neděle, 4. červenec 2010

Oldřich Vlček : Jsem odporně pracovitý člověk

Napsal(a) 

Oldřich Vlček, foto Petr Burda/Virtuosi di Praga Oldřich Vlčekfoto: Petr Burda/Virtuosi di Praga

Když jsem na podzim roku 2000 dělal rozhovor s houslistou Oldřichem Vlčkem, život mu naplňovaly festival Pontes, jeho dítě – komorní orchestr Virtuosi di Praga a projekt s Milanem Svobodou. V uplynulé dekádě festival rostl, on sám prošel jak dobou euforie, tak i určitou životní krizí, zpočátku s nadějí se ujal role koncertního mistra orchestru Národního divadla, aby nakonec zklamán odešel. V roce 2010 je zase plný energie a plánů a se špetkou sarkasmu a enšpíglovským jiskřením v očích o sobě říká, že je odporně pracovitý člověk. Dál řídí Virtuosi di Praga, festival Pontes oslaví letos patnáctiny a on sám v září šedesátiny. Jenže jeho dny nepatří už jenom hudbě, ale i farmě, kde hospodaří a kde roli sekačky trávy převzaly ovce. A aby toho nebylo málo, tak staví pod odborným dohledem Václava Lance svoje první housle, které ještě letos představí veřejnosti. Pro povídání po deseti letech více než dost důvodů k setkání. Když jsem se ho zeptal na jeho hudební začátky, tak mu ruka se slamákem lehce ztrnula, ale pak s úsměvem zavzpomínal:

Můj tatínek měl hudební talent od pánaboha. Byl úžasný tenorista s vysokým c a protože se mu líbila harmonika, tak se naučil hrát na heligonku. Sice si přál, abych také hrál na harmoniku, ale nakonec vyhrály housle. Chodil jsem od pěti let do hudebky ve Strakonicích k Bohumilu Kotmelovi staršímu, který mi dal skvělé základy. Například mi v přípravce zakázal cvičit doma, abych si nefixoval chyby, takže jsem měl jen hodinu každý den s ním. Díky tomu jsem celý život nemusel předělávat ruce a vždycky se mi hrálo dobře. Nehrál jsem u něj na housle, on ze mě houslistu udělal. Chtěl, abych žil houslemi, abych chodil na koncerty, abych si četl o hudbě. Byl sice zastáncem školy Otakara Ševčíka, ale tvrdil, že jeho metoda je jako lékárna, že je třeba vybrat jen to, co houslista potřebuje. Díky němu a jeho přípravě jsem se pak dostal do Prahy k Noře Grumlíkové, která učila „moderně“, podporovala individualitu studenta – spíš byla konzultantem a rádcem, než autokratickým učitelem... A byla nadšená, když jsem nepřišel na hodinu, protože měla víc času na cvičení.

Od samého počátku studií v Praze jsem tíhnul k pozitivnímu konfliktu, který vzniká mezi dvěma, třemi nebo čtyřmi hudebními individualitami. Proto mě víc než sólové koncerty bavilo hrát dvojkoncerty, tria nebo kvarteta, tedy komorní hra, kde mě hodně naučil profesor Josef Vlach. Jako konzervatorista jsem například hrál s kolegy z AMU ve Škvorově kvartetu... Mimochodem Petr Škvor byl skvostný muzikant s neomylným instinktem. Myslím si, že pro českou hudbu byl jeho předčasný odchod tragédií.

Vaše jméno bylo hodně dlouho spjato s Pražským komorním orchestrem. Ano, bylo to moje první a vlastně i poslední angažmá. Byl jsem tam více než dvacet let, začínal jako poslední sekundista a po čase došel do pozice uměleckého šéfa. Procestoval jsem s ním celý svět a hodně se naučil. Dnes vím, že jsem měl odejít dřív. Na konci jsem se cítil jako vyždímaná houba... Přesněji řečeno jsem byl na konci roku 1989 „odejit“, respektive doznívání spolupráce trvalo do 14. května 1990. Tehdy byl v tom orchestru tak velký umělecký potenciál, že se mohl dostat mezi nejlepší komorní orchestry světa. Bohužel další vývoj ukázal, že se tak nestalo. K rozchodu by ale stejně došlo. Nejsem totiž přítel příliš velké demokracie v práci orchestru, jsem pro vymezení mantinelů a přesných pravidel. Demokracie v uměleckém souboru totiž vede k situaci, kterou geniálně ztvárnil Fellini ve filmu Zkouška orchestru. Mám pocit, že to vadí i řadě lidí z českých orchestrů. Orchestr totiž stojí na disciplíně, kázni a řádu. Pevný řád je vlastně diktatura, bohužel... Dnes jsem PKO vděčný, že mě už nechtěli. Moc mi tím pomohli. Já sám bych totiž nikdy neodešel, protože jsem cítil k orchestru závazek a vděčnost.

Virtuosi di Praga, foto Petr Burda/Virtuosi di Praga Virtuosi di Pragafoto: Petr Burda/Virtuosi di Praga

Jak vlastně vznikli v roce 1976 Virtuosi di Praga? Pracovní řád PKO nařizoval, aby na zájezdy jezdili i hráči, jejichž nástroje nebyly v partituře. Docházelo tak ke komickým situacím, kdy třeba hornisté, ač nehráli, tak s námi museli jet, nic nedělali a brali diety. Když jsme dostali od Zuzany Růžičkové a Josefa Suka nabídku pouze pro smyčce na zájezd do Berlína, tak jsme se snažili úředního šimla obejít. Na můj popud jsme založili jedenáctičlenný smyčcový soubor Bohemia. Berlínský koncert se sice nakonec nerealizoval, ale soubor zůstal a brzy jsem jej přejmenoval podle vzoru orchestrů z Moskvy a Říma na Virtuosi di Praga. Samozřejmě po roce 1989 už neměl v obsazení nic společného s Pražským komorním orchestrem. Založil jsem agenturu Lupulus a Virtuosi se stali prvním českým orchestrem na čistě soukromé bázi.

Jaká byla ona dvacetiletá perioda orchestru od roku 1990? Dokázali jsme vybudovat špičkový smyčcový orchestr, který začal být v zahraničí respektován, spolupracovali s námi charismatické osobnosti typu Charlese Mackerrase, Plácida Dominga, Barbary Hendricks, Mstislava Rostropoviče nebo José Cury. Nezapomenutelné zážitky jsme měli s Peterem Schreierem v roli dirigenta. V orchestru bylo úžasné nadšení a radost. Přesně to, co často chybí v našich orchestrech. Dokonce mám pocit, že mnozí muzikanti vytvářejí zbytečně negativní energii. Věřte, že to pak hostující dirigenti, jsou-li vnímaví, cítí.

Trvá to nadšení i dnes? Ano, ale práce je méně. Před šesti lety jsem měl nepříjemnou rodinnou událost, stáhl jsem se částečně do ulity, tři čtyři roky jsem byl trochu lenivější a byl víc v kontaktu s přírodou. Po návratu jsem si vytvořil pracovní schéma, že od ledna do dubna plánuji a připravuji sezonu. Sice i my musíme pracovat s ekonomickou realitou, stagnujícími honoráři a naopak zvyšujícími se náklady, kdy soukromé těleso nemůže konkurovat státem podporovanému orchestru a soukromému podnikání obecně se moc nepřeje, ale snažím se vytvořit pro orchestr zajímavý pracovní itinerář.

Váš názor na hudební systém a život v České republice tedy asi není pozitivní? Situace je katastrofální. Uvědomte si, že jsme byli velmoc ve smyčcových kvartetech, komorních souborech, komorních orchestrech a to teď rozhodně nejsme. Podobně jako ve sportu nám chybí zázemí. Top orchestry a sportovci mají podmínky, kterých si často neváží, na podhoubí – specializované školy, mladé umělce a soubory, na jednoty a sportující mládež moc peněz není.

Virtuosi jsou dnes společenstvím lidí, kteří si obstarávají základní obživu jinde a zde mají něco jako nadstandard. Jelikož jediným prostředím, kde je možné si dobře organizovat svůj hudební čas, jsou divadla, tak většina kmenových členů hraje opery. Mým současným přáním je postavit ve stylu Moskevských virtuózů exkluzivní skupinu čtrnácti smyčců bez jiných závazků.

Kdy vznikne? Nový soubor bych chtěl představit už 21. září na mém narozeninovém koncertu. V rámci „čtvero ročních dob života Oldřicha Vlčka“ bude jedno období věnováno Virtuosům a v rámci toho se představí i nový ansámbl. Kromě „doby Virtuosů“ by tam měla být „pěvecká doba“, zde mi přislíbil účast i tenorista Antonio Carangelo, „doba záchrany kulturního dědictví“ s ukázkami z Mé vlasti, Novosvětské a Prodané nevěsty a „doba Uldo Lupina“, tedy Pavlem Drešerem instrumentované melodie skupin ABBA a Queen, kdy budu hrát na elektrické housle.

Oldřich Vlček  s Václavem Lancem při zjišťování chyb v konstrukci špatně znějících houslí Oldřich Vlček s Václavem Lancem při zjišťování chyb v konstrukci špatně znějících houslí

Jak to vypadá s festivalem Pontes? Založil jsem jej v roce 1995 a chtěl jsem jednak pomoci při zviditelnění památek zapsaných na seznam UNESCO, jednak jsem chtěl vytvořit zázemí a síť koncertů, na kterých by také hráli Virtuosi di Praga. Základní ekonomickou rovnicí je rovnocenný podíl agentury a města, tedy polovina nákladů koncertu je na nás, polovina na příslušném městě. Jako spojovací téma nás napadlo právě UNESCO, protože jsem si uvědomil, že máme u nás mezinárodně ceněné památky, o kterých se však málo ví. Když jsem pět let po sametové revoluci ukázal několika lidem letecký snímek poutního kostela sv. Jana Nepomuckého od Santiniho ve Žďaru nad Sázavou, tak téměř nikdo nevěděl, co je to za památku. Tehdy bylo na seznamu pět lokalit, dnes je v seznamu 13 českých a moravských památek včetně slováckého verbuňku. (Seznam viz – pozn. red.) Myšlenka propagovat památky živou hudbou se zalíbila farmaceutické společnosti Zentiva a celých patnáct let náš projekt podporovala. Nový majitel firmy však kultuře nepřeje, a tak letos jako mecenáš končí. Když se podívám zpátky, tak během čtrnácti let s námi některá města spolupracovala úžasně, například Kutná Hora, Lednice, Třebíč, některá se k tomu začala v poslední době stavět trochu laxně. Takový Český Krumlov nebo Litomyšl propagaci nepotřebují, protože mají svoje vlastní velké festivaly. Po patnácti letech tedy dítě, které jsem vychoval, malinko pustím do života. Takže už to nebudou jenom města UNESCO, ale i další místa – kamenný most v Písku, strakonický hrad, klášter v Milevsku a další. Místo festivalu „Pontes mezi městy UNESCO“ jsou „Pontes mezi městy s historickým jádrem“. Koncertů bude asi 24. Festival začal 10. června v pražském Karolinu a skončí 4. prosince zase v Praze – v Rudolfinu, kdy uvedeme opět Rybovu Českou mši vánoční, ale tentokrát česko-slovenskou (Virtuosi, sbor Lúčnica a čeští a slovenští sólisté – pozn. red.).

Mosty však stavíte i v cizině. Skvěle se uchytily Pontes na Slovensku (letos asi 18 měst), kde je nová společnost, z dalších zemí dobře spolupracujeme například s městy v Srbsku a Černé Hoře. Připravují se koncerty ve Španělsku, Polsku a v Maďarsku, nejistý je osud dvou koncertů v Řecku. Budoucnost Pontes odvisí od toho, jestli se nám podaří najít silného partnera, mecenáše, kterému bude záležet na rozvíjení základní myšlenky festivalu a schopného ředitele, kterému bych to mohl předat. Jsem optimista, protože si myslím, že v tomto státě je, i když se to nezdá, strašně moc peněz.

Co je dramaturgickým vrcholem letošních Pontes? Dominantou je určitě koncert 16. listopadu v Rudolfinu, kdy se vytvoří česko-japonský kulturní most, jehož přípravou byla pověřena zpěvačka Hiromi Iwasaki. V Japonsku je podobně populární jako u nás Karel Gott, je to tedy zpěvačka pop music. Ona bude mít na starosti pěveckou část, my orchestrální. Program ještě není definitivní, ale měl by tam zaznít Schindlerův seznam, hudba Václava Trojana, Antonína Dvořáka a paní Iwasaki by ráda zazpívala nějaké české písně. Jinak na programu sice nebude žádný objev z archivu, ale třeba v Litomyšli máme na programu původně klavírní skladby Fryderyka Chopina pro housle a klavír.

Jaký je osud projektů, které kdysi vypadaly tak nadějně – záchrana kulturního dědictví, Obnova české duchovní hudby a Vejvanovský? Bohužel jsem to museli přerušit, protože to záviselo na finančním zabezpečení projektů. V případě Vejvanovského se podařilo nahrát všechny instrumentální skladby, nahrávky duchovních skladeb Suka, Brixiho, Fibicha nebo Foerstera jsme museli odložit. Jediné co bych chtěl letos dotáhnout do konce je praktické vydání partitury a provozovacího materiálu Rybovy mše v různých jazykových mutacích.

Pár let jste působil v Národním divadle. Nepovažujete to teď za omyl? Ne, byla to úžasná zkušenost. V roce 1991 jsem založil Mozartův festival v Praze, který trval pět let. Chtěl jsem založit mozartovský orchestr Amadé a proto jsem vstoupil do operního světa. S Oliverem Dohnányim,

Oldřich Vlček Oldřich Vlček
který byl tehdy v Národním divadle šéfdirigentem, jsem se domluvil, že vytvořím z hráčů divadla specializovaný mozartovský orchestr pro repertoár ve Stavovském divadle. Tedy to, co chce udělat současný šéfdirigent a co se mu, podle mě, nepodaří. Bohužel zapůsobil lidský faktor a myšlenka krachla. Prostě v jubilejním mozartovském roce se chtěli o Mozarta postarat jiné orchestry. Nakonec se hrál dávno připravený repertoár, protože nějakého toho Mozarta má na programu skoro každý, jenom za to určité organizace inkasovaly dvakrát. Takže Mozart v Praze, která mu kdysi tak rozuměla, nakonec příliš důstojně oslaven nebyl. Angažmá v Národním divadle mi však nakonec přineslo životní zážitek, za který jsem vděčný – práci na inscenaci Wagnerova Ringu s Johnem Fiorem. Poznal jsem senzitivní a specifický hudební svět Národního divadla, kde se nedá nic prosadit nebo změnit; orchestr, kde jsou někteří úžasní hráči. Moc si jich vážím, bohužel nemají zrovna ideální vedení, o tristním finančním ohodnocení nemluvě. Osud tomu chtěl, že jsem vážně onemocněl a po uzdravení jsem se do divadla už nevrátil.

Poznal jste operní provoz zvnitřku. Má mít Praha dva, respektive tři operní domy? Vždycky tu byla dvě různá operní divadla. Jenomže dnes dělají v podstatě stejný repertoár, zpěváci zpívají všude a nikdo se v tom nevyzná. Je to tedy problém koncepce, dramaturgie. Místo abychom uváděli repertoár, který umíme, tak děláme většinou ostudně Wagnera. Divadelní budovy si samy říkají o repertoár, který tam patří. Například ze Stavovského divadla bych udělal, při zachování činohry, mozartovskou stagionovou scénu. Proč proboha neděláme v Praze trvale většinu Mozartových oper? Vždyť na to tady máme zpěváky. Místo toho je nutíme dělat opery mimo jejich obor. A když naříkáme na nedostatek peněz? Stačilo by například postavit každý rok o pět set metrů dálnice méně...

Jak odpočíváte? Na farmě, kde bydlím, odpočívám prací. Rekonstruuji starý mlýn. Pro mě je půvab v tom, že když já revitalizuji starou nádhernou budovu, tak místo několikaměsíčního štvaní to dělám pěkně pomalu, protože mi sama budova říká, co potřebuje. Mám kout přírody, který se nedá ničím zaplatit. V Praze, která je úžasná na dvě hodiny v době koncertu, je hodně deprese a málo kyslíku, takže všem doporučuji přírodu. Mým cílem je být samozásobitelem – mít vlastní potraviny, vodu a ryby. (Pozn. red.: Kromě půdy vlastní Oldřich Vlček i rybníky.) Co se týká nekonečného boje s trávou, tak mám čtyřnohé pomocníky – kamerunské ovce a kozy.

Nicméně ptáte-li se na odpočinek, tak úžasný relax vidím i v čase tráveném ve společnosti půvabných žen a dobrého vína.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.