Hraje příliš nebezpečnou hru, napsal loni jeden britský kritik poté, co Bryn Terfel odřekl měsíc před premiérou účast na nové inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova v Královské opeře Covent Garden. I ti nejlepší mají prý v tvrdém konkurenčním boji omezené možnosti a k dispozici jen určitý čas. Také divadlo bylo tehdy podle svého prohlášení překvapeno a šokováno. Jaké měl tehdy světoznámý velšský basbarytonista důvody k nepříliš obvyklému kroku, který vzbudil podobné, i když možná až přemrštěné reakce? Rodinné. Dal prostě v konkrétní situaci přednost dětem a manželce.
Konflikt už je však zapomenut. Mezitím zpíval v řadě dalších inscenací, a to čím dál častěji i Wagnera, vydal další album, tentokrát s nejznámějšími písněmi z britských ostrovů, a na konci léta uspořádal na severu rodného Walesu, nepříliš daleko od místa, kde žije, devátý ročník svého Faenol Festivalu. Právě tam, na pozemcích někdejšího soukromého sídla Faenol House, v zákulisí letního amfiteátru, se uskutečnil rozhovor, který může předjímat pěvcovo plánované první hostování v Praze – recitál ohlášený na 13. ledna do Smetanovy síně.
I když bylo setkání domluveno složitě předem, čekám v nejistotě dlouho, hodně dlouho, než nastane ten správný čas. Pak už však jde všechno rychle. Široká tvář, džíny, rozhalenka, rozvážná chůze. „Welcome, Peter,“ srdečně napřažená pravice a mohutný Bryn, jak mu říkají nejen jeho spolupracovníci a fanoušci z fanklubu, ale možná vlastně všichni ve Walesu, je zde. K dispozici máme půlhodinu v maringotce, jejíž stěny rezonují hlukem velkých strojů. Připomíná to zde trochu cirkusové prostředí: zaparkované kamiony a karavany, mezi nimi dělníci, technici, produkční, ochranka a traktory. Okolo, na rozbahněné louce, vrcholí přípravy na večerní poprockový koncert známé irské skupiny, jímž víkendový festival začíná. Až o den později přijde na řadu operní večer, mezi jehož sólisty bude i on sám. V této chvíli Bryn Terfel pozorně naslouchá. Odpovídá neformálně a trpělivě, nemá manýry hvězdy.
Neděláte festival u Bangoru tak trochu i proto, abyste mohl být víc doma? V létě se moje kariéra skutečně obvykle odehrávala po festivalech – v Edinburku, v Salcburku. Bylo toho docela hodně. Takže pak jednou přijde okamžik, kdy řeknete – ne, dost. Kvůli dětem. Rostou a čím dál víc dávají pochopitelně přednost tomu, mít oba rodiče doma. A tak jsem se rozhodl, že budu dělat něco pro svůj kout světa, pro severní Wales. Když jsme začínali, měl jsem původní koncept rozvržený na tři roky a nikdy jsem si nemyslel, že to přeroste do tak velkého měřítka. Chtěl jsem nejdříve asi něco pocitově mnohem komornějšího. Ale našli jsme tohle místo, uspořádali jsme čtyři ročníky. A lidem se akce líbila. Líbilo se jim, co viděli a slyšeli, byli spokojeni s umělci, které jsme sem pozvali. Má-li být festival festivalem, musíte mít umělce takového kalibru, abyste prodali dostatek lístků. Když jste úspěšní, máte finance na festival. – Ano, máte pravdu. Šlo při rozhodování i o mé svědomí, abych byl víc doma. A tak jsem s rodinou v červenci a srpnu a mnohdy i větší část září.
A je to příjemné? Je to báječné, protože děti mají v létě osm týdnů prázdnin. Je to opravdu důležité.
Loni, když tak náhle odřekl svůj první kompletní Ring, šlo o to, že si jeden ze synků ošklivě zranil prst a potřeboval se podrobit sérii operací. Bylo nutné, aby jeden z rodičů byl s ním, druhý s dalšími dvěma. Podle Terfela to byla poslední kapka, kterou přetekl pohár jeho nespokojenosti s vývojem vlastního života. Uvědomil si, že už opravdu musí zpomalit a být víc doma, že se musí pokusit znovu a lépe vybalancovat roli manžela a otce a na druhé straně světové superstar. Vždyť už tolikrát promeškal oslavy narozenin svých dětí, protože někde zpíval. Začal tehdy zrovna zkoušet operu Siegfried, ale po jednom a půl dni si uvědomil, že je duchem nepřítomen. A dal přednost rodině. Kdo ho chce soudit? Náhradou byl divákům vynikající druhý Wotan – John Tomlinson. A Bryn Terfel se v Covent Garden objeví jako Bludný Holanďan a jako Scarpia v Tosce a k Wagnerovu Prstenu se tam vrátí v roce 2012.
Z odstupu jako člověk z kontinentu to mohu spíš jen odhadovat, ale asi je rozdíl, být Brit a být Velšan. Velšské kořeny jsou pro vás hodně důležité, viďte? Ano. Wales je velmi zvláštní, jedinečná země. Samozřejmě, je to na britských ostrovech docela malé území, na kterém žije něco mezi třemi a půl až čtyřmi miliony lidí. Je to ale země, která má snad vše: nádherné pobřeží i možnost chození po horách. Hudba je zde silným elementem, a to především díky náboženství, v kostelech. Máme básníky, spisovatele – Wales je trochu jako Norimberk užívající si všechno, co se týká umění. Viděno z mého osobního pohledu – zpíval jsem, už když mi bylo šest. V kostele, na soutěžích. A lidi mně vždycky fandili a podporovali mě. I při mých velkých debutech – v Metropolitní opeře v New Yorku, v milánské La Scale, v Covent Garden v Londýně.
Myslíte nějakou konkrétní skupinu lidí? Fanklub? Ne, myslím kohokoli, prostě všechny ve Walesu. Koneckonců, mnoho lidí z Walesu také žije roztroušeno po světě a pohnulo s nimi jejich vlastenectví, jejich národní a možná až nacionalistické cítění.
Nacionalistické? Skutečně někdy až nacionalistické. Deset mil odsud je jedna z nejkrásnějších památek na zdejší anglické vládnutí, to bylo za krále Eduarda I. Postavil nádherný hrad – proti Velšanům. A takových pozůstatků minulosti je zde víc.
Je tu situace podobná Skotsku? Do určité míry ano. Ostatně se Skoty i s Iry máme mnohé kontakty. Až když v lednu hrajeme s Angličany jedni proti druhým ragby, tehdy přicházejí vášně, které evokují dávné boje. Někdy jsou dokonce silnější než bývaly
kdysi.
Bryn Terfel se narodil 9. listopadu 1965 v severním Walesu. Vyrostl v Pant Glas nedaleko Garndolbenmaen a nesnil o světě opery – mnohem víc mu říkal rock a jazz. Nakonec studoval v Londýně a cestuje neustále po světě, ale doma je pro něj opět na farmě – v Bontnewydd u Caernarfonu. V roce 1988 získal Stipendium Kathleen Ferrier, roku 1989 vyhrál v písňové kategorii pěveckou soutěž Singer of the World Competition v Cardiffu a o rok později tam debutoval ve Welsh National Opera v Mozartově komedii Cosi fan tutte. Roku 1992 se objevil jako Jochanaan ve Straussově Salome na Salcburském festivalu.
Jeho žena se jmenuje Lesley. Původně si asi představovali život jednodušší – dům někde v Cardiffu a celoživotní angažmá v tamní opeře. To se však nestalo. Místo toho manželce zůstali v péči tři chlapci, Deio Sion, Tomos a Morgan, zatímco Bryn se stal čímsi jako národním hrdinou. Současně se mlčky předpokládá, že jeho magický hlas je tak trochu majetkem světové veřejnosti. Odtud pramení přísné odsudky jeho loňského odřeknutí v Londýně. Pěvec je však nadále přesvědčen, že v případě překážky, která by mu vadila v tom, aby představení zpíval v pohodě, je lepší odříci. Právě proto, že publikum za své vstupné očekává stoprocentní výkon.
Jak je to vlastně s keltskými kořeny? Nejsou tak trochu jednotícím pojítkem vaší nejnovější desky? Ani ne, to jsou písně z celých britských ostrovů. Snažil jsem se podělit o veškeré bohatství, které v písních máme. Poklady všech národností. Některé jsou ty nejznámější, jako třeba z Irska píseň Danny Boy. Zpívám je na koncertech po celém světě.
Bylo těžké vymyslet téma nového alba? Volit repertoár pro novou desku přináší dilema. Nahrávací průmysl se v současnosti naprosto propadl, obzvlášť v natáčení oper. Nemám ve svém kalendáři žádnou operní nahrávku pro příštích pět let! To je skoro šok! Vždyť jsem začínal u Deutsche Grammophon se Salome, s Figarovou svatbou, s Leporellem z Dona Giovanniho, následoval Falstaff. A teď? Musíte přijít s něčím úplně „jiným“. Nejlepší je, když jste byl třeba policista, a teď začínáte zpívat. Nebo jste zpívající tenista… – Doufám, že přijde zase čas, že se gramofonový průmysl opět sebere a že v něm zase začne vřít.
Je pravda, že natáčení kompletu Mistrů pěvců s dirigentem Christianem Thielemannem se neuskuteční – kvůli nedostatku peněz. Ale nevidíte situaci přece jen až moc černě? Vždyť máte tak bohatou diskografii. A hovoří se o tom, že možná Valerij Gergijev by nahrávací projekt, jako je Wagnerův Prsten, dokázal ustát. Skutečnost, že nemohu natáčet role, které v současnosti zpívám, tedy například Wotana, Hanse Sachse z Mistrů pěvců norimberských, Bludného Holanďana…, mi bere klid. Nemám rád, když se hovoří o nutnosti být opatrný a o tom, že všechno dnes stojí moc peněz. To jsou důvody, proč se dnes přistupuje jen k živým nahrávkám. Bohužel to ale vylučuje možnost dosáhnout něčeho, co se dotýká, jak jen je to možné, dokonalosti. Ve studiu se můžete donekonečna vracet. Při nahrávání live nemáte možnost říci, dnes se necítím úplně dobře, doděláme to zítra. Může se vám dařit dokonce jen na šedesát procent, a ještě to vezmou.
Live snímky jsou událostí – zachycují něco, co se stalo tady a teď. Není to výhoda? Na trhu teď převažují. Můžete třeba koupit nahrávky Franka Corelliho z jeho skvělých koncertů v Boloni a Florencii. Je to samozřejmě skvělé, mít takovou možnost. Opera je teď tak silná, protože se operní divadla vylepšila, roli hraje lepší technika, možnosti elektroniky. Inscenace jsou proto mnohem propracovanější než dříve. Režiséři toho náležitě využívají. Už jim nestačí, aby zpěvák stál a zpíval. Vymýšlejí a vyžadují vizualizaci.
Nebudete mít místo CD třeba víc DVD? To je cesta, kudy dnes divadla jdou. Umožňují pohled dovnitř do dění a práce, přenášejí opery živě do kin.
Představení z Metropolitní opery v kině jsou vzrušující! Ano, máte pocit, jako když jste tam. Kamery jsou rozmístěny úplně všude. V opeře nastávají velké změny.
Jaké to je pro pěvce být součástí takového přenosu? Zatím jsem to ještě nezažil, ale čeká mě nový Wagnerův Ring v Metropolitní opeře. Musím říci, že si takových věcí, jako jsou mikrofony a kamery, nevšímám, nepřemýšlím o nich. A navíc: když podepíšete smlouvu, tak ji musíte splnit.
Nejde jen o Wagnera. Pěvec mimo jiné touží natočit i Schubertovu Zimní cestu. Rád by se předtím setkal s barytonistou Dietrichem Fischerem-Dieskau, zazpíval mu tento cyklus a zeptal se ho na pár věcí. Překvapivě se dosud nikdy nesešli.
Váš repertoár je až nezvykle široký. Sahá od Händela přes Mozarta po Verdiho, Pucciniho a Wagnera, od Schuberta po Brittena a Vaughana Williamse. Jak to děláte? V tom není nic zvláštního. Začal jsem kariéru Mozartem. Zpíval jsem většinu rolí, které pro můj hlas napsal. Pak přišel Strauss a tak dále, potom Tannhäuser jako vstupní role do wagnerovského světa – a dnes už jsem tam, kde jsem, zpívám víc Wagnera. Ale opravdu v tom není nic mimořádného.
Vysvětlujete to jako krok za krokem. Ale vy zpíváte tohle vše současně? Ano, někdy. Víte, toužím si zachovat flexibilitu. Když se podíváte na kariéru George Londona, Josého van Damma, Jamese Morrise nebo Samuela Rameyho, zjistíte, že to bylo totéž, stejný kalibr. Důležité je zachytit strukturu a pak je to v pořádku. Začínat s Mozartem je dobré nejen kvůli hlasu, ale i pro seznámení s materiálem; u Mozarta musíte sledovat každou notu. Ale musíte znát také každou skulinku v oboru, tedy v průmyslu a v obchodě; čím úspěšnější jste na operním jevišti, tím více lidí se chce objevit na koncertě a tím víc si jich přeje koupit desky. Peníze získávají na důležitosti a vy se nakonec stáváte ďáblovým advokátem. Nemůžete říci ne. A zde je ono dilema pro mladého zpěváka, který právě postoupil od Mozarta ke Straussovi. Teď půjde o to, zda a kde bude mít dál zelenou, nebo červenou. Pokud se věci dělí mezi písně, větší koncertní věci a operu, pak je to možné.
Je vidět, že se o věcech musí přemýšlet, že se nedají do pořádku samy, náhodně. Nebo ano? Ano, je potřeba plánovat a tvrdě na tom pracovat se zastupujícím agentem. Mimochodem, já jsem během své kariéry udělal i řadu omylů.
Opravdu? Ale jistě. Například na Salcburském velikonočním festivalu jsem měl dělat Vojcka. Dirigentem byl Claudio Abbado. Salcburk a Abbado! Souhlasil jsem ihned – aniž bych se podíval do partitury, aniž bych tehdy něco tušil o Vojckovi. Dnes už vím, že musím nejdřív znát kus a potom se zajímat o inscenátory.
Jak to dopadlo? Nebyl jsem schopen naučit se věc včas, neměl jsem v kalendáři dostatek času, abych se Vojcka opravdu mohl učit. Protože to je skutečně těžká role – zdaleka ne pouze z hudebního hlediska, ale také psychologicky, mentálně. V takových případech pak přichází dominový efekt. Je prostě potřeba být opatrný. I při natáčení. Nepatřím k nejplodnějším, pokud se týká nahrávek. Tak jedno album ročně. Ne jako Cheryl Studer, která ve své době natočila dvanáct oper za rok. Kde je dnes…? Bývají to velmi osobní volby.
V této sezoně má volno od opery. Rok 2008 přinesl recitály v amsterdamském sále Concertgebouw, ve Wigmore Hall v Londýně, turné po Severní Americe a koncerty v Dánsku, Německu, na Kanárských ostrovech i ve Skandinávii. Zato v roce 2009 ho opět čeká opera – Holanďan a Tosca, v roce 2010 kompletní Prsten v Metropolitní opeře a Hans Sachs jako debut v hlavní úloze Mistrů pěvců ve Velšské národní opeře. Wotan a Sachs budou ostatně v příštích letech jeho klíčovými a erbovními rolemi. Mladistvý Figaro a Don Giovanni jdou takříkajíc k ledu. Už jsem se dost naběhal po scéně, říká k tomu Bryn Terfel.
Jak je to s písněmi? Řekl bych, že ve vašem životě tvoří červenou niť. Ano, písně jsou u mě velice významným elementem. Opera vykazuje tendence k automatismu ve zpívání. Několik týdnů zkoušíte, pak zpíváte v několika představeních. Dobře víte, co máte dělat. Může to přinést dokonce až pocit nudy. Recitály, písňové večery, to je něco zcela jiného. Pokaždé něco úplně nového. Musíte se učit slova, individuálně a z vlastní pozice o nich přemýšlet. Když bych zvolil přirovnání k autu, je to jako výměna oleje v motoru.
Není ovšem píseň jako píseň. Ano, začal jsem s velšskými lidovými písněmi, ty mi daly základ techniky. Pak jsem soutěžil a nakonec šel na Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Sedm let jsem studoval a čekal. Učil jsem se o klasické hudbě, studoval jsem repertoár. Měl jsem dva učitele – jednomu bylo dvaaosmdesát, tři roky mě učil jen anglické písně, žádné árie. Pak jsem změnil učitele. Ten nový mi dal vhled do písní od Schuberta, Schumanna, Brahmse, Pfitznera. Ten krásný čas v koleji! Naslouchání spolužákům, tomu, jak se lidský hlas mění se získáváním techniky! Pak jsem šel do Velšské národní opery, byl jsem Guglielmo, Figaro. Perfekní start. Ale byl jsem na jevišti jako kus dřeva, musel jsem se učit pohybovat a hrát. Byl jsem v tom hodně zaostalý. A taky jsem se musel učit být kolegou. Na počátku jsem totiž se vším neustále nesouhlasil. Pro práci s dalšími lidmi to nebyla ta nejvhodnější výbava. Tak jsem se učil pomalu, ale jistě spolupráci s dalšími. Jako v každém jiném povolání.
O zpívání dost přemýšlíte – nemáte tedy dojem, že byste také mohl nebo dokonce měl učit? Ne, neměl bych. Nevěděl bych, kde začít. Když jsem byl na koleji, předpokládal jsem, že pedagog umí na klavír a že umí co nejvíce jazyky. Jen můj druhý učitel tato kritéria splňoval. A mistrovské kursy se mi nelíbily. Měli jsme lidi jako Sherilla Milnese, Anthonyho Rolfa Johnsona – přišli a po dvou dnech se zase rozloučili. Ale já bych chtěl víc informací, delší dobu, pokračující péči. Něco jiného to bylo s Georgem Soltim. Jaký to byl člověk! Jeho znalosti a jeho způsob, jak někoho přinutit k pořádné práci. Hej – pojďte sem, povídá Solti. A začal mě bušit do ramene: takhle to je – prvá, druhá, třetí, prvá, druhá, třetí. Na dirigenty jsem měl štěstí, ať už to byl Giulini, Abbado, Levine, Muti, Maazel.
A co někdo mladší v současnosti? Daniel Harding, s tím opravdu moc rád pracuju. Nebo Carlo Rizzi, Antonio Pappano – to jsou opravdu dirigenti, kteří rozumí pěvcům.
Falstaff – to je životní role, nesrovnatelná s ničím dalším, že…? Kdybych měl říci, co je mou nejoblíbenější a zároveň nejznámější rolí v opeře, byl by to skutečně Verdiho Falstaff. Účinkoval jsem už ve dvanácti inscenacích. A přece vím, že jsem tuhle úlohu dosud nezazpíval tak, jak bych mohl nejlépe. Ještě stále jsem se mu nedostal plně na kobylku.
Myslíte, že jste na postavu Falstaffa ještě moc mladý? Ne, jde o ohebnost jazyka, o bohatství slov. Ještě pořád dávám větší pozor na věci netýkající se přímo hudby. Dělá mi radost ztvárňovat Falstaffa, ale vím, že ho dokážu zahrát ještě lépe. Mít takovou roli, to je přece úžasné!
Co Wagner – je hodně odlišný od Verdiho? Raději bych ho srovnával s Mozartem. Tam je možné i během doby, kdy po večerech hrajete, pokračovat přes den ve společenském životě, tedy třeba i pít víno a jíst s přáteli. U Wagnera nic takového není možné. Ten je temný. Je potřeba být velmi soustředěný. A po představení jít domů a pokud pít víno, pak sám, v osamocení.
Zpíváte Wagnera rád? Líbí se vám? Ano, Wagnerovy opery obdivuji. Druhé dějství Valkýry, to je pro mě něco skoro jako řecká tragédie. Je tam vše. Wotan, to je bůh z Walhally, který má problémy – a vy to cítíte s ním. Pamatuju, že po první premiéře mi tekly slzy. Když takový úkol, na který jste se těšil, přijde, jste na něj najednou úplně sám.
Tenorista dosahuje vysokých tónů. Jaké vlastně mívá pocity basbarytonista? Jsem skutečně basbarytonista, protože nemohu zpívat Verdiho barytonové role, nebo naopak ani Mozartovy nejhlubší party, jako je Sarastro. Mohu dosud dobře kombinovat Rossiniho a Strausse a Wagnera. Mou silnou stránkou je dikce. Ta přichází před vokálním projevem. Tak jsem byl veden v hodinách zpěvu. Mám na mysli barvení samohlásek, péči o konsonanty. V jakémkoli jazyku je dikce nesmírně důležitá a musíme se učit. To jsem prostě já. Pracoval jsem tvrdě na své střední poloze, která je také mou silnou stránkou. Dostal jsem se k notám Georga Londona od jeho vdovy. Když jsem jimi procházel a viděl jeho poznámky, uvědomil jsem si, že měl úplně stejný problém jako já – v rozdílných frázích. Je dobré vědět, kde jsou slabiny.
Máte pocit dominance? Silný hlas, silný muž…? Je to trochu jinak. Pěvec Tito Gobbi říkal, že všechno dělá polévku. Role se promítají do způsobu zpěvu i do umělcova charakteru. Mimochodem, Scarpia, kterého on tak dobře zpíval, to je něco jako Falstaff. Pokud nejsem z Itálie a neumím jazyk, každou maličkost a odstín, těžko tento part udělám ideálně. Mohu se snažit jak chci.
Jak byste popsal svůj hlas? Je to přírodní dar nebo technika? Devadesát procent je přirozenost, deset technika. Někdo to má možná opačně. Ale já to cítím takhle. V koleji jsem si užíval zpívání, všechno mnou prolétlo. Nyní je to trochu víc jako otvírání vína. Jde o to užívat si rozličné okamžiky, využívat jejich síly.
Vypadáte vyrovnaně. V současnosti jsem docela spokojený a užívám si zpívání, hraní i rodinného života. Třiačtyřicet je docela dobrý věk.
V létě je Bryn v pohodě a slouží své velšské vlasti. Mimo jiné i tím, že jeden z programů na Faenol Festivalu je věnován písním ve velštině. On sám jazyk, který zřejmě čeká renesance, ovládá perfektně. Angličtina je ostatně až jeho druhou řečí. Cítí se být na prvním místě Velšanem – ale pas má samozřejmě britský, připustil v jednom rozhovoru. Na obálce časopisu BBC Music se teď objevil zahalen do britské vlajky; pořízení tohoto snímku prý komentoval s humorem slovy, že to snad konečně urychlí jeho povýšení do šlechtického stavu.
