úterý, 15. únor 2011

Orchestr z města, kde vzniklo Československo

Napsal(a) 

Orchestr z města, kde vzniklo Československo, foto Jason Cohn Orchestr z města, kde vzniklo Československofoto: Jason Cohn

„Pittsburská dohoda, podepsaná na tomto místě 31. května 1918, deklarovala zájem Čechů a Slováků vytvořit v Evropě nový demokratický národ, nezávislý na cizí moci. Později toho roku se stal prezidentem Československa autor dohody Tomáš Garrigue Masaryk.“ Lawrence Tamburri, prezident Pittsburského symfonického orchestru (PSO), slavnostně dočetl zlatý nápis na pamětní ceduli – pochopitelně v angličtině. Stojíme na rohu Sedmé ulice a Penn Avenue v Pittsburghu. Památné místo československé historie je jen pár kroků od Heinz Hall, sídla jednoho z pozoruhodných severoamerických orchestrů současnosti.

Od Jaromíra k Antonínovi

V Pittsburghu narazíte na dost českých stop a souvislostí. Jaromíra Jágra zná v třísettisícovém pensylvánském městě (s předměstími má 2,5 milionu obyvatel) skoro každý, i když málokdo tuší, že bývalá hvězda místních „tučňáků“ pochází z Čech.

Ještě méně se ví, že první šéfdirigent Pittsburského symfonického orchestru Victor Herbert (1859–1924) byl kolega Antonína Dvořáka na Newyorské konzervatoři a jeho Violoncellový koncert e moll prý českého mistra inspiroval ke slavnému Koncertu h moll pro violoncello a orchestr. Herbert vedl PSO v letech 1898–1904 a pod jeho vedením se orchestr vyšvihl do klubu „těch nejlepších“ vedle Newyorské filharmonie či Bostonského symfonického orchestru.

Další česká stopa: „Vzal jsem si toho Asraela do hlavy a budu ho dělat také v Pittsburghu, kam rád zajíždím, poněvadž mám moc rád tamější výborný orchestr,“ psal Karel Ančerl z Toronta do Prahy Ivanu Medkovi 5. dubna 1971. Nebyl ostatně jediným dirigentem České filharmonie, který se ve městě, ležícím na řece Ohio, objevil. Od sezony 2008/2009 je hudebním ředitelem PSO Manfred Honeck, který zvažoval šéfovský post v Praze (nakonec je hlavním hostujícím dirigentem). S Českou filharmonií pojí Pittsburský symfonický orchestr ještě jeden detail: obě tělesa poprvé koncertovala v roce 1896.

Máte peníze? Co takhle založit orchestr!

Spojené státy mají obdivuhodnou tradici byznysmenů-filantropů. Andrew Carnegie (1835 – 1919) byl jedním z největších boháčů světa. V Pittsburghu investoval do ocelářského průmyslu. Američané rádi a s hrdostí citují jeho výrok: „Do svých padesáti let jsem bohatství vytvářel, teď je načase začít ho rozdávat.“ I stalo se. Carnegie rozdal asi 350 milionů dolarů, čímž podpořil vznik tří tisíc knihoven (v USA, Kanadě, na Novém Zélandu či Fidži), sedmi tisíc varhan v amerických kostelích, v Pittsburghu je díky němu univerzita Carnegie Mellon, několik Carnegieho muzeí či technologický institut. Pittsburgh také má – stejně jako New York – svoji Carnegie Hall. A když už byla koncertní síň, proč si nepořídit i orchestr? Vedle Carnegieho podpořil vznik PSO i další slavný podnikatel George Westinghouse (1846 – 1914).

Po odchodu prvního šéfdirigenta Victora Herberta šla úroveň orchestru dolů a ztrácela se i podpora podnikatelů. V letech 1910 – 1926 orchestr prakticky neexistoval. Povstat z prachu mu ve 30. letech pomohl Otto Klemperer a po něm Fritz Reiner. Nejdéle sloužícím hudebním ředitelem byl německý dirigent William Steinberg, v čele tělesa stál od roku 1952 do roku 1976. Hudebními poradci či řediteli byli v následujících třiceti letech třeba ještě André Previn či Lorin Maazel. S láskou vzpomínají pittsburští posluchači na několikaleté angažmá Marisse Jansonse (1997 – 2004) a teď je těší rakouský dirigent Manfred Honeck, který loni na podzim prodloužil svoji smlouvu s orchestrem až do konce sezony 2015/16.

Sedmdesát tisíc

Přibližně tolik lidí zasahují ročně edukativní a komunitní programy Pittsburského symfonického orchestru, které doplňují standardní koncertní provoz. „V Pittsburghu je velká afroamerická komunita a my se snažíme myslet i na ni,“ přibližuje jeden z projektů prezidentka vzdělávacího oddělení PSO Suzanne Perrino. „Speciální koncert, který je symfonickou oslavou afroamerické kultury, pořádáme pravidelně jednou ročně. Kromě toho máme ještě jednu unikátní nabídku: budoucí afroameričtí hudební profesionálové mohou studovat se členy našeho orchestru, radit se s nimi o repertoáru, prostě se pod jejich vedením maximálně připravit na svoji vlastní uměleckou dráhu. Další projekty směrem k pittsburským společenstvím? Třeba ještě každoroční koncerty pro mentálně postižené lidi.“ Ale nejen to: také koncerty v nemocnicích pro pacienty, ve školách pro děti a mladé lidi, v knihovnách pro čtenáře... – Sázka na společenství a maximální propojení s ním je jednou z cílených strategií managementu orchestru, vedeného prezidentem Larrym Tamburrim. Ten nastoupil v září 2003, kdy finanční situace orchestru vůbec nebyla růžová: „Museli jsme vymyslet novou strategii, která se časem velmi dobře osvědčila. Jenže pak přišla ekonomická krize. Od té doby je to pořád docela napínavé. Ve strategii, kterou jsme vytvořili, akcentujeme dvě hlavní myšlenky: světovost a komunitu. Náš orchestr často vystupoval a vystupuje na světových pódiích, a tak jsme se rozhodli spojit tuto tradici s byznysem. Pittsburští obchodníci tedy jezdí na turné s námi, reprezentují Pittsburgh a hledají nové obchodní příležitost. A druhá věc: snažíme se náš orchestr maximálně propojit s okolním společenstvím, s různými komunitami tady v Pittsburghu. Je pro nás velmi důležité, aby každý cítil: TOHLE JE TAKY MŮJ ORCHESTR!

Žádní náfukové

Zkouška Pittsburského orchestru vypadá přesně tak, jak by vypadat měla. Hráči jsou připravení, pozorní, Manfred Honeck je rozhodně nemusí okřikovat. Klidným hlasem vysvětluje, co by si v kterém místě ještě představoval jinak. Na programu je Sibeliův Houslový koncert se sólistkou Hilary Hahn a Šostakovičova Pátá symfonie . Pracuje se intenzivně, protože čas jsou peníze...

Pittsburský symfonický orchestr je – podobně jako většina amerických těles – ve svých příjmech odkázán asi ze třetiny na prodej vstupenek, zbytek získává od nadací a firem, což není vůbec snadné. Podpora státu je zcela zanedbatelná. Orchestr se tedy musí ohánět – žádný klídek, pohoda a občas i demoralizace státních příspěvkových organizací. Smlouvy s hráči nikoli „na doživotí“, ale na tři roky, po nichž se rozhoduje o pokračování. A pravda, trochu jiné platy: v Pittsburghu průměrně 107 tisíc dolarů ročně.

Výsledky? O koncertním sále v Heinz Hall Američané říkají, že patří k těm menším – i tak se do něj vejde 2700 posluchačů. Tři dny po sobě je plný a vstupenky se nerozdávají. Sibelia a Šostakoviče si přišlo poslechnout hodně mladých lidí, publikum vůbec nevypadá tak, že by mu dominovala jedna věková skupina. Byly to poslední koncerty před velkým evropským turné ve druhé polovině května, kdy hrál orchestr – s Manfredem Honeckem a sólistkou Anne-Sophie Mutter – mimo jiné v Paříži, Vídni, Praze, Drážďanech či Budapešti. Pittsburští posluchači se s orchestrem před odjezdem loučili nadšeně. Není divu: je to přece taky JEJICH orchestr!

Orchestr z města, kde vzniklo Československo Orchestr z města, kde vzniklo Československo
S Manfredem Honeckem nejen o Pittsburghu a Pittsburském symfonickém orchestru

Jak se vám v Pittsburghu líbí? Pittsburgh je báječné město. Jak jsem slyšel, nedávno byl už potřetí nominován jako jedno z nejlepších míst k žití ve Spojených státech. Velmi se mi líbí naladění lidí, se kterými se tu potkávám: jsou milí, přátelští, nápomocní a profesionální. Cítím tady něco, co odpovídá našim evropským představám o americkém snu. Můžete začít skromně a bez peněz, jenom s nápadem a poctivou prací dosáhnete čehokoli a můžete se mít skvěle. Další věc, kterou mám na Američanech rád, je jejich nadšení, vášeň. Pokud se pro něco nadchnou, udělají pro to maximum. Tuto energii vidíte v byznysu, ale i v běžném rodinném životě. Myslím, že je to také důvod, proč jsou Američané skutečně hrdí na svou zemi. Mohou něco dokázat, mohou prosazovat svoje myšlenky a mají přitom podporu mnoha svých – podobně nadšených – přátel.

Jaký je váš vztah s orchestrem? Hráči jsou mimořádně muzikální, mimochodem v Praze v České filharmonii je to podobné. – Máme tady moc pěkný, zdravý vztah. S orchestrem pracujeme efektivně, každá zkouška totiž stojí hodně peněz. Míváme jich v průměru tři až čtyři na koncert. Hudebníky žádáme, aby byli maximálně připravení. A oni skutečně jsou, takže na zkouškách se můžeme začít okamžitě bavit o hudbě. Můj cíl tady v Pittsburghu? Udržet stávající uměleckou úroveň a zároveň přinést hudební tradici, ze které přicházím, hudební tradici řekněme rakouskou, vídeňskou, ale také trochu českou. Chtěl bych s orchestrem hrát víc Mahlera, který je mi velmi blízký.

Jaké je postavení hráčů v Pittsburském symfonickém orchestru? Když hráč dostane definitivu, otevírá se pro něj možnost zůstat v orchestru dlouhodobě. Ale než definitivu dostane, trvá to dlouho – orchestr se musí přesvědčit, že je to ten pravý kandidát. Hráč nejdřív projde konkurzem, pak hraje v orchestru asi tak rok a pak se to celé znovu posoudí. To je všude víceméně stejné. Co se ale trochu liší: u mnoha evropských – zjednodušeně řečeno – státních orchestrů pak dostanete smlouvu na dobu neurčitou, tedy prakticky na celý život. V Americe a konkrétně tady v Pittsburghu orchestr navrhuje smlouvy jednotlivým hráčům většinou na tři roky. Po této době se znovu posuzuje, jestli má hráč v orchestru zůstat. A následují jednání mezi orchestrem a managementem společně: koho udržet, za jaké peníze. Ta jednání bývají velmi náročná. Možná víte, že Clevelandský orchestr šel na krátký čas dokonce do stávky, protože hráči nesouhlasili s podmínkami, které navrhl management. Po finanční krizi lze očekávat ještě náročnější vyjednávání.

Budete tříroční smlouvy využívat k tomu, abyste některé hráče vyměnil? Osobně jsem proti vyhazování hudebníků. Jsem pro to pomáhat jim, aby lépe hráli. Svoji roli hraje i věk: když je vám pětapadesát, nejste už tak čerství a na vašem hraní se to projeví. Mám takové hráče vyhodit? Myslím, že ne – bylo by to proti mým morálním zásadám. Ale pokud má někdo problémy s alkoholem, pokud nepracuje, nesnaží se, kazí souhru ostatním, pak se musíme ptát, jestli takový hráč má v orchestru zůstat. Ale v první řadě máme hudebníky podporovat, pomáhat jim, aby hráli, jak nejlépe umí.

Orchestr pořádá mnoho programů, kterými se snaží zaujmout a přilákat nové posluchače. Lze tu slyšet jednoznačná slova o tom, jak důležité pro člověka je, aby poznal svět vážné hudby. A kulturu vehementně podporují podnikatelé. Není to trochu šok ve srovnání s Evropou? V Evropě je jistá tradice. Lidé jsou zvyklí chodit na koncerty, do divadel, mají předplatné... Podívejte se na Prahu. Je tam divadlo, kde měl premiéru Don Giovanni, kultura je všude kolem a člověk má pocit, že pro to vlastně nemusí vůbec nic udělat. Má to v sobě jisté nebezpečí. Totiž že se zabydlíme v té samozřejmosti, že prostě příjemně usneme, a pokud se neprobudíme, hrozí, že se kultura ztratí i v Evropě. Ve Spojených státech je to naopak neustálý boj, neustále přesvědčování lidí, aby se o kulturu zajímali, aby na ni chodili, aby s ní zůstali. A oni zůstanou, když jsou dobře přesvědčeni. Není to snadné: přesvědčit mladé lidi odchované Michalem Jacksonem o kvalitách Mozartova Requiem je docela oříšek, ale musíme to dělat, i když je to náročné a stojí to energii. Pokud to nebudeme dělat, kultura bude méně významná a bál bych se, že o ni můžeme i přijít! Evropa se postupně dostala na vysoký stupeň kultury. Naším úkolem je tuto tradici neztratit. Můžeme žít bez kultury a bez klasické hudby? To je jako otázka, jestli můžeme žít bez květin? Jistě můžeme. Ale svět bez květin je pak jako svět bez klasické hudby.

V Pittsburghu vás v příštích sezonách čeká mahlerovský a beethovenovský cyklus, dramaturgie se zaměří na díla spojená s přírodou a životním prostředím, chystá se také další velké turné orchestru. V Evropě budete pokračovat ve spolupráci s operou ve Stuttgartu i s Českou filharmonií. A na červenec 2010 připravujete pro Českou republiku v rámci mahlerovského výročí jeden velmi speciální projekt... Ano, velmi jsem přemýšlel, jak nejlépe oslavit výročí Gustava Mahlera. Po celém světě se budou hrát a nahrávat jeho symfonie, což je samozřejmě dobře, ale já osobně jsem pořád hledal něco opravdu výjimečného. A pak mě napadlo, že by přece bylo nádherné udělat koncert přímo ve vesnici Kaliště, kde se Mahler narodil. Pravda, je to malé městečko a mnoho lidí bylo velmi skeptických. Já ale skepticismus nepřijímám, ledaže by mi prokázali, že ta myšlenka je nesmyslná. Jsem šťastný, že koncert budou vysílat česká, švédská, norská televize anebo kanál ARTE. Věřím, že to bude „ta událost“ mahlerovského roku. Pokud jste fanoušci Gustava Mahlera, musíte 7. července přijet! Zažijete něco, co už nikdy neuslyšíte. Vystoupí Pražský filharmonický sbor, bude tam Thomas Hampson, Anne Sofie von Otter, Mahler Chamber Orchestra. Na koncertě zazní začátek Druhé symfonie, pak vybrané písně a nakonec závěr Druhé symfonie. Takže ještě jednou: každý, kdo chce oslavit Mahlerovy narozeniny, je zván. Bude to mimořádný zážitek, osobně se už velmi těším!

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.