čtvrtek, 13. srpen 2009

Opera na rozcestí – rozhovor s Jiřím Heřmanem

Napsal(a) 

Jiří Heřman, foto archiv ND Jiří Heřmanfoto: archiv ND

Dvě sezony má za sebou ve funkci šéfa opery pražského Národního divadla režisér Jiří Heřman. Od jeho příchodu se očekávalo pozvednutí úrovně opery, což se některými inscenacemi bezesporu podařilo. Jiné však naopak upozornily na trvalejší umělecké problémy zlaté kapličky. Opera tedy stojí na jakémsi rozcestí. Jak sám šéf opery vidí situaci po podrobnějším obeznámení s provozem první scény, o tom jsem s ním hovořila krátce před premiérou Rinalda a v době prvních zkoušek na novou inscenaci Rusalky, která má premiéru 13. května v rámci Pražského jara.

Jaká je realita v porovnání s představami, s nimiž jste do funkce nastupoval? Pochopitelně dokud člověk neprojde ohněm a nedostane se do vlastního divadelního provozu, tak si neuvědomí všechny jeho aspekty. Představy, které bych rád naplnil, narážejí na spoustu provozních limitů, se kterými bojuji. Je to jakýsi osudný kruh. Nicméně přinejmenším pokud jde o hudební nastudování, tak jsem naplnil svoje předsevzetí, to jest angažovat mladé české dirigenty se zahraniční zkušeností. Tituly jako La finta giardiniera a Věc Makropulos pak rozhodně dosáhly nadstandardní úrovně hudebně i inscenačně.

Udělal jste si nějaký názor na to, jakým způsobem pozvednout pěveckou úroveň první scény? Podle mého názoru musí ansámbl fungovat ve zmenšené podobě. Opera Národního divadla by měla být otevřenou scénou pro hosty, ať už české nebo zahraniční, ale takové, kteří odpovídají dramaturgickým záměrům dirigenta i režiséra.

Ansámbl je s tím srozuměn? Dosavadní představy ansámblu jsou takové, že dramaturgie vzniká podle jeho složení. S tím se ale neztotožňuji, protože si myslím, že není možné uzavírat se do uzavřené společnosti umělců. V Národním divadle musejí dostat šanci všichni, bez ohledu na to, jestli je tu zpěvák patnáct nebo dvacet let. Samozřejmě je to těžké, když někoho neobsadím nebo mu neprodloužím smlouvu, nicméně za tímto svým názorem si stojím. Doba se změnila, není nadále možné, aby pevný ansámbl pokrýval všechny premiéry a obory.

Na české pěvecké scéně se objevily některé mladé talenty, nicméně tu chybí silná střední generace. Proč? Protože ji nikdo nevychoval a ona sebe také ne. Nechci mluvit jen o pěveckém školství, ale tam to začíná. Jestliže už ve škole začnete brzy zpívat Mařenku, Kecala nebo Jeníka, a teprve pak přecházíte na italský obor, tak to je problém. Je to celé o vedení hlasu, o schopnosti propojit vokální danosti češtiny s belcantovou technikou a o tom, jak hlas rozvíjet a nezničit. Otázka je, zda naše školství je toho schopno. Největší problém je potom právě s českým repertoárem, který se těžko obsazuje právě proto, že tu není střední generace schopná zazpívat dramatičtější role.

Vychovávat zpěváky by ale mělo i divadlo. Snažíte se o to? Přední zahraniční scény mají například operní studia, kde si připravují pěvecký dorost... Operní studio by samo o sobě byla jistě dobrá myšlenka, zvláště v souvislosti s plánovaným připojením Nové scény. Tedy pokud bude renovována tak, aby odpovídala parametrům, které potřebuje opera. Nicméně je to o financích, protože studia v zahraničí fungují tak, že mladí zpěváci dostávají určitou gáži, a pak se mohou věnovat konkrétním rolím. A my jsme v situaci, kdy se od nás očekává, že budeme zvát špičkové tvůrčí týmy a hosty. Pak ovšem na studio nemáme finance. Všichni talentovaní mladí zpěváci, kteří k nám přišli, jako Adam Plachetka, Kateřina Kněžíková, Jan Martiník a další vždycky šanci dostanou, ale nemohu je vychovávat doslova a do písmene. Záleží i na nich, na jejich vlastní aktivitě.

Rozpočet Národního divadla se zvnějšku může jevit jako relativně vysoký. Jak to vidíte z druhé strany? Státní příspěvek dostává Národní divadlo jako celek, a poté je rozdělován mezi tři soubory. Pokud chcete pozvat hosty i ty české umělce, které zastupují zahraniční agentury, tak rozpočet nemůže zůstat stejný, nebo dokonce nižší. V tomto mi ředitel Ondřej Černý vyhověl, přerozdělení uvnitř divadla je spravedlivé. Nicméně je třeba si uvědomit, že opera Národního divadla by potřebovala rozpočet evropských operních domů, které mají k dispozici až desetinásobek toho co my.

Příští sezonu se do Národního divadla vrátí Robert Wilson, který bude režírovat Káťu Kabanovou. To jistě nebude laciná záležitost. Kladl jste si otázku, zda zaplatit spíše Wilsona nebo špičkové zpěváky do jednotlivých produkcí? Ne, protože mým cílem jsou kvalitní projekty a Robert Wilson je osobností, která zaručuje výjimečnou událost. Navíc myslím, že obsazení Káti, Idomenea i dalších titulů je rovněž kvalitní.

Ožehavým tématem jsou i platy na první scéně, zvláště členů orchestru a sboru. Je v tomto směru nějaký vývoj? Mzdové náklady jsou něco jiného než náklady na premiérové tituly nebo na hosty. Bohužel se ani letos nenavýšily. Když chcete přijímat nové umělce do orchestru nebo sboru, tak za nynější nástupní plat je to složité. Kromě umělecké stránky jim bohužel nemám co nabídnout. Vnímám to jako obrovské břímě.

V Národním divadle se musejí směstnat tři ansámbly, což je zvláštní světový unikát. Jak to funguje v praxi z hlediska opery, která by potřebovala hrát co nejvíce v takzvaných blocích, čili jiným systémem než činohra? Máme na repertoáru patnáct titulů, každý měsíc máme zhruba deset hracích termínů v historické budově, osm ve Stavovském divadle. Když chci přejít na bloky, tak přirozeně potřebujeme mnohem víc času na jevišti na přípravu každého z nich. Jenže hrát chce i činohra a balet. V provozu třísouborového divadla tak nemáme prostor na to, abychom obnovili některé tituly, které bychom hrát chtěli. Určitá provizorní řešení můžeme hledat nanejvýš u nových titulů. Například pro manžele Herrmannovy, kteří tu zkoušeli operu La finta giardiniera, jsme si pronajali zkušebnu jinde. Další obrovský problém je to, že orchestr nemá svůj sál, kde by mohl zkoušet v akustice srovnatelné s divadlem. Jen pro srovnání: Státní opera Praha má dvě velké zkušebny, má orchestrální sál, sborový sál, tedy zcela odlišné podmínky.

Pomůže vám připojení Nové scény? Mohl by tak vzniknout prostor pro alternativní projekty a soudobou operu. Ale rozhodně se nevyřeší výše popsané problémy. Národní divadlo by potřebovalo další budovu, kde by opera mohla pracovat v podmínkách srovnatelných s evropskými scénami.

Obraťme list od šéfování opeře k jejímu režírování. Zanedlouho bude mít premiéru nová inscenace Dvořákovy Rusalky, pod níž jste podepsán jako režisér. Vidíte v této opeře víc pohádku nebo psychodrama? A proč jste se rozhodl spojit Cizí kněžnu a Ježibabu do jedné osoby? Rusalka je pro mne nadčasové psychodrama. Ani realistické, ani pohádkové. Nezajímavá interpretace je podle mne taková, která zůstane u pouhého popisu pohádky. Pro mne to ale pohádka není, jsou to lidé z masa a kostí. Také Ježibaba a Cizí kněžna bude v naší produkci obrazem jedné současné ženy, která prošla životním zklamáním. Proti ní stojí Rusalka, která přichází z jiného světa. V prvních taktech opery se ozývá motiv vodníka, který chápu jako motiv hrozby a strachu, jako kontrast k motivu lásky a touhy. To je ten hlavní střet v Rusalce, kdy člověk chce podstoupit něco, po čem touží, ale současně má strach. A když tu cestu nastoupí, už není cesty zpět. Je to téma, které je vlastní každému z nás a je velice silné.

Bude to představení pro děti? Rusalka v podstatě není opera pro děti. Ale dnes se děti pohybují v úplně jiném světě než kdysi. A když řeknete dítěti, vstupuješ do světa lidí, kde se maminka s tatínkem milují i nenávidí, tak je to přece normální.

Rusalka v Národním divadle

1901 – 1910

Dirigent: Karel Kovařovic, František Picka. Režie: Robert Polák. Rusalka: Růžena Maturová ad. Princ: Karel Burian, Otakar Mařák ad. Vodník: Jiří Huml ad. Čarodějnice: Růžena Bradáčová ad. Cizí kněžna: Gabriela Horvátová ad.

1911 – 1914

Dirigent: Karel Kovařovic, František Picka. Režie: Robert Polák. Rusalka: Marie Šlechtová, Anna Slavíková. Princ: Antonín Lebeda ad. Vodník: Jiří Huml ad. Čarodějnice: Olga Valoušková ad. Cizí kněžna: Gabriela Horvátová.

1915 – 1924

Dirigent: Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil ad. Režie: Robert Polák. Rusalka: Božena Petanová, Ludmila Prokopová, Anna Slavíková ad. Princ: Theodor Schütz, Hilbert Jan Vávra ad. Vodník: Jiří Huml, Vilém Zítek ad. Čarodějnice: Věra Pivoňková, Marie Rejholcová ad. Cizí kněžna: Gabriela Horvátová ad.

1924 – 1935

Dirigent: Otakar Ostrčil ad. Režie: Robert Polák, Emil Pollert. Rusalka: Naďa (Anna) Kejřová, Ada Nordenová ad. Princ: Miloslav Jeník, Otakar Mařák, Josef Otakar Masák, Theodor Schütz ad. Vodník: Josef Celerin, Jiří Huml ad. Čarodějnice: Marie Kalivodová, Marta Krásová ad. Cizí kněžna: Gabriela Horvátová, Marta Krásová ad.

1936 – 1944

Dirigent: Václav Talich ad. Režie: Hanuš Thein. Rusalka: Marie Budíková, Ada Nordenová, Jarmila Novotná ad. Princ: Beno Blachut ad. Vodník: Josef Celerin, Eduard Haken, Karel Kalaš, Vilém Zítek ad. Čarodějnice: Růžena Hořáková, Marie Veselá ad. Cizí kněžna: Ludmila Červinková, Marta Krásová, Marie Podvalová ad.

1944 – 1944

Dirigent: František Škvor. Režie: Josef Munclinger. Rusalka: Ludmila Červinková. Princ: Jaroslav Gleich. Vodník: Vilém Zítek. Čarodějnice : Marta Krásová. Cizí kněžna: Marie Podvalová.

1945 – 1950

Dirigent: Karel Nedbal ad. Režie: Hanuš Thein. Rusalka: Marie Budíková, Ludmila Červinková ad. Princ: Beno Blachut, Jaroslav Gleich ad. Vodník: Eduard Haken ad. Čarodějnice: Růžena Hořáková, Marta Krásová ad. Cizí kněžna: Miluše Dvořáková, Marie Podvalová ad.

1950 – 1954

Dirigent: Jaroslav Krombholc, Zdeněk Chalabala ad. Režie: Václav Kašlík. Rusalka: Marie Budíková, Ludmila Červinková, Libuše Domanínská, Ludmila Dvořáková, Drahomíra Tikalová, Milada Šubrtová ad. Princ: Beno Blachut, Jaroslav Gleich. Ivo Žídek ad. Vodník: Jaroslav Horáček, Rudolf Asmus, Karel Berman, Eduard Haken, Karel Kalaš ad. Čarodějnice: Marie Cyteráková, Marta Krásová ad. Cizí kněžna: Ludmila Červinková, Marie Podvalová ad.

1955 – 1959

Dirigent: Zdeněk Chalabala, Bohumil Gregor ad. Režie: Bohumil Hrdlička. Rusalka: Libuše Domanínská, Drahomíra Tikalová, Milada Šubrtová ad. Princ: Beno Blachut ad. Vodník: Karel Berman, Eduard Haken ad. Čarodějnice: Jaroslava Dobrá, Marta Krásová, Marie Veselá. Cizí kněžna: Marie Podvalová ad.

1960 – 1991

Dirigent: Jiří Kout, Zdeněk Košler, Bohumil Gregor, Zdeněk Mácal ad. Režie: Václav Kašlík. Rusalka: Gabriela Beňačková, Libuše Domanínská, Drahomíra Tikalová, Milada Šubrtová ad. Princ: Miroslav Dvorský, Leo Marian Vodička, Beno Blachut, Ivo Žídek, Jiří Zahradníček, Vilém Přibyl ad. Vodník: Luděk Vele, Jaroslav Horáček, Karel Berman, Eduard Haken, Ladislav Mráz ad. Čarodějnice: Libuše Márová, Marta Krásová, Věra Soukupová ad. Cizí kněžna: Antonie Denygrová, Eva Urbanová, Naděžda Kniplová ad.

1991 – 1997

Dirigent: Bohumil Gregor ad. Režie: Nikolaus Windisch-Spoerk. Rusalka: Eva Děpoltová, Eva Dřízgová ad. Princ: Miroslav Kopp, Leo Marian Vodička ad. Vodník: Dalibor Jedlička, Luděk Vele ad. Ježibaba: Jindřiška Rainerová, Lenka Šmídová, Marie Veselá ad. Cizí kněžna: Anda-Louise Bogza, Daniela Šounová-Brouková, Eva Urbanová ad.

1998 – 2008

Dirigent: Jiří Bělohlávek, Jan Chalupecký, Jaroslav Kyzlink ad. Režie: Alena Vaňáková. Rusalka: Dana Burešová, Eva Dřízgová, Eva Jenisová ad. Princ: Tomáš Černý, Vladimír Doležal, Miroslav Dvorský, Valentin Prolat ad. Vodník: Peter Mikuláš, Miloslav Podskalský ad. Ježibaba: Marta Beňačková, Yvona Škvárová, Lenka Šmídová ad. Cizí kněžna: Anda-Louise Bogza, Eva Děpoltová, Eva Urbanová ad.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.