců, kdo si něco takového mohl tehdy dovolit. Člověk je mrtev, ale umělec je nesmrtelný! Vždycky tak bude s námi. A já budu vždy schopen poslouchat jeho nahrávky a dívat se na jeho videa. Na DVD existuje záznam Lucianova vánočního koncertu, který měl v Montrealu. Je to tak krásné. A když přijdou Vánoce, je nádherné se na tenhle snímek opět znovu podívat. On totiž dovedl vytvořit jedinečnou atmosféru. A to je neuvěřitelný přirozený dar. Bylo mi ho líto, jak trpěl poslední rok. Ale přes tohle všechno měl obrovské štěstí, že mohl završit svůj jedinečný život. A zanechat za sebou dokonce ještě něco unikátnějšího. V našich srdcích zůstane navždy.

V prosinci zpíváte ve Vídeňské státní opeře několikrát Borise Godunova. Je teď vaší oblíbenou rolí?

Rozhodně. Čas Wolfganga Amadea Mozarta je pro mě pryč. Ne, že by se mi přestal líbit, ale už ke mně nenáleží. Zpíval jsem Mozarta patnáct let soustavně, jednu operu za druhou. Tehdy pro mě třeba poslední dějství Figarovy svatby bylo čistým a naprostým štěstím. Teď už totéž říci nemohu. Teď je pro mě takovým čistým štěstím a prožitkem na scéně Boris Godunov – scéna v dumě nebo krásný monolog v dětském pokoji... Je to také Filip z Verdiho Dona Carlose a Massenetův Don Quijote, konkrétně jeho smrt.

Takže Mozarta od vás při pražském recitálu neuslyšíme?

Takhle kategoricky to říci nechci. Samozřejmě, mohu sem a tam na nějakém koncertě zařadit i něco od Mozarta. Čistě pěvecky, vokálně, to není problém, je to dokonce s přibývajícím věkem snad lepší. Když jsem zatím naposledy dělal Dona Giovanniho – bylo to loni, právě tady ve Vídeňské státní opeře – tak to šlo snadněji než kdykoli předtím, ale neměl jsem z něho vlastně žádné potěšení! Neměl jsem z představení velkou radost a neužíval jsem si moc, protože ono je těžké předstírat, že jste mladý muž, třicátník, že se dobře bavíte, když už prostě sám mladý nejste...!

A Borise Godunova na recitálech zpíváte?

Zkouším i to. Někdy se může stát, že některá árie nemá na koncertě takové vyznění jako v opeře v divadle. Bývá to tak například se Šampaňskou árií z Dona Giovanniho. Zatím jsem na koncertech nedával ani krásnou árii Gremina z Evžena Oněgina, ale možná budu. V určitém okamžiku běhu života jsou některé věci náhle lepší než předtím.

Osobnost: Ferruccio Furlanetto Osobnost: Ferruccio Furlanetto

Borise Godunova jste zpíval také v Mariinském divadle v Petrohradu. To není příliš obvyklá role v repertoáru italských pěvců...?!

Není. Náhodou jsem zpíval tuto roli v Rusku jako první Ital a teprve druhý neruský zpěvák! Je to udivující – a pro mě nezapomenutelná událost. Borise mají hrát také ve Velkém divadle, až se bude otvírat po rekonstrukci. To by byla věc! Dělat Borise v Petrohradu i v Moskvě...! To je role, která mi dává hodně, ale myslím, že i já jí mohu dát mnoho...!

Jak zápasíte s ruštinou?

Dělala mi problémy, když jsem začal roli studovat, když jsem měl s Alexisem Weissenbergem první ruský recitál. To bylo na počátku devadesátých let. Ale teď je to pro mě už jazyk blízký, navíc krásný na zpívání. Stejně jako italština, i ruština je založena na samohláskách. Souhlásky nejsou tak silné jako v němčině, nejsou tu ani ty šílené nosovky jako ve francouzštině. Zpívání v ruštině miluji.

Spolupracoval jste na Borisovi s dirigentem Valerijem Gergijevem?

Ano, v Petrohradu i v milánské La Scale. A pak se Semjonem Byčkovem ve Florencii, s Danielem Gattim ve Vídni... A úplně první rady, jak na roli Borise Godunova hledět, mi na samém začátku dal jeden bulharský dirigent. Myslím, že jsem teď už docela hodně uvnitř této postavy, je to pak čistá radost, potěšení.

Boris Godunov je asi rozdílný ve srovnání se všemi ostatními rolemi, že?

Přesně tak. Ty jsou melodramatické, ale Boris je hudební divadlo. Skutečný život v hudbě. Proto vás tak chytne. Emocionálně. Považuji za privilegium, být schopen mít takovou úžasnou roli v repertoáru. Víte, je snadnější mít ty nejlepší výsledky, když máte roli, která vás hluboce naplňuje. Takových mám jen několik – tři, čtyři neuvěřitelné. Ale jinak. Zpívám někdy třeba i doktora Basilia v Lazebníku sevillském, ale nemám moc rád groteskní momenty, které k němu patří, takže ho nedělám s takovým potěšením.

Střídáte obě role v Donu Giovannim, tedy titulní úlohu a také Leporella. Jak jdou dohromady?

Giovanni byl první, teprve po deseti letech mi Herbert von Karajan řekl, abych dělal i Leporella. Byl jsem nejdříve v šoku...! Ale nyní myslím, že to bylo dobře. S ním za dirigentským pultem jsem zažíval krásné momenty, jedno z největších privilegií, která jsem ve své kariéře měl. A salcburský Leporello s Karajanem mi otevřel dveře do světa.

Jak Leporella hrajete? Jako humornou roli?

Nejdříve jsem byl trochu ztracen, ale nakonec jsem se pokusil vytvořit Leporella takového, jakého bych ho chtěl mít sám jako Giovanni – a šlo to docela snadno. Nebyl buffo, ale komický spíš skrze situace. Vždyť dokonce Karajan, se svou tváří, mohl být takhle komický – a byl. Pochopil jsem, že je prostě potřeba nechat působit situace, které vytvořili Lorenzo da Ponte s Mozartem. Text je neuvěřitelně skvělý, být Ital je v tomto případě výhoda. Pomáhá také, jak jste oblečen a nalíčen, jestli jako Giovanni, nebo jako ten druhý. Rád vzpomínám, jak jsme se jednou střídali se Samuelem Rameym – v jedné inscenaci, v jednom měsíci jsme skákali z role do role a byla to velká zábava.

Už jste zpíval na Pražském jaru v roce 1993. Pamatujete na „Mozartovo“ město?

Vzpomínám na entusiasmus pro tehdy nové věci, ale kolem Prahy bylo cítit ještě mnoho z původního, co bývalo. Hádám, že teď už to určitě asi bude jiné... A vlastně ještě jedna vzpomínka se týká Prahy – účinkoval jsem v New Yorku na koncertě pro Václava Havla. Zpíval jsem tehdy Mozarta.

Jak pohlížíte na milánskou Scalu? Je skutečně tak významná?

Pro někoho, kdo začíná, možná. Já jsem takhle přestal uvažovat už dávno. Pro mě je nejkrásnější na světě divadlo La Fenice v Benátkách, naštěstí ho renovovali po požáru do podoby, v jaké bylo předtím. La Scala je důležitá, sám tam mám v prosinci 2008 zpívat v Donu Carlosovi při otevření sezony. Nemám Scalu ale moc rád, znervózňuje mě. Jako jediné divadlo na světě. Jsou tam skupiny lidí, které chtějí jen protestovat, hrozí vám, že když nezaplatíte, budete vybučen. Je to velké divadlo s velkou administrací, takže máte pocit, že jste spíš na nějakém ministerstvu... Jsou jiná divadla, která miluji, jako je Vídeňská státní opera, a nebo třeba Teatro Colon v Buenos Aires, kde mají úžasné obecenstvo. Říká se, že jde o největší italské

město. Je v něm plno nostalgie. A v divadle každý večer na tři tisíce lidí. Je nezapomenutelné, jak vás milují.

Osobnost: Ferruccio Furlanetto Osobnost: Ferruccio Furlanetto
A ve Vídni? Stal jste se čestným členem Opery...

Ano, v červnu. Na světě je třiačtyřicet žijících osobností, kterým se dostalo takové pocty, a vy jste jedním z nich... To se člověka dotkne. Ocenili mě na jevišti, po představení Borise Godunova, publikum tleskalo... Nádherné okamžiky. Mezi mnou a zdejším publikem existuje vzájemná láska. Stejně nádherně bývalo za časů Karajana a pak i Mortiera v Salcburku. Festival byl velmi mezinárodní a současně velmi rakouský. Teď už není. Je to německý festival a ne tak mezinárodní. Byl jsem tam letos v létě a byl jsem zklamán. Velký úspěch, ale publikum už tam není takové, jaké bývalo. Plácalo se na koncertě po každé větě – to se snad neděje ani někde v Zambii. Dobře. Možná je důležité prodat lístky, ale já myslím, že by bylo hezké je prodávat těm správným lidem.

Italská opera provozu dominovala a dominuje. Je to výhoda, být italský pěvec?

Jistě. I v první části mé kariéry, kdy jsem hodně zpíval Mozarta. Jeho senzačním libretistou byl Lorenzo da Ponte. Být Ital znamená rozumět dvojímu až trojímu významu jeho recitativů. Na počátku jsem se věnoval hlavně italskému repertoáru. Pak postupně člověk zraje i k francouzskému, ruskému...

K německému ne?

Ne tak příliš. Ale něco mě přece čeká – poprvé bych měl zpívat barona Ochse ve Straussově Růžovém kavalírovi. Myslím, že tuhle postavu zatím žádný Ital německy nenastudoval. Protože se tam zpívá nejen německy, ale přímo hornorakousky, je Rosenkavalier pro Itala takový obludný mastodont... Setkal jsem se s ním už v roce 1975 v Terstu, kdy jsem zpíval policejního komisaře. Ochsem byl Manfred Jungwirth. Tak mě tehdy fascinoval, že jsem si říkal: jednou...

Kdy a kde vás čeká baron Ochs?

V roce 2011 v San Diegu. Pojí se mi s tím docela zábavná historka. Loni v září jsem zpíval v Los Angeles v Donu Carlosovi a v tamním důležitém listu vyšel velký rozhovor. Jedna z posledních otázek zněla, jestli je nějaká role, kterou bych jednou rád zpíval? Dělal jsem už všechno, co jsem opravdu dělat chtěl, ale je jedna role, která je mým tajným přáním..., odpověděl jsem tehdy. A jmenoval jsem Ochse. Druhý den volali ze San Diega: kdy byste to chtěl dělat? Kdykoli, řekl jsem. A další den se ptala losangeleská opera na totéž. Dobré, ne?

Moc médií...

Ano, přesně tak. Do té chvíle šlo o sen a náhle o něco zcela reálného, co bude!

A jiné přání?

Nemám. Měl jsem dřív jedno, týkalo se shodou okolností také San Diega, ale šlo o omyl... Viděl jsem před lety na festivalu v Glyndebourne nádherného Falstaffa v režii Jeana-Pierra Ponnella, zpíval Renato Capechi. Měl temný hlas – a to mě spletlo. Myslel jsem, že budu moci roli dělat také. Až když jsem začal part studovat, zjistil jsem, že je pro čistý baryton, tedy pro mě moc vysoko. Zazpíval bych to, ale asi bych si uškodil, navíc barva hlasu byla pryč. Pravděpodobně bych dostal divadlo do situace, že by nakonec stejně někoho na poslední chvíli muselo hledat. Tak jsem projekt rok a půl předem vzdal raději hned sám.

Je důležité znát své hranice. Ale Ochs je bas...?

Ano. Začínám studovat text. Toho budu moci dělat. Jakmile si už budu pohrávat se slovy, půjde to.

Dovolte pohled do umělecké kuchyně. Užíváte stejný hlas pro všechny styly?

Pro Mozarta, pro Verdiho, pro moderní hudbu? Musíte mít hlas vhodný pro různý repertoár a musí pro vás být přirozené skákat z jednoho do druhého. Myslím, že jsem byl zrozen pro italské basso cantabile, ale nemám různou školu pro každý druh repertoáru. Především u Mozarta spočívá snadnost jeho hudby v přirozenosti. Užíval jsem po patnáct let, kdy jsem zpíval hodně Mozarta, svůj přirozený instrument. A pečoval jsem k tomu i o slovo. Někteří velcí pěvci totiž jen vokalizují, užívají samohlásky. Ale je potřeba, aby každý také rozuměl!

Které z vlastních nahrávek jsou nejbližší vašemu srdci?

Byl jsem šťasten a hrdý, že jsem mohl – vedle Verdiho a některých dalších – natočit všechny mozartovské role, které může basista nebo basbarytonista zpívat: Figara, Hraběte, Guglielma, Dona Alfonsa, Leporella, Giovanniho... Mozartovská deska pro Sony se dělala moc dobře. Natáčeli jsme v Sofiině sále tady ve Vídni, producent byl můj dobrý přítel, hudebním režisérem byl můj manažer, který podobně pracoval s Karajanem... To byl vrchol mého mozartovského času. Když tuhle desku slyším, tak se mi pořád líbí.

A jak jste na tom se soudobou hudbou?

Užil jsem si jen dvě věci: Brittenovu operu Zneuctění Lukrécie a operu Vražda v katedrále od Ildebranda Pizzettiho z roku 1956, v níž jsem byl arcibiskupem z Canterbury. Nebylo to melodrama, ale hudební divadlo. Jinak nic. Nemám rád hudbu, která jen dělá hluk, nedělal bych ji. Můj repertoár je hodně široký, takže nemám čas experimentovat.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.