pondělí, 1. listopad 2010

Olga Kern - životní rovnováha

Napsal(a) 

Olgy Kern - životní rovnováha, foto Anna Pecková/Filharmonie Brno Olgy Kern - životní rovnováhafoto: Anna Pecková/Filharmonie Brno

Ruská klavíristka Olga Kern (1975) se dnes již řadí ke světové klavírní špičce. Jako sólistka sezony Filharmonie Brno se letos představí i českému publiku, a to hned v celé řadě koncertů. S usměvavou a energickou, přesto nanejvýš elegantní dámou jsem měl možnost si promluvit v prostorách brněnského Besedního domu.

Ve své biografii tvrdíte, že pocházíte z hudebnické rodiny s přímými vazbami k Čajkovskému a Rachmaninovovi.

To je otázka, na kterou se mě novináři vždy ptají. Ano, pocházím z hudební rodiny, oba mí rodiče jsou klavíristé, můj dědeček byl profesorem hry na hoboj a má prababička zpěvačkou. Vlastně to nejsou úplně přímé vazby, které naši rodinu s těmito skladateli spojují. Moje prababička měla ve svém repertoáru mnoho Rachmaninovových písní. Jednou, právě v průběhu turné, onemocněl její doprovazeč. Víte, je velmi těžké najít doprovodného pianistu pro Rachmaninovovy písně, protože jsou klavírně velmi náročné. Náhodou se však stalo, že Rachmaninov koncertoval tou dobou ve stejném městě. S prababičkou se setkali a on ji doprovodil na jejím koncertě. Doma máme stále schovaný program onoho vystoupení a dokonce i v Rachmaninovových pamětech se o tomto koncertu vyskytuje drobná zmínka. No, a matka mé prababičky, tedy má praprababička, byla klavíristkou a velmi dobrou přítelkyní Čajkovského. Naše rodina vlastní naprosto unikátní fotografie a korespondenci mezi ní a Čajkovským. Můj dědeček chce všechny tyto materiály věnovat Čajkovského muzeu v Moskvě. Já nevím, určitě je to skvělé, že si je lidé budou moci prohlédnout, ale zároveň jsou pro naši rodinu něčím velmi mimořádným...

Na klavír jste začala hrát v pěti letech, poté jste studovala u Jevgenije Timakina na Centrální hudební škole v Moskvě a u Sergeje Dorenského na Moskevské konzervatoři. Bylo pro vás důležité studovat právě u těchto pedagogů?

Ano, myslím, že jsem ve svém životě měla štěstí na vynikající učitele. To je velmi důležité. Jestliže máte talent a víte, že hudba je to, co chcete dělat, znamená to již mnoho, ale samo o sobě to nestačí. Potřebujete mít vedle sebe ty správné lidi a správné pedagogy. Mým prvním učitelem klavíru byla má matka. Absolutně fantasticky učí malé děti. Byla to ona, která vytvořila mou pozici ruky a dala mi základy. Profesionálně jsem začala studovat klavír v pěti letech. Jestliže říkám profesionálně, myslím tím, že jsem už nehrála pouze doma se svou matkou, ale skutečně začala studovat hudbu. Již od malička jsem stále slýchávala klavír, a jelikož je moje matka klavíristka, tak myslím, že i v době, kdy byla těhotná. Pokud si pamatuji, byla jsem stále u piana a svůj život si bez něj jednoduše nedokážu představit. Mým dalším pedagogem na Centrální hudební škole byl Jevgenij Timakin. Byl jedinečným učitelem. Měl svůj vlastní učební systém, svá vlastní cvičení pro ten či onen určitý typ techniky. Každá jeho hodina pro mne byla obrovskou oslavou hudby a hodin s ním jsem se vždy nemohla dočkat. Konaly se dvakrát týdně. V klavírní hře mě naučil v podstatě všechno, veškerou techniku. Na konzervatoři jsme se s profesorem Dorenským bavili už o jiných věcech. To už byla jiná úroveň myšlení, spíše o hudbě, muzikalitě, filozofii a tak podobně. Dva roky jsem studovala také na Klavírní akademii v italské Imole. Zde jsem potkala dalšího skvělého pedagoga, který je zároveň i vynikajícím muzikantem, a který ví o hudbě téměř všechno, Borise Petrušanského. Je jako chodící encyklopedie. Bylo neuvěřitelné vstřebávat všechna jeho slova, všechny ty informace. Nebyl to však jen on, ale také ostatní, kteří přijížděli do Imoly – Leon Fleisher a spousta dalších. Mohla jsem tak přehrát jednu skladbu mnoha různým lidem a vyslechnout rozdílné názory, což bylo nesmírně užitečné. Myslím, že to byl vrchol mého studia. A samozřejmě narozdíl od Moskvy, kde vládne dost konzervativní ovzduší, zde byla úplně odlišná atmosféra. Italské klima a uvolněnost, to vše bylo báječné.

Jste vítězkou mnoha mezinárodních soutěží. Jaký je váš názor na účast mladých klavíristů a hudebníků na soutěžích?

Domnívám se, že v dnešní době je účast na soutěžích velmi důležitá, jelikož je to jeden ze způsobů, jak odstartovat svoji kariéru. Jestliže nechcete hrát na klavír pouze na studentské úrovni, ale chcete udělat velkou kariéru a vystupovat ve světových koncertních síních, spolupracovat s nejlepšími hudebníky a dirigenty, potřebujete příležitost. A příležitost v podobě soutěže vám otevře mnoho dveří. Především management, což je ze všeho nejdůležitější. Uslyší vás spousta lidí a nahrávací společnosti. Mluvím tu o velkých a významných soutěžích, ale zároveň jsem se sama účastnila i těch menších, protože jsem dobře věděla, že nejdřív potřebuji zkušenosti. Není možné přijet na vrcholnou soutěž bez jakékoli přípravy. Všechno v mém životě, všechny mé zkušenosti se odvíjely stupínek po stupínku, krok za krokem, nikdy to nebylo způsobem ihned nahoru, ihned dolů. Pokud se nacházíte na velmi vysoké úrovni, můžete totiž také velmi bolestivě dopadnout. Byla jsem na soutěžích v Itálii, Maroku, Číně, Rusku a jinde a myslím, že mi pomohly pochopit, že ačkoli průběh může být velmi stresující, vždy je nejdůležitější hrát sám pro sebe a pro obecenstvo. Není třeba myslet na to, že jste na soutěži a před vámi jen dvacet lidí v porotě. Každý z nich má navíc jiný názor a vy nikdy nevíte, jaká interpretace se porotě bude líbit... Možná úplně odlišná od té mé. Díky tomu jsem se naučila, že vůbec nejdůležitější je vaše vlastní představa a sebedůvěra k tomu, co děláte na pódiu.

Olgy Kern - životní rovnováha, foto Anna Pecková/Filharmonie Brno Olgy Kern - životní rovnováhafoto: Anna Pecková/Filharmonie Brno

Milník ve vašem životě znamenalo vítězství ve Van Cliburnově soutěži v roce 2001. Poté jste přesídlila do USA.

Ano, po soutěži jsem zůstala ve Státech. Měla jsem najednou tolik nabídek k angažmá, že jsem se jednoduše nemohla vrátit zpět do Moskvy. Na začátku jsem půl roku jen cestovala a koncertovala. Byla to pro mě samozřejmě velká změna, skok z 15 koncertů ročně na přibližně 130 až 150, to je opravdu velký rozdíl. První dva roky jsem strávila v Dallasu, kde se konala soutěž a kde byli i všichni moji přátelé. Tehdy jsem zakusila, jak těžké je cestovat a často střídat programy koncertů. Nevěděla jsem tehdy ještě přesně, jak vyvážit svůj život. Dnes, skoro deset let po soutěži, už vím, že životní rovnováha je vším, a to nejen v životě hudebníka, ale v životě každého člověka. Já osobně jsem potřebovala nalézt rovnováhu mezi koncerty a rodinou. Můj syn byl velmi malý a já ho nemohla vídat tak často, jak bych si přála. Pak jsem pochopila, že je pro mě nezbytný určitý časový rozvrh. Pokud cestuji, naplánuji si vždy i trochu volna. V den koncertu mám navíc přesný rozvrh toho, co budu dělat. Například že zavolám své rodině, poté budu trochu cvičit, něco malého sním, budu mít vystoupení atd. Pokud mám několik volných dní, trávím je pokud možno se svou rodinou, která je pro mě to nejdůležitější. Naprosto chápu, že mnoho vítězů velkých mezinárodních soutěží za nějaký čas zmizí. Je totiž nesmírně těžké zvládat vše najednou – váš osobní život, koncertování, cvičení, užít si to nebo ono, poslechnout si hudbu, zajít si do muzea.

Po prvních dvou letech jsem se pak s pomocí přátel přestěhovala do New Yorku a našla si tam bydlení. Už to bude skoro osm let, co bydlím ve svém malém apartmá za Carnegie Hall a jsem s ním moc spokojená. Můžu tam cvičit klidně celou noc, navíc mám báječné sousedy, kteří všichni milují hudbu. Co víc si můžu přát?

Jste také uměleckou ředitelkou festivalu v jihoafrickém Kapském Městě. To je vedle New Yorku a Moskvy nejspíše třetí důležité místo ve vašem životě?

Po tom, co jsem v roce 1996 vyhrála klavírní soutěž v Pretorii, jsem se téměř každý rok do Jižní Afriky vracela koncertovat a díky přírodě si tuto zemi naprosto zamilovala. Divoká zvířata prostě chodí kolem vás na ulici, to je něco neuvěřitelného. Připadáte si nedílnou součástí přírody, to nenajdete nikde na světě. Lidé v Jižní Africe si toho váží, milují přírodu a také o ni velmi dobře dokáží pečovat. Bohužel jsem nemohla svůj festival uspořádat v Pretorii nebo Johannesburgu, kde není zrovna bezpečná situace, a ačkoli to jsou nádherná místa, není dost dobře možné udělat zde koncert a pozvat lidi z ciziny. Pro Kapské Město jsem se rozhodla, protože je zde velmi slušný orchestr, Cape Town Philharmonic Orchestra, a samozřejmě i proto, že je to významná turistická destinace. Leží na rozhraní dvou oceánů, najdete tu hory, výhledy na moře, prostě všechno. Festival se koná obvykle v našem zimním období, kdy je v Jižní Africe léto. Na hudbu a kulturu zde nezbývá mnoho peněz, vždy se však najdou lidé, které zajímá místní hudební život a jsou ochotni jej podporovat, například majitelé vinic nebo hotelů. Na festival pokaždé zveme jedno velké jméno. Vedle skvělého hotelového ubytování nabízíme například návštěvu místních vinohradů, vyhlídkové lety helikoptérou nebo prohlídku safari. Byli zde Mischa Maisky, Krzysztof Penderecki, John Lill, následující rok to bude Dmitrij Sitkovetskij, v tom dalším snad Pinchas Zuckerman. Všechno je ještě v procesu. Není to teď zrovna jednoduché, protože kvůli letošnímu fotbalovému mistrovství světa nám odešla spousta financí.

Olgy Kern - životní rovnováha, foto Anna Pecková/Filharmonie Brno Olgy Kern - životní rovnováhafoto: Anna Pecková/Filharmonie Brno

Na pódiu jste již spolupracovala s mnoha vynikajícími dirigenty a umělci, mimo jiné s Leonardem Slatkinem, Valerijem Gergijevem, Pinchasem Zuckermanem, Christophem Eschenbachem. Bylo něco z toho něčím mimořádné?

Spolupracovat s takovými osobnostmi je výjimečné, vždy je přítomen onen neobyčejný druh inspirace, pokaždé se mohu od nich něčemu přiučit. Jedním z mých nejoblíbenějších je Vladimir Spivakov. Před nedávnem založil zcela nový orchestr, Národní filharmonický orchestr Ruska, s nímž jsem vystupovala na turné po USA a po Evropě. Bylo to neuvěřitelné. Muzikanti si nesmírně vážili všech jeho připomínek a udělali by všechno, o co by je požádal, protože vědí, že by po nich nechtěl nikdy nic špatného. Skutečně svého dirigenta milují. U orchestrů to bývá obvykle naopak. Na turné jsme se cítili jako jedna velká rodina. Absolvovali jsme 35 koncertů za měsíc a půl a každý by si myslel, že na konci budeme všichni kompletně vyčerpaní. My však byli s koncem turné více a více uvolnění, protože v orchestru panovala naprosto skvělá atmosféra. Osmdesát lidí, ale tak intimní a přátelské ovzduší! A to vše jen díky Spivakovovi a jeho obrovské pozitivní energii. Mohli jste být jakkoli unavení, když si však stoupnul na pódium, každý hned cítil tu živou sluneční záři. Miluji tento druh okamžiků. Když jsem s Valerijem Gergijevem hrála Rachmaninovovy Variace na Paganiniho téma, vzpomínám si, že v jednom momentě sršelo z jeho očí naráz tolik energie, jako by náhle vybuchla sopka. Je to aura těchto lidí, kterou cítí každý na jevišti i v publiku.

Účinkovala jste také s Českou filharmonií a Zdeňkem Mácalem na jejich německém turné.

Byla jsem šťastná, když jsem mohla poprvé navštívit Prahu a zahrát si s Českou filharmonií. Poté jsme jeli na turné po Německu se třetím Beethovenovým koncertem a já si myslela: Co může být lepšího než hrát Beethovena s Českou filharmonií? Orchestr má pro tento druh hudby specifický zvuk, který je unikátní. Hned po pár okamžicích víte, že hrají oni. Podobně existuje jedinečný zvuk Berlínských filharmoniků, Vídeňských filharmoniků i některých ruských orchestrů, ihned jej slyšíte. Praha je pro mě však výjimečná i v jiném ohledu. A to proto, že se zde potkali mí rodiče, kteří se oba kdysi účastnili soutěže Pražského jara. Díky Praze, tomuto neobyčejně romantickému místu, jsme tak já a můj bratr vlastně přišli na svět.

Nezbytná otázka českého hudebního žurnalisty: Jaký je váš vztah k české hudbě?

Bohužel jsem nikdy nehrála Dvořáka ani Smetanu. Samozřejmě znám mnoho jejich děl. Mám stále sen zahrát si někdy Dvořákův Klavírní koncert... Nedávno jsem od jednoho z mých přátel dostala nějaké Janáčkovy skladby, které hodlám provést alespoň jako přídavky, protože myslím, že je to velmi zajímavá hudba. Také si vzpomínám, že v jedenácti, když jsem se účastnila soutěže Concertino Praga, byla povinnou skladbou Ježkova Toccata – báječná věc, kterou jsem i po soutěži hrála ještě rok nebo dva. Je to jen sedmiminutový kousek, ale tak vzrušující. Myslím, že se k němu ještě v budoucnu vrátím a budu jej mít jako přídavek.

Olgy Kern - životní rovnováha, foto Anna Pecková/Filharmonie Brno Olgy Kern - životní rovnováhafoto: Anna Pecková/Filharmonie Brno

V povědomí obecenstva jste známá především jako interpretka spíše klasicko-romantického repertoáru. Přitahuje vás také soudobá hudba?

Ano, miluji soudobou hudbu, ale bohužel není v současnosti příliš mnoho skladeb, které by mne zaujaly, což je škoda. Připadá mi, že mladí skladatelé často jen použijí počítač, na němž mají svůj program a kde jen stačí zmáčknout tlačítko a polovina práce je hotová. Myslím, že počítače mohou být na jedné straně velmi užitečné, pokud přesně víte, co cítíte a slyšíte, a pokud už máte vše předem ve své představě; pak to stačí pouze zaznamenat a to je samozřejmě o dost snadnější než za Mozarta nebo Rachmaninova, kdy každý psal ručně. Na druhé straně ale může být počítač použit k vytváření hudby, která v podstatě není hudbou. S tímto problémem se setkávám bohužel velmi často. Hodně skladatelů mi posílá své kompozice, na nichž hned poznám, že jsou celé jen dílem počítače. Já ale potřebuji nalézt ve skladbě něco, abych byla schopna komunikovat s publikem. Výkonní umělci jsou vlastně rukama skladatelů, nástrojem, který hudbu rozeznívá. Pro mě je vždy důležité mít ve skladbě nějakou myšlenku. Miluji například Oliviera Messiaena. Hrála jsem dvě jeho skladby z období, kdy se snažil experimentovat s dvanáctitónovou technikou – dva Ostrovy ohně z jeho Čtyř rytmických etud. Druhý z nich je dle mého názoru naprosto nehratelný. Pokud nemáte představu, o co se v této hudbě snažil, bude pro vás zhola nemožné ji opravdu rozeznít. Vše je matematicky propočítáno, ale tak geniálně! Jako by se snažil odposlouchávat z africké nebo indiánské domorodé hudby. Tak jsem se do té skladby zamilovala, že jsem ji bez problémů uměla zpaměti už za dva týdny. Dokonce můj otec, který absolvoval kromě klavíru i kompoziční třídu, nemohl uvěřit, že bych ji mohla zvládnout, protože je tak těžké porozumět, o co zde vlastně jde.

Na Van Cliburnově soutěži mne velmi zaujala Impronta digitale od americké skladatelky Judith Lang Zaimont. V USA je velmi známou autorkou, píše nejen klavírní věci, ale i skladby pro sbor, symfonický orchestr atd. Před pár měsíci jsme spolu mluvily o možnosti, že by pro mne napsala klavírní koncert. Ještě potřebujeme trochu času to prodiskutovat, společně si sednout a říct si, co bych ráda já, co ona.

V této sezoně budete sólistkou Filharmonie Brno, s níž provedete celý cyklus koncertů. Minulá spolupráce s tímto orchestrem vás musela určitě nějak zaujmout, že jste přijala tuto nabídku...

Pro mě osobně je důležité cítit se s orchestrem dobře a pohodlně. Jako sólista cestujete z jednoho místa na druhé a dopředu nikdy nevíte, jak vás muzikanti z orchestru přijmou, zda budou na vaše podněty reagovat ihned a bezprostředně, nebo zda budete o jejich pozornost muset bojovat. Tady v Brně to bylo velmi snadné. Zdejší hudebníci pracují s radostí a jsou velmi vnímaví. Miluji práci, ráda nacházím vždy něco nového – při každém provedení. To je také důvod, proč ráda zkouším. Můžete při tom objevit něco úplně nového. Dokonce ve skladbě, kterou jste před tím hráli už nesčetněkrát, podobně jako se mi to přihodilo zde s Rachmaninovovým Třetím klavírním koncertem. S orchestrem jsme absolvovali tři skvělá představení, jedno v Praze a zbylá dvě v Brně. Proto, když mi ředitel orchestru učinil nabídku stát se sólistkou sezony, řekla jsem samozřejmě ano. Ještě nikdy jsem neměla možnost vystupovat s jedním orchestrem v jedné sezoně s tolika různými projekty. Myslím, že je to naprosto fantastické. Obzvlášť když už hráče znám, bude vzájemná spolupráce o hodně snazší a zábavnější.

Budete hrát Rachmaninova, Šostakoviče, ale i Haydnův Koncert D dur. Byl to spíše váš výběr, nebo spíše výběr dramaturga?

Byla to samozřejmě moje volba, zároveň jsme se však také sešli s ředitelem orchestru a s šéfdirigentem a snažili se nalézt to, co by bylo vhodné rovněž pro orchestr, protože to přirozeně nejsem pouze já, kdo bude účinkovat. Domnívám se, že se nám podařilo vytvořit velmi dobrý program. Na začátku sezony zazněl Griegův koncert, který je velmi známý a oblíbený, v prosinci uvedu prvního Rachmaninova, který naopak není příliš hraný, například ve srovnání s jeho Druhým koncertem nebo Rapsodií na Paganiniho téma. Přesto je to unikátní dílo. Druhá věta, to jsou nebesa sama! Pro mě je to nejkrásnější hudba ze všech jeho koncertů. Poté přijde večer, který je tak trochu naším rodinným koncertem. Dirigovat bude můj bratr, já přednesu Haydnův Koncert D dur a První klavírní koncert Dmitrije Šostakoviče, můj syn pak Mozartovu Fantazii. Je mu teprve jedenáct, ale má už za sebou spoustu koncertů. Vystupoval v Miláně, Kodani, s Vladimirem Spivakovem a Moskevskými virtuosy. Bude to určitě skvělý a zábavný koncert. Dále v průběhu sezony uvedu společně dvě skladby založené více či méně na tématu Dies irae, Lisztův Tanec mrtvých a Rachmaninovovu Rapsodii. Obě kompozice jsou velmi rozdílné a pro diváky to bude zajisté velmi zajímavé srovnání. Na to se opravdu těším.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.