Olga Peretyatko: Máme společnou slovanskou duši

Sopranistka Olga Peretyatko patří k nejžádanějším a nejvyhledávanějším pěvkyním současnosti. Jen stěží bychom hledali světově proslulé jeviště nebo koncertní pódium, na němž ještě nevystupovala, ať už se jedná o newyorskou Metropolitní operu, vídeňskou Státní operu, Teatro Real v Madridu, Teatro alla Scalla, operní domy v Německu, Francii nebo v Rusku. V Praze koncertovala tato umělkyně v roce 2013, letos se do České republiky vrací jako hlavní tvář festivalu Smetanova Litomyšl, kde se 15. června představí na galakoncertu s tradičním partnerem operních hvězd, tedy s PKF – Prague Philharmonia za řízení Leoše Svárovského.

Setkat se s tak vytíženou osobností bývá někdy nadlidský úkol. Následující rozhovor málem nevznikl, protože Olga Peretyatko má letošní sezonu nabitou k prasknutí. Dala mi jen jednu šanci – elektronický rozhovor, který vznikl těsně před uzávěrkou tohoto čísla. Někteří umělci už by to vzdali, Olga Peretyatko se ale prostřednictvím své agentury omluvila za zpoždění a zodpověděla téměř všechny otázky (s usměvavou poznámkou, že jich bylo moc). Potvrdila v nich, co je patrné i z jejích výpovědí pro zahraniční média, tedy že je ženou rychlého úsudku, která ve svých uměleckých ani životních postojích příliš netápe, nepotřebuje se obhajovat nebo sama sebe vysvětlovat. Proto si nejprve doplňme – nebo obnovme – některá fakta z její úspěšné kariéry, abychom pěvkyni viděli v jasnějším kontextu.

Olga Peretyatko pochází z Petrohradu. Její otec Alexander se až do narození své dcery věnoval sólové pěvecké kariéře jako barytonista, poté přešel do sboru Mariinského divadla, aby se mohl plně věnovat rodině. Byl to právě on, kdo Olze, do té doby člence pěveckého sboru, v jejích 19 letech doporučil, aby se vydala na sólovou dráhu. Tři roky poté se přestěhovala do Berlína a začala zde navštěvovat Hans Eisler-Hochschule für Musik. Během studia si chodila přivydělávat zpěvem do nemocnic a hospiců, kde ji silně zasáhlo, když jí posluchači chodili děkovat za to, že díky ní zapomněli na bolest a smutek. Tehdy prý poprvé začala brát svou kariéru vážně. V Berlíně debutovala jako Královna noci v Mozartově Kouzelné flétně, poté se na čas stala členkou souboru Hamburské státní opery a prošla si tvrdou školou náročného divadelního angažmá. Prvním průlomem v její mezinárodní kariéře se stal úspěch v soutěži Plácida Dominga Operalia (2007, 2. cena), dalším zásadním předělem byla účast na rossiniovském festivalu v Pesaru, kde ji dirigent Alberto Zedda podpořil ve směřování k oboru lyrického koloraturního sopránu a dal jí příležitost zpívat poprvé vedle Juana Diega Flóreze. Od té doby kariéra Olgy Peretyatko strmě stoupá zejména v inscenacích Mozartových, Rossiniho, Verdiho a Donizettiho oper. Na všechny své role se pěvkyně připravuje se značnou intenzitou, studuje prameny, korespondenci a další literaturu. Po výkonu je prý sama sobě tvrdým, nekompromisním kritikem.

 , foto Alikhan Photography

K doposud nejzajímavějším inscenacím, na nichž se Olga Peretyatko podílela, patří Stravinského Le Rossignol s režisérem Robertem Lepagem nebo Korsakovova Carova nevěsta (role Marfy) v provokativním pojetí Dmitrije Černiakova. Vedle operní kariéry rozvíjí pěvkyně také kariéru koncertní, v poslední době se v souvislosti se svou nahrávkou věnuje písním Gabriela Faurého. Natáčí exkluzivně pro firmu Sony Classical, za album Rossini! z roku 2015 obdržela cenu ECHO Klassik, za snímek Russian Light (2017) jí byla udělena cena OPUS Klassik. V letošní sezoně absolvuje turné s programem The Secret Fauré (podle stejnojmenného snímku), vystupuje v Číně, společně s Paavem Järvim a NHK Symphony Orchestra v Tokyu, koncertuje ve Vídni, v Litomyšli, v Budapešti a s Rolandem Villazónem v Konzerthalle v Bamberku.

Nejdřív bych se chtěla zeptat na něco, co mě překvapilo, když jsem vás slyšela mluvit. Je to barva vašeho hlasu. Oproti jiným sopranistkám zní tmavěji a docela hluboko, spíš jako alt. Asi nejsem první, kdo si toho všiml? Ne, opravdu nejste první… Své hudební vzdělání jsem vlastně začala ve sboru coby altistka. Ale ne kvůli hlubší poloze hlasu při mluvení! (smích) Měla jsem znělé spodní tóny a rozsah. Právě to a také fakt, že můj hlas zní dobře ve všech polohách, považuji za svůj trumf.

To je rozhodně velká přednost. Také jsem si nemohla nevšimnout, že se vůbec neprojevujete jako „diva“. Přitom byste mohla! Je to vaše výsada, řada lidí to od vás očekává, a jestli si mohu dovolit, při tak velké popularitě to může být i pro vás trochu pokušení. Jenže já jsem vás zatím všude viděla jen jako milou a vstřícnou umělkyni. Je vůbec něco, co vás dokáže hodně rozčílit, na co by si u vás lidé měli dávat pozor? Myslím, že slovo „diva“, které se zčásti stalo negativním pojmem, včetně všech nesmyslných vrtochů, už dnes nepotřebujeme. Kdyby bylo třeba, uměla bych vám „divu“ předvést, ale přece jen dávám přednost vlídnosti. Ovšem lepší je mě nenaštvat (smích), což by se lehce stalo, kdybyste byla ke mně nebo k ostatním lidem arogantní a hrubá.

Přejděme teď k vašemu repertoáru. Začátkem letošního roku jste zpívala ve Vídeňské Státní opeře Donizettiho Lucii di Lammermoor. Jak jste tuhle inscenaci vnímala? Inscenace ve Vídni byla výjimečná a velice intenzivní. V tomhle pojetí bylo nutné operu nejen slyšet, ale i vidět, režisér totiž udělal z Lucie autistku. Projevovala se tedy nestandardně hned od začátku, což pro mě znamenalo zajímavou výzvu jak z pěveckého, tak hereckého hlediska. Názory na tuhle inscenaci byly dost protichůdné, nikdo nezůstal vůči představení chladný, a to je dobře.

Donizettiho Lucii už jste zpívala víckrát, Annu Bolenu jste letos představila poprvé ve své kariéře. Annu jsem si moc užila! To je skutečně role s velkým R. Zpočátku nebylo úplně snadné oblíbit si ji, protože to není zrovna moc kladná postava, nese ale v sobě mnoho odstínů a barev, stejně jako my všichni.

 , foto Alikhan Photography

Když to přeženu, vaše sezony by se daly naplánovat tak, aby se vám mezi všechny ty tragédie vešla vždycky aspoň jedna komická postava, třeba Adina z Nápoje lásky nebo koncertní vystoupení. Aby se to trochu vyrovnalo… (dlouhý smích) To by tedy bylo řešení, vyrovnat drama a hrůzu komedií. Na druhou stranu, jak už jsem řekla, prožít tolik různých životů i smrtí je pro mě čest.

Ke které roli se ráda vracíte? To je dobrá otázka. Ráda bych si znovu zazpívala Desdemonu v Rossiniho Otellovi. Je to role, která odstartovala mou kariéru, takže k ní mám hodně blízký vztah.

Co se vám na Rossiniho hudbě nejvíc líbí? Svoboda a odvaha.

Je nějaká hranice, za kterou byste v představení nikdy nešla? Jaký druh dirigenta nebo operního režiséra vám nejvíce vyhovuje? Musím být přesvědčená o tom, co dělám, a věřit tomu, aby pak i mně mohlo uvěřit publikum. Co se dirigenta a režiséra týče, vyhovuje mi osobnost bez přílišného ega, člověk, který má rád hudbu a stejně tak i své hudebníky.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor v HARMONII 6/2019 (koupit).

Sdílet článek: