
Bájný pěvec Orfeus stál před úkolem obměkčit bohy. Jak dokázal vyvolat jejich slitovnost? Ne, neobávejte se, nechci psát žádný apokryf, chci se tu jen zamyslit nad tím, k čemu dávná pověst o prvním pěvci přímo vybízí: čím získal zpět svou ženu? Uměním krásného zpěvu, ano, jistě, ale myslím, že to nebylo jen krásným zpěvem a hlasem. Zpíval o své Eurydice a o tom, že ji ztratil. A takovou moc mělo to zpívané slovo, procítěné žalem, že – tak praví pověst – mu ji vrátili.
Když německý pěvec Dietrich Fischer-Dieskau padl v Itálii do spojeneckého zajetí, dělal to, co uměl nejlépe. Zpíval jim. Představuji si, že zpíval i koním na ruské frontě, když je hřebelcoval. To mu nebylo ještě osmnáct, a do pole ho nepustili. Americkým vojákům zpíval Bachovy kantáty i Brahmsovy Vier ernste Gesänge . Musel už tehdy zpívat velmi krásně, když jeho zpěvu – a jazyku nepřítele! – s potěšením naslouchali. A to bylo už po válce a mladý adept zpěvu si tak chtěl „vyzpívat“ co nejrychlejší návrat ke svým přerušeným studiím! Místo toho byl propuštěn jako jeden z posledních německých válečných zajatců, až v roce 1947.
„Co jste si připravil?“ zeptal se Wilhelm Furtwängler, když mu byl představen, aby mu předzpíval. „Nepřipravil jsem si nic, ale budu zpívat Vier ernste Gesänge,“ odpověděl. Furtwängler hrábl kamsi na klavíru, otevřel Brahmsovy poslední noty a doprovodil jej bez jediné přestávky, jediného slova. Nepromluvil prý ani, když jej vezl přes celý Mnichov na jakýsi večírek. Za pár dní mu nabídl, aby s ním příští rok zpíval v Salcburku Mahlera. Hřebík na hlavičku však, ještě za války, uhodil Paul Hindemith, když mu řekl: „Člověče, vy nejste vůbec žádný zpěvák! Vy jste středověký bard.“ A problém Fischer-Dieskau byl hned napoprvé pojmenován s naprostou přesností.
Ano, problém. Těžko bychom hledali umělce, který byl už za svého života, vlastně od samého počátku své kariéry, tak jedněmi vynášen do nebe a druhými zpochybňován. Nesmírná kultivovanost některé dráždila a jiným už přímo lezla na nervy. A nebyli to jen pěvci, kteří se cítili jeho nedostižným příkladem frustrováni (stejně jako v případě Marie Callas, o níž se Raina Kabaivanska vyjádřila s obdivuhodnou upřímností, když řekla: „Ano, nenávidím ji, protože z nás všech už navždy udělala křoví.“) Roland Barthes například soudí: „Příliš vybroušené, příliš dokonalé, jeho projev postrádá jakoukoli tělesnost, syrovost, expresivitu.“ Ne, neměli ho rádi ani za to, jakou pro zpěváky té doby nepochopitelnou pozornost věnoval slovu a poetickému obsahu. To se v padesátých letech dělalo pouze v opeře, ale komorní lied se prostě „zpíval“. A náhle se objevil na pódiu někdo, kdo Schuberta nepěl, třeba i tak inteligentně jako Lotte Lehmann či Hans Hotter, ale kdo vyprávěl o nešťastném lesním adjunktovi a toto vyprávění dramaturgicky objevně sklenul do příběhu o dvaceti epizodách. Jeho Winterreise , se kterou se představil v Londýně v roce 1954 byla takovým zjevením, že Hertha Klust, která jej doprovázela, řekla: „Objela jsem s tímto cyklem pět kontinentů a doprovázela největší mistry pěvce, ale dnes večer jsem Zimní cestu slyšela poprvé.“ To už nebyl jen vypravěč, to byl herec, který se vtělil do Müllerova přesmutného chasníka, který ODEHRÁL jeho příběh v první osobě a který se ohlížel, vycházeje z bran města, za štěkajícími potulnými psy asi tak, jako se Josef Kemr co Kozlík ohlíží za Vláčilovými vlky. Ano, některým zákonitě připadalo, že to přehání, jiní v tom viděli pýchu, marnivost, exaltovanost, přílišné lpění na slovu. Že by však tím zpěv jakkoli trpěl, to se neodvážil říci nikdo.

Ale ani kdybych popsal celou knihu, nesvedl bych vylíčit, v čem spočívá zázračný fenomén jeho zpěvu. Snad nejblíž bude pravdě, řeknu-li, že to, co fascinuje nejvíce, je neustálá přítomnost ducha a duchovna, pronikající každý takt. A zase, tohle může někoho i obtěžovat. Když se ovšem začal na počátku padesátých let Fischer-Dieskau prosazovat na evropském fóru, zněl jeho hlas bezmála jako hlas shůry. Jako historické odškodnění lidstva za Hitlera. Poválečné Německo nemohlo mít lepšího ambasadora. Měl i štěstí, které neměl Furtwängler: byl příliš mladý. Neměl po válce problémy, šel na dračku. Londýn se jej nemohl nasytit, jakmile jej objevil, Walter Legge jej zval k dalším a dalším recitálům, Fischer zpíval Schuberta, Schumanna, později i Wolfa, Strausse, a Angličané zapomínali na Coventry. Benjamin Britten jej požádal, aby v roce 1962 zpíval barytonové sólo v jeho Válečném requiem, a od té doby se datuje významná spolupráce obou tvůrců. Ariberta Reimanna pohnul ke kompozici Leara (1978), v němž vytvořil v režii Jean-Pierra Ponnella titulní roli. Řada soudobých tvůrců, jež inspiroval, aby pro něj psali, byla však mnohem delší, za všechny snad jmenujme Samuela Barbera, Gottfrieda von Einem, Hanse Wernera Henzeho, Karla Amadea Hartmanna, Witolda Lutosławského, Ernsta Krenka.

Německou operu jsem si nechal na konec, spíš ze zoufalství. Potřeboval bych ne celé číslo, ale ročník HARMONIE, abych problém aspoň otevřel. Jen straussovské kreace (Jochanaan, Orest, Faninal, Mandryka, Barak, Olivier) by zabraly hezkých pár čísel, a protože existuje i cenná straussovská dieskaugrafie, byl by z toho hnedle utěšený straussovský ročník. A co teprve Wagner! Karajanův Wotan (1969), Soltiho Gunther (1965) a Amfortas (1971), spolu s Kempeho Telramundem (1963), Konwitschného Wolframem (1960) a Holanďanem (1961), doplněné o klíčového Jochumova Hanse Sachse (1976) a Fricsayova nejlepšího Dona Pizarra historie (1957) – další ročník na obzoru. A to mluvím výhradně o studiových nahrávkách. Fischer-Dieskau je nejpilněji nahrávající umělec všech dob, a vzhledem k úpadku tohoto průmyslu ho už těžko někdo překoná. Více než tisíc LP – to je nemožné, ale i zbytečné komentovat. Je to doklad obří umělecké kázně, nesmírné píle, ale i pochybovačství ryzího umělce. V tomto smyslu třeba chápat výrok Svjatoslava Richtera, ještě převyšující Bernsteinovu poklonu: „Je to největší umělec, kterého jsem kdy v životě poznal.“ Vždyť jen Zimní cestu nahrál celkem osmkrát. Bohužel ani jednou s Richterem. Zato jedna z posledních, s Alfredem Brendelem, je možná ta nejlepší. To už na jeho hlase, následkem nepředstavitelné zátěže, hlavně v druhé polovině šedesátých let, začaly být patrny stopy únavy. Ale nemyslím, že by to byl nějaký problém. Hlas nemusí být vždy jen krásný. Ostatně, jistý, byť nepřeslechnutelný úbytek sametu v jeho hlase byl více než vyvážen ještě vyzrálejší, prohloubenější, vpravdě filosofickou interpretací. Zodpovědnost k tomu, jak naložit se svým životem, spojuje Fischera-Dieskaua s Karajanem – oba jej totálně věnovali službě umění. Jaká škoda, že své síly nespojili častěji! Ale i tak, buďme vděčni za tolik čisté krásy, jež nám zanechal. Po jím vyšlapané zimní cestě dnes kráčejí Matthias Goerne a Ian Bostridge. Vzdejme mu dík i za ně: nikdy by nebyli, nebýt jej.
Dietrich Fischer-Dieskau zemřel ve spánku, ve svém domě ve Starnbergu u Mnichova 18. května, deset dní před sedmaosmdesátými narozeninami.