sobota, 10. květen 2003

Opera v Olomouci

Napsal(a) 

Opera v Olomouci Opera v Olomouci
Počátky divadla v historickém městě Olomouci

Pomineme-li písemné zmínky, informující o provozování divadelních představení v různých olomouckých budovách od druhé poloviny 15. století, můžeme každopádně tvrdit, že již od roku 1770 se zde hrálo divadlo v jednom z domů na Dolním náměstí v divadelním sále pro 350 diváků, k němuž se vystupovalo po dvojramenném schodišti - které ostatně můžeme spolu se zdevastovanou budovou vidět dodnes! České divadlo hraje v Olomouci pravidelně od roku 1920, kdy byla dnešní divadelní budova na Horním náměstí (tehdy Městské divadlo, otevřené roku 1830) ze dvou třetin propůjčena Družstvu českého divadla pro český repertoár, jednu třetinu hracích termínů obhospodařoval i nadále německý soubor.

Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc

Olomoucké divadlo, hrající v letech 1975-91 pod názvem Státní divadlo Oldřicha Stibora a od roku 1992 jako Moravské divadlo Olomouc , je v kontextu ostatních "operních" divadelních budov na našem území atypické - je totiž umístěno v souvislé řadě domů a uzounká ulička, jíž můžeme kolem divadla projít až dozadu k jeho zaměstnanecké vrátnici, byla od počátku využívána jako přístupová cesta pro transport kulis. Poslední důkladnou rekonstrukcí prošla divadelní budova v letech 1972-76.

Český operní soubor začal v olomouckém divadle hrát roku 1920 spíše napůl amatérsky, ale už za šéfa Karla Nedbala (1921-28) vznikl operní soubor na tak profesionální úrovni, že mohl roku 1924 ke stému výročí Smetanova narození nastudovat cyklus jeho oper, s nímž (doplněným o Rusalku , Čerta a Káču a o Kovařovicovy Psohlavce ) téhož roku po 28 hracích dnů velmi úspěšně hostoval ve Vídni. Navíc zopakovali olomoučtí zájezd do Vídně ještě v letech 1926, 1928 a 1929.

Hellerova éra

Alespoň kratičce zmiňme také významná období šéfa opery E. Bastla 1928-32 a zejména dirigenta A. Hellera 1932-39, který proslul dramaturgickou intuicí, s níž uvedl československou premiérou Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovy v roce 1936, o rok později urychleně zařadil do hracího plánu nově objevenou Haydnovu operu Svět na měsíci , v témže roce pak ještě světovou premiéru Rousselovy opery Odkaz tety Karolíny a roku 1938 Hry o Marii Bohuslava Martinů. Za Hellerova šéfování mohli Olomoučané shlédnout Wagnerova Parsifala a Mistry pěvce norimberské , také mnohé české operní novinky - mezi jinými Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky a Šárku , ale také světovou premiéru Dvořákova Alfreda (1937).

Zdeněk Košler

Ale to už se ocitáme v šéfovském období Zdeňka Košlera (1958-62), jehož nástupní inscenací byla Janáčkova Věc Makropulos , nastudoval Prokofjevovy Zásnuby v klášteře , uvedl Bartókův Hrad Modrovousův ve dvojici s Orffovou Chytračkou (československá premiéra 1960 pod taktovkou Pavla Pokorného) nebo Wagnerova Lohengrina .

Opera v Olomouci Opera v Olomouci

Éra Pavla Pokorného (1962-1972)

Po Košlerovi byl celých deset let velmi úspěšným šéfem dirigent Pavel Pokorný, jehož dramaturgické počiny byly i ve srovnání s jeho výjimečnými předchůdci mimořádné. V jeho osobním repertoáru najdeme Hanellův Obraz Doriana Graye (1964), Ariadnu Bohuslava Martinů (režie V. Věžník 1965), roku 1966 Straussova Růžového kavalíra , v následujícím roce Mozartova Idomenea a Janáčkovu operu Z mrtvého domu , Wagnerova Tannhäusera , roku 1968 Bludného Holanďana a Suchoňova Svatopluka , o rok později Gluckova Orfea a Eurydiku (vše s týmž inscenačním týmem: režie E. F. Vokálek, scéna J. Procházka, kostýmy A. Wenig) nebo Vojáka a tanečnici B. Martinů s režisérem Václavem Věžníkem a s výtvarníkem J. A. Šálkem. Také dirigent František Preisler uvedl vedle šéfa Pokorného v té době dramaturgicky zajímavá díla - Fibichovu Hedy roku 1966 s E. F. Vokálkem, J. Procházkou a A. Wenigem, roku 1967 československou premiéru Verdiho Bitvy u Legnana nebo Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího (1968), a přesto na dirigenta Zvonimíra Skřivana ještě zůstal Brittenův Albert Herring (1969 - režisér V. Věžník, výtvarníci V. Štolfa a N. Hanáková).

Ředitel Svetozar Vítek

Tehdy, v době, kdy v Olomouci řediteloval známý divadelní praktik dr. Svetozar Vítek (1958-76) - povšimněte si, prosím, blahodárné délky angažmá šéfa Pokorného a ředitele Vítka! - přišel do Olomouce také mladý režisér Jiří Glogar, který na zdejší jeviště vstoupil koncem sezony 1968/69 Novákovým Zvíkovským raráškem (dirigent P. Pokorný, výtvarníci J. Procházka a A. Wenig), uváděným s Blodkovou operou V studni (režie E. F. Vokálek, dirigent F. Preisler, titíž výtvarníci). Režisér Glogar začal s olomouckým divadlem spolupracovat již za svého studia operní režie na JAMU v Brně, kde studoval u profesora Miloše Wasserbauera, u prof. Věry Střelcové-Wasserbauerové a pohybovou a hereckou výchovu u docentky Marie Mrázkové. Tehdy existovalo na JAMU výtečně vedené Operní studio, vybudované v Králově poli částečně svépomocí jako regulérní repertoárové komorní divadélko, v němž posluchači již od prvního ročníku spolupracovali s profesionálními umělci. Jiří Glogar byl a dosud je považován za nejnadanějšího Wasserbauerova žáka. V době, kdy byl v Olomouci angažován nejprve jako asistent režie a později jako operní režisér, byl v každém operním souboru stálý režisér, který měl ojedinělou možnost - bylo-li to v jeho silách - profilovat soubor k obrazu svému. Jiří Glogar spolu s šéfem opery, dirigentem Pavlem Pokorným vytvořili celou řadu dramaturgicky i inscenačně objevných operních inscenací, jako byla československá premiéra Hindemithovy opery Malíř Mathis (1970), Musorgského Boris Godunov (1972), již za šéfa Miloše Konvalinky (1972-76) velmi významná československá premiéra Monteverdiho Odysseova návratu (1973 - výtvarníci O. Šimáček, Helena Bezáková, choreografie P. Veleta) nebo Cikkerův Beg Bajazid (1975). Na několika zajímavých inscenacích spolupracoval také s dirigentem Františkem Preislerem - byla to Fibichova Nevěsta messinská , Verdiho Maškarní ples , Saint-Saënsův Samson a Dalila , Smetanův Dalibor . A ještě zajímavost - k nesplněným Glogarovým dramaturgicko-inscenačním snům patřil Bubu z Montparnassu E. F. Buriana (uveden až v březnu 1999 Státní operou Praha).

Mimořádnou událostí každodenního života olomouckého operního souboru byla vždy hostování renomovaných umělců - počátkem 70. let Kouzelná flétna v režii Evalda Schorma (1971), Pucciniho Děvče ze zlatého západu ve Věžníkově režii, Kašlíkův Krakatit režírovaný autorem opery (obojí 1973), československé premiéry Vackova Jana Želivského a Klusákovy Dvanácté noci , ale také ojedinělé uvedení Gershwinovy opery Porgy a Bess (1979 - tedy ještě v době, kdy operu směli hrát pěvci bílé pleti) či Händlova Julia Caesara (1984) - to už olomoucký soubor vedl dirigent Reginald Kefer (1977-90).

Opera v Olomouci Opera v Olomouci

Do olomouckého angažmá přišlo také mnoho Glogarových spolužáků, především operních pěvců, jako byli: Eva Kynclová, Jana Stupárková - Škrabalová (později Majtnerová), Jana Malíková (později Glogarová), Jaroslav Majtner, Pavel Stejskal, Arnošt Svoboda, Leo Marian Vodička a další. (Valná většina operních pěvců, odchovaných brněnskou JAMU, mířila tehdy přímo především do moravských a slezských oblastních divadel, která tak získávala neobyčejně blahodárný počet mladých pěvců, jejichž profesionální růst bývá radost sledovat.)

Porevoluční návrat k inscenačnímu

konzervativismu

Po převratu v listopadu 1989 se stal v říjnu roku 1990 šéfem operního souboru a o půl roku později také šéfem operetního souboru režisér Martin Dubovic, který roku 1993 oba soubory sloučil a radikálně snížil celkový počet premiér. Dubovic, rovněž odchovanec Wasserbaurova operního studia, patří mezi zastánce "tradiční" operní režie, která průběh opery spíše ilustruje, aniž by usilovala o svébytný výklad hudebního dramatu. Ředitelem Moravského divadla byl v letech 1990-96 Josef Josefík, do konce sezony 2001/2002 pak Václav Kožušník, zřizovatelem divadla se od roku 1991 stalo město Olomouc). Z jisté nevýraznosti tehdejších inscenací vybočoval Mozartův Idomeneo (1996 - režie Ladislav Štros, dirigent Z. Skřivan, výtvarníci J. J. Janeček a J. Jelínek), Szokolayova Krvavá svatba , 1997 (dirigent Michel Philippe, režie M. Dubovic, výtvarníci Martin Víšek a Růžena Švecová), Gluckův Orfeus a Eurydika (1998 - dirigent Z. Skřivan, režie Daniel Wiesner, od podzimu 2002 ředitel Moravského divadla).

Karel Nedbal, Iša Krejčí

Po Hellerově emigraci do USA v roce 1939 se olomouckým šéfem v letech 1940-45 stal znovu dirigent Karel Nedbal, po jeho odchodu do Národního divadla nastoupil v Olomouci jako šéf opery skladatel a dirigent Iša Krejčí, který po válce musel znovu sestavit operní soubor a vybudovat jeho repertoár, do něhož zařadil především české opery včetně Janáčkovy Její pastorkyně , Káti Kabanové a Příhod lišky Bystroušky , několik českých novinek, mnohá ruská díla, ale také Gluckovu Ifigenii v Aulidě , Wagnerova Bludného Holanďana , Čajkovského Pannu Orleánskou , Straussovu Salome a roku 1958 Divadlo za bránou Bohuslava Martinů.

Opera v Olomouci Opera v Olomouci
Václav Málek dal šanci mladým

Po nástupu Václava Málka na post šéfa opery roku 1999 začala velmi zajímavá etapa olomouckého operního souboru, v níž sehrála podstatnou roli skutečnost, že Málek, působící mimo jiné jako operní sólista (tenorista temné barvy hlasu s dramatickými ambicemi, jemuž k dokonalosti scházely spolehlivější výšky), studoval na JAMU v Brně také operní režii. Jako pěvec hostoval poměrně často mimo Olomouc, například ve Státní opeře (Bubu z Montparnassu ), v Národním divadle (Jíra v Braniborech v Čechách ). Věděl, že olomoucké opeře nejvíce schází mladá sólistická krev a našel ji jak v Brně, tak i v Praze. Neexistuje snad lepší řešení než vsadit na mladé začínající umělce, kteří v menších divadlech buď vyrostou a vybudují si repertoár, nebo zátěž oblastního divadla neunesou. Jmenujme zejména talentovaného žáka brněnské sopranistky Natálie Romanové basistu Zdeňka Plecha, který je v současnosti angažován Janáčkovou operou v Brně, rovněž basistu Davida Szendiucha nebo sopranistku Hanu Kosteleckou. Kabinetní ukázkou stylu Málkovy šéfovské práce byla Mozartova Kouzelná flétna , k níž přizval roku 2000 režiséra Zdeňka Kaloče s výtvarnicí Martou Rozskopfovou. Inscenaci obsadil mladými operními pěvci - Petrem Martínkem, Leou Vítkovou, Elenou Gazdíkovou, Davidem Szendiuchem, Cecilií Valls. Této Kouzelné flétně dominoval výkon Zdeňka Plecha, který ve svých třiadvaceti letech zpíval (i hrál) Sarastra obdivuhodným způsobem.

Málkovu režijní práci korunovala zdařilá inscenace Verdiho Macbetha (2002) s jeho ženou, sopranistkou Magdou Málkovou v roli Lady Macbeth a s Vladimírem Zápražným jako Macbethem (oba ve svých životních rolích). Hudebně dílo vynikajícím způsobem - s ohromným dramatickým cítěním - nastudoval divadelní dirigent v nejlepším smyslu toho slova, talentovaný Petr Šumník. Zdálo se, že slibně nastoupené etapě nestojí nic v cestě. Václav Málek se stal jakýmsi principálem olomoucké opery, dával však při obsazování rolí přednost mladým umělcům, což mu starší generace pěvců, zdá se, nedokázala odpustit. A tak Václav Málek od počátku sezony 2002/ 2003 - po výměně ředitele Václava Kožušníka za choreografa a režiséra Daniela Wiesnera - byl nahrazen v šéfovské funkci operetní pěvkyní Ludmilou Machytkovou. Doufejme, že nová paní šéfová bude mít ve svých profesních rozhodnutích neméně šťastnou ruku a obklopí se mladou uměleckou generací podobně, jako to moudře učinil její úspěšný předchůdce. Ale o tomto, právě se rozbíhajícím období bude v budoucnu psát už někdo jiný.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.