pondělí, 23. prosinec 2019

Osamělosti skladatele Zdeňka Pololáníka

Napsal(a) 

 , foto HIS foto: HIS

Nebývá zcela běžné, aby se po žijícím skladateli pojmenovávaly hudební festivaly. Jméno Zdeňka Pololáníka (1935) mají v názvu hned dva. Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka v České Třebové a Hudební festival Zdeňka Pololáníka v Tišnově. Pokud bychom za vysvětlením hledali průbojného skladatele s touhou dobývat svět, budeme zklamáni. Zdeněk Pololáník je člověkem, který celý život zasvětil službě hudbě, ať už jako skladatel nebo varhaník. V souvislosti s jeho dílem bychom měli zmínit dva světy, ve kterých se jeho tvorba převážně rozprostírá: svět duchovní hudby a svět hudby filmové, televizní a scénické. První z nich byl volbou z vnitřního přesvědčení (navzdory době), druhý spíše z existenční nutnosti. Za dlouhou kariéru skladatele na volné noze Zdeněk Pololáník poskytl také řadu rozhovorů, ke které je stále obtížnější přidat jakýkoliv další. Bylo by ovšem škoda se o to alespoň nepokusit…    

V jednom rozhovoru o sobě uvádíte, že jste nikdy nechtěl být modernistou. Zatoužil jste přesto někdy po experimentu v hudbě? Každá skladba, kterou jsem zvláště v začátcích své tvorby psal, obsahovala něco nového. Nebyl to experiment, ale čirá fantazie podložená přesnou zvukovou představou. Experiment je podle mne zkouška, kdy je často i pro autora výsledek překvapením. Někdy příjemným s pocitem vynálezce, nebo nepříjemným, který se raději nadále ututlá, jako nezdařilý pokus. Že se mi ve fantazii rozehrál nástroj, nebo skupina jen při jeho vizuální představě, bylo o mně známo. Každá skladba mých prvotin něco takového přinášela, a snad i proto byly tyto prvotiny vždy se zájmem očekávány.

Na začátku vaší kariéry stojí řada symfonií. Měl jste jako mladý skladatel ambici ukázat své schopnosti, nebo jste je v té době chápal spíše jako aktuální produkty vašeho vývoje? Především chci upozornit, že mi nikdy nešlo o kariéru. K napsání 1. symfonie mne vedla možnost využít maximální míru své fantazie ve velkém obsazení symfonického orchestru. Byla to moje absolventská práce na JAMU. Každá věta má kromě tradiční formy moje vlastní kombinace (například první věta přináší místo reprízy těsnu všech tří témat současně, jako se vyskytuje u fugy). Moje symfonie patří do absolutní hudby. Další symfonie jsem již psal ve svobodném povolání.

Poměrně záhy jste se stal členem brněnské umělecké skupiny. Dodnes se v hudební literatuře objevuje ve dvou verzích. Která je ta správná? Skupina A nebo Tvůrčí skupina A? O to jsem se nikdy nezajímal a také jsem o názvu nerozhodoval. Přijal jsem pouze nabídnuté členství.

 , foto HIS foto: HIS

V této skupině jste byl podle všeho nejmladší. Jak vás starší kolegové brali? Existovala v ní vůbec nějaká hierarchie? A co vám členství ve skupině přineslo? Byli jsme přátelé, kteří se scházeli v bytech jednotlivých členů, podle potřeby a dohody. Nejblíž jsem měl k naprosto svobodným názorům a z nich vyplývajícímu jednání k nejstaršímu Janu Novákovi. Já jsem byl nejmladším. Také jsme se nejvíc scházeli spolu. U Nováků na přehradě nebo u nás v Ostrovačicích. Nováka těšil i můj zájem o zhudebňování latinských textů, i když u mne šlo o jejich jiný obsah, než které zhudebňoval on. Byl stejně jako já skladatelem ve svobodném povolání (na volné noze) a velice mne v tom setrvávání podporoval. Ne volné noze byl i Josef Berg. Ištvan s Piňosem působili na JAMU. Když Piňos projevil snahu o rozšíření skupiny o svoje žáky, řekl mi Jan Novák, že v tom případě si uděláme skupinu jen my dva. Piňos stavěl na experimentech a snažil se tímto způsobem učit své žáky. Berg sice vytvářel experimenty, ale vždy s určitým jinotajem, měly vtip a byly i humorné. Ištvan měl svůj originální styl. Je tedy zřejmé, že jsme šli každý svojí cestou.

Které momenty se ve zpětném pohledu pro vaši dráhu skladatele jeví jako nejpodstatnější? I když jsem se začal učit hrát od pěti let a vyhledával možnost si vyzkoušet jakýkoliv hudební nástroj, na který jsem někde narazil, začal jsem skutečně poslouchat hudbu až příchodem do primy gymnázia do Brna ve svých 10 letech. Příležitostí tam bylo mnoho daných i vyhledávaných. Také teprve tam jsem měl kvalitní učitele houslí a klavíru, kteří po vyučování docházeli za námi do tříd gymnázia a my jsme nemuseli za nimi do hudebních škol. Bavilo mne přehrávání a tím poznávání dalších a dalších skladeb, víc než procvičování jedné skladby k technické dokonalosti. Zvláště pak, když jsem měl možnost improvizace u varhan. Brzy jsem začal hrát v kostele. Vyhovovala mi osamělost místa. Lidi pod kůrem jsem neviděl a nevnímal. Ještě před vstupem na konzervatoř vznikly moje první skladby – hned s orchestrem a se sborem. Příležitost mi poskytovalo ochotnické a loutkové divadlo, škola a kostel.

Souvisí vaše pozdější zaujetí pro funkční a programní hudbu s touto ranou skladatelskou zkušeností s amatérským divadlem? Dojmy z dětství a mládí byly velmi silné. Očekávání, než se otevřela opona amatérských představení, spoluobčané v rolích na scéně pro mne byly najednou jiní, i když jsem se s nimi potkával nadále v „civilu“. Podobně i ti, kteří uměli rozeznít hudební nástroje nebo jsem je slyšel zpívat, byli najednou jinými lidmi. Těšilo mne, když mne ve svůj čas přizvali k součinnosti. V obci žilo i několik zaměstnanců brněnských divadel. Jejich zásluhou měli amatéři pestré kostýmy, kulisy a někdy i profesionála v některé z rolí. Celým rokem prostupovaly jakési sezonní atrakce pro místní a sousední obce.

 , foto Jiří Sláma foto: Jiří Sláma

Jakou roli pro vás hraje obsah, program v hudbě? Je to základ. Pokud by se nerespektoval, nikomu a ničemu to neposlouží.

Na to se nemohu nezeptat: čemu nebo komu má hudba sloužit? Je obecně známé, že hudba provází člověka od narození po celý život. Mnozí ji vnímají, aniž si to uvědomují (v kostele, v divadle, ve filmu, v televizi, v obchodních domech, dopravních prostředcích, ambulancích). Je-li dobře zvolená, působí. Vyvolá emoce, napětí, klid, pocit radosti, potěší, zmírní strach, bolest, ale je i taková, která dovede vyvolat agresi zvláště svou hlučností u davu posluchačů. Šíře její působivosti je nesmírná. Mým přáním vždy bylo, aby působila pozitivně. Lhostejno zda jde o hudbu programní, nebo absolutní. U tak zvané duchovní hudby je to samozřejmé. Já však bych mezi duchovní hudbu zařadil každou, která je invenční a v dobrém provedení. Může být obsahem i zcela profánní nebo absolutní...

Právě čtete zkrácenou verzi, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 12/19.

Martin Flašar

Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se hudební historiografií 20. a 21. století, vztahy mezi hudbou a technikou a estetikou multimédií. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih a řady článků a studií, příležitostně spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, odborným a denním tiskem. V letech 2010-2016 byl členem grantové komise MK ČR pro klasickou hudbu. Ve volném čase hraje na housle v jazzovém Indigo Quartetu a souborech věnujících se interpretaci staré hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens Cantat.

 

 

  

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.