OK Percussion Duo (Martin Opršál a Martin Kleibl) existuje na české scéně přibližně pět let. Poprvé se ale oba hudebníci setkali již v roce 2002 v Praze u příležitosti Marathonu nové hudby při české premiéře Music for 18 Musicians Stevea Reicha. Martin Kleibl byl tehdy posilou Percussion Ensemblu JAMU pod uměleckým vedením Martina Opršála, vedoucího katedry bicích nástrojů na JAMU. S Martinem Opršálem jsem se na stránkách HARMONIE už jednou setkala. Bylo to v září roku 2003 v článku nazvaném Tajná zmizení Martina Opršála.
Martine, co nového se od té doby v tvém muzikantském životě změnilo a jak to s tvými „tajnými zmizeními“ vlastně je? Opršál: Změnilo se toho hodně; nazval bych to celé obdobím nových začátků. Již v době našeho minulého rozhovoru jsem vedle hraní v brněnské filharmonii učil na JAMU. V roce 2003 byla založena samostatná katedra bicích nástrojů a já jsem se stal jejím vedoucím. Postupně tak moje kroky na Komenského náměstí v Brně začaly čím dál víc směřovat z čísla 8 do čísla 6 (obě instituce spolu sousedí ), až jsem v roce 2007 z filharmonie zcela veřejně „zmizel“. Na moje místo byl vypsán konkurz, který nevyhrál nikdo jiný než Martin Kleibl, v té době již můj student na JAMU. Měli jsme tehdy za sebou jen jedno příležitostné vystoupení a byli jsme na počátku spolupráce.
Zůstala marimba, které jsi věnoval své první sólové CD Reverberations (vydal Bárny Dalibora Štrunce roku 2000) stále tvým hlavním nástrojem? Opršál: Zůstává jím stále, přestože se v duu věnuji hodně i vibrafonu a dalším bicím nástrojům. Kromě toho, že hru na marimbu učím na JAMU, tak ze svých aktivit marimbisty v letošní sezoně můžu jmenovat účinkování v novém cyklu České televize Bravo! , kde je celý jeden díl věnován marimbě. Přihlásil jsem se na konkurz pedagoga marimby na vídeňskou hudební univerzitu. Velkým zážitkem byla samotná účast na konkurzu. Z několika desítek přihlášených nás pozvali šest, abychom před místními pedagogy a členy Vídeňské filharmonie předvedli svoji uměleckou a pedagogickou prezentaci. Bylo zajímavé potkat se s osobnostmi marimbové hry v přímém souboji. Takto jsme se utkávali před nějakými patnácti lety na soutěžích.
Jak a kdy vzniklo OK Percussion Duo a proč se tvým spoluhráčem stal právě Martin Kleibl? Opršál: Vznikalo pozvolna. Zárodek byl asi v tom, že když jsem na svoje vlastní vystoupení potřeboval k sobě druhého hráče, vždy jsem měl po ruce studenty ze třídy. To už většinou jsou, a měli by být, vyzrálí hudebníci. Spolupráce ale vždy měla jen příležitostný charakter. I v případě Martina Kleibla šlo zpočátku o tuto jednorázovou výpomoc. Postupem času, v průběhu jeho dalšího studia, jsme si při společných diskusích o hudbě, bicích nástrojích, hudebním vkusu a přístupu uvědomili, že na mnoho věcí máme podobný nebo stejný názor. Říká se tomu „být na stejné vlně“. Domluvili jsme se, že si při nějaké příležitosti opět zahrajeme. Ta šance přišla z Kroměříže z festivalu Forfest, kam nás pozvali k celovečernímu koncertu. Tam jsme působili ještě spíše jako dva sólisté, kteří zahráli i několik skladeb společně. Nicméně tehdy jsme se rozhodli pro založení stálého dua, jehož počátečním cílem byla interpretace soudobých českých skladeb pro dané obsazení. Na Martinově bakalářském koncertě se pak role otočily – pozval mě, jestli bych si s ním zahrál, již v duu. Nyní jeho studium na JAMU dále pokračuje v doktorském stupni.
Martine, během studií na brněnské konzervatoři a JAMU jsi prošel všemožnými žánry od popu, přes folk, jazz až k etnu. Co je ti nejbližší a máš podobně jako Martin Opršál svůj oblíbený nástroj? Kleibl: Ano, mně byla vždycky nejbližší bicí souprava. Z hlediska žánrového tedy tíhnu více k hudbě jazzové a populární. Klasická hudba je mi ale velmi blízká, o čemž svědčí moje spolupráce s komorními a symfonickými tělesy. Mám vybudovaný také slušný sólový repertoár, především na multipercussion a vibrafon. Studium klasické hudby mi velmi rozšířilo interpretační možnosti a hudební rozhled, který mohu uplatňovat při hře na bicí soupravu v odlišných žánrech, a přirozeně nacházím inspirace také v opačném směru. Všechny mé zkušenosti pak využívám ve třech interpretačních rovinách OK Percussion Dua. Dále spolupracuji také s významnými interprety hudby jazzové, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Možná to o mně málokdo ví, ale vyrůstal jsem na rockové a punkové hudbě kapel jako jsou Nirvana, Sex Pistols, Rage Against The Machine, a k rocku se začínám znovu vracet ve svých dalších aktivitách.
Studoval jsi také jeden rok na University of North Texas v USA. Jak ses tam dostal, proč právě tato univerzita a co všechno ses tam naučil? Kleibl: Na univerzitu v Severním Texasu jsem se dostal díky studiu na JAMU a výměnné spolupráci těchto škol. Slyšel jsem výborné reference od svých kamarádů, kteří již na této univerzitě studovali, a výběru jsem nelitoval. U nás tato univerzita není tak známá, nicméně ve světě je považována již za lepší než slavná Berklee College of Music v Bostonu. Mým hlavním zaměřením na této univerzitě byla jazzová bicí souprava u jednoho z nejlepších pedagogů v USA Eda Sopha. I když je zaměření jazzové, studium probíhá i v hudbě rockové, což můžeme vidět i na bývalých absolventech této školy, například světoznámém bubeníkovi Keithu Carlockovi. Dostal jsem se ale také k jiným žánrům. Měl jsem například pedagoga z Puerto Rica na Afro-Cuban music nebo indického pedagoga na South Indian music. Zkušenost to byla vynikající.
Na svém webu www.OKPD.cz uvádíte tři koncertní programy – klasická linie, klubový program a pódiová bubenická show. Můžete nám je stručně představit? Opršál: Asi bychom měli zmínit, jak jsme k těmto třem odlišným programům vůbec dospěli. Jak jsme již řekli, na počátku byla snaha o interpretaci soudobé, zejména české hudby pro duo bicích nástrojů. Po jednom našem koncertě za námi přišel pořadatel jistého festivalu a chtěl po nás koncert, že ale musíme zahrát jazzově orientovaný program. Řekli jsme si, proč ne. Zkušenost hlavně Martina Kleibla v této oblasti je velká. Zavřeli jsme se na zkušebnu a nazkoušeli nový program. Je velmi náročné ve dvou uhrát tento typ koncertu. Program je vesměs založen na našich aranžmá jazzových standardů plus našich vlastních kompozicích.
Kleibl: Stalo se ale to, že po roce se tentýž pořadatel objevil znovu, nyní s žádostí o nějakou bubenickou show. Opět jsme se zavřeli do zkušebny, vytvořili nejprve jeden, později dva speciální sety nástrojů, doplněné marimbou, a postupně vytvořili program sestavený výhradně z našich kompozic.
Na co všechno tedy hrajete? Kleibl: V klasické linii používáme nástroje dle požadavků jednotlivých partitur. V klubovém programu to jsou téměř výhradně marimba, vibrafon a bicí souprava. Bubenickou show už jsme zmínili, pro tu jsme postavili speciální sestavy bubnů a činelů.
Zkoušíte i nástrojové výlety směrem k etnu nebo výrobě vlastních nástrojů, nebo se držíte „klasiky“? Kleibl: Co se týká nástrojů, zůstáváme věrni těm zavedeným. To ale neznamená, že se nepokoušíme obohacovat jejich zvukové možnosti. Například preparuji bicí soupravu položenými činely v kombinaci s rozmanitými druhy úhozů.
Opršál: Když už Martin zmínil soupravu, tak já na něj prozradím, že je jedním z mála hráčů, kteří dokážou zahrát melodické téma v konkrétních tónech na tento nástroj. Já jsem zase pro sebe nedávno objevil šestipaličkovou techniku, kterou používám současně na vibrafon a marimbu. Oproti běžně využívané technice dvou- a čtyřpaličkové je to úplně jiný zvukový svět, mnohem bohatší. Tomu ale odpovídá technická náročnost.
V repertoáru máte řadu původních kompozic i úprav. Určitě se našla řada skladatelů, které jste inspirovali k novým kusům. Můžete některé jmenovat a uvést, které z nich nejraději hrajete? Kleibl: V počátcích existence dua, v době, kdy jsme uvažovali zejména o klasické linii, jsme si dělali průzkum soudobého českého repertoáru. Konstatovali jsme, že skladeb, které jsou dostupné a nám se líbí a hodí, není zas tak mnoho. Máme zásadu, že nestudujeme skladby na jedno provedení. Pokud se nám skladba líbí, pak si může být autor jist, že to nebude jednorázová záležitost, nýbrž že skladbu zařadíme do našeho běžného repertoáru.
Opršál: Oslovili jsme zástupce střední a starší generace autorů a jsme mile překvapeni jejich reakcí. Takto jsme získali nový repertoár od Víta Zouhara, Leoše Faltuse, Pavla Blatného, Františka Emmerta, Zdeňka Krále, Miloše Štědroně a dalších. Podařilo se nám získat ke spolupráci i nejznámějšího současného českého autora ve světě Karla Husu. Nejdříve odmítl, ale posléze jsme jej přesvědčili a v roce svých devadesátin nám napsal a věnoval Elegii, kterou uvedeme v premiéře na našich koncertech v abonentním cyklu Filharmonie Brno v květnu 2012.
Hrát na bicí v podstatě znamená věnovat se hudbě 20. století (pokud nechceš zůstat u většinou bezbarvých transkripcí), přesněji té nejsoudobější. Mnoho lidí ji ze zásady odmítá (převážně z řad abonentů klasických koncertů), mnozí zase vyhledávají jen tu (převážně z jiných uměleckých oborů). Nejsou právě bicí těmi dveřmi, které by otevřely soudobou hudbu širší veřejnosti? Sofia Gubaidulina kdesi prohlásila, že právě rytmus je základním tvůrčím a stavebným prvkem kompozice. Kleibl: Jak jsme postupně dospěli ke třem různým programům, uvědomili jsme si, že každý má jiné publikum. A to může přistupovat s nedůvěrou k ostatním žánrům. Proto v zájmu rozšíření hudebního povědomí cíleně zařazujeme na naše koncerty vždy nějakou kompozici z jiné linie. Takto na jazzovém koncertě zazní skladba Pavla Blatného, jako představitele „Třetího proudu“, na bubenické show uvedeme patřičně upravený jazzový standard, na klasickém koncertě po skladbě Mauricia Kagela zahrajeme třeba náš rock’n’roll pro dva malé bubny a tak dále…
Kde všude jste hráli? Opršál: Na nejrůznějších místech, podle druhu programu. Například s klubovým máme zrovna za sebou turné po českých jazzklubech, které zahrnovalo mimo jiné Jazz Dock v Praze nebo mezinárodní festival Jazz Jam v Chebu. Pódiovou show jsme prezentovali ještě na 75. narozeninách Václava Havla v Divadle Husa na provázku v Brně. S klasickou linií jsme měli koncert v Meet Factory v Praze, pravidelně vystupujeme v Brně a v této sezoně nás tam mimo jiné čekají koncerty v rámci filharmonického cyklu. Od dirigenta Kaspara Zehndera jsme dostali pozvání na letní festival do Švýcarska. V jednání je koncertní i nahrávací projekt s Magdalenou Koženou a Pavel Haas Quartetem, kde máme obstarat bicí složku.
Zastupuje vás nějaká agentura, nebo si agentáž děláte sami? Kleibl: Momentálně si všechny tyto záležitosti obstaráváme sami, což je ale časově velmi náročné. Byli bychom samozřejmě rádi, kdyby nás agentura zastupovala, zatím tomu tak ale bohužel není. Máme trochu pocit, že se u nás spíše mluví, nežli koná.
Chystáte nějakou nahrávku a co vás v budoucnu čeká? Opršál: Koncerty jsou samozřejmé, úsilí o vznik nového repertoáru trvá. Chceme vytvořit vlastní koncepci výchovných koncertů pro základní školy. Miloš Štědroň si nás objednal na nahrávku svého autorského CD. My sami máme hotovou dramaturgii našeho profilového CD, na které teď sháníme peníze. Chceme dále rozvíjet stávající tři interpretační linie, neboť vše, co děláme, považujeme za rovnocenný obraz našeho souboru.
