Dvousouborové Slezské divadlo v Opavě, jehož operní soubor patří k nejmenším v České republice, je jedním z typických reprezentantů naší divadelní sítě zaslouženě žijící v podobě, kterou jí vtiskl dávný historický vývoj Čech, Moravy a Slezska. Právě tato menší, tzv. oblastní divadla udržují nejen kulturní úroveň měst, v nichž vyvíjejí svou činnost, ale i dalších míst, kam zajíždějí. Plní nezastupitelnou funkci kulturního centra, které na sebe nabaluje další a další kulturní aktivity. Živý divadelní organismus působící v nepříliš velkém městě je jednou z mála záruk pro zachování kulturnosti daného společenství. Vedení města bere s finančním dotováním živého umění na sebe právo a povinnost vnímat potřeby svého regionu a podporovat kultivování jeho obyvatelů – a to bez ohledu na to, kolik z nich divadlo pravidelně navštěvuje. Nemyslím si, že se opavské divadlo příliš vymyká postavení jiných divadelních institucí v kulturní sféře dalších měst naší republiky, je však potěšující, že Slezské divadlo Opava prošlo za nynějšího ředitele Jindřicha Paskera významnou rekonstrukcí, která se dotkla nejen technického zázemí jeviště a hlediště, ale také jeho dlouho opomíjených zkušebních prostor.
Jak k tomu došlo? Je to „jednoduché“. Městu Opava se podařilo získat z fondů Evropské unie dotaci z „Regionálního operačního programu NUTS II Moravskoslezsko na kompletní technickou rekonstrukci Slezského divadla v rámci projektu Zlepšení technických podmínek činnosti Slezského divadla v Opavě, registrační číslo: CZ.1.10/3.1.00/ 04.00974“. Kompletní rekonstrukcí prošla jevištní technologie včetně modernizace točny, scénického osvětlení a ozvučení, modernizováno bylo celé řízení jevištní techniky divadla, instalován byl Bezpečnostní řídící systém Simatic S7-300 s CPU319F-3PN/DP, 2 řídící systémy Simotion D445-1 (…)
Veškerou technologii nyní ovládá multipanel MP377 s dotykovou obrazovkou 19″, který pochopitelně umožňuje archivovat jednotlivé inscenace. Opravou prošla vzduchotechnika, která byla doplněna o klimatizaci hlediště, jeviště, orchestřiště a části technického zázemí, hlediště dostalo nová sedadla, byla opravena jeho štuková výzdoba a vyměněny tapety a koberce.
Rekonstrukce přišla na více než 114 milionů korun, 85 procent těchto nákladů uhradila Evropská unie a město Opava zaplatilo ze svého rozpočtu stavební práce za téměř deset milionů korun. Jedním z nejvítanějších výdobytků rekonstrukce je „nová“ orchestrální zkušebna, která byla do té doby už dlouho v téměř havarijním stavu. Holá fakta? Ale jak potěšující!
Takto důkladnou rekonstrukcí prošla opavská divadelní budova již poněkolikáté – přinejmenším potřetí. Připomeňme razantní úpravu průčelí divadla v padesátých letech do nepříjemně strohé podoby, jejíž součástí byly dvě budovatelské dvojice v nadživotní velikosti, a především vítaný návrat k původní novorenesanční architektuře divadla v letech 1990 – 1992 za ředitele Václava Kožušníka. Když se tehdy za končící rekonstrukce v divadelním orchestřišti už zkoušelo – zaznamenali zúčastnění nejen hluk dokončovacích prací, ale také pád jistého pracovního nástroje přímo do „zkouškového procesu“. Připravovali tenkrát s dirigentem Oldřichem Bohuňovským (v té době šéf opery, 1990 – 1993) legendární inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně , která de facto inspirovala vznik celostátního Festivalu českého hudebního divadla Praha v roce 1993. Opavský soubor za ni obdržel hned dvě z prvních „Libušek“ v historii festivalu – jednu za hudební nastudování inscenace (O. Bohuňovský a Kremena Pešakova), druhou získala představitelka Jenůfky Valentina Čavdarova, režisérem inscenace byl Václav Věžník. (Původní keramickou Libušku vytvořila Daniela Holubková žijící u Opavy v nedalekých Bratříkovicích.) Festival českého hudebního divadla, pražské operní bienále, které letos proběhlo jako Opera 2011, byl ve svých počátcích s opavským operním souborem osudově propojen. Mimořádná interpretační a ovšem i emocionální kvalita opavské Její pastorkyně, jíž Slezské divadlo zahajovalo roku 1992 po dvou letech rekonstrukce svůj obnovený provoz – to byl po dramaturgické stránce více než šťastný nápad. Na inscenaci se spolupodíleli bulharští umělci z Plovdivu, kteří byli v Opavě angažováni (Valentina Čavdarova a další pěvci, orchestrální hráči, členové baletu) a z nichž někteří spolupracují se Slezským divadlem úspěšně dodnes. Jmenujme alespoň sbormistryni Kremenu Pešakovu, která dokáže i ty nejnáročnější sborové party vypracovat od nejmenších detailů až po jejich dokonalé provázání s hudební a jevištní strukturou díla. Jí vedený sbor prochází historií opavského operního souboru jako stálice, na niž je možno spoléhat.
Také opavský orchestr měl štěstí na dobré dirigenty. V době, kdy Oldřich Bohuňovský odcházel jako šéf do Divadla J. K. Tyla v Plzni, nastoupil v Opavě na šéfovské místo mladý talentovaný dirigent a sbormistr Petr Šumník (1995 – 2001), který z pražského Festivalu v roce 1997 přivezl „Libušku“ za hudební nastudování a za výkon orchestru v inscenaci Pucciniho Bohémy (Opava 1996, režie Bedřich Jansa, scéna Ladislav Vychodil), další operní bienále roku 1999 ocenilo opavskou inscenaci opery Ilji Hurníka Oldřich a Boženka (Opava 1999, dirigent týž, režie Jana Andělová-Pletichová, scéna Vladimír Šrámek) a do třetice se P. Šumník spolupodílel v roce 2001 na vynikající inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek (česká premiéra v Opavě 2000, režie F. Preisler j. h., scéna A. Babraj). Ani festivalový ročník 2003 nenechal Opavu odjet bez ocenění – tentokrát získala Libušku po delší době opět nejen inscenace Verdiho Loupežníků (dirigent Jan Snítil, režie Josef Novák, výprava Dana Svobodová), ale také představitelka Amálie Katarína Kramolišová. Rok 2004 přinesl Opavě výraznou inscenaci Belliniho Normy (dirigent Damiano Binetti, režie Jana Andělová-Pletichová) a za ztvárnění titulní role byla Kataríně Kramolišové udělena prestižní Cena Thálie.
Na další vývoj opavského operního souboru mělo zásadní vliv právě hostování a později také angažmá italského dirigenta Damiana Binettiho (od roku 2007 šéf opery), který v Opavě uvedl celou sérii italských oper (Norma 2004, Tosca 2005, Il trovatore 2006, Gianni Schicchi, Suor Angelica 2008, Lucia di Lammermoor 2008, Rigoletto 2009, Bohéma 2010) a roku 2006 také Dona Giovanniho . Uvádění oper v italském originále, v této době u nás běžné, bylo v Opavě tou nejpřirozenější volbou. Binetti, sám zpěvák (zpíval od roku 1992 v Pražských madrigalistech a od roku 1995 je také řídil), kumštýř s citem pro operní strukturu, měl a má pochopitelně podstatný vliv na formování vztahu celého souboru k italskému repertoáru. Jím řízené opery mají nejen vnějškové efektní znaky, bez nichž se neobejdou, pulzuje v nich detailní stavba i těch nejmenších hudebních frází, které u mnoha našich dirigentů zůstávají nepovšimnuty. Binettiho hudební nastudování svědčí o jeho schopnosti soustředěné práce s orchestrem, ale také se sólisty a se sborem. Pracuje se smyslem pro detail, avšak zachovává si přesný smysl pro vyváženost celku. Většinu ze zmíněných inscenací režírovala kmenová režisérka souboru Jana Andělová-Pletichová, dvakrát se souborem spolupracoval Ladislav Štros (Rigoletto 2009 a Bohéma 2010).
Další linii opavské dramaturgie uskutečňuje dirigent Jan Snítil, v roce 2001 šéf souboru, který se s mnoha výjimkami (Loupežníci 2002, Carmen 2003, La clemenza di Tito 2010) věnuje především českému repertoáru (Jakobín, Prodaná nevěsta, Rusalka, Hry o Marii, České jesličky ) doplněnému o opery slovanského původu (Halka, Carská nevěsta ). 
Pod jeho vedením uvedl opavský soubor světovou premiéru opery Andrease Pflügera Historie jednoho snu (2004) a v roce 2007 také mimořádně zajímavou českou premiéru japonské opery Júzuru (Večerní jeřáb) skladatele Ikumy Dana (režie a kostýmy Tokio Kenneth Oshka, výprava Alexandr Babraj) v japonském originále. S touto velmi úspěšnou inscenací navštívili opavští umělci Japonsko a při té příležitosti seznámili tamní diváky také se Smetanovým Daliborem .
Opavský operní soubor procházel spolu se svými činoherními a baletními souputníky mnoha změnami, jeho nedocenitelnou devízou však zůstává pestrý dramaturgický plán, který se nevyhýbá ani náročným operám světového repertoáru, ani uvádění dosud neznámých novinek. Orchestr řízený D. Binettim a J. Snítilem dosahuje obdivuhodných výsledků stejně jako sbor vedený K. Pešakovou. Dramaturgický plán operního souboru obsahuje obvykle tři operní a dvě operetní premiéry, což přináší zvláště sólistům cenné herecké zkušenosti. Do Slezského divadla přišel z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích tenorista Michal P. Vojta, jemuž se v Opavě znamenitě daří. Díky jeho pěvecké i představitelské spolehlivosti a díky Kataríně Jorda Kramolišové mohl opavský soubor uvést rozsáhlý repertoár s náročnými pěveckými party. Nesmíme však zapomenout na další pěvce, ať už jsou zde ve stálém angažmá nebo hostují (Nikolaj Někrasov, Jakub Kettner ad.).
Letos, v době, kdy ještě probíhala rekonstrukce divadelní budovy a zdaleka ne všechny cestičky vedoucí od nových technických vymožeností byly prozkoumané, se v Opavě chystala premiéra opery C. Saint-Saënse Samson a Dalila , v níž Michala P. Vojtu střídal v roli Samsona mladý korejský tenorista Kisun Kim a okouzlující Dalilou byla Ilona Kaplová. Opavský soubor pod vedením svého šéfa D. Binettiho odvedl s touto inscenací jeden z nejpřesvědčivějších výkonů na festivalu Opera 2011. Ač tentokrát Opava nezískala žádnou z Libušek, nezůstala stranou. Obecenstvo i odborníci ocenili cílevědomou práci celého souboru, obdivuhodně znějící orchestr, skvěle připravený sbor a kvalitní sólisty.
V létě hostoval opavský operní soubor v Teatru Manoel hlavního města La Valletta na Maltě s operou Lucia di Lammermoor , velmi tam uspěl a o příštích prázdninách je tam pozván znovu, tentokráte s Verdiho Trubadúrem . Slezské divadlo Opava oddaně slouží svému městu a regionu a zároveň může vyvážet své inscenace i do vzdáleného zahraničí – je to divadlo, které opravdu naplno žije! (Viz také článek Slezské divadlo Opava , Harmonie 11/2003.)
