Výrazný exteriér koncertní síně využívá na svém logu i Sanfranciský symfonický orchestr . Stavba pochází z přelomu 70. a 80. let 20. století. „Do roku 1980 jsme byli současně operním orchestrem a všechny symfonické programy jsme hráli tam,“ ukazuje ředitel tělesa Brent Assink na vedle stojící, zhruba 80 let starou divadelní budovu. „Ve městě nebyl žádný jiný koncertní sál. Po postavení naší síně jsme se osamostatnili a opera si vytvořila vlastní orchestr,“ vysvětluje kapitolu z kulturní historie města, které zažilo po roce 1849 obrovský rozkvět díky zlaté horečce a o třicet let později jako cílová stanice právě dokončené transamerické železnice, ale které ztratilo velkou část původního vzhledu při zemětřesení v roce 1906. Orchestr existuje od roku 1911.
O divadlo se nyní dělí opera a balet. Balet hraje několik měsíců během jara, opera tradičně od podzimu do vánočních prázdnin a pak na počátku léta. Divadlo je krásná budova, ale akustiku prý nemá tak dobrou jako moderní sál pro 2740 lidí. Prostorný interiér působí příjemně a je v něm velice dobře slyšet. I když i zde byly údajně s akustikou problémy, a tak se síň v roce 1992 ještě renovovala a vylepšovala. Je pojmenována po paní Louise Davies, dámě ze staré sanfranciské rodiny, největší z donátorů stavby. Zemřela před několika lety, bylo jí přes 90 let.
Strohé zázemí, do něhož během dopolední zkoušky nahlížím, sice postrádá náznaky starosvětskosti pražského Rudolfina, je však prakticky řešené. A chodbu kolem dveří nadepsaných jménem hudebního ředitele a šéfdirigenta Michaela Tilsona Thomase zdobí desítky zarámovaných fotografií s věnováními „mým přátelům ze San Francisco Symphony“ – vedle Thomasova předchůdce Herberta Blomstedta a dalších mistrů taktovky jsou tu – společně s hudebníky s pověstí nepřesahující severoamerický kontinent – portréty pěvců a sólistů těch nejzvučnějších jmen. Jsou to úctyhodné dějiny.
„Máme ročně na 230 koncertů. V jejich počtu v předplatném jsme mezi americkými orchestry nejvýše hned po Newyorské filharmonii,“ vypráví ředitel. V Sanfranciském zálivu – v širší oblasti se sedmi miliony lidí – jsou různá hudební tělesa a konkurence je těžká, avšak přece jen existuje dostatečný prostor k tomu, aby každé mělo své publikum. „Snažíme se mít prodáno 85 procent sedadel,“ shrnuje realisticky a přiznává: teď je to finančně zrovna dobré, ale máme před sebou roky, které nebudou zcela snadné.
Roční rozpočet tělesa činí 15 miliónů dolarů, ale jen jedna patnáctina pochází z veřejných zdrojů – z federálních, od státu Kalifornie a od města. Zbytek pokrývá výtěžek ze vstupného a hlavně příspěvky jednotlivců a korporací a nadací.
„Nejsme federální. Většina vystoupení se odehraje v San Francisku,“ přibližuje Brent Assink každoroční provoz. Orchestr pracuje od září do července. Zhruba šest koncertů bývá v oblasti mezi San Franciskem a San José, jednou ročně se jede do New Yorku a na východním pobřeží většinou navazují ještě další vystoupení. Do zámoří – především do Evropy – se směřuje jednou za dva až tři roky. „V Asii jsme už nebyli hezkých pár let. Také jezdíme po Kalifornii, to znamená do Los Angeles, San Diega, Santa Barbary…,“ vypočítává ředitel. A do blízkého Mexika? „Tam jsme, myslím, nikdy nebyli,“ odpovídá.
Poslouchám Coplandovu skvělou a strhující Třetí symfonii . Orchestr ji s šéfdirigentem hraje před plným sálem ve středu dopoledne na veřejné generálce – publikum je namíchané z mladých lidí a penzistů. Pak zní s bravurou a pochopením „premiérově“ večer. Ve čtvrtek při odpoledním koncertě znovu, to jsou přítomni zejména senioři. A pak ještě v pátek a v sobotu. Lidé jsou nadšeni. Šéfdirigent, známý pod zkratkou jako MTT, je zde oblíben a milován. Přinesl mnohou inovaci, má dar bezprostřednosti a je inspirativním umělcem s velkým charismatem. Při zkoušce je to v jeho komunikaci s hráči i posluchači vidět a slyšet, při koncertě je to jasně cítit.
„Odpolední programy jsou pro americké orchestry běžnou věcí. Matiné jsou velmi populární mezi staršími a všemi, kdo nemají na to, přijít večer. Přijíždějí autobusy lidí ze širšího okolí,“ přibližuje ředitel provoz. Časté jsou také dopolední školní koncerty.
Během sezony bývá rovněž něco mezi deseti a dvaceti koncerty hostujících sólistů či orchestrů. Jsou vypsány i dvě koncertní řady komorní hudby. „Pět pořadů se koná zde a zní to kupodivu dobře. Uvažujeme nicméně o přístavbě komorního sálu. Přichází na 1200 lidí – to je úspěch. Druhou menší čtyřdílnou řadu organizujeme v Paláci Legion of Honor, kde je zhruba čtyři sta míst a je vyprodáno. Děláme to hlavně proto, že tamní Muzeum krásných umění zapůjčilo našemu koncertnímu mistrovi Alexandru Barantschikovi vzácné housle Jaschi Heifetze, které vlastní,“ pokračuje Brent Assink.
Hráči orchestru kupodivu sami nemají žádné profesionální komorní těleso. Tradice komorní hudby je v Americe přece jen o něco menší než v Evropě. Komorní hraní je pro orchestrální hráče velmi důležité, připouští ředitel, ale lidé z orchestru nemají tolik času – hrají většinou čtyři zkoušky a čtyři koncerty za týden a někteří z nich ještě učí na konzervatoři. Jsou rádi, že se mohou čas od času komorní hudbě věnovat; mají však rádi svobodu a flexibilitu – tedy možnost hrát pokaždé s někým jiným.
Je orchestr také tak mezinárodní jako město? „Myslím, že to spolu tak úplně nesouvisí,“ uvažuje ředitel. Hledají hráče v konkurzech stejným způsobem jako jiná tělesa. „Jsme otevřeni. Zajímavé spíše je, že máme v orchestru hodně žen – asi z poloviny. Je pravda, že je zde velká asijská populace, takže náš orchestr vypadá podobně jako město, ale Asiatů je hodně i v jiných tělesech. A je jich dost také mezi našimi posluchači,“ říká ředitel.
Někteří hráči jsou v San Francisco Symphony už i čtyřicet let. Koncertní mistr je zde však teprve druhým rokem. Přišel ze stejného postu u London Symphony Orchestra. Pochází z Leningradu. Ptám se ho, kde je v San Francisku nejlepší adresa a kde většinou bydlí orchestrální hráči? – „Je to každého vkus. Někteří kolegové bydlí tak, aby mohli na zkoušky a na koncerty chodit pěšky. My jsme například s rodinou také hleděli, aby to nebylo daleko do práce, ale zároveň jsme nechtěli, aby náš pětiletý syn žil přímo v centru města. Já jsem ale současně nechtěl být závislý ani na jednom ze zdejších dvou známých mostů,“ přiznává Alexander Barantschik . Za nejpozoruhodnější a nejexotičtější považuje pobřežní krajinu severně od města za mostem přes úžinu Golden Gate. Začíná tam kopcovitý přírodní ráj známý také obrovskými sekvojemi. „Pro nás z Evropy je to úplně jiný svět,“ vyznává se houslista.
A jaké vlastně je, bydlet a pracovat v San Francisku? Je to podle něj úžasná kombinace skvělého orchestru a fantastického města. Mimo jiné proto, že lidé žijící blíže ke slunci jsou vždy otevřenější a usměvavější. „A tím, že jsme pro tuto oblast jediným velkým orchestrem, tak jsou naše vztahy s posluchači osobnější než třeba v Londýně, kde návštěvníci koncertů mohou jít každý týden na jiný orchestr.“ Zdejší hráči to podle něj vnímají velmi pozitivně.
San Francisco Symphony má také mládežnický orchestr se členy ve věku od 12 do 20 let. „Jsme na něj hrdi,“ říká ředitel Assink. Zkoušejí každou sobotu, za vedoucí skupin mají členy profesionálního orchestru. Prezentují se v abonentní sérii, k tomu mají prázdninové koncerty a pravidelná zahraniční turné. „Koluje tu takový vtip, že hrají v mnoha městech dříve než my. Předhonili nás kdysi například v amsterdamském Concertgebouw. Vystoupili už před několika lety také v Praze. A byli i v Petrohradu. Ani tam jsme my ještě nehráli. Byl bych rád, kdybychom se tam mohli podívat,“ přiznává ředitel. V tom se shoduje s koncertním mistrem, který se do někdejšího domovského města od emigrace nedostal.
Na Pražské jaro přivezou tito hosté vedle Coplanda, Čajkovského a hudby Michaela Tilsona Thomase také novinku od Johna Adamse s názvem Můj otec znal Charlese Ivese . „V roce 2011 nás čeká stoleté výročí,“ vysvětluje ředitel. „Rozhodli jsme se u něj objednat novou skladbu. Je vůdčím americkým skladatelem současnosti, a tak jsme se nakonec rozhodli mít od něj k jubileu celou sérii děl. Během deseti let nám věnuje celkem čtyři.“ Adams žije v nedalekém Berkley a v 80. letech už byl rezidenčním skladatelem tělesa – jako první v takové funkci u amerických orchestrů.
Proč vlastně symfonici ze San Franciska dosud nebyli v Praze? K tak sugestivní otázce ředitel vysvětlení nemá. Snad jen to, že většinou jezdí na zájezdy na podzim a Pražské jaro je v květnu…
Součástí programu, jemuž v Davies Symphony Hall naslouchám, je také Sibeliův Houslový koncert s devatenáctiletou německou sólistkou Julií Fischer. Hraje krásně, jemně, jednoduše a bezproblémově. Není to sice plně zralý projev, ale nejde o prázdnou virtuozitu nebo o povrchnost. Publikum reaguje bouřlivě, i když poměrně krátce. „Ať hraje kdokoli a jakkoli, jsou vždy ovace vstoje. Hudebníci přijíždějící z Evropy proto Ameriku milují,“ naklání se ke mně místní hudební kritik.
Orchestr má ovšem skvělé mezinárodní renomé. Patří spolu s těmi z New Yorku, Bostonu, Chicaga, Clevelandu, Detroitu, Filadelfie a Los Angeles ke špičce v USA i ve světě. Vidět a slyšet ho v jeho domácím působišti znamená sice jednak jednoznačné potvrzení oprávněnosti jeho pověsti, jednak ale současně i pochopení psychologie a mechanismů, jimiž tyto legendy docela jednoduše vznikají. Zjišťuji totiž, že zblízka a na vlastní oči a uši je nakonec vždy všechno o něco civilnější a samozřejmější než z odstupu tvořeného desítkami let dějin, nahrávkami, filtrem médií a také patnácti hodinami sezení v letadle.
