středa, 28. září 2016

Opera jinak v Divadle na Vídeňce

Napsal(a) 

Foto Herwig Prammer Foto Herwig Prammer

Německý impresário, dramatik, herec, skla­datel a zpěvák Emanuel Schikaneder založil v roce 1801 na místě dnešního Theater an der Wien divadlo v mozartovském duchu, jež mělo „být otevřené všemu novému“. O čtyři roky později zde byla poprvé provedena Beethovenova opera Fidelio. Tato opera zazněla i v jubilejní divadelní sezoně 2015/2016 v provedení Concentus Musicus Wien, bohužel už bez svého zakladatele Nicolause Harnoncourta. Geniální duch zakladatale bdí nad uměleckou kvalitou a kreativitou dodnes, o čemž svědčí úspěchy této vídeňské scény a narůstající zájem veřejnosti. O tomto pozoruhodném divadle jsme si povídala s dramaturgyní Theater an der Wien Karin Bohnert, jež zde působí šest let. Je vystudovaná literární vědkyně a kunsthistorička.

Operní scéna Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce) vznikla před deseti lety. Její zakladatel a dosavadní intendant Roland Geyer divadlo označil jako „nový operní dům“. Co si pod tímto názvem můžeme představit? Divadelní budova opery existuje už od roku 1801. Ve dvacátém století se zde uváděly muzikály a inscenace v rámci přehlídky Wiener Festwochen. Intendant a zakladatel Roland Geyer chtěl přijít s programem, jaký nenabízela žádná z dosud existujících scén Wiener Staatsoper a Volks­oper. Základem dramaturgie nového operního domu se stal barokní repertoár hraný na dobové nástroje a dále hudba všech stylových období až po tvorbu nejsoudobější. To tehdy ve Vídni chybělo.

V květnu letošního roku obdržela vaše scéna International Opera Awards za nejlepší novou operní produkci. Jednalo se o inscenaci Brittenovy opery Peter Grimes uvedenou v prosinci 2015 v režii Christopha Loye, v hlavní roli s kanadským tenoristou Josephem Kaiserem. Je to pro vás hodně důležité? Velmi nás toto ocenění těší. Je to mezinárodní uznání nejen pro naše divadlo, ale obecně pro Vídeň, náš stát i politiku. Christoph Loy je jedním z našich kmenových režisérů. Povzbuzuje nás to v další práci. Cena potvrzuje, že směr, kterým jdeme, je správný.

Co speciálního jste k desetiletému jubileu vaší scény připravili? 17. ledna tohoto roku jsme koncertně uvedli Beethovenova Fidelia ve spolupráci s orchestrem Concentus Musicus Wien. Maestro Nikolaus Harnoncourt už bohužel dirigovat nemohl. Zastoupil ho Stefan Gottfried, který společně s Erichem Höbarthem a Andreou Bischof převzal vedení tohoto orchestru. Za týden nato jsme dalším slavnostním koncertem uvedli Mozartova Idomenea s freiburgským barokním orchestrem pod taktovkou René Jacobse, který s divadlem už dlouhodobě spolupracuje. V lednu byla uvedena Třígrošová opera Kurta Weilla, která do dramaturgie jubilejního roku zapadla překvapivě velmi dobře. Je totiž inspirována dobovou parodií Händelovy opery Johna Gaysena. V hlavní roli Macheatha účinkoval Tobiáš Moretti, z dalších stálic našeho divadla také Angelika Kirschlager jako paní Peachumová nebo Anne Sophie von Otter jako děvka Jenny.

Jaká z inscenací byla za dobu desetileté existence divadla divácky nejúspěšnější? Na tuto otázku není tak jednoduché odpovědět. Řada inscenací byla jednoduše úžasná a jedinečná. Je to pro mě těžké tím spíš, že jsem uvnitř dění. Naše divadlo je často vyprodané, máme výborné recenze… vlastně nato nemohu odpovědět… možná snad představení s hvězdami například s Plácidem Domingem.

Foto Rupert Steiner Foto Rupert Steiner

Jak dlouho dopředu inscenace plánujete? Přibližně dva až tři roky. Do roku 2017 máme už kompletně hotový plán. Pár termínů je už ale obsazených i v roce 2020. Řada zpěváků a režisérů je zadána na dlouho dopředu a s tím je třeba počítat. Samotná inscenace se většinou intenzivně připravuje šest týdnů. Průměrně potom odehrajeme tři až osm repríz a představení se snažíme nabídnout k hostování dál. Je přeci jenom škoda, pokud tolik práce odezní jen v rámci několika provedení.

První sezona nového operního domu v roce 2006 byla ve znamení tří M – Monteverdi, Mozart a Moderna. Od začátku bylo jasné, že na provádění staré hudby budou spolupracovat specializované ansámbly. Dramaturgie divadla zahrnuje v podstatě 500 let vývoje opery, od jejích počátků až k hudbě nejsoudobější. K tomu patří i zadávání nových děl, což je v operním žánru naprosto mimořádné a svým způsobem osvícené. Čím se při tomto širokém záběru řídíte? Berete v potaz různá výročí nebo události? Svého času byla na programu každoročně například jedna Brittenova opera a jeden Monteverdi. Plánujete záměrně cykly určené jednotlivým skladatelům? Dramaturgie byla takto nastavená už od počátku. Máme svým způsobem stálý tým spolupracovníků od hudebních těles jako Concentus Musicus Wien, rozhlasový orchestr ORF nebo sbor Arnolda Schönberga, přes dirigenty Reného Jacobse, Williama Christieho, Jeana-Christopha Spinosiho, z režisérů jsou to třeba Chrustot Loy nebo Robert Carsen. Alan Curtis a Nikolaus Harnoncourt už bohužel nejsou mezi námi. Ze zpěváků se na naší scéně pravidelně objevují Angelika Kirschlager, Marlis Petersen, Plácido Domingo, Kurt Streit. Ale zveme i jiné, mladší umělce, jako jsou Michael Boder nebo Christophe Rousset, z režisérů například Damiano Micheletto. Soustavně sledujeme jejich práci, kde hrají, dirigují, režírují, jestli sednou do naší koncepce. Jde nám o dobrou pracovní atmosféru. Na té si velmi zakládáme. Kolegialita, spolupráce, nadšení pro věc jsou pro nás stěžejní.

Čím se při výběru dramaturgie řídíte? Ředitelé každého z vídeňských operních domů se pravidelně vzájemně informují o hracích plánech. Naše divadlo má o dost menší sál než Státní opera. Devízou je dobrá akustika na barokní hudbu a na menší obsazení. Kapacita orchestru je 60 členů. V případě většího obsazení provádíme redukované vydání. Stěžejní jsou pro nás ale rarity, na které naše publikum chodí a které od nás oče­kává. Pokud vybereme něco z klasického repertoáru, pak je to speciální inscenace, jako například Mozartův Don Giovanni v prosinci 2016, kdy se jedná o nové provedení původní inscenace z roku 2006. Hudebně toto dílo nastuduje orchestr Mozartea ze Salcburku pod taktovkou Ivora Boltona. V režii Keitha Warnerase se hlavních rolí ujmou Nathan Gunn a Erwin Schrott. V roce 2012 jsme uvedli Offenbachovy Hoffmannovy povídky v režii Rolanda Geyera. Dokonce se u nás hrál v listopadu 2015 Wagnerův Bludný Holanďan v provedení Les musiciens du Louvre pod taktovkou Marca Minkowského v režii Oliviera Py… Někdy se nám dramaturgie sejde velmi dobře, jako třeba v případě Peer Gynta Wernera Egka. Někdy se programově doplňujeme s dalšími vídeňskými operními domy. Třeba v letošní sezoně uvedeme Salieriho Falstaffa a Státní opera má v nabídce Ver­diho Falstaffa, což je pro publikum dobrá alternativa. Snažíme se nabídnout málo hraný repertoár. Uvedli jsme například Paisiellova Lazebníka sevillského, namísto stej­nojmenné Rossiniho opery. Rossinim a jeho operou Elisabetta připomínáme shakespearovské výročí. S publikem se pravidelně setkáváme na matiné pořádaných před uvedením každé nové opery. K Salieriho Falstaffovi bych ještě ráda uvedla, že originál této opery je uložen v Národní knihovně ve Vídni a René Jacobs toto dílo pro nás speciálně připravil na základě manuskriptů.

Jakým způsobem vyhledáváte soudobé autory? Předpokládám, že vám do divadla chodí různé nabídky, anebo si vy sami vybíráte, objíždíte různé hudební akce, sledujete, co se nového děje a kdo je zajímavý? Jak dlouho dopředu je třeba zadat objednávku? Nebojíte se oslovit ani velmi mladé autory, u nichž jde mnohdy o první operní dílo – jako například Gogol Lery Auerbach. Dostáváme hodně nabídek. Většinou se řídíme různými doporučeními, ale mnohdy i spontánně, nebo jezdíme na různé inscenace. Lera Auerbach, ač mladá autorka, měla už z dřívějška zkušenost s velkým baletem. Je to naše povinnost pomáhat mladým skladatelům.

Jak sháníte finance na tyto soudobé projekty? Naši scénu financuje město Vídeň. O rozpočet se stará ředitelka Lia Metschev-Herbst společně s intendantem Rolandem Geyerem. Musíme se do něj samozřejmě vejít, ale oslovujeme i soukromé sponzory. Mezi hlavní patří firma Agrana. Vídeň z kultury žije. Kultura se zde těší větší podpoře než třeba v Německu, odkud pocházím a kde jsem sbírala své první pracovní zkušenosti. Co se umělců týče, máme už celkem dobrou mezinárodní pověst, takže k nám na speciální projekty přijedou i ti známější a dají si s novým dílem práci, pokud se samozřejmě jedná o prestižní projekt a pokud jsou o něm přesvědčení.

Erwin Schrott jako Don Giovanni, foto Rolf Bock Erwin Schrott jako Don Giovannifoto: Rolf Bock

Jak dlouho je součástí scény jarní koncertní festival Osterklang, který v roce 2017 proběhne už po jednadvacáté. Je to čistě váš projekt, podílíte se na jeho dramaturgii a managementu? Festival Osterklang existuje už dvacet let a stojí za ním od začátků náš intendant Roland Geyer. Se svým příchodem do Theater an der Wien s sebou přinesl i tento velikonoční projekt, jehož provoz, dramaturgii a finance zajišťujeme výhradně my. Jestli se ale uskuteční v příštím roce, zatím nevíme.

Od roku 2007 existuje projekt věnovaný školám a mládeži Jugend an der Wien. Co plánujete v letošní sezoně v jeho rámci? Od té doby, co se jeho vedení ujala Catherine Liter, se neustále rozvíjí. Na začátku jsme počítali jen se školami. Žáky a studenty jsme provedli divadlem, hovořili s nimi o představeních, mladí měli možnost si promluvit se zaměstnanci divadla a přichystali jsme pro ně nějaký workshop. Nynější podoba projektu spočívá v aktivní účasti mladých. Pod vedením profesionálů inscenuje mládež ve věku 14 až 20 let svoje vlastní operní představení. Většinou začínáme v říjnu v dané sezoně. Letos v dubnu to byl například projekt Capriccioso, vycházející z konverzačního kusu Capriccio s hudbou Richarda Strausse. Mladí lidé mohou vybranou inscenaci ovlivnit, přepracovat, napasovat na sebe. Poté ji nastudují, včetně vlastního orchestru, který je z praktických důvodů doplněn několika profesionály. Je zajímavé sledovat průběh akce. Někdy se taková nová inscenace vzdálí původnímu námětu nejen obsahově, ale i hudebně. Je to zkrátka proces tvorby.

Od září 2012 existuje komorní scéna opery – Kammeroper. Je její dramaturgie zaměřená podobně jako v případě velké scény na klasiku a rarity? Kammeroper je komorní scéna našeho divadla. Máme tu stabilní ansámbl mladých umělců, který se každé dva roky mění. Pořádáme mezinárodní výběrové řízení, kterého se účastní většinou mladí zpěváci, kteří už mají školu a nějaké zkušenosti za sebou. Naše angažmá je pro ně další šance. I zde se snažíme kombinovat rarity s tradičním repertoárem, jako například komorní provedení Traviaty nebo Bohémy v kombinaci s barokní hudbou (Händelův Orestes). Zpěváci mají možnost ověřit si, jaký mají hlas, co je pro ně dobré, jaký repertoár jim sedí. Snažíme se je tak nasměrovat a ulehčit jim nástup. Současně mají možnost účinkovat v menších rolích i na naší velké scéně. Dbáme nato, aby hlasy mladých zpěváků nebyly přetěžovány, pořádáme pro ně mistrovské kurzy. Často jsme totiž svědky toho, že mladí lidé na začátku kariéry přetěžují své možnosti a odrovnají se ještě v mladém věku. Tomu se snažíme předejít.

Kromě toho uvádíte i taneční představení. Osvědčilo se vám to? Spolupracovali jsme s Johnem Neumeierem, ten například naposled provedl letos v květnu Shakespeare Dances. Většinou na taneční představení zveme hostující ansámbly. Uvádíme jen jedno představení ročně a u toho i pravděpodobně zůstaneme.

Foto Paul Ott Foto Paul Ott

Kmenovými orchestry divadla jsou ORF symfonický rozhlasový orchestr, vídeňští symfonikové a Concentus Musicus Wien. Maestro Harnoncourt stál u zrodu divadla a od roku 2006 uváděl oblíbený cyklus Mozart/Da Ponte. Co jeho odchod pro vás změnil? Budete nadále s Concentus Musicus Wien spolupracovat? Vše pokračuje dál. Pochopitelně nám Maestro Harnoncourt chybí, ale co se dá dělat. Musíme dělat nově a dál. Je však jasné, že jej nelze nahradit.

Nabízíte 22 abonentních cyklů. Kolik má divadlo abonentů? Máme přibližně 6000 abonentů, letošní čísla jsou ještě v běhu. Na klasickou repertoárovou operní scénu je to číslo malé, ale musíme si uvědomit, že jsme stagiona a na tu je počet abonentů vysoký. Kromě těchto abonentních cyklů máme ještě speciální vánoční abonmá. Naše publikum je velmi aktivní, máme dobrou zpětnou vazbu. Jsou připraveni na nové, mnohdy kontroverzní inscenace. Ale nejdeme do extrémů. Snažíme se udržet rovnováhu mezi klasikou a novým, svým způsobem publikum vychováváme.

Je velmi sympatické, že nová sezona 2016/ 2017 začíná soudobou operou německého autora Anno Schreiera Hamlet v režii dlouholetého spolupracovníka režiséra Christopha Loye, napsanou na zakázku Theater an der Wien. Je to nová verze Shakespeara. Libreto je předěláno. Autor použil jen základní konstelaci a vytvořil zcela nový text, ve kterém spousta postav chybí, například Oféliina rodina nebo Hamletovi přátelé. Příběh se soustředí na Hamletovu rodinu, na ducha zemřelého otce a na jeho bratra a je propojen s politikou. Přesto jde o komorní hru mezi postavami, je to jakási psychologická studie. Hamlet je korunní princ uvažující o svých povinnostech. V textu jsou použity citáty ze Shakespeara, ale je to nová, původní hra. Hudbu jsem ještě neslyšela. Na inscenaci pracoval skladatel a libretista přibližně tři roky.

Můžete nám přiblížit projekt Live – Stream? Projekt je ve fázi zrodu, teprve jej budujeme ve spolupráci s mezinárodními partnery. Přenosy z představení probíhají zatím jen přes internet. Domníváme se, že na internetu oslovíme více diváků i ve světě, zprostředkujeme jim tak naše nové inscenace. Spolupracujeme také s kanálem ORF 3. Některé inscenace je možné sledovat zdarma, případně přes vstupní kód za malý poplatek. Živé vysílání samo o sobě je velmi drahé, to si dovolit nemůžeme.

Jak vypadá běžný den ve vašem divadle? Nová inscenace se zkouší přibližně šest týdnů. Ale vzhledem k tomu, že máme vše dopředu dobře rozplánováno, jde to jako na drátkách. Náš organizační tým čítá 20–25 spolupracovníků v tisku, uměleckém oddělení a marketingu. Technika, kostýmy a další výroba jsou zvlášť. Máme hodně práce, ale je tu dobrá atmosféra a výsledky a ohlas na naši práci nás motivují dál.

Jak často spolupracujete s jinými operními domy? Snažíme se naše inscenace prodávat nebo půjčovat dál. Byla by to škoda, kdyby úspěšná a pěkná inscenace jen tak zapadla. Minulou sezonu divadla uzavřelo provedení opery El Juez od Christiana Kolonovitze v titulní roli s José Carerrasem, který tímto svou jevištní kariéru uzavřel.

(Za rozhovor děkujeme dr. Karin Bohnert a Gabriele Hauk z tiskového centra.)

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

 

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.