Už osmým rokem slyší sopranistku Olgu Jelínkovou více němečtí než čeští diváci. V srpnu 2018 nastoupila do ansámblu Sárského státního divadla v Saarbrückenu, odkud pokračovala do Lipska, a nyní je první sezonu členkou operního souboru Státního divadla Hannover. Její repertoár se v Německu výrazně rozšířil, přesto ji občas vídáme i na tuzemských jevištích.
Je pár dní do Vánoc a v německých divadlech se hraje Humperdinckův Jeníček a Mařenka. Vy máte jedno z představení právě za sebou, zpíváte Mařenku. Opravdu ten titul pořád pro Němce tolik znamená?
Opět jsem si to potvrdila dnes ráno. Divadlo bylo plné dětí, představte si tisíc malých diváků. Ječely, vřískaly, zpívaly s námi, tleskaly, dupaly. Jakmile se objevila Ježibaba, už to vypadalo, že nebudeme moci pokračovat! Připadala jsem si jako na rockovém koncertě. Naprostá euforie pro ně i pro nás. Oni tu operu prožívají se vším všudy.
Takže na Jeníčka a Mařenku se můžou divadla spolehnout.
Také když jsme měli večerní představení a polovinu publika tvořili dospělí a starší diváci, mělo to podobnou atmosféru. Je tradicí jít na toto představení alespoň jednou ročně. Zdejší inscenace je z roku 1964, takže už odchovala několik generací.
Bohatá německá operní infrastruktura a profesionální podmínky pořád lákají české a slovenské pěvce do angažmá. Jana Kurucová byla v Deutsche Oper Berlin, pak v Hamburku. Jan Martiník strávil několik sezon v Komische oper Berlin, Petr Nekoranec byl krátce v Stuttgartu. Našli bychom i další.
Třeba Štěpánku Pučálkovou.
Určitě, kromě dvou sezon v Drážďanech často účinkuje i jinde v zahraničí. Christina Vasileva byla pravidelným hostem v opeře ve Freiburku. Jaké to je pro vás?
Cítím se tu velmi dobře. Pro mě je to už třetí štace, v Německu jsem osmým rokem. Zvykla jsem si a mohu zde fungovat. Dokud to půjde, ráda v Německu zůstanu.
Pokud se nemýlím, máte dceru, která ještě bydlí u vás.
Teď jí bylo osmnáct. Zůstala v Praze, kde studuje poslední rok na gymnáziu a chce na medicínu. Hannover je na rozdíl od Lipska opravdu vzdálená destinace. Kvůli pracovnímu vytížení se v první polovině sezony do Prahy tak často nedostanu. Zkoušíme tedy, co s námi tenhle nový režim udělá. Musí si sama hospodařit a zvládá to moc dobře.
V Hannoveru máte v této sezoně čtyři role. Kromě Mařenky v Humperdinckovi také Donu Annu v Donu Giovannim, Sophii ve Straussově Rosenkavalierovi a také Prothoe v Penthesilee od Pascala Dusapina.
Tak to vyšlo. Mařenku, tedy Gretel, jsem se musela nově naučit. A ta jedna moderna bude mou poslední premiérou v této sezoně v Hannoveru.
Hannoverský intendant Bodo Busse začíná svou první sezonu a byl to právě on, kdo si vás vybral pro vaše první německé angažmá do Saarbrückenu. Rozumíte si?
Bodo Busse je báječná osobnost. Je vstřícný, přátelský, je s ním opravdu skvělá spolupráce. Moje angažmá v Hannoveru se neplánovalo nijak dlouho dopředu, prostě se to stalo. A myslím, že spokojení jsme oba.
Vaší první rolí v Hannoveru je Dona Anna v režii Bastiana Krafta, jehož jméno se v Praze skloňovalo v souvislosti s jeho rozkošnou stuttgartskou Rusalkou, která byla ve stylu drag queen. Bastian Kraft má velmi svěží pohled na operu. Jak ta příprava v Hannoveru probíhala?
Od začátku bylo jasné, že Bastian přináší specifický koncept. Byl velmi dobře připraven. Přestože sám o sobě mluví jako o činoherním režisérovi, zodpovědně se mu podařilo obsáhnout vše, co k opeře patří. Perfektně rozuměl libretu. Spolupráce byla výborná. Měli jsme možnost řešit psychologické nuance postavy, takže jsem také jeho zásluhou objevila úplně novou Donu Annu. Vymyslel zcela současný koncept, který navíc na lidi působí jako wow! Velmi důkladně a poučeně přistoupil k hudebnímu nastudování i dirigent Mario Hartmuth.
Vy jste si ještě ponechala jednu roli v Lipsku, Cleopatru v Händelově Juliu Caesarovi. Když vezmeme v potaz zmiňovaného Humperdincka a nově i Dusapina, je váš stylový rozptyl značný. Jak lze tyto požadavky sladit s hlasovou kondicí a hlasovým komfortem?
Musím zaťukat, ale naštěstí jsem ve své kariéře téměř nikdy nemusela zpívat nic, co mi nesedělo, co nebyl můj hlasový obor. Bohudík si toho byli vědomi i ti, kteří rozhodovali o mém obsazování. Mohla jsem zpívat takové role, které mému hlasu nijak neuškodily. Když se teď objevila Mařenka s téměř wagnerovskou orchestrací hned vedle Dony Anny, měla jsem se na pozoru. Velkou výhodou německých scén je, že korepetitor je zároveň hlasovým koučem…
…to je vlastně systém, který zavedl Tomáš Netopil v Národním divadle, když přivedl do Prahy Marka Pinzowa.
Ano, korepetitor zde má právo mluvit pěvci do techniky. Pracovala jsem v Německu s několika hlasovými kouči, díky nímž jsem mohla objevit leccos nového.
Umožňuje vám to lepší přípravu?
Určitě. V novém angažmá je opět hodně nových věcí. Když to trochu přeženu, mohu si někdy připadat jako úplný začátečník. Pracuji s profesionály, kteří jsou velmi zkušení a kteří pracovali i s těmi nejlepšími zpěváky. Někdy si říkám, jestli mám právo odporovat kolegovi, který mi chce pomoct a má takto dobré uši. A když mi chce poradit, já to nemůžu s despektem odmítnout. Vždy se snažím sama sebe ptát, jestli se mohu ještě nového naučit. A můžu! Umím být lepší, když dostanu dobrou zpětnou vazbu, klidně i natvrdo vyřčenou. Nelze se ohrazovat krátkozrakým a poněkud arogantním tvrzením, že když už to dělám tak dlouho, tak přece vím sama nejlíp, jak to má být…
Chtěl bych se ještě vrátit do vašeho lipského období. Nastupovala jste v čase, když tam coby hudební ředitel „vládl“ Ulf Schirmer, nepřehlédnutelná osobnost. Jak na to vzpomínáte?
Jsem moc ráda, že jsem pana profesora Schirmera u jeho „vládnutí“ v Lipsku ještě zachytila. To „vládnutí“ je dost výstižné slovo.(smích) Je to ohromná osobnost, přesně ví, co chce. Od kolegů jsem se dozvěděla, že čím byl starší, tím byl milejší. A mně osobně velmi pomohl. Zpěvák je taky člověk a má období dobré i horší. Když jsem v Lipsku vystoupila v prvních třech rolích, dostala jsem od něj nesmírně povzbuzující e-mail. Napsal mi, jak si váží práce, kterou jsem odvedla. To mě tehdy psychicky zachránilo. Ten e-mail jsem si vytiskla a mám ho jako vzpruhu pro období nejistoty a propadu sebedůvěry nalepený na lednici. (smích) Stejně dobře si vzpomínám na operní ředitelku Franzisku Severin. Bylo to období, které lipské opeře velmi slušelo.
Jaké umělecké momenty vám z vašeho pětiletého lipského období utkvěly v paměti?
Asi nejvíce La traviata, je to nádherná inscenace v režii Andrease Homokiho. Krásná byla Konwitschného La Bohème. Naprosto nezapomenutelný je Giulio Cesare režiséra Damiana Michieletta a mnoho dalších. Účinkovala jsem také v inscenacích, které mi sice nevadily, ale ani příliš nekonvenovaly. Celkově mám na Lipsko moc hezké vzpomínky.
Lipsko je významně poznamenané hudebními dějinami. Je tam rušný hudební život, oproti budově opery je slavný Gewandhaus. Jak na vás to město působilo?
Abych pravdu řekla, když jsem poprvé vstoupila na náměstí Augustustplatz, kde proti sobě stojí opera a Gewandhaus, byla jsem šokovaná. Stejně jako jinde v Německu, i zde se 2. světová válka strašlivě podepsala na charakteru města. To náměstí není hezké místo. Pokud ale mluvíme o Gewandhaus Orchesteru, zpívat s nimi je zážitek. Když jsou s vámi spokojení, když se jim líbíte, umí to dát hodně najevo. Můj začátek v Lipsku v roce 2020 je spojen s restrikcemi proti pandemii covidu. Hned jak jsem přijela, musela jsem být šest týdnů v izolaci. Když se opatření uvolnila, hráli jsme Popelku. Je to nádherná dobová inscenace a my jsme museli zkoušet v roušce, na představení jsme odměřovali metry, abychom udržovali odstup. Pandemie tedy můj nástup do Lipska narušila. Když opatření skončila a všechno se vrátilo do starých kolejí, byl můj pracovní život velmi rušný.
Chtěla byste tam kromě Julia Caesara ještě zpívat něco jiného?
Nezáleží to jen na mně, v Lipsku se teď opět všechno mění. Každopádně tam budu ráda zpívat.
Vaší poslední spoluprací s pražskou operou je inscenace opery Jeana-Philippa Rameaua Platée ve Státní opeře, která se stala opravdovou senzací.
Je to určitě jeden z nejkrásnějších momentů v mé kariéře. Něco takového se málokdy zažije. Všichni, kdo jsme na opeře spolupracovali, jsme si postupně uvědomovali, čeho jsme tam vlastně svědky. Byla to neuvěřitelná a neopakovatelná atmosféra, stali jsme se na té opeře závislí. V opeře se opravdu málokdy stane, že se publikum začne smát a nemůže se zastavit. Bohužel nemohu být na uvedeních, která se připravují. Jelikož se to domlouvalo ještě za mého období v Lipsku, kolidovalo to s mými tamními závazky.
Vy jste se toho už dotkla a já bych se chtěl u té „jedné moderny“ více zastavit. Na březen 2026 v Hannoveru připravujete operu žijícího francouzského autora Pascala Dusapina Penthesilea, kde máte roli Prothoe. Půjde o německou premiéru, před deseti lety uvedli operu poprvé v La Monnaie v Bruselu v režii dnes už zesnulého Pierra Audiho. Je to úplně jiný repertoár než ten, kterému se dlouhodobě věnujete. S jakými pocity do zkoušení vstupujete?
Abych byla upřímná, moje pocity jsou smíšené. Vždy se snažím na roli najít něco pro sebe, a to se mi v tomto případě zatím moc nedaří. Přestože se jedná o velmi poutavé antické téma, hudebně je to pro mě nový, neprozkoumaný svět. Konstrukce, kterou nelze zpívat přirozeně. Pořád se střídají rytmická schémata, melodie v podstatě chybí.
Co je největší výzvou?
Jak se to učím, pořád se propadávám do matematického řádu. To může být i zajímavé. Čeho se ale obávám, je, že budu muset zacházet s hlasem zcela jiným způsobem. Objevují se tam vyloženě nezdravé zvuky a nemohu říct, že by mi to bylo příjemné. Bude mě stát hodně práce se s partem technicky vypořádat.
K hudbě 21. století máte tedy zatím rezervovaný vztah?
Takhle obecně bych to neřekla. Je to dílo od díla jiné. Mou poslední větší prací na současné hudbě bylo účinkování na koncertě se skladbou Credeva skladatele Luca Brewaeyse v roce 2017 v Antverpách. Nabídl mi to dirigent Jan Latham-König, se kterým jsem v Praze spolupracovala na Stravinského Slavíkovi. Ale od té doby jsem se soudobé hudbě na jevišti úspěšně vyhýbala.
V Hannoveru neobsluhuje orchestr pouze operní inscenace, ale má také samostatnou symfonickou sezonu. Je to nakonec v Německu velmi rozšířený model. Budete zpívat s orchestrem na novoročních koncertech. Jaká díla to budou?
Bude nás tam více a každý si vybral, co se mu zpívá dobře a dramaturgicky se na novoroční koncert hodí. Budu zpívat árie z Verdiho La traviaty a Gounodova Fausta. A samozřejmě duet Libiamo ne‘ lieticalici, tedy přípitek Brindisi z La traviaty. Prostě pecky.
Máte široký záběr v opeře, ale věnujete se i komorní tvorbě, písním. V Česku vás s tímto repertoárem téměř není slyšet. Asi nemůžeme čekat, že se na tom něco změní…
Tím, že jsem pořád pryč, není čas ani na písňovou tvorbu. Ráda písně nejenom zpívám, ale také se s nadšením podílím na dramaturgii těchto koncertů. Už jenom ten bezprostřední kontakt s publikem… Mám vymyšlený program s písněmi Richarda Strausse. V minulosti jsem příliš nezpívala Roberta Schumanna nebo Franze Schuberta, ale moc ráda bych jejich tvorbu více objevila. Mám spíše prozkoumaného Mozarta, i některé velmi dramatické písně. To by jeden nevěřil, jak se dokázal rozvášnit! Často jsem zpívala Dětskou světničku od Modesta Petroviče Musorgského. Velmi krásná spolupráce byla s dirigentem a skladatelem Nathanem Blairem v opeře v Saarbrückenu. Hned, když první lockdown uzavřel v roce 2020 divadla, natočili jsme jeho písňový cyklus Four Songs for the Untold. Záznam mám pořád na svých webových stránkách. Vidíte, bylo to 21. století, moderní písně, ale nádherné! Nathan Blair byl v té době v Saarbrückenu dirigentem i korepetitorem a za covidu jsme nahráli také Čtyři písně od Arnolda Schönberga s klavírním doprovodem, a dokonce také několik písní Jaroslava Křičky. A z moderní tvorby nesmím zapomenout na Zdeňka Lukáše, který nám s violistkou Jitkou Hosprovou přímo na tělo napsal cyklus Quis? Také na Jana Jiráska, toho jsem k napsání písňového cyklu Voice on Canvas vyloženě ponoukla, či Sylvii Bodorovou.
Když se podíváte na ty tři německé štace: Saarbrücken, Lipsko a Hannover, vidíte nějaké rozdíly v tom, jak místní komunita vnímá operu?
První, co mě napadne, je Lipsko a jeho velmi tradiční posluchači, vysoký podíl seniorů v publiku. Když se na repertoár dostalo cokoliv novějšího, hrozilo, že jich v sále pro bezmála třináct set diváků nebude pomalu ani čtvrtina. A to se opravdu někdy stávalo. Saarbrücken je na hranicích s Francií, a proto se počítá s vysokým podílem francouzského repertoáru. I šéfdirigentem byl Francouz Sébastien Rouland a samozřejmě se kladl velký důraz na dobrou francouzštinu. Zde v Hannoveru mám pocit, že opera je v naprostém centru kulturního a společenského dění města. Nejenže je na představeních téměř pořád plno, ale máme i spoustu doprovodných programů a naše krásné foyer je přes den přístupné pro náhodné kolemjdoucí. Otevření sezony bylo velkým městským festivalem s několika pódii, na kterých se hrálo a zpívalo od rána do noci.
Angažmá s sebou nese loajalitu k souboru a možnost zpívat jinde jen v době, kdy nejsou povinnosti na domácí scéně. Ale přece, kam by vás to v Česku lákalo?
Bohužel jsem musela víckrát odmítnout nabídky z Ostravy, byť tam bych si zase zazpívala ráda. Vzpomínám na velmi dobrou spolupráci, vysokou kvalitu, ale pro tu vzdálenost je to nyní nemyslitelné. Co mě velmi potěšilo, je další nabídka z Národního divadla, tentokrát na Donu Annu v Donu Giovannim v příští sezoně.
