úterý, 28. únor 2006

Osm křížků Sira Charlese Mackerrase

Napsal(a) 

Charles Mackerras Charles Mackerras

"Jsem tak unaven, že bych nechtěl mluvit česky. Někdy je moje čeština docela dobrá, ale někdy strašná," přivítal mě Sir Charles Mackerras v dirigentské šatně Obecního domu. Zbývaly dva měsíce do jeho osmdesátin, které slaví 17. listopadu, a unaveně upřímně řečeno ani moc nevypadal. Měl za sebou zkoušku s Pražskými symfoniky na společný koncert, v němž pak mimo jiné poprvé pod jeho taktovkou zazněla v Praze Novosvětská symfonie. Hovořil zaujatě a přátelsky. I v britském tisku se zmiňuje přetrvávající elektrizující muzikalita, vůle a udivující aktivita tohoto misionáře české hudby, interpreta Mozarta, Händela, anglických skladatelů i Brahmse. I když se mu zřejmě už nesplní sen dirigovat Parsifala, protože po operaci nemůže mít ruce tak dlouho nahoře. Ze stejného důvodu musel ostatně opustit koníčka spojeného s loďmi. Jeho jméno se nicméně začíná připomínat v souvislosti s Toscaninim, Soltim nebo Klempererem, kteří také byli na pódiu dlouho po osmdesátce.

Je skutečně možné, po tolika letech vaší spolupráce s českými orchestry, po tolika objevech na poli české hudby, po tolika koncertech s českými programy po světě, ještě najít tak známou partituru, jako je Dvořákova Novosvětská symfonie, kterou jste dosud v Čechách nedirigoval?

Kupodivu ano. Novosvětskou jsem zde skutečně ještě nikdy nedělal. Neznamená to však, že je to úplně poprvé. Například s Českou filharmonií jsem ji uváděl při zájezdech v cizině - ve Vídni a v Londýně.

Jaké to je, věnovat se s českým orchestrem hudbě tak známé?

Je pravda, že i Pražští symfonikové už ji mají tak zažitou, tolikrát zahranou, chce se to po nich všude na zájezdech... Přesto mi říkali, že se se mnou prý naučili ještě něco nového. Ale nemyslím, že by to bylo tím, že jsem snad tak chytrý. Spíš je to asi dáno mým věkem, mými zkušenostmi.

Pro tento koncert jste nastudoval také Dvořákovu Osmou symfonii a jeho předehru V přírodě. Jak se vám pracovalo před mikrofony?

Dobře se nám spolupracovalo. Myslím, že jsem přišel na dobrý způsob - natáčeli jsme totiž už zkoušky; tím se určitě zvýšila naše koncentrace.

Co nového může mimochodem dirigent přinést do interpretace tak často hrané hudby, jakou je právě Novosvětská symfonie?

To se dá asi těžko popsat...

Tempa? Rozvrh?

Myslím, že nejlépe bych to vyjádřil slovním spojením duch skladby.

Supraphon vydal řadu vašich janáčkovských, martinůovských a dvořákovských kreací. Nyní vyšel záznam z koncertu k vašim osmdesátinám. Jak záměr vznikl?

Rozhodli se právě kvůli těm narozeninám. Jsem rád, že jsme mohli tuto zvláštní příležitost zaznamenat. Měl jsem mimochodem před čtyřmi lety točit pro Supraphon také všechny erbenovské symfonické básně, ale bylo to kolem 11. září, a tak z toho pak v tehdejší mezinárodní atmosféře sešlo, uskutečnilo se jen něco.

Pracuje se s orchestrem FOK dobře?

Jistě, vždycky jsem si kladl otázku, který z českých orchestrů je lepší... Těžká odpověď. Myslím, že úplně první, s kým jsem zde spolupracoval, byl SOČR. Mám mimochodem jednu vzpomínku z natáčení v rozhlase, hráli jsme Martinů z rukopisu a bylo málo světla, noty se těžko luštily - asi to bylo proto, aby bylo dost elektřiny na nahrávání...? Už nevím. Je to taková jedna kuriózní momentka z doby komunismu. Mám na tu dobu spoustu krásných, ale také hodně špatných vzpomínek...

Říkáte, že se cítíte unaven. Ale řekl bych, že zároveň jste především stále plný tvůrčí energie. To je asi pro dirigenta nutné a typické, že?

Asi ano, dirigenti často působí do vysokého věku. Jde to a pomáhá to. To není jako u zpěváků, kteří jsou s věkem čím dále víc závislí na svém hlase, nebo jako u instrumentalistů, kterým mohou pomalu přestávat běhat prsty nebo jim dochází dech. Já jsem ale měl a mám problémy s ramenem.

Češtině se tedy zrovna dnes vyhýbáte, ale vím, že mluvíte stále skvěle...

Také díky Talichovi. Častokrát si uvědomuji, že jsem tolik profitoval z jeho utrpení! Býval v jednom kole. Míval dopoledne zkoušku v Národním divadle, odpoledne v České filharmonii, večer někdy ještě představení... A nejednou nemohl dirigovat, navíc ani pořádně neviděl, měl zákal... V té chvíli jsem přišel já a on měl čas se mi věnovat... Jezdil jsem z Prahy do Berouna a chodil za ním za město do jeho vily.

Byl jste tam pak od té doby někdy?

Ano, naposledy když se natáčel o Talichovi dokumentární film. Jak to tam teď vlastně vypadá? Je tam muzeum?

Ne, jen pamětní deska. Dům je vidět v zahradě. Myslím, že patří rodině. - Vzpomínáte často?

Ano. Také třeba na to, jak jsme v létě - muselo to být v roce 1948 - šli s flétnistou Milanem Munclingerem za Talichem pěšky z Karlštejna, kde jsme se asi tři týdny podíleli na uvádění Noci na Karlštejně. To byla krásná doba. - Talich byl pro mě rozhodující osobností. Napsal mi později dopis, ve kterém je tolik zásadních myšlenek o dirigování... Když jsem se sem do Československa vrátil po letech poprvé, už jsem ho neviděl. Zrovna zemřel.

Natočil jste různé původní verze Janáčkových skladeb - zbývá ještě nějaká neobjevená?

Myslím, že ne. Když už jsme hovořili o Talichovi, víte, co jediné mi nejde do hlavy? Proč instrumentoval Lišku Bystroušku? Takový umělec...! Proč ji nenechal, jak ji napsal Janáček? Pro mě jiná podoba než Janáčkova, speciálně u Lišky, nepřipadá v úvahu! Jiné to je s Glagolskou mší: Janáček ji sám zjednodušil pro amatérské sbory, ale to už dnes není nutné, i takové sbory už dnes zazpívají všechno... Je pravda, že někteří se mnou v Brně nesouhlasí kvůli původní verzi Glagolské mše. Ovšem podobně je tomu i u mého návratu k původní podobě u Jenůfy; někomu se to prostě nelíbí. Ale Kovařovicova verze zní přece tak strašně jinak než cokoli jiného od Janáčka!

Zastáváte funkci prezidenta britské Dvořákovy společnosti pro českou a slovenskou hudbu. Co říkáte nadšencům, znalcům, kteří jsou v ní soustředěni?

Jsou úžasní. A hodně cestují. Byli i loni v Brně na janáčkovském festivalu, když se tam uskutečnil cyklus jeho oper a byli nadšeni.

Jste rád, že jste mohl v Praze nastudovat v Národním divadle Výlety páně Broučkovy?

Velmi. Bohužel se nedá vydat nahrávka z toho představení. Je tam totiž slyšet točna. Škoda. Mimochodem - už to nemají na repertoáru. Prý na to lidi nechodí. To je zde věčná otázka. V zemi, odkud Janáček pocházel...!?

Máte sám nějaké plány týkající se jiných zemí a Janáčka?

Ano, v Londýně bych měl na jaře v Anglické národní opeře dirigovat Věc Makropulos a o rok později v Covent Garden Káťu Kabanovou. Také bych měl uvést na Pražském jaru Glagolskou mši...

Takže jste stále aktivní, na věk nemyslíte.

Nemám oddychu. Je pořád tolik zajímavých a krásných nabídek... Asi jednou umřu na pódiu...

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.