Řada vystoupení souboru Musica Florea na Pražském jaru pokračuje letos provedením Requiem Antonína Rejchy, skladbou na pomezí klasicismu a romantismu. To zajímavě koresponduje i s nejnovější nahrávkou Voříškových a Tomáškových duchovních děl pro Supraphon. Umělecký vedoucí Marek Štryncl nejprve trochu bilancuje a připomíná svá předchozí setkání s dílem Antonína Rejchy.
S Rejchou jsme se setkali díky jedné hudební pikantnosti, hráli jsme jeho Overturu D dur v pětiosminovém taktu, což je dost neobvyklé. Napsal ji ve dvou verzích a ještě pak ji přepracovával, bylo to docela obtížné hrát v pětiosminovém taktu s patřičnou klasicistní lehkostí. A je zajímavé, co k tomu Rejchu vedlo – celý život vyučoval, a pedagogické záměry jsou v jeho hudbě naprosto zřejmé. I v klavírních skladbách používal například sedmiosminové takty a tak podobně, byl to experimentátor v rytmickém cítění. Ale kromě té overtury jsme se mohli seznámit se symfonií Es dur, která je hodně tradičního ražení…
Je také Rejchovo Requiem takovým experimentem? To spíš ne. Requiem předznamenává mnohem víc romantickou dobu, ačkoli byl Rejcha tradičním kontrapunktikem a na Pařížské konzervatoři vyučil spoustu známých osobností, například Liszta, Gounoda, Berlioze… Tady používá prostředky typické pro romantismus. Nápadné je to v sekci dechových nástrojů, kde se nesetkáme s obtížnou brilantní klasicistní instrumentaci, jsou zde naopak dlouhé tóny, dlouhé plochy… to je typické už pro romantickou dobu.
Má i toto Requiem nějaké osudové motivace, co o něm vlastně víme? O okolnostech vzniku toho mnoho nevíme. Zachoval se pouze autograf, a to neúplný. U nás ale Stanislav Ondráček, který se intenzivně věnoval Rejchovi, chybějící místa objevil v jeho učebnicích. Díky tomu je dílo kompletní, ale přesné motivace vzniku neznáme.
Nahráli jste teď CD s duchovní hudbou Jana Václava Tomáška a Jana Václava Hugo Voříška – to je také hudba na pomezí klasicismu a romantismu, je něčím Rejchovi podobná? Má něco z obou. Voříšek byl Tomáškův žák, byl ale také skvělý varhaník a improvizátor. A i ta jeho hudba je psaná ve virtuózním, brilantním a jakoby improvizačním duchu. Ty nápady přicházely naprosto spontánně, jako dejme tomu u Dvořáka. U Tomáška je to jinak. Tam je vidět, že nad hudbou velice hloubal, improvizační lehkost mu chybí – v tom by měl blíž řekněme k Beethovenovi. Zato u Rejchy je patrné, že byl praktický muzikant – jeho strýc Josef Rejcha, který ho vychovával, si dlouho vůbec nedovedl představit, že by Antonín mohl být skladatelem. Zato byl vynikajícím flétnistou a hrál i na další nástroje… mimo jiné v orchestru v Bonnu, kde hrál společně s Beethovenem, který hrál violu. Teprve v šestnácti letech se dostal do popředí zájmu díky svým italským áriím – a to už jsou velmi zajímavá zralá díla. Takže Antonín Rejcha je praktický hudebník s hloubavým padagogickým a systematickým přístupem. V tom by byl trochu podobný Tomáškovi, ale ovlivňoval ho Bach, sám hledal cesty, jak dál rozvíjet možnosti kontrapunktu
Má Requiem nějaké zvláštnosti v obsazení? Requiem Antonína Rejchy je psáno podobně, jako Tomáškovy a Voříškovy skladby, které jsme nahráli pro Supraphon – kromě jedné části tam nejsou samostatné sólové árie pro jeden hlas. Je tam samozřejmě sólový ansámbl, ten se však hodně kombinuje se sborem. I to je spíše romantický přístup, který společně s Rejchovými harmonickými inovacemi působí úžasně a působivě.
Co vás vedlo k tomu doplnit program na Pražském jaru o dvě díla J. D. Zelenky? Ta spojitost leží spíše v textové rovině, hrajeme smuteční žalm De profundis, který je zajímavý instrumentací i obsazením sólových hlasů – na úvod tři trombóny, které následuje trio sólových basů, dál samozřejmě sbor a tenor i alt, ale nikdy jako duet. I to je zajímavé ve vztahu k textu. A druhá skladba Da Pacem Domine je specifická tím, že sbor je třeba rozdělit do dvou skupin. Což u našeho sboru složeného z dobrých sólistů mohu udělat.
A jaká by byla vaše soukromá bilance poslední sezóny či sezón? Musím přiznat, že po určité „manažerské krizi“, se mi v posledním roce a půl opět podařilo několik pěkných věcí. A splnilo se mi několik předsevzetí a dobře se v tom pokračuje… Podařilo se nám čerstvě nahrát pro Český rozhlas barokní sonáty a koncerty Antonína Reichenauera, to bylo svého času naprosté novum – české barokní instrumentální koncerty. Zatím řešíme, kdo to vydá. Také jsem si splnil sen vrátit se k hudbě 1. pol. 17. století a starší. Začali jsme tuto hudbu dělat v duchu dochovaných kompendií a je úžasné sledovat, jaké experimenty se v raném baroku dělaly. Byla to doba experimentů, z nichž některé připomínají kompoziční techniky 20. století.
Na scéně staré hudby byl váš soubor svého času průkopníkem, dnes u nás působí několik uskupení, co se pro vás za poslední léta změnilo? Situace, kdy je tu více souborů s určitou dávkou stability, je jedině dobrá. Třeba i v tom, že v časech, kdy měla Florea výlučnější postavení, existoval mnohem větší tlak hudebníku na vyšší honoráře, aby se vůbec mohli uživit. Spoustu akcí jsem tedy musel rušit, už to začínalo být kritické. Když je scéna širší, dává lidem lepší možnost se uživit a dá se také jasně ukázat, v jaké realitě žijeme. Peněz je omezené množství. Situace se zatím nezhoršuje, ale je těžší v tom, že se bez profesionálů, kteří se věnují jenom finančnímu zajištění, prakticky neobejde. Doby, kdy to zvládl jeden člověk v souboru jsou pryč. Potřebuje to ekonomicky smýšlející hlavu, která se tomu věnuje a ve vztahu k nadacím a grantovým projektům je to opravdu práce na plný úvazek.
