pondělí, 3. říjen 2005

Orchestr na břehu mořském

Napsal(a) 

Orchestr na břehu mořském, foto Petr Veber Orchestr na břehu mořskémfoto: Petr Veber

Je odliv, moře ustoupilo a od břehu ho odděluje směs bahna, písku a kamení. Na dohled od starého přístavu s rybářskými loděmi a dalšími malými plavidly pluje obrovský trajekt. Jen deset minut chůze dělí tento idylický kout světa od moderního koncertního sálu, v němž svému publiku pravidelně hraje Bournemouthský symfonický orchestr . Objeví se také letos na festivalu Pražský podzim - po čtyřiceti letech podruhé v české metropoli.

Jsme však nyní na jihu Británie ve městě Poole. Těleso se sem přestěhovalo z Bournemouthu do nového sálu již před lety, ale název si nechává. Jednak je to od roku 1893 značka nejstaršího anglického orchestru, kterou neradno měnit, jednak obě blízká města tvoří aglomeraci a koncerty se konají tam i zde. V Bournemouthu hlavně v létě pod širým nebem. "Sloužíme však ještě mnohem většímu regionu - desítce měst v širokém okolí. Hodně cestujeme. Myslím, že to vytváří velice specifický tým," říká ředitel Michael Henson . Týdně se konají na různých místech v průměru tři až čtyři koncerty. Padesát procent příjmů tvoří prodej vstupenek. "Jsme pro jih a jihozápad v jistém smyslu integrujícím prvkem, přinášíme symfonickou hudbu tam, kde by jinak nezněla - jsme v této velké oblasti vlastně jediný stálý, zde sídlící orchestr," upozorňuje.

Bournemouth má vedle stáří svého orchestru však ještě několik dalších primátů. Je považován za nejteplejší místo v Anglii, v létě se na dlouhých plážích dá krásně koupat. Je také údajně nejdražším místem v Británii. Pozemky a nemovitosti - jejichž ceny se na atraktivních místech pohybují až v desítkách milionů liber, tedy ve stamilionech korun - jsou prý dražší snad už jen v Hongkongu a v New Yorku na Manhattanu. Stahují se sem odedávna největší celebrity, které chtějí na pobřeží vlastnit luxusní sídla. Letní orchestrální programy v parcích - opakované i v dalších městech jihozápadu - jsou ovšem i pro obyčejnější lidi. Zní při nich populární repertoár a nouze není ani o ohňostroje a laserové efekty.

"To jsou vystoupení, při nichž být nemusím," poznamenává lakonicky šéfdirigentka orchestru, Američanka Marin Alsop , která má

Marin Alsop, foto archiv Marin Alsopfoto: archiv
uměleckou odpovědnost za náročnější programy během sezony. Řídila ho poprvé roku 1997 a byla to zřejmě láska na první pohled. "Cítím se zde výborně, orchestr má ohromnou integritu. Cestuje víc než jakýkoli jiný, který znám. A je přitom úžasně flexibilní. Je tak vytrénovaný střídáním sálů, že kamkoli přijede, po deseti minutách hráči bezpečně vědí, co bude akustika sálu potřebovat," chválí umělkyně těleso, s nímž už ve své funkci podnikla od sezony 2001/2002 mnoho zajímavých akcí v Británii i v cizině.

"Předpokládám, že přináším dobrou kvalitu," usmívá se Marin Alsop na otázku, zda vnáší do práce orchestru něco specificky amerického. "A také americkou hudbu. Pochopitelně se chci podělit o tvorbu některých autorů, včetně současných, ale ne výhradně - hrajeme všelicos: od Bartóka přes Adamse po Takemitsua," dodává. Je přesvědčena, že lidé přijmou i novější hudbu. Umělci v ní však sami musí věřit, mít ji rádi - a nesmí ji nutit násilím. Abonenti v Poole, jak se můžeme večer při koncertě přesvědčit, jsou většinou starší lidé. "Ale nejsou nutně konzervativní," upozorňuje šéfdirigentka, která je zvyklá před novými skladbami třeba i promluvit. Odezva je podle jejích slov velmi dobrá. Sama má také ráda jazz a od 80. let - a příležitostně dosud - hraje jako houslistka swing ve vlastní ne zcela běžné kapele, kterou tvoří čtvery housle, dvě violy, dvě violoncella, kontrabas a bicí. Jeden přítel proto také pro její symfonické aktivity jako přídavky zaranžoval některé kusy právě v tomto lehčím stylu. I to se publiku líbí.

Na rozdíl od amerických orchestrů, kde je mnoho byrokracie, stejně jako je ve vedení amerických firem podle Marin Alsop mnoho právníků, je práce v Británii jednodušší. "Je to víc o hudbě," popisuje situaci zdejších orchestrů, s nimiž už má nemálo zkušeností. Byla hlavním hostem Skotského národního orchestru v Glasgow, působila v Londýně. "Britští hudebníci pracují mnohem tvrději, mají víc koncertů. Také při nahrávání je rozdíl. V Americe, i když seženete peníze, nemůžete kvůli sešněrovaným pravidlům už vlastně ani natáčet. Hudebníci musí mít například každou hodinu dvacetiminutovou přestávku. Zde v Británii máme během tříhodinové natáčecí frekvence jednu, takže nahrajeme za tu dobu téměř třikrát víc...," přibližuje rozdíly.

Orchestr vznikl ve městě, které se rozvíjelo jako letovisko výsadního postavení. Historie tělesa se dotkly snad všechny významné osobnosti britské hudby - od Elgara, Holsta a Vaughana Williamse přes Wooda, Grovese a Beechama až po Tippetta a dirigenta Simona Rattlea, který tu působil v počátcích své kariéry dva roky, než odešel do Birminghamu. V Bournemouthu to s ním hráčům tehdy nějak nefungovalo. "Přišli jsme o něj. Asi byl pro orchestr moc mladý," litují dnes při vědomí toho, v jakou osobnost vyrostl.

Bournemouth Sympohony Orchestra natáčí v současnosti zhruba osm desek ročně. Kompletní diskografie čítá na tři sta titulů u firem EMI, Chandos, Virgin, Hyperion, Decca a Sony; první je u HMV z roku 1914. Současnou krizi tohoto průmyslového odvětví nepociťuje příliš silně. Točí teď pro Naxos a ředitel Henson připomíná, že je třeba přistupovat k věci tak, že nahrávky nepřinášejí v první řadě peníze, ale hlavně mezinárodní renomé. Mezi posledními snímky, které Marin Alsop s orchestrem a jeho sborem pořídila, jsou Chichesterské žalmy , filmová symfonická suita On the Waterfront a tři taneční epizody On the Town od Leonarda Bernsteina, umělce, k jehož žákům se počítá.

Letošní jaro prorůstala ovšem programy v Poole hudba Igora Stravinského, kterou umělci přivezou v září také do Prahy. Jedním z podnětů byla jediná skladatelova návštěva Bournemouthu v roce 1936, kdy těleso také dirigoval. Dalším impulsem je zvláštní vztah Marin Alsop k jeho tvorbě. "Jsem Stravinským a jeho úlohou v hudební historii fascinována. Důležitý je i tím, jak přivedl do světa klasické hudby tanec. Svěcení jara z roku 1913 je neuvěřitelné i v roce 2005 a také Petruška má ještě stále svěží harmonie," říká. Se Stravinským a jeho hudbou se setkala v době dospívání v New Yorku, kde její rodiče hráli v baletním orchestru. Často poslouchala za scénou. V případě tohoto skladatele šlo o osudové setkání.

Marin Alsop je jednou z mála mezinárodně známých žen s taktovkou. Nelze se nezeptat na její pocity v souvislosti s tím, že - stejně jako hra v orchestru - je dirigentské povolání v tradičním vidění spíše mužskou záležitostí. "To bývalo kdysi," reaguje, ale připouští: "Svět, zvláště svět klasické hudby, se mění jen pomalu, je konzervativní. Ale ono nejde o to, jestli jsou toho ženy schopny, jestli k dirigování mají nebo nemají talent. Jde spíš o to, že dirigent je vnímán jako jakási nejvyšší autorita, tak trochu tyran, i když zrovna tohle už dnes není pravda; každopádně je těžší si zrovna v takové roli představit ženu." Britové podle ní ovšem nemají tak velké problémy vnímat ženu v nejvyšší pozici, vždyť měli například premiérku Margaret Thatcher. "Avšak třeba v Americe je přijímání žen skutečným problémem. Takové modely v nejvyšších úředech nebyly. Ale mění se to," pokračuje. A hudebníci? "Ti nemají problémy. Možná si na chviličku řeknou - hele, to je nezvyklé, nebo si pomyslí něco o šatech - a za pět minut už o tom neuvažují," tvrdí šéfdirigentka.

Koncert (Petruška , Bruchův Houslový koncert s Tasmin Little a pak Debussyho Faun a Ravelův Dafnis a Chloe ) určený i pro přímý přenos na BBC 3 prozrazuje, že těleso umí v plném sále učinit z programu událost a že hraje výborně - sehraně, soustředěně i citlivě. Bylo by pošetilé ho podceňovat jen proto, že není z Londýna. V Praze může být skutečným překvapením. A Marin Alsop? Diriguje vemlouvavě a přesně a v černém kalhotovém kostýmu z této vzálenosti vypadá skoro jako muž.

Od kulturního centra Lighthouse (Maják), v němž je i divadelní sál, vede do starého přístavu městečka Poole pěší zóna. Kuriózně je

Lighthouse, foto archiv Lighthousefoto: archiv
přerušena železnicí a závorami, které jsou věčně dole. Na jejím konci jsou pak rázovité hostince a bárky pohupující se na moři. Můžete si dát někde pintu piva. Hledáte-li však něco k snědku, třeba "fish'n'chips", tedy typickou "rybu s hranolky", může se vám stát, že ji už pozdě večer v pustých ulicích nenajdete. A tak skončíte v rychlém občerstvení u Turků nebo v restauraci u Indů. I taková je dnes Anglie.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.