pondělí, 26. březen 2012

Olivier Latry - varhaník od Matky Boží

Napsal(a) 

Olivier Latry - varhaník od Matky Boží, foto © Harald Hoffmann/DG Olivier Latry - varhaník od Matky Božífoto: © Harald Hoffmann/DG

Olivier Latry (* 1962) se na zahajovacím recitálu 16. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu v pražském chrámu sv. Jakuba představil jako jedinečný virtuos. Tento umělec působí mladistvě, ač má těsně před svou padesátkou, jako usměvavý, harmonický člověk a coby Francouz má samozřejmě velké kouzlo osobnosti. Slavný titulární varhaník z pařížské katedrály Notre-Dame a profesor pařížské konzervatoře hraje zpaměti, s neuvěřitelnou lehkostí, nebývalou muzikálností, s francouzským šarmem a mimořádnou zvukovou barevností. Druhý den po koncertě jsem se s Olivierem Latrym, majitelem příjemného hlubokého hlasu, setkala v křížové chodbě pražského minoritského konventu a dlouho jsem si s ním povídala.

Vystupujete na recitálech, s orchestrem, doprovázíte další umělce, improvizujete, natáčíte, jste chrámovým varhaníkem. Která oblast vaší činnosti je pro vás nejdůležitější? Nedokáži si představit, že bych zanechal jedné z těchto činností, všechny jsou důležité, protože se vzájemně obohacují, působí na sebe a přinášejí užitek. Působení v Notre-Dame přináší duchovní zkušenost obohacující recitály, koncerty přinášejí zkušenosti pro výuku a naopak.

Kdy jste vystoupil v naší zemi poprvé? Bylo to před více než dvaceti lety s francouzským sborem v Ústí nad Labem. Nebyly tam dobré varhany, ale zajeli jsme i do Prahy. Pak jsem hrál dvakrát nebo třikrát v Praze, v Olomouci a v Boskovicích.

Všude se o vás lze dočíst, že nejste specialista na hudbu určitého období... Ano, to se o mě říká. Nerad bych se specializoval, varhanní hudba prochází od 16. století do současnosti, proč bych se měl zaměřit jen na jedno období, na jednoho skladatele? Bylo by to sterilní. Než jsem nastoupil do Notre-Dame, nehrál jsem tolik skladby Viernovy, Widorovy, ale v tomto chrámu jsem o ně žádán. Dřív jsem hrál více Bacha, Buxtehudeho, starou francouzskou hudbu. Velice mám rád hudbu z počátku 17. století, než se rozdělila na odlišné kultury podle zemí.

Co říkáte na autenticitu ve staré hudbě, na historicky poučenou interpretaci? Lidé v ní obvykle nejdou daleko. Většinou například nehrají starými prstoklady. Na muzikologickém přístupu k interpretaci je dobré, že se lidé snaží dozvědět se o nějaké skladbě co nejvíce – to je vše. Ale v hudbě je třeba jít dál. Experimentovat se zvukem, nástrojem a zjišťovat, jak to funguje. Než být specialistou na určitou hudbu, raději chci být specialistou na hudbu v celé její šíři.

Francouzská a německá jsou dvě nejvýraznější varhanní kultury, které dáváte přednost? Samozřejmě francouzské, vždyť jsem Francouz. Francouzská hudba má více volnosti, barevnosti. Vyrostl jsem v katolické zemi, slýchal jsem gregoriánský chorál, hudba všech katolických zemí je lyričtější, zpěvnější. Protestantská má odlišný přístup, více uplatňuje kontrapunkt, protestantský chorál, a hlavně nedává interpretovi tolik svobody.

V 19. století prodělala varhanní hudba ve Francii ohromný rozvoj – na rozdíl třeba od naší země... Konkordát za Napoleona dal církvi nové možnosti a teprve roku 1908 došlo k odluce církve do státu. Takový César Franck nebo mladý Charles Maria Widor – to byli chrámoví hudebníci placení státem. Mnoho lidí však chtělo mít varhany mimo kostel, proto se začaly stavět varhany v koncertních sálech, první postavil ve velkém Paláci Trocadéro roku 1878 proslulý varhanář Aristide Cavaillé-Coll. A skladatelé začali komponovat díla, která nebyla primárně určena pro kostel jako třeba symfonie.

Jak řekl loni anglický varhanní virtuos John Scott, lidé buď chodí do kostela a znají varhanní hudbu, anebo nechodí a neznají ji. Ano, to je ten problém. Lidé samozřejmě mají varhany spojeny s kostelem, se svatbami a pohřby, ovšem ne vždy s kvalitní hudbou a interpretací. Třebas Bachova Toccata d moll, kterou byste chtěla slyšet na svatbě a kterou znáte z nahrávky na skvělých varhanách, je na malém rozladěném nástroji romantického typu zcela jinou skladbou! Varhany je třeba popularizovat. Je to každodenní boj, ve kterém značně pomáhají například nahrávky.

Olivier Latry - varhaník od Matky Boží, foto © Harald Hoffmann/DG Olivier Latry - varhaník od Matky Božífoto: © Harald Hoffmann/DG
U nás není nijak prestižní být chrámovým varhaníkem, ani to není odpovídajícím způsobem placeno. Podobně je tomu i v některých zemích. Jak je to u vás? Ve Francii to bylo společensky ceněno dřív, třeba před padesáti lety. Dnes je tam jen asi pět chrámových varhaníků plně placeno, zaměstnáno. Ale já to nejsem, střídáme se totiž se dvěma dalšími kolegy. Je však prestižní být titulárním varhaníkem v pařížské katedrále Notre-Dame, díky tomu mám nabídky z celého světa.

Pařížská katedrála má tři sbory, tři sbormistry, dále tři varhaníky na velkých varhanách, dva na chórových varhanách. Takže angažuje hodně hudebníků a má bohatou hudební produkci! Ano. Když byl vybírán nový kněz pro katedrálu, první otázka zněla, zda má rád hudbu.

Jaké jsou vaše povinnosti? Hraji na nedělní mši jednou za tři týdny, střídáme se totiž v abecedním pořádku. Na mši hrají vždy dva varhaníci, jeden na velké varhany a jeden doprovází sbor, v písních hrajeme i dialogicky, já doprovod refrénu, on sloky. Sólové recitály v Notre-Dame jsou ovšem nad rámec mých povinností.

Varhany v nejvýznamnějším chrámu Francie byly od středověku přestavovány podle dobového vkusu. Čeho si na nich ceníte nejvíce? Jde o varhany v Notre-Dame, takže byly vždy snahy, aby byly co nejlepší. Samozřejmě na ně není možné hrát veškerou hudbu. Lze hrát francouzskou klasickou hudbu, protože píšťaly ze 17. a 18. století zůstaly zachovány, nebyly intonovány, jen laděny. Ale díky Aristidovi Cavaillé-Collovi zní tyto varhany jako symfonický orchestr.

Během pražského recitálu u sv. Jakuba jsem obdivovala vaši registraci. Volil jste nádherné barvy, přitom na rozdíl od francouzských nástrojů svatojakubské (a obecně naše varhany) neoplývají tolika zvukovými možnostmi. Bylo to možné díky novému hracímu stolu, díky němuž jsem mohl využít na tři stovky zvukových kombinací! Samozřejmě zvukový charakter svatojakubských varhan je zcela odlišný od našich. Některé rejstříky, třeba základní hlasy, se mi velice líbí, ale zato mixtury jsou oproti francouzským příliš vysoké. Pochopitelně vždy musíte mít vlastní zvukovou představu předtím, než začnete hrát na neznámý nástroj, pak hledáte možný kompromis.

Máte raději takto bohatě technicky vybavené varhany nebo jednoduché nástroje s mechanickou trakturou? Dávám přednost historickým nástrojům. Ty jsou vždy zvukově koherentní a nemusíte pak dělat kompromisy.

Umíte naladit varhany? Ano, v Notre-Dame sice máme k dispozici varhanáře, ale pokud se něco náhle stane, mohu to udělat sám.

Studoval jste skladbu, komponujete? Ne, místo toho improvizuji, jde to rychleji (se smíchem). Složil jsem jen jednu varhanní skladbu. Jinak obvykle improvizuji na konci každého recitálu a samozřejmě s ohledem na tradici při bohoslužbách v Notre-Dame.

Olivier Latry - varhaník od Matky Boží, foto © Harald Hoffmann/DG Olivier Latry - varhaník od Matky Božífoto: © Harald Hoffmann/DG
Na pražském recitálu jste improvizoval asi čtvrt hodiny. Jak dlouho dopředu se připravujete? Nepřipravuji se, improvizace má být improvizována. Téma jsem dostal den předem, jen jsem se na ně krátce podíval. Před koncertem vždy přemýšlím o skladbách, které budu hrát. Pár sekund před samotnou improvizací se nad tématem zamyslím, nad jejím úvodem a závěrem, nad její zvukovou výstavbou – a pak je náhle vše jasné!

Francouzští varhaníci jsou proslulí svými improvizačními schopnostmi. Je to dáno tradicí, při bohoslužbách se improvizuje, i v malých kostelech. Když byl konkurs v Notre-Dame, jedna jeho část patřila hře literatury, druhou patnáctiminutovou (a přesně měřenou) byla improvizace.

Varhany jsou technicky nejsložitějším ze všech hudebních nástrojů a mají zcela zvláštní postavení. Co bylo podnětem k tomu, že jste na ně začal hrát a pak je studovat? Nejprve jsem hrál na klavír, varhany však na mě velmi zapůsobily. Když mi bylo dvanáct, požádal mě bratrův starší kamarád, abych mu zahrál na svatbě, protože věděl, že mám doma malé elektrofonické varhany. Donesl jsem si je, ale pak jsem tam viděl píšťalové varhany a hrál jsem na ně.

Kdo byl váš nejdůležitější pedagog? Gaston Litaize, jeden ze slavných nevidomých varhaníků. Dal mi to, co jsem potřeboval, a pomohl mi také v kariéře. Jako pedagog nezasahoval do originálního osobního přístupu, ovšem pokud byl nespokojen, zastavoval každou notu.

Kolik máte studentů na konzervatoři? Deset v jedné třídě pro dva učitele, víc jich přijmout nemůžeme. S kolegou Michelem Bouvardem si v průběhu studia naše studenty vyměňujeme. Každý týden máme seminář, kde interpretaci komentuje nejprve její protagonista, pak jeho spolužáci a nakonec my pedagogové; máme někdy zcela odlišné názory, což je nesmírně užitečné, ale přitom jsme přátelé.

Proč ne! V umění jsou různé přístupy regulérní. Co je důležité pro člověka, aby se mohl stát umělcem? Vzpomínám si, jak Gaston Litaize řekl: „Aby byl člověk opravdovým hudebníkem, musí být virtuos, muzikant, umělec, inteligent a také mít dobré lidské vlastnosti jako třeba svědomitost.“ Samozřejmě nejde jen o hru, ale taky o spoustu věcí okolo.

Co vše vám přinesl rok 2011 kromě recitálu u sv. Jakuba v Praze? Bylo toho hodně. Například v březnu jsem hrál v sále vídeňského Musikvereinu Glagolskou mši Leoše Janáčka. Jeho Postludium, tolik odlišné od francouzských skladeb, jsem letos hrál víckrát. Nedávno vydal francouzský label Naïve moje CD natočené na historický pedálový klavír z roku 1853, který patřil Charlesi Alkanovi a který je uložen v pařížském Muzeu hudby. Natočil jsem na něj skladby Alkanovy, Schumannovy, Lisztovy, Brahmsovy a Boëlyho. Tyto skladby jsem hrál už dlouho, ale ne na takový nástroj. Taky jsem natočil Stravinského vlastní klavírní verzi Svěcení jara, ovšem hranou na varhany. V říjnu jsem hrál v lipském Gewandhausu Lisztovu skladbu Ad nos salutarem, ale v Duprého přepisu pro varhany a orchestr.

Co děláte ve svém volném čase, když se nezabýváte hudbou? Jak relaxujete? Co je to volný čas? Relaxace? (se smíchem) Relaxuji hraním!

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.