neděle, 30. květen 2004

Orlando Consort: Dobyvatelé ztracené polyfonie

Napsal(a) 

Orlando Consort: Dobyvatelé ztracené polyfonie Orlando Consort: Dobyvatelé ztracené polyfonie
Robert Harre-Jones, Angus Smith, Mark Dobell a Donald Greig, Orlando Consort nebo také "The Boyz", jak se interpreti představují na webových stránkách, oslavili v loňském roce patnáct let od svého založení. Za tu dobu se vypracovali na úroveň, která bývá především v souvislosti s volbou repertoáru označována za vzorovou. Svými projekty budí pozornost, získávají za ně ocenění, někdy jsou ale také ostře kritizováni. Nedá se jim upřít, že umí zaujmout. Kvalitou interpretace, kreativitou, šarmantním vystupováním, smyslem pro humor, zdravou mediální vstřícností. Občas překvapí svými sebe-zlehčujícími výroky a nečekanou ne-vážností. Ať už si však o nich pomyslíte cokoli, po vyslechnutí jejich nahrávek začnete zjišťovat, že povrchnost, plochost nebo podbízivost je těmto umělcům přinejmenším tak vzdálená, jako je daleko doba, jejíž hudbou se zabývají.

Orlando Consort: Dobyvatelé ztracené polyfonie Orlando Consort: Dobyvatelé ztracené polyfonie

Zformovali se v roce 1988 při britském Centru staré hudby (Early Music Centre of Great Britain) původně jako skupina, která měla za úkol interpretovat nově objevenou a prozkoumanou středověkou hudbu. Ruku v ruce s muzikologickým bádáním, jak je ostatně u podobných uskupení zvykem i logickou nutností, připravuje Orlando Consort své programy dodnes. Čtyři zpěváci, kontratenor Robert Harre-Jones, tenoristé Angus Smith, Charles Daniels a barytonista Donald Greig vstoupili tehdy do souboru s více než dobrým základním "kapitálem". Nejenže - jak už jistě zasvěcenějšího čtenáře napadlo - měli za sebou letitou praxi ze školních sborů, ale prošli i luxusními ansámbly, jako jsou Tallis Scholars, Taverner či Gabrieli Consorts. Hned svůj první koncert na Utrechtském festivalu staré hudby v roce 1989 považují zpěváci za přelomový: "Dalo se vycítit, že se soubor takzvaně sešel, samozřejmě s pomocí nadšeného publika," vzpomíná Harre-Jones, "tehdy nás okolí začalo brát vážně." Postupně se nové uskupení na poli staré hudby "zakořeňovalo", repertoár se rozšiřoval, přibývala festivalová vystoupení, začaly vznikat první nahrávky a plánovala se turné. Zpětný pohled je pro "Orlandy" jistě podnětem k radosti. Mohou se pyšnit účastí na řadě prestižních festivalů, cestami po Evropě, Americe a Japonsku, vystoupením v předních londýnských sálech (Wigmore Hall, Purcell Room, BBC Proms), sedmnácti snímky včetně dvou crossoverových projektů, natáčením do televize, získáním dvou ocenění časopisu Gramophone a před třemi lety také Cenou HARMONIE za desku Food, Wine and Song .

Cesta lemovaná hudbou

Začneme-li zkoumat, jak se tito umělci vlastně dostali k hudbě, najdeme v jejich profesionálním vývoji především monotematickou linii v podobě školních sborů. Žádné zvláštnosti, nečekané náhody. Jako by se lehkost jejich interpretace odrážela i zde, jako by nebylo nic snazšího, než se prostě narodit s muzikálním nadáním, dostat se do správného sboru, získat stipendium, vystudovat zpěv, případně navíc nějaký nástroj, dostat se do blízkosti vynikajících kolegů, založit vlastní ansámbl, během krátké doby dosáhnout zvukové kompaktnosti, interpretačního sjednocení i vzájemného lidského porozumění, mít cit pro dramaturgii programů, dostatek nápadů a ještě se u toho dobře bavit. Příliš idylické? Nereálné? Možná, v profesionálních životopisech se potíže obvykle neuvádějí, ale i s touto výhradou se neubráníme dojmu, že u zpěváků Orlanda Consort to prostě tak nějak bylo.

Velšský rodák Robert Harre-Jones o sobě sice tvrdí, že neměl žádný "seriózní hudební základ", v rodině se ale vždycky aktivně pěstoval amatérský zpěv (jeho čilý, ve sboru stále aktivně pějící osmdesátiletý otec je toho živým důkazem). Robert navštěvoval Trinity Boys Choir, naučil se hrát dobře na klavír a varhany a v sedmnácti letech byl o své budoucnosti rozhodnut: stane se varhaníkem v některém z londýnských kostelů a profesionálním zpěvákem. Obojí se mu skutečně vyplnilo v roce 1988, kdy převzal varhanický post po svém učiteli u St. Bride a spoluzakládal Orlando Consort. Po získání diplomu v hudbě se stal také "laickým zaměstnancem" při kapli sv. Jiřího, Windsorského hradu a katedrále ve Westminsteru. Kromě Orlanda spolupracuje nadále s Tallis Scholars a Gabrieli Consort, sólově se rád zabývá Bachovou hudbou, neodmítne Händela nebo Byrda. Zeptáte-li se ho, co s "Orlandy" zpívá nejraději, jakoby bez mrknutí oka odpoví: "Anglickou hudbu 15. století, konkrétně Dunstaplea. Je v tom sice trochu xenofobie (musím se přiznat, že mám rád teplé pivo a kriket!), ale hlavní důvod je zcela sobecký: tato hudba nejvíce vyhovuje mému hlasu. Z podobných důvodů bych na druhém místě jmenoval Loyset CompÉra."

"Sekretář" souboru Angus Smith se nejprve školil na cambridgeské St. John's College, kde vystudoval historii se specializací na americké dějiny. Přiznává, že ho v přijetí na školu zachránilo sborové ocenění, díky kterému mu bylo uděleno stipendium, protože jeho studijní výsledky byly tak špatné, že by ho žádná jiná univerzita nepřijala. Poté, co se definitivně rozhodl pro hudbu, vstoupil na londýnskou Guildhall School of Music and Drama a vystudoval zde zpěv. (Nutno dodat, že Angus je také vášnivým hráčem na trubku.) Sólově ho můžeme slyšet v barokní hudbě, ale třeba i v Brittenových dílech. Vděčí-li někomu soubor za zajímavé nápady, je to právě on. S nadšením objevuje nový repertoár a baví ho vymýšlet, jak vše zajímavě poskládat do koncertního či nahrávacího programu. A jakou hudební oblastí by se rád zabýval, kdyby na to měl neomezené množství peněz a času? "Samozřejmě více Loyset CompÉra, více Notre Dame. Veškerý náš repertoár pokrývající dobu delší než 500 let v nás povzbuzuje větší a větší chuť a z úvahy o času a financích vyvstává, že vlastně pořád jenom seškrabáváme povrch. Například Guillaume Dufay - prošli jsme už sice pár jeho děl, ale mohli bychom se tak na rok odebrat do ústraní, oddávat se jeho hudbě a pak si uvědomit, že jsme pořád ještě nevyčerpali všechny možnosti."

Donald Greig vysvětluje, že ho k dráze zpěváka staré hudby předurčilo už místo narození: "Narodil jsem se v Anglii mezi Dunstablem a Lutonem [London Luton Airport pozn. red. ], v místech dostatečně významných pro někoho, kdo se má stát zpěvákem staré hudby: Dunstable je slavný díky skladateli, Luton díky letišti." Donald působil ve sboru Westminsterského opatství a Canterburské katedrály, nakonec ale vystudoval film a filmovou teorii. Nějakou dobu zůstal v oboru jako kritik a pedagog, publikoval v časopise Screen. V roce 1985 se připojil k Tallis Scholars a odtud přešel do Orlanda Consort. V psané formě se s ním můžeme občas setkat v časopisech Early Music a Musical Times, v interpretační podobě navíc, stejně jako u jeho kolegů, sólově. Donald má rád improvizaci, často zmiňuje tento prvek v souvislosti s ranou polyfonií. S úctou říká, že ty "nejúžasnější interpretační okamžiky zažil coby profesionální zpěvák právě v tomto souboru."

Nejžádanějším a zřejmě také nejslavnějším členem Orlanda Consort je Charles Daniels . Jeho jméno si můžeme spojit s řadou významných osobností z oblasti historicky poučené interpretace, namátkou jmenujme alespoň Emmu Kirkby, Les Arts Florissants, King's Consort a Hilliard Ensemble. Charles se v chlapeckém věku dostal na základě konkurzu do prestižního sboru cambridgeské King's College, poté přešel na Royal College of Music v Londýně, kde se věnoval zpěvu pod vedením Edwarda Brookse. Jeho repertoárové rozpětí sahá od 9. až po 19. století, podobně objemný je i výčet jeho koncertních aktivit. Nelze se tedy divit, že se Charles na konci loňského roku rozhodl z "Orlandů" odejít, aby se mohl více věnovat vlastní kariéře - ovšem s příslibem občasného hostování.

Novým členem "The Boyz" je tenorista Mark Dobell . Podobně jako Robert Harre-Jones začal působit coby "laický zaměstnanec", podobně jako Daniels se pěvecky vzdělával u Edwarda Brookse (Royal Academy of Music), podobně jako ostatní "Orlandi" prošel Tallis Scholars. Důležité pro něj bylo pracovní setkání s Robertem během působení u St. Bride: "Jednoho dne mě můj šéf Robert Harre-Jones pozval na předzpívání, přesněji řečeno na dvě dlouhá a náročná předzpívání, pro Orlando Consort." A dále přiznává: "Dokud jsem s tímto consortem nezačal zpívat, vlastně jsem je moc neznal. Všiml jsem si jich v brožurách různých festivalů, na nichž jsem také vystupoval, věděl jsem o nich od svého šéfa Roberta, ale s hanbou musím říci, že jsem je před tím, než jsem je osobně potkal, nikdy neslyšel. Svým způsobem je to výhoda, protože jsem přišel bez předsudků, bez snahy znít jako někdo jiný. Rád bych toho využil v přístupu k novým výzvám. Teď už jsem s Orlandy obeznámenější, a to mě nutí být ještě víc sám sebou. Charles je neuvěřitelný zpěvák, v mnohém směru jedinečná osobnost, a kdybych se pokusil napodobit ho, určitě bych to nedokázal. Samozřejmě je mi ctí, že si smím nasadit tak významné boty." Mark si též ponechává prostor na sólové projekty, nejraději zpívá v oratoriích, nevyhýbá se však ani opeře (v poslední době zpíval třeba ve Figarově svatbě ).

Od úsvitu do soumraku

Vymrštěni pružným odrazovým můstkem dostatečně vysoko - a vlastně i daleko -, pustili se "Orlandi" v repertoáru do nitra hudebního středověku a renesance, mapujíce počátky, proměny, vrcholy, hlavní i vedlejší cesty evropské polyfonie, období, jež si vymezili léty 1050 - 1500. "Dobyvačnost" směřuje soubor především do Anglie a Francie, o čemž svědčí kupříkladu nahrávky Worchester Fragments, John Dunstaple, The Call of the Phoenix v případě prvním a Loyset CompÉre, Phillipe de Vitry a Ars Nova , Dreams in the Pleasure Garden - Machaut , Mystery of Notre Dame v případě druhém. Mezi snímky pochopitelně najdeme i osobnost Josquina Despreze, Johanna Ockeghema a v koncertním repertoáru mše Jacoba Obrechta či Antoina Busnoise. Před šesti lety si interpreti "odskočili" také do Itálie (The Saracen and the Dove , Itálie kolem roku 1400) a později sestavili svéráznou antologii Food, Wine and Song (Jídlo, víno a píseň), jež vzbudila pozornost nejen volbou repertoáru - písně na dané téma z Francie, Anglie, Burgundska, Itálie, Španělska, Portugalska a Německa -, ale i bookletem - miniknihou, v níž jsou uvedeny recepty připravené sedmi populárními gastronomy. Dlužno dodat, že kritici po celém světě se nad snímkem rozplývali a snažili se pro něj najít co nejpůsobivější a nejvýstižnější označení jako například "sex, alkohol a obžerství", "láska k jídlu", "duch bakchanálií", "hostina z písní o jídle" a podobně. Prestižní ocenění ale získala starší deska s jednoduchým názvem John Dunstaple (Gramophone Awards 1996).

Pokusy... a omyly?

Snad právě díky úspěchu s Dunstaplem dospěli zpěváci k závěru, že přišel čas na crossoverový počin. S jazzovým kvartetem The Perfect Houseplants (Mark Lockheart, Huw Warren, Dudley Phillips, Martin France) vytvořili snímek s příznačným názvem Extempore , na nějž nedávno navázali pokračováním Extempore II . "Dvojka" rozdělila kritiky na "nenávistné odpůrce" a "nadšené obdivovatele". Projekt vycházející z proslulé melodie L'Homme armé , na jejímž základě jsou pak vyimprovizovány hudební části mše, může někomu připadat nevkusný, násilný, v souvislosti s liturgií až příliš odtažitý, někdo naopak vítá experiment, odvahu, bohoslužebnými aspekty se tolik nezabývá a nahrávku považuje za mimořádnou. (Úhlů pohledu pro i proti bychom nepochybně našli ještě víc.)

Za vznikem celého projektu stála podle Anguse Smithe náhoda: "Náš barytonista Donald Greig a basista jazzového souboru Perfect Houseplants se kamarádí už od školy, takže nápad na spojení našich dvou kvartet vyvstal nad jedním - nebo dvěma? - půllitry piva." Proč vlastně kombinovat středověk či renesanci s jazzem? Interpreti jsou toho názoru, že mají mnoho společného: "Víc, než by člověk napoprvé řekl. Jsme přesvědčení, že nejstarší psaná západní polyfonie - čímž se dostáváme do 9. a 10. století - odrážela hudbu prováděnou v praxi. Šlo o jakýsi typ středověké ťnahrávkyŤ, která tak zaznamenala konkrétní produkci. Věříme, že původně byla polyfonie improvizována podle jednohlasé melodie takovým způsobem, že se nedala provést dvakrát za sebou úplně stejně. Bylo tu sice několik pravidel, ale co si dnes představíme pod disonancí, asi by nepřekvapilo uši středověkého posluchače. Pokud vše probíhalo podle daného modu - řekněme ťklíčeŤ -, bylo to přijatelné. Právě to dnes dělá řada jazzmanů, kteří vlastně pracují s danou melodií podle určitého ťmoduŤ." Někoho by určitě napadlo srovnání s podobnými projekty saxofonisty Jana Garbareka a Hilliard Ensemble, tuto spojitost ale "Orlandi" rezolutně odmítají: "Máme tyto projekty sice velmi rádi, ale můžeme čestně prohlásit, že nás nijak neinspirovaly. Touto myšlenkou jsme se začali zabývat ve stejné době jako oni, aniž bychom však o sobě navzájem věděli. Jejich nápad byl o něco jednodušší, Garbarek prostě ťokomentovalŤ hudbu, kterou Hilliardi běžně interpretují, pohyboval se nad melodiemi. Nám šlo o hlubší stupeň této ťfúzeŤ, o to, aby kvarteta vytvářela zcela nový materiál. Nehledě na to, co si kdo o podobných projektech myslí v souvislosti s vystižením podstaty, nás prostě fascinovalo, že ačkoli jsme pokaždé začali s určitou vnitřní představou, nakonec nás hudba vedla někam úplně jinam..."

Návrat k jistotám

Od prvního experimentu se "Orlandi" na chvíli vrátili k jistotě - Josquinovi, ale hned po něm připravili posluchačům desku, která si opět vydobyla uznání (vyhlášení časopisu Gramophone za nejlepší desku roku 2003 v kategorii staré hudby). Snímek The Call of the Phoenix vznikal ve spolupráci se specialistou Garethem Curtisem, představuje anglickou církevní hudbu 15. století a objevují se na něm nám většinou neznámá jména autorů: například John Pyamour, John Plummer, John Trouluffe nebo Richard Mowere. I v tomto případě se nahrávka zcela právem dočkala mnoha superlativních výroků jako "nejlepší deska roku", "typicky čistý, téměř mystický zpěv".

Poslední nahrávka The Toledo Summit (viz recenze na s. 50) vychází z události roku 1502, toledského setkání Isabely Kastilské, Ferdinanda Aragonského, Johany Šílené a Filipa Sličného, a "potkává" se na ní španělská a nizozemská polyfonie. Je to první deska, jíž Orlando Consort výrazněji proniká do španělského repertoáru. "Cítili jsme, že je čas pustit se do španělské hudby. Přestože jsme v této zemi mnohokrát vystupovali a španělskou hudbu obdivujeme, dosud jsme neměli možnost nějakou nahrát. Ve španělském stylu komponování této doby je velice silně znát určitá přímost. Na první pohled vypadá hudba jednoduše, ale když se začne zpívat, najednou vás ohromí její krása, síla citu, religiozity." Tentokrát nevyšel impuls na téma od průkopnického Anguse Smithe: "Nebyl to náš nápad, navrhla nám jej naše kamarádka, muzikoložka Tess Knighton z Cambridgeské univerzity, která se zabývá španělským repertoárem - konkrétně tím, jak se mohli vzájemně ovlivňovat španělští a nizozemští představitelé polyfonie. Panovnické setkání v roce 1502 bylo příležitostí, kdy vedle sebe mohli působit hudebníci, skladatelé i zpěváci z obou skupin." Na otázku, z které oblasti se vybíraly skladby obtížněji, Angus odpovídá: "Určitým způsobem z obou. Nevíme s jistotou, které skladby v Toledu zazněly. Proto jsme se drželi určité šablony - první setkání, období truchlení nad smrtí Artura Anglického a podobně -, a pak jsme pátrali po dílech, která v místě ťsummituŤ vznikala a zapadla by do této šablony. Jsem rád, že se nám podařilo dosáhnout zdařilé rovnováhy. Díky ní si lidé mohou poslechnout buď jednotlivé sekce, nebo si CD přehrát od začátku do konce."

Pokračování

Španělskou polyfonii vystřídá nový snímek "s překrásnou hudbou francouzského autora 15. století Antoina Busnoise," prozrazuje Angus Smith, "a přemýšlíme o nástupci naší desky Food, Wine and Song , o níž v tuto chvíli mohu říci jen to, že bude tematicky pojata zase trochu jinak!" Dodejme jen, že Busnois už je nahrán a deska vyjde na konci tohoto roku.

Letos čeká "Orlandy" běžné koncertování (Estonsko, Španělsko, Belgie, Holandsko, Británie) a na podzim znovu turné po USA. Patnáct let jako by se na činorodosti tohoto tělesa nijak negativně "nepodepsalo". Stále jsou plní energie, mají chuť pokračovat v práci, a ta je i po letech, zdá se, nepřestala bavit. Parafrází výroku Jana Wericha by se dalo říci, že Orlando Consort se zřejmě zařadí mezi ty umělce, kteří by měli co říct i za 150 let - drsné dokončení, že na rozdíl od těch, jejichž dílo tady už několik set let vůbec nemuselo být, si raději odpusťme.

www.orlandoconsort.com

DISKOGRAFIE:

Philippe de Vitry and Ars Nova , Amon Ra 49

Worcester Fragments , Amon Ra 59 1992

Popes and Antipopes , Metronome MET CD 1008

John Dunstaple , Metronome MET CD 1009

Passion , Metronome MET CD 1015

Loyset CompÉre , Metronome MET CD 1002

Alleluia Nativitas , Metronome MET CD 1001

Ockeghem - Missa De plus en plus et Chansons , DG Archiv 453 419-2

Dreams in the Pleasure Garden - Machaut , DG 457 618-2

The Saracen and the Dove , DG 459 620-2

Extempore , Linn CKD 076

Josquin Desprez - Motets , DG Archiv 463 473-2

Food, Wine and Song , Harmonia mundi HMU 907314

The Call of the Phoenix , Harmonia mundi HMU 907297

Extempore II , Harmonia mundi HMU 907318

The Toledo Summit , Harmonia mundi HMU 907328

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.