Herec, režisér, tanečník, ale především jazzman a duše kapely Melody Makers – tak lze stručně shrnout role Ondřeje Havelky na české umělecké scéně. V poslední době však na sebe upozorňuje také jako operní režisér. A právě operní režie byla ústředním tématem našeho rozhovoru, k němuž jsme se sešli v době, kdy v brněnské opeře připravoval březnovou premiéru Smetanovy Prodané nevěsty.
Asi jen málokdo ví, že koncem 80. let jste operní režii vystudoval na brněnské JAMU. Jak k tomu došlo a měl jste k opeře už tehdy blízko?
Přiznám se, že jsem k ní měl zpočátku spíše daleko. Ne, že bych ji neměl rád, ale velké zkušenosti jsem s ní neměl. Po absolvování herectví na pražské DAMU jsem původně tamtéž začal studovat divadelní režii, ale po roce jsem přerušil a chtěl pokračovat ve studiu na JAMU. Tehdy tam ale obor divadelní režie neotvírali, a tak jsem nakonec zkusil přijímací zkoušky na postgraduální studium operní režii, což se podařilo.
Jak se vaše dráha operního režiséra vyvíjela dál?
Po studiích se nejprve poměrně dlouho nic moc nedělo, prvním výrazným divadelním opusem, který jsem připravil se scenáristou Martinem Vačkářem, byl až muzikál Má férová Josefína v Hudebním divadle Karlín v roce 1994.
Operním debutem pro vás však bylo až Nagano, „hokejová opera“ Martina Smolky a Jaroslava Duška, kterou před dvěma lety uvedlo pražské Národní divadlo. Do jaké míry vám bylo toto téma blízké?
Bližší už mi ani být nemohlo. Jsem velký hokejový fanoušek a donedávna jsem hokej i amatérsky hrál, takže jsem tím nápadem byl nadšený. S Martinem Smolkou a Jaroslavem Duškem byla radost spolupracovat, protože vše měli skvěle vymyšlené. I když je nutno říct, že zpočátku panovaly nemalé obavy, jak to bude na prknech Národního divadla fungovat a zda to české publikum vůbec přijme.
Reakce nakonec byly v zásadě dvojí – část publika byla nadšená, část naopak pobouřená. Vzhledem k neutěšenému postavení soudobé hudby u nás se ale Naganem podařilo každopádně vzbudit nevídaný zájem o tuto oblast.
Zde se musím lehce ohradit. Pobouřených bylo velmi malé procento. Ale hlavně se povedlo to, o co mi šlo nejvíc: na Nagano přišli i lidé, kteří v životě na opeře nebyli a do té chvíle je ani nenapadlo do opery jít. Faktem je, že zpočátku této produkci nikdo příliš nevěřil a co se týče hudby, hráči na ni pohlíželi jako na moderní blábol. Bohužel musím říct, že orchestr hrál s velkou nechutí až do samotného konce, což je velká škoda, protože hudba byla nakonec i odborníky přijata velmi dobře. Mnozí oceňovali její lehkost, vtip a srozumitelnost, dokonce převládal názor, že je to až filmová hudba, která skvěle vystihuje akčnost představení.
Co tato látka znamenala pro vás jako režiséra?
Samotný styl, jakým byla napsána, se mi jevil jako velmi inspirativní pro jevištní ztvárnění. Nenechávali jsme taky nic náhodě a už rok před začátkem zkoušek jsme se scházeli nejen s Martinem Smolkou a Jaroslavem Duškem, ale taky s autorem výpravy Bořkem Šípkem, a vymýšleli, jak by vše mělo vypadat. Já sám jsem měl docela konkrétní představu, i když samozřejmě nad vším visel zásadní otazník, jak k tomu přistoupí soubor Národního divadla. Chtěl jsem, aby všechny zúčastněné tato práce bavila a dělali ji rádi, což se, myslím, podařilo. Měl jsem radost, že i členové sboru, před nimiž mě mnozí varovali, byli nakonec ochotní a vtipní, takže kromě orchestru panovala při zkouškách i představeních dobrá atmosféra. Na premiéře i při reprízách se lidi bavili a to bylo pro mne podstatné.
Na základě Nagana jste pak dostal nabídku režírovat v brněnské opeře zcela odlišný kus – Smetanovu Prodanou nevěstu. Od provokativního Nagana se tak dostáváte k české operní klasice. Jaký je to pocit?
Když jsme kdysi mluvili s tehdejším šéfem českobudějovické a později brněnské opery Milanem Kaňákem o možné spolupráci, byla už tehdy řeč o české klasice, protože ji mám rád. Vyhovuje mi mimo jiné i tím, že se zpívá česky, protože má vize operního divadla je více herecká, takže slovo vnímám jako hudbě rovnocenný prvek. Když později přišla nabídka režírovat Prodanou nevěstu, bez váhání jsem ji přijal, protože je to jedna z mých nejoblíbenějších oper. A věřím, že živý, byť třeba poněkud netradiční, expresivně herecký tvar, je u ní možný. Smetana ji vlastně původně psal jako komický singspiel, tedy jiným slovem operetu. A tak jsem si řekl, že se pokusím inscenovat ji tak, aby lidi bavila, aby to byla opravdu sranda.
Jak se rodila vaše režijní koncepce?
Přirozeně jsem předpokládal, že s ohledem na Nagano se ode mne bude očekávat extravagantní přístup. Nagano bylo samo o sobě provokativní téma, ale já nechtěl dělat naschvály, chtěl jsem, aby vzniklo především zábavné divadlo, které bude komunikovat s diváky. Se stejnou vizí jsem přistupoval i k Prodané nevěstě. Přemýšlel jsem o různých možnostech, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že nějaké krkolomné aktualizace by byly zbytečné a že připravím raději historizující inscenaci, která ovšem bude vybočovat z obvykle statického pojetí této opery svým duchem, stylem herectví, nasazením. Vkus, přirozenost, sebeironie – to jsou pro mne mety, které stavím nad všechny okázalé koncepce. A tak jsem hledal něco, co by podpořilo moji představu živého, zemitého a dynamického divadla a napadl mě masopust. Jsem totiž přesvědčen, že Smetana při komponování Prodané nevěsty čerpal naprosto zřetelně inspirace v lidovém hudebním prostředí. A jedním z nejvýraznějších lidových obyčejů, jimiž se tehdy velmi intenzivně žilo a který dodnes zůstává ve výtvarném i akčním slova smyslu nejatraktivnějším, byl právě masopust, období spojené s nevázanou zábavou, veselím, maskami, pár šťastných dnů, kdy všechna tabu padají, kdy se všechno smí. Mám-li být zcela exaktní, děj jsem posunul do jednoho předjaří na konci 19. století.
Zmínil jste statičnost opery, kdy se na jevišti zpívá, ale už méně přesvědčivý je herecký projev. Jak se vám dařilo prosazovat vizi dynamického divadla mezi členy brněnského souboru?
Samozřejmě, že jsem při tom narážel na rozpaky, nebo dokonce nelibost, i když ne u všech. Upřímně řečeno, je to věc talentu a inteligence. Proti čemukoli, co se vymykalo čirému „krasozpěvu“, se bouřili ti, kteří nic jiného neumějí a kterým je zatěžko pracovat a pokusit se překročit svůj stín. Takže vlastně nemohu říct, že šlo obecně o neochotu, ale spíše o nezkušenost a o to, že zavedené přístupy jsou někdy doslova zadřené pod kůží a ztěžují tak jakýkoli jiný způsob práce. Problém byl kupříkladu s recitativy, kdy já říkám, pojďme recitativy hrát a árie zpívat, proč by se mělo nutně vše prozpívávat a trvat na tradiční představě, že i v recitativech je zpěv vždy dominantní? Přál bych si, aby zpěváci mnohem detailněji nad svou postavou přemýšleli, aby byli hraví a uvolnění. Není to ale zdaleka záležitost pouze brněnské opery, je to obecný jev, se kterým se v našem operním prostředí setkáváme často. Myslím si, že je nutné uvědomit si, že se v zahraničí v operních produkcích často hraje doslova o život a zpěváci musí být připraveni vyhovět mnohdy značně nečekaným požadavkům režiséra. Pokud chceme dnešní diváky zaujmout, opera musí být živý spektákl. Statičnost a setrvávání na zaběhlých principech je podle mne cestou do pekel a taková opera v obrovské konkurenci na trhu s uměním nemá šanci přežít.
S tím souvisí i otázka zájmu o operu ze strany mladého publika, které žije spíše muzikály. Myslíte si, že Prodaná nevěsta ve vašem pojetí má mladé generaci co říct?
Smetanova hudba je geniální, to je jeden hit za druhým, ale kromě toho je zde provázanost s už zmíněným folklorem. A to je něco, co dnes mladé lidi zajímá. Z vlastní zkušenosti vím, kolik jich jezdí na folklorní festivaly, protože cítí, že tam najdou skutečně autentickou hudební kulturu, které se navíc mohou aktivně účastnit. Folklor dnes prožívá velký comeback a když mladí lidé zjistí, že tato inscenace sleduje vlastně cosi podobného, možná jim to pomůže si cestu k ní najít.
Komu jste ve své inscenaci svěřil hlavní role?
Pokud jde o Jeníka, musím se přiznat, že pro mne od začátku existoval pouze jeden jediný, který splňoval mou představu mladého, štíhlého, veselého, drzého a vtipného chlapíka. A tím je Aleš Briscein. Spolupracovali jsme spolu už při Naganu, kde byl výborný, prostě tahoun mančaftu. Na jeho výkon vrhá negativní stín jediný moment – nastřelená tyčka při klíčovém nájezdu v semifinále s Kanadou. Jsem rád, že se mi ho podařilo získat taky pro Prodanku. Vynikající máme taky obě Mařenky – Eva Dřízgová-Jirušová je výborná zpěvačka i herečka, dokáže dokonale procítit situaci a na jevišti se chová zcela přirozeně, bez obvyklých operních okázalostí. Podobně i Pavla Vykopalová je výborná, i když zatím nemá tolik zkušeností, ale je velmi talentovaná a pracovitá a odpovídá mé představě rázné, energické holky, která je jakousi femme fatale vesnice. Kecala zpívá Richard Novák, velká osobnost brněnské opery. Přestože je to už starší pán, je pořád ve vynikající formě a řekl bych, že je to prototyp moderního operního umělce – vynikající zpěvák, skvělý herec, velmi tvárný, s jasnou představou i odvahou zkoušet pořád něco nového. Je radost s ním pracovat. Druhý Kecal je naopak typově zcela odlišný, protože Martin Gurbaľ je mladý, vysoký muž. Škoda, že jsou mu trochu kratší rukávy. No, hlavně, že je to velmi dobrý zpěvák s velkou touhou stále se učit a zdokonalovat.
Opusťme teď Prodanou nevěstu a připomeňme některé další vaše aktivity, které s operou rovněž souvisí. Počátkem 90. let jste se podílel na realizaci televizního dokumentu Tenkrát zlatým písmem, který velmi vtipným a hravým způsobem pojednával o F. V. Míčovi, tvůrci první české opery O původu Jaroměřic. Jak vzpomínáte na roli osobitého průvodce, které jste se v dokumentu ujal?
Musím říct, že to byla jedna z vůbec nejkrásnějších prací, kterou jsem kdy měl možnost dělat. Jednak jsem byl tehdy v mimořádně dobrém osobním rozpoložení a navíc režisér Rudolf Chudoba měl vše dokonale připravené a hlavně byl ochoten akceptovat mé někdy dost bláznivé nápady. Dokument pak získal cenu na Zlaté Praze a dodnes vzpomínám, jak ohromný dojem na producenty ze zahraničních televizí udělal. Trochu samolibě se musím pochlubit, že na základě toho jsem byl osloven německými televizními společnostmi, zda bych něco podobného nemohl dělat taky u nich. A protože štěstí přeje připraveným, měl jsem smůlu. Má němčina je totiž téměř nulová.
Pracoval jste také s Magdalenou Koženou – kromě jejího dokumentu jste na základě nahrávky Bachových duchovních kantát režíroval i její vůbec první videoklip.
Na obojí mám samozřejmě krásné vzpomínky. Pokud jde o klip, měli jsme možnost točit na filmový materiál, což bylo skvělé. Během práce se ukázalo, jak flexibilní a ještě k tomu fotogenická Magdalena je. Já jsem se snažil o takové režijní pojetí, které by z klipu udělalo vlastně malý film, nešlo tedy jen o navození určité atmosféry, jak to u klipů bývá. Největší podíl na celkovém vyznění ale přirozeně měla Magdalena, která je fantastická zpěvačka a dokonalá profesionálka.
Na závěr mi dovolte dotknout se aspoň letmo kapely Melody Makers, neboť s ní je vaše jméno v širokých hudebních kruzích spojeno asi nejvíce. Koncertujete úspěšně už přes deset let, necítíte přece jen trochu únavu vzhledem k úzce vymezenému repertoáru, jemuž se věnujete?
Pokud jde o hudbu, ta mě baví stále. Znaven jsem stereotypem muzikantského života. Snažíme se proti této rutině bojovat tím, že každoročně připravujeme nový program, který se váže k určitému tématu, čímž dochází k obměnám repertoáru. Ostatně musíme stále přicházet s něčím novým, abychom byli schopni publikum zaujmout. Na režii se vrhám, abych změnil rytmus života. A pak, jazz byl odjakživa velmi žhavá, nevázaná zábava. A tak můžete můj vstup do operního světa chápat též jako nenápadnou diverzi chlápka, který klade zásadní otázku: proč by i opera nemohla být hot?
