čtvrtek, 12. únor 2009

Operní bilance sezony 2007/2008

Napsal(a) 

Ostrava: Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni (Marek Gurbaľ), foto Josef Hradil/NDM Ostrava Ostrava: Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni (Marek Gurbaľ)foto: Josef Hradil/NDM Ostrava

Nový fenomén

V sezoně 2007/2008 vstoupily do české operní krajiny přímé přenosy představení Metropolitní opery v obrazové kvalitě vysokého rozlišení a prostorovém pětikanálovém zvuku. Průkopnicky žižkovské kino Aero a postupně i další v Hradci Králové, Žatci, Znojmě, ba i Chotěboři se jako první ve střední a východní Evropě připojila k projektu Live in HD, kterým Metropolitní opera pokračuje ve své dlouholeté a prozíravé strategii hledání dalších cest, jak zpřístupnit své prestižní operní inscenace co nejširšímu okruhu diváků synergickými efekty při propojování umění s novými technologiemi (až na hranici voyerství) a vynalézavými marketingovými postupy včetně hodně zvídavých pohledů do zákulisí. Většina ze série osmi přenášených představení ukázala, že Met už dávnou není baštou statické muzeální prezentace, zachovala si ovšem nadále prvořadé kvality Mekky hudebního nastudování a pěveckého obsazení. I u nás se jako v ostatních zemích projevil efekt nezastupitelného pocitu „být při tom“. Počáteční obavy organizátorů z nezvyklé kombinace exkluzivní/snobské opery a kina brzy rozptýlily rychle vyprodané vstupenky. Tato kombinace byla v Praze o to propastnější (nebo dráždivější?), že přes vstřícný personál má Aero přece jen hodně nenucené prostředí kina bez sociálního zázemí, „foyer“ tvoří dvorek mezi žižkovskými činžáky, který se navíc během sezony proměnil ve staveniště. Věřme, že pokles obrazové i zvukové kvality v sérii Přidáváme, až o půl hodiny posunuté začátky i přerušená promítání a posunuté synchrony obrazu a zvuku byly jen „vývojovým“ nedostatkem, z něhož si organizátoři vezmou rychle poučení. Naopak je třeba pochválit české titulky znamenité co do překladu i sladění s promítáním.

Za největší přínos projektu Live in HD pro domácí poměry považuji nastavení profesních, technických a produkčních standardů. Uměleckou úroveň může každý hodnotit podle svých osobních měřítek, propastné finanční rozdíly sotva umožní našim divadlům angažovat s takovou soustavností zavedené špičkové umělce, ale co JE srovnatelné – MET nepropustí nefunkční zmetky. Tím nekompromisně vnáší jasno do rozpoznání toho, co je poctivé řemeslo, a co ne. Letitým neodpustitelným nešvarem naší opery totiž není absence nápadů a talentovaných a zkušených zpěváků, ale ledabylost nastudování, spokojující se s pouhou „přibližností“, lajdáctví, rozptylování příliš mnoha závazky najednou a profesní lhostejnost při rezignaci na elementární pravidla řemesla.

Dramaturgie

Našich deset stálých operních souborů (z nichž budějovický, ústecký, liberecký, olomoucký a opavský dělí svůj repertoár mezi operu a operetu, případně muzikál) připravilo srovnatelně s předchozími

Plzeň: Jana Tetourová ve Španělské hodince, foto Marta Kolafová Plzeň: Jana Tetourová ve Španělské hodincefoto: Marta Kolafová
sezonami 33 premiér. Nejvíce – po pěti – uvedla všechna tři národní divadla – pražské, brněnské i ostravské. Nejméně, dvě operní premiéry, se objevily v Budějovicích. I naše operní divadla si hlídají návštěvnost; důsledkem je převaha italských oper (17x). Stejně jako v celosvětových statistikách vedl Puccini (7x), následován Verdim (5x), tentokrát ovšem zastoupen méně běžnými tituly (Simone Boccanegra , Falstaff , Síla osudu , Otello ). Zájem našich operních divadel si udržuje český repertoár (8x) s převahou oper Smetanových (3x). Objevila se i málo uváděná díla světové romantické opery: Ravelova Španělská hodinka (Plzeň), Belliniho Norma (ND Praha) nebo Adamův Postilion z Lonjumeau (Opava). V českých premiérách se diváci mohli poprvé seznámit se Saint-Saënsovou Helenou (SOP) a Traettovým Potulným rytířem (Ostrava). Soudobá opera od druhé poloviny 20. století byla zastoupena pouze Trojanovým Kolotočem (Ostrava) a Glassovou Kráskou a zvířetem (Brno), zazněly ovšem čtyři novinky současných žijících skladatelů v původních nebo českých premiérách – Zítra se bude Aleše Březiny (ND Praha), Mai 68 Petra Kofroně (ND Brno), Vlčice Marca Tutina (Ostrava) a Júzuru Ikuma Dana (Opava), ta dokonce v japonském originále.

Byla-li „hitem“ předchozí sezony Pucciniho Manon (Ostrava, Plzeň, Liberec a Státní opera), doplněná ještě Massenetovou v Olomouci, tentokrát se hned třikrát objevil Bludný Holanďan . V Liberci se režisér Oldřich Kříž podíval na námořnickou ságu očima Sentina otce Dalanda, pronásledovaného vzpomínkami na osudovou noc setkání s Holanďanem; toto Dalandovo „putování pamětí“ s ustrnutím fragmentů vzpomínek v čase vystihl svou scénou Daniel Dvořák . Martin Otava , který v Olomouci zopakoval svoji ústeckou koncepci, se soustředil na Sentu a příběh uprostřed jejího privátního prostoru v nemocničním pokoji rozvíjel na neostré hranici reality a jejích horečnatých vizí, kam ostatním uniká, aby naplnila poslání, pro něž se cítí být vyvolena. Vedle těchto koncepcí působil Holanďan ve Státní opeře, jímž měly vyvrcholit oslavy 120. výročí této budovy, jako nechtěně humorná lapálie nikdy nekončícího hledání tak nedostatkového zboží, jakým je ženská věrnost. Z hlediska pěveckých výkonů se liberecké provedení mohlo opřít o Richarda Haana (Holanďan) i Jevhena Šokala (Daland), olomoucké především o Magdu Málkovou (Senta) i Václava Málka (Erik) a SOP o Maidu Hundeling (Senta). Nápadné bylo také zařazení hned čtyř inscenací složených z  polovečerních titulů (v kombinaci s částmi Pucciniho Triptychu nebo Leoncavallovými Komedianty ), respektive pěti, pokud připočítáme i koncertní provedení Saint-Saënsových kompozic ve Státní opeře.

První desítka

Do první desítky se dostaly nejlepší z inscenací založených nejen na výkonech jednotlivců, ale na propojení a stmelení a shodném nasměrování všech, kteří se podíleli na inscenaci jako komplexním hudebním divadlu.

Pokusů o uměleckou reflexi nedávných neslavných období našich dějin je minimálně. O to větší uznání zaslouží inscenace opery Národního divadla Zítra se bude... Podtitul „hudební příběh o procesu s Miladou Horákovou“ charakterizuje dílo Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila výstižněji než snaha o přesné žánrové zařazení. Tvůrci užili autentické archivní dokumenty a tuto dokumentární rovinu popisu mechanismů manipulace se jim ve výsledném hodinovém tvaru podařilo převést do zhuštěné nadčasové umělecké výpovědi o lidském osudu v obludném dějinném soukolí totalitního režimu. Inscenaci dominuje charismatická Soňa Červená , která i pouhou přítomností na jevišti, každým gestem a slovem, ať už zpívaným ve stylu protestsongu, horečně chrleným na hranici srozumitelnosti nebo expresivně deklamovaným sprechgesangem dávala se silnou emotivností pocítit tragickou hloubku a děsivou zrádnost takových procesů. Na tom, že lze tuto českou novinku označit za vrchol sezony, se podíleli i dirigent Marko Ivanovič , kontratenorista Jiří Mikušek , dívky ze sboru Canti di Praga i režisér Jiří Nekvasil a scénograf Daniel Dvořák.

Ostravská opera se nebojí jít „proti proudu“ uvádění oper v jazycích originálu a zařazuje Mozartovy opery v češtině. Umí získat spřízněnce mezi „místními“ a pro nová přebásnění libret se jí jako „dvorního“ překladatele podařilo získat písničkáře Jaromíra Nohavicu . Ten svým citem pro hravost jazyka, nezatížen operní tradicí, ale s pokorou k libretistovi i skladateli a se smyslem pro jiskrný, někdy až hodně peprný humor, vykřesal z Dona Giovanniho radostnou živočišnost i nové významové kontexty. Bezprostřední reakce diváků včetně opakovaných výbuchů smíchu jsou i interpretům odměnou za péči o jazyk, srozumitelnost textu, zpívaného navíc s „nakažlivým“ zaujetím. Paolo Gatto se nepachtil za dobovou interpretací, ale soustředil se na přesnost, přiměřená tempa, hudební pointy a hlavně stmelil orchestr a sólisty do kompaktního celku. Martin Gurbaľ byl v souladu s režijní koncepcí Michala Taranta sympatickým rošťákem, šarmantním svůdcem vedle mimořádně talentovaného Jana Martiníka coby dobrosrdečného hromotluckého otloukánka Leporella.

Ostravská opera má v první desítce ještě další dvě inscenace. V české premiéře přesvědčila diváky o působivosti novodobé variace verismu v jednoaktovce soudobého italského skladatele Marka Tutina Vlčice . Účinek dramatické emocionálně vypjaté opery byl založen na vynikajícím, typově naprosto věrohodném obsazení s Lucianem Mastrem , Zuzanou DunajčanovouJanou Kačírkovou , kteří pod taktovkou dirigenta Alessandra Sangiorgia a v režii Luďka Golata zprostředkovali příběh nezvyklého milostného trojúhelníku, v němž sexuální posedlost neodvratně směřuje k devastaci a rozvratu citových vztahů. Ostravští také připomněli ojedinělou českou operu – Kolotoč Václava Trojana. Pokračují tak ve svém dlouhodobém – v našich podmínkách ojedinělém – programu získávání nejmladší operní divácké generace tak, že si děti zahrají, zazpívají nebo i zatančí přímo v operních inscenacích.

Brno: Komedianti (Pavla Vykopalová, Michal Lehotský), foto Jana Hallová Brno: Komedianti (Pavla Vykopalová, Michal Lehotský)foto: Jana Hallová

V Brně inscenátoři s nápaditě objevnou samozřejmostí propojili veristické opery dvou vrstevníků, když ze Schicchiho učinili součást repertoáru, s nímž tlupa komediantů putuje po italské venkovské štaci, než s plnou silou vybuchne od začátku doutnající osudový konflikt žárlivosti a lásky, jak jej v Komediantech zachytil Leoncavallo. Po Naganu i brněnské Prodané nevěstě se znovu potvrdilo, že v Ondřeji Havelkovi máme režiséra, který umí propojit svou mnohostrannou zkušenost muzikanta a performera do originálních koncepcí založených na důsledném a bohatě rozehraném herectví, nezatíženosti tradicí, ale zároveň na důvěře v opery, které inscenuje. Strhl pro své pojetí vycházející z commedie dell‘arte všechny, z nichž jmenujme alespoň Michala Lehotského jako typově přesně obsazeného Cania a Pavlu Vykopalovou , která obsáhla rozdílné obory Lauretty i Neddy. Týmovou sounáležitost podpořilo i hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka a sbor.

Premiérou opery Večerní jestřáb (Júzuru) Ikuma Dana si opavská opera připsala evropské prvenství uvedení japonské opery v originále (s českými titulky). Provedení díla, v němž se propojuje japonská lidová pověst s tradičními postupy japonské hudby a evropskými vlivy zejména Pucciniho, se mohlo opřít o kultivovanost protagonistů opavského souboru – Kataríny Jordy KramolišovéMichala Vojty a zasvěcené hudební nastudování Jana Snítila .

Španělská hodinka byla v Plzni nejen dramaturgickým oživením. Zbyněk Brabec ve své nové roli režiséra svižně rozehrál Ravelovu po francouzsku ironickou a lechtivou zápletku se spletitým stěhováním hodin i milenců s vkusnou rozverností prostřednictvím vtipně profilovaných postav v podání Jany Tetourové , Tomáše Kořínka , Jevhena ŠokalaJiřího Hájka .

O zařazení libereckého Simona Boccanegry do první desítky nejzajímavějších operních inscenací sezony se zasloužila především Christina Vasileva , která díky dlouhodeché kantiléně a dobře pointovaným gradacím strhla jako jímavá Amélie. Po sérii hudebních propadů se konečně vzchopil i orchestr a dobrému výsledku inscenace napomohla i režie Michala Taranta , který v příběhu sevřeném do železné konstrukce zdůraznil ničivé dopady mechanismů moci.

S výměnou vedení Národního divadla byl inspirativní projekt českých operních novinek Bušení do železné opony místo jeho rozvíjení nastavením specifikovanějších dramaturgických filtrů bohužel ukončen. O to více je třeba pochválit neutuchající aktivity alternativních uskupení mimo kamenná divadla. Mezi nimi se letos povedla souboru Opera diversa autorského tandemu Ondřej Kyas (hudba) a Pavel Drábek (libreto a režie) veselá „diverze“ do hájemství opery s jejich Pickelheringem , který byl původně pro Bušení určen – nakonec výborně pobavil v Disku.

Jakkoli šlo pouze o uvedení koncertní, k mimořádným událostem sezony považuji za nutné připojit i dvě dnes neznámé kompozice Camilla Saint-Saënse, kterým Státní opera s nápaditou elegancí připomněla při svém 120. výročí budovy spíše princip odvážného hledačství Nového německého divadla než konkrétní operní tradici tohoto domu. Opera Helena a orchestrální verze písňového cyklu Perská noc se dobře doplňovaly. Duší projektu byl šéfdirigent SOP Guillaume Tourniaire , který vystihl symbolistní nálady a emocionální rafinovanost konce 19. století do účinku budícího až závrať, v němž se spíše než archaičnost projevila Saint-Saënsova odvaha zůstat „nemoderní“. Na přesvědčivosti vyznění měly velkou zásluhu především výkony Christiny VasilevyJany Sýkorové .

Opava: Večerní jestřáb, foto archiv Opava: Večerní jestřábfoto: archiv

Osamocené jednotlivosti

V pozitivně laděném zhodnocení uplynulé sezony by bylo nespravedlivé pominout výkony, v nichž se blýskli jedinci, k nimž se ostatní „nepřidali“ buď vůbec nebo jen mdle sekundovali. Plzeňská opera si mohla troufnout na Otella díky Ivanu Kusnjerovi , který zde zúročil svoji zkušenost s Jagem při balancování mezi ďábelským intrikánem a úlisným manipulátorem. Alternující Vladislav Zápražný přistoupil k roli civilněji, ale Jagova úkladnost tím nevyzněla méně nebezpečně. Ve Valentině Čavdarové našla Plzeň křehkou plachou Desdemonu s báječně vyrovnaným sopránem ve všech rejstřících. Garantem hudebního nastudování byl Ivan Pařík , který u nás patří k dirigentům s velkým citem pro dramatickou stavbu hudby a vedení sólistů, jejichž přednosti dokáže zúročit. Tyto své přednosti uplatnil Pařík i v plzeňském nastudování Její pastorkyně , jejíž věcné, příkré, drsné, úsečné, zemité pojetí bez příkras a sentimentů ve svižných tempech mohlo zpočátku zarazit, díky své konzistentnosti ale přesvědčilo. Tomáš Černý jako Laca v Plzni ukázal, že dnes patří k předním představitelům této role u nás. Velkou sezonu měla Magda Málková , když dostála nárokům partu Senty v pojetí, kde je právě Senta klíčovou postavou, a excelovala také jako energická mladistvě koketní Alžběta Donizettiho Marie Stuardy , odhodlaná bránit své mocenské postavení a sžíraná trýznivou žárlivostí. Dlouhodobě vyrovnané výkony nejen v Olomouci podává David Szendiuch . Velmi dobře byla obsazena ostravská Ariadna na Naxu díky Lucianu Mastrovi jako Tenorovi/Bacchovi, Janě Kačírkové v roli Zerbinetty i Denisy Šlepkovské coby Skladateli. Pohyblivým světlým tenorem i smyslem pro humor zaujal Peter Svetlík v ostravském nastudování Traettova Potulného rytíře . V kontroverzním brněnském nastudování Borise Godunova dokázali vytvořit velké postavy Václav Málek v akcentované roli Šujského i Jevhen Šokalo jako Boris. Sezona vynesla také několik nových mladých talentů: mezzosopranistku Terezu Chyňavovou , která se prosadila v Ústí jako Varvara, basistu Jana Martiníka , který si v Ostravě poradil s Leporellem, i tenoristu Jakuba Rouska , pro kterého by role hraběte z Leicestru v olomoucké Marii Stuardě mohla být impulsem pro další rozvíjení techniky jeho zajímavého hlasového fondu.

Co se nepovedlo

Pro pražské Národní divadlo není právě skvělým vysvědčením, že v této skupině má hned dvě inscenace, ač marketingově tolik zdůrazňovalo slavnostnost 125. výročí a v inovovaném Statutu se zaklínalo reprezentativností České republiky, symboly národní identity, ba i sounáležitostí s evropským kulturním prostorem. Zahájení jubilejní sezony Hubičkou byla ostuda, umocněná plytkostí pojetí této Smetanovy opery jako monumentálního molitanového puzzle. Norma , pro kterou nemělo Národní divadlo nejen titulní představitelku, ale ani další sólisty, byla jen přehlídkou svévolného, trapného a bezradného režisérismu. Elegance kostýmů Osmana Laffity byl vskutku chabý výsledek. Podobně se v Brně podařilo zadusit jiskrnost Rossiniho Lazebníka sevillského , belhajícího se s umrtvující těžkopádností a zdlouhavostí k úlevnému konci. Je škoda, že brněnské odhodlání a nepopiratelná energie prosadit minimalismus vyústily do nedotažených pokusů. V případě Glassovy Krásky a zvířete bylo velkým omylem se domnívat, že jeho hudbu lze hrát jen přibližně a nikdo si toho nevšimne. Nevyšla ani novinka  Mai 68 , která přinesla jen vyčichlý postmoderní odér z nestráveného guláše vlastních vzpomínek a exhibicí privátních zmatků trojice Kofroň – Plachý – Šimáček. Zpracování námětu Daniela Dvořáka s milostným příběhem české studentské emigrantky v politických turbulencích roku 1968 nepřekročil přes záplavu scénických technických vymožeností parametry sladkobolné povrchní agitky. Hodně přibližné a málo invenční bylo provedení opery Così fan tutte v Český Budějovicích a Pucciniho brilantní Gianni Schicchi doplatil v Opavě na hudební hřmotnost, nevhodné obsazení a nános šarží a nevkusu až ordinérního.

Celková bilance

Je třeba zmínit, že hodnocení ve většině případů vychází z premiérového provedení a obsazení a je možné, že v jiné konstelaci by mohlo být mírně odlišné. Mezi třiatřiceti premiérami nalezneme deset, které lze označit jako solidní součást repertoáru. Není to sice bilance vynikající, ale ani zdrcující – a to i v kontextu stále dostupnějších produkcí zahraničních.

Alarmující je spíše jiná skutečnost: Poměřována – mimo jiné – také obnoveným metrem operních přenosů z MET, který konečně kalibruje naše dlouhodobě jen přibližná měřítka profesních standardů, dopadla operní sezona 2007/2008 opět nejlépe pro Ostravu. Její pozice na špici pelotonu našich operních souborů pod vedením Luďka Golata trvá už několik let díky vyvážené kvalitě produkce, zajímavé dramaturgii a převažujícímu výbornému pěveckému obsazení. Pokud bylo do jisté míry pro pražské ND možné omlouvat sezonu po zbrkle nepřipraveném převzetí jako „přechodovou“, pak s ní končí i období „hájení“ nového vedení a příští sezona již bude muset prokázat, že první operní scéna je skutečně v Praze.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.