Když poprvé jako 28letá zazpívala pedagogovi ve stockholmské Royal Opera School, poslal ji domů. Vrátila se o několik měsíců později, a když se jí zeptal „co budete křičet dnes?“, odvětila „dnes budu křičet Isoldu.“ Přijali ji. Dnes je z ní vítězka soutěže v Bayreuthu a uznávaná wagnerovská pěvkyně. Před představením nemá žádné zvláštní rituály, snad jen ranní procházku se zastávkou v cukrárně. Švédská sopranistka Annalena Persson přijela do Brna, aby zde u příležitosti 90. výročí světové premiéry Věci Makropulos Leoše Janáčka ztvárnila 19. a 20. prosince hlavní roli Emilie Marty v režii Davida Radoka. Využili jsme čas zkoušek a položili jí několik otázek.
O poselství opery Věc Makropulos toho bylo napsáno mnoho. Přesto mi nedá se nezeptat, jaké je to Vaše z pozice interpretky hlavní hrdinky příběhu? Nevím, jestli se to mé bude příliš lišit od těch ostatních, ale pro mne zažila Emilia Marty naprosto vše, co zažít lze. Její city k lidem i věcem vyschly, umřely, na konci již necítí vůbec nic, ať se kolem ní děje cokoliv. Paradoxně si myslím, že k tomuto může člověk dojít i za normálního života a nemusí na to žít nutně 300 let. Je to memento, nabádání k tomu žít plný a plnohodnotný život. A je na každém z nás, co si pod tím představí.
Jsou názory, že role Emilie Marty je podstatně náročnější herecky než pěvecky. Obě dvě složky jsou náročné, a to velmi! Je důležité mít kuráž na to, abyste hlasem vykreslili pocity, které Emilia má, nikoli se pouze snažili zpívat tak krásně, jak to jen jde. Pro mne je ale jednoznačně zajímavější tuto postavu hrát. Je od mého naturelu tak vzdálena! Je mým pravým opakem.
Jak dlouho jste na roli pracovala a s čím jste svedla největší boj? Myslím, že stejnou odpověď asi slýcháváte od zahraničních pěvců velice často, ale největším oříškem byl pro mne určitě český jazyk. Na druhou stranu mne ale právě tato věc ohromně bavila. Ze začátku bylo velmi těžké skloubit mou češtinu s hudbou, ale z čista jasna se to v jeden okamžik zlomilo a najednou se vše zdálo tak přirozené. Roli jsem studovala celý dlouhý rok.
Dokážete si představit svět, kde lidé dostanou do vínku nesmrtelnost a o svém odchodu z tohoto světa si mohou rozhodnout sami? Opravdu doufám, že se to nikdy nestane!
Janáčkova opera NdB i Opera Göteborg uvádějí revidovanou verzi Věci Makropulos, která vykazuje změny oproti hudební praxi 20. století, a to i v tak zásadních věcech, jako dynamika, tempa apod. Před touto verzí jsem roli Emilie Marty nikdy nezpívala, takže tato kritická edice byla první Věcí Makropulos, kterou jsem ve své kariéře studovala. Takže beru tyto záležitosti naprosto přirozeně.
Jste respektovanou interpretkou především wagnerovských a straussovských rolí. Lze najít mezi Janáčkem a Wagnerem nějaké paralely, co se týče využití hraničního volume hlasu, rejstříků či hudebního a hereckého uchopení postavy, nebo jsou to dva zcela odlišné světy? Myslím, že jsem spíše trochu zaškatulkovaná jako wagnerovská či straussovská pěvkyně. Ale je pravdou, že tito dva autoři jsou mému hlasu opravdu velmi blízcí. Na druhou stranu mám pocit, že tím hodně ztrácím a přirozeně sním a toužím i po jiných rolích. Proto když mi nabídli roli Marty ve Věci Makropulos, byla jsem velmi šťastná a s radostí jsem konstatovala, že i takový charakter mému hlasu velice dobře sedí. Myslím, že mnoho wagnerovských pěvců by si rádo zazpívalo právě Emilii Marty! (smích) Kdyby nebylo tak těžké se tuto roli naučit…
Jak dlouho jste operu s režisérem Davidem Radokem studovala a co Vás nejvíce zaujalo na práci s ním a s dirigentem Marko Ivanovićem? Pracovat s Davidem Radokem je zkrátka úžasné. Strávili jsme spolu v Göteborgu sedm týdnů. Dokázal mi za tu dobu vysvětlit, jak on ze svého pohledu vnímá Emilii. Měl naprosto jasný plán, jasný koncept, jak chce tuto roli a celou operu vystavět, jaký účinek od této produkce očekává. A také jsme si opravdu fantasticky rozuměli jako lidé. A nad tím vším stál skvělý Marko jako třešnička na dortu, se svou famózní schopností číst mezi řádky partitury a vést orchestr a zpěváky k jejich maximu.
Marko Ivanović říká o Janáčkově Věci Makropulos, že je to dovedení hudebního dramatu ke své absolutní dokonalosti. Co Vy na to? Naprosto souhlasím!
„Umění má smysl, pokud to člověk neumí; teprve když vše dokonale umí, vidí, že je to zbytečné,“ konstatuje Emilia v posledním jednání Čapkovy verze. Souhlasíte s ní? No, možná s ní trochu souhlasím, i když z malinko jiného úhlu. Takový příklad: když se něco naučíte dobře zpaměti, často zapomenete, kolik překážek jste přitom museli zdolat. Je to věta, která může mít několik výkladů, může nás vést několika směry. Nicméně v jejím případě si myslím, že se za touto proklamací zrcadlí její dlouhý věk. Jak jsem říkala na začátku. Nic už ji nedokáže nadchnout, vzrušit, dát jejímu životu smysl.
Jaký je názor Emilie Marty alias Annaleny Persson na čtyři hlavní mužské postavy příběhu: Alberta Gregora, Jaroslava Pruse, Janka a advokáta dr. Kolenatého? Jednoduše přicházejí a zase odcházejí… jako to ostatně dělali vždycky! (smích)
Je Vám některá z postav obzvláště sympatická? Ano, Janek! Ubohý chlapec!!!
Jak dlouho by chtěla žít Annalena Persson? S dobrým zdravím… by 95 let bylo perfektních!
Janáčkova opera NdB uvádí Věc Makropulos Leoše Janáčka v režii Davida Radoka 19. a 20. prosince v Janáčkově divadle v Brně. V únoru zamíří tento titul i s Annalenou Persson na Hong Kong Arts Festival.
