sobota, 28. březen 2009

Ohňostroj života a díla Georga Friedricha Händela

Napsal(a) 

Dobová mědirytina slavnostního ohňostroje pořádaného v Londýně vévodou z Richmondu zobrazuje i různé typy světelných efektů, které se používaly v Händlově době Dobová mědirytina slavnostního ohňostroje pořádaného v Londýně vévodou z Richmondu zobrazuje i různé typy světelných efektů, které se používaly v Händlově době

Život a dílo Georga Friedricha Händela patří k nejpozoruhodnějším příběhům světové hudební historie. Budoucí slavný skladatel se narodil v roce 1685, Halle nad Sálou v rodině ranhojiče. Hudební talent se u něj projevil už v dětství; jeho otec si však nepřál, aby se hudbě věnoval. Teprve poté, co se za něj přimluvil sasko-weissenfelský vévoda, mu bylo dovoleno studovat hru na varhany, cembalo a housle, hudební teorii, kompozici a kontrapunkt u halleského varhaníka a skladatele Fiedricha Wilhelma Zachowa. Traduje se, že Zachow Händela učil varhanní hře na malém, šestirejstříkovém nástroji bez pedálu, který v 17. století postavil v halleské Marktkirche krušnohorský varhanář Georg Reichel. Zvuk Reichelových varhan se do Händelovy paměti zřejmě vryl nesmazatelně: jejich dispozice je téměř totožná s dispozicí jak nástroje, který si nechal postavit v Anglii pro sebe, tak toho, který navrhl pro svého přítele, autora libreta Mesiáše Charlese Jennense (varhany bez pedálu jsou charakteristické pro anglické kostely; „chamber organs“ byly v Händelově době i později oblíbenou součástí vybavení zámožných domácností).

O další rozvoj Händelova hudebního talentu, včetně studijní cesty do Itálie, měl zájem se postarat berlínský kurfistský dvůr. Händel se ale na přání otce od roku 1702 v Halle věnoval studiu práv; s univerzitou se však rozloučil už v roce 1703 a stal se členem orchestru městské opery v Hamburku, kde si velmi brzy získal respekt jako pedagog, varhaník, cembalista i skladatel: v necelých devatenácti letech se tu uvedl operou Almira , HWV 1. Dva dny po jeho dvacátých narozeninách byl proveden Nero , HWV 2, v roce 1706 vznikla jeho další jevištní práce, později rozdělená do dvou oper, Florindo a Daphne , HWV 3 a 4.

Zdá se, že v letech 1703 a 1705 měl Händel možnost se setkat s druhorozeným synem toskánského velkovévody Cosima III., Gian Gastonem Medicejským. Händelův životopisec John Mainwaring o tom ve svých Memoirs of the the Life of the Late George Frederic Handel , které vyšly roku 1760, napsal, že princova láska k hudbě „zjednala Händelovi nejen přístup k jeho Výsosti, ale také určitou důvěru: často spolu rozmlouvali nejen o hudbě samotné, nýbrž i o hudebním životě všeobecně, o skladatelích, zpěvácích a hudebnících jako osobách na hudbě výdělečně závislých. Mnohdy litoval princ toho, že Händel nezná italské hudebníky, ukázal mu svou velkou sbírku nejlepší hudby, a sliboval mu, že jej vezme s sebou do Florencie.“ Händelův florentský mecenáš proslul po celé Evropě jako budižkničemu velkého formátu, hazardní hráč a člověk, jehož chtěl jeho vlastní otec vyloučit z následnictví. Šťastné nebylo ani jeho manželství s Annou Marií Fraziskou ze Sachsen-Lauenburgu (českého čtenáře by mohlo zajímat, že tato dáma držela severočeské Zákupy a zasloužila se o stavbu zámků v Hostivicích a Kácově). Přivedlo však Giana Gastona Medicejského do Německa – a vzdáleně tak pomohlo nasměrovat Händelovu další hudební kariéru. Händel se nakonec do Itálie vydal sám, na podzim roku 1706. Jeho první zastávkou byla Florencie, kam ho zájem staršího bratra Gian Gastona Medicejského Ferdinanda o hudbu přiváděl každý podzim až do roku 1709; v roce 1708 tu měla premiéru jeho opera Rodrigo , HWV 5. V polovině ledna 1707 svou hrou na varhany baziliky San Giovanni in Laterano oslnil Řím; na jaře téhož roku už patřil ke zdejším uznávaným skladatelům. Psal duchovní i světské kompozice – kromě jiného v Římě vznikly jeho tři nejvýznamnější skladby na latinské texty, Dixit Dominus , HWV 232, Laudate pueri dominum , HWV 237 a Nisi Dominus , HWV 238; v roce 1718 opsal Laudate pueri dominum a Te deum laudamus , HWV 278, „Utrechtské“, z roku 1713, na český papír neznámý kopista – tyto dva opisy, dnes uložené v hudební sbírce pražského konventu křižovníků s červenou hvězdou, jsou nejstarším známým dokladem zájmu o Händelovo dílo u nás. Na text kardinála Benedetta Pamphiliho zkomponoval Händel v roce 1707 své první oratorium, Il trionfo del tempo e del disinganno , HWV 46a. Jeho oratorium La Resurrezione , HWV 47, bylo provedeno o Velikonocích roku 1708 v paláci markýze Francesca Marii Ruspoliho. Part Maddaleny zpívala sopranistka Margherita Durastanti, kterou při repríze na papežův příkaz nahradil kastrát (nechat ženu vystupovat v duchovním díle bylo v tehdejším Římě nemyslitelné; zakázána tu byla i opera), orchestr řídil Arcangelo Corelli. S Corellim Händel připravoval i provedení Il trionfo del tempo ; střetl se s ním kvůli francouzskému stylu původní předehry, jejíž charakter byl italským hudebníkům natolik vzdálený, že ji musel přepsat. V Neapoli, kterou navštívil v roce 1708, poprvé zhudebnil námět, ke kterému se znovu vrátil v Anglii v letech 1718 a 1732 – Aci, Galatea e Polifemo , HWV 72. Po návratu do Říma ho Benedetto Pamphili oslavil jako novodobého Orfea textem kantáty Handel, non puo mia musa , HWV 117. Jeho opera Agrippina , HWV 6, měla premiéru roku 1709 v Benátkách; podle Johna Mainwaringa ji posluchači ocenili výkřiky „Viva il caro Sassone“ a jinými výstředními projevy nadšení, zpěváky uchvátila velkolepost a vznešenost Händelova kompozičního umění natolik, že měli pocit, že jejich kroky řídí sám Apollo – a benátští hudebníci se tu, jak se zdá, poprvé seznámili s ve střední Evropě tehdy ještě poměrně novými nástroji, lesními rohy.

Do severní Evropy se Händel z Itálie vrátil jako úspěchy ověnčený skladatel, schopný znamenitě využít ve svůj prospěch nejen svůj talent a vlastní myšlenky, ale i to, co nabízela tvorba jeho současníků. Dokládá to i diskuse, která se údajně roku 1709 rozvinula u medicejského dvora nad Händelovou

Georg Friedrich Händel Georg Friedrich Händel
skladbou Il pianto di Maria , HWV 234, jejíž autorství je dnes zpochybňováno: kritikům se nelíbilo, že „Sassone Hendle“ píše dobře a rychle, ale zároveň si příliš mnoho vypůjčuje od jiných skladatelů. Tento způsob kompoziční práce byl ovšem v té době zcela běžný (Händela k ní prý vedl i Friedrich Wilhelm Zachow) – zpracování cizího hudebního materiálu nebylo v baroku žádným hříchem. Některá díla se díky tomu uchovala ve verzích skladatelů stylově tak rozdílných, jako Vivaldi a Bach, a kompozice, které by dnes pravděpodobně ležely zapomenuté v muzeích, se dostaly do světla pozornosti jak badatelů, tak i širšího publika. Platí to kupříkladu o šesti mších Františka Václava Habermanna vydaných pod titulem Philomela pia , op. 1. v Kraslicích roku 1747: jejich části zpracoval Händel svým osobitým způsobem roku 1751 v oratoriu Jephtha , HWV 70.

V Benátkách, které byly poslední zastávkou na jeho italské cestě, se Händel setkal se šlechtici, kteří ho zvali ke dvorům v Innsbrucku, Hanoveru a Londýně. Rozhodl se pro Hanover, kde se v červnu roku 1710 stal kurfiřtským kapelníkem s ročním platem tisíc tolarů. Kladl si však podmínku, že může ihned odjet do Londýna; zdržel se tam osm měsíců a v roce 1711 premiéroval svého Rinalda , HWV 7a – vůbec první pro Londýn napsanou italskou operu. Úspěch byl natolik závratný (Rinaldo byl do konce jarní sezony proveden celkem patnáctkrát a některá jeho čísla v Londýně vyšla tiskem, včetně úprav pro klávesové nástroje, nebo i pijáckých písní), že v následujícím roce odjel do Anglie znovu – a ačkoliv slíbil, že se nezdrží déle, než bude nutné, usadil se tam natrvalo. Byl to velký krok do neznáma: dobovým cestovatelům se Británie jevila jako země existující na jiné planetě. Na jedné straně tu vládla nejúzkostlivější čistota, na druhé straně drahota a bezohledné chování vůči cizincům (podle zkušeností českého skladatele Vojtěcha Jírovce je místní obyvatelé nazývali French Dogs – francouzští psi) i nedůvěra vůči příslušníkům jiné, než anglikánské církve (Händel zůstal do konce života luteránem; podle Johna Mainwaringa odpovídal těm, kdo se ho v Anglii pokoušeli přimět k diskusi o náboženských otázkách, že „není ani dostatecně vzdělán, ani schopen se k nim vyjádřit – že však je pevně rozhodnut zemřít v tom vyznání, ať dobrém či špatném, v jakém se narodil a vyrostl“). Udržet se jako hudebník na výsluní společenské pozornosti vyžadovalo značné úsilí: řadoví členové dvorních „music establishments“ byli placeni hůře, než královští krysaři, na vyšší úrovni byla konkurence mezi hudebníky obrovská. Všechny tyto nevýhody však vyvažovalo to, co umělce z evropského kontinentu do Británie v 18. století přitahovalo nejvíc: kromě finančního zabezpečení také svoboda myšlení i pohybu a jistota, že s nimi jejich mecenáši budou jednat jako se sobě rovnými.

Největším problémem, kterému musel Händel v Británii čelit, byla skutečnost, že tu italská opera na rozdíl od střední Evropy dlouho nemohla zapustit kořeny (anglické publikum, vychované alžbětinským dramatem, milovalo činohry s hudebními vložkami a výpravné „masques“, kombinující poezii, hudbu a tanec, první anglické opery se spíš podobaly německým singspielům, střídajícím hudbu a mluvené slovo, než sledu hudebních čísel, charakteristickému pro stavbu italské opery). Jeho další londýnské opery, Il Pastor Fido , HWV 8a a Teseo , HWV 9 z roku 1712, Lucio Cornelio Silla (HWV 10, 1713) a Amadigi di Gaulla (HWV 11, 1715), mu však vesměs přinesly úspěch. Počínaje rokem 1713 začal psát na objednávku královského dvora chrámové skladby a díla slavnostního charakteru, při jejichž komponování mu byla vzorem tvorba Henryho Purcella – po Te Deum HWV 278 a Jubilate HWV 279 k oslavě utrechtského míru následovala narozeninová óda pro královnu Annu Eternal Source of light divine (Friedensode , HWV 74). Královna přiznala Händelovi doživotní penzi dvou set liber, král Jiří I. (skladatelův někdejší hanoverský zaměstnavatel), který nastoupil na anglický trůn v roce 1714, ji zdvojnásobil a jeho manželka, královna Karolina, když se Händel ujal hudební výchovy jejích dcer, ztrojnásobila; skladatel v téže době napsal pro dvůr řadu kompozic, včetně tří instrumentálních suit, které byly roku 1717 provedeny jako lodní hudba (Water Music , v katalogu Händlova díla dnes pod čísly HWV 348, 349 a 350).

Králova návštěva Německa v roce 1716 umožnila Händelovi setkání s rodinou a s vdovou po jeho učiteli Friedrichu Wilhelmu Zachowovi, i s přítelem z dob univerzitních studií, obchodníkem Johannem Christophem Schmidtem, kterého přemluvil, aby se s ním vydal do Londýna jako kopista a sekretář. Tyto dvě funkce zastával Schmidt po více než čtyřicet let; Händel mu odkázal své hudebniny, které Schmidtův syn posléze daroval králi Jiřímu III. V majetku anglické královské rodiny zůstaly až do roku 1957, kdy je královna Alžběta II. věnovala spolu s dalšími částmi královské hudební sbírky British Library.

Dobová rytina konstrukce v londýnském Green Parku, kterou postavil pro ohňostroj k oslavě Císařského míru i pro interprety Händlovy hudby k ohňostroji J. N. Servan Dobová rytina konstrukce v londýnském Green Parku, kterou postavil pro ohňostroj k oslavě Císařského míru i pro interprety Händlovy hudby k ohňostroji J. N. Servan

Po návratu z Německa, odkud si přivezl text takzvaných Brockesových pašijí (Der für die Sünde der Welt gemarterte und sterbende Jesus , HWV 48), které byly poprvé provedeny roku 1719 v Hamburku, se Händel chystal pokračovat ve svém londýnském operním podnikání, které však musel kvůli poklesu zájmu publika přerušit až do roku 1720. Náhradu našel v Cannons Park – venkovském sídle Charlese Brydgese, vévody z Chandosu, který díky tomu, že byl v době války o španělské dědictví, která roku 1713 skončila utrechtskou mírovou smlouvou, hlavním pokladníkem vojsk vévody z Marlborough, nabyl pohádkového jmění – a mohl si zhruba deset mil severozápadně od dnešního středu Londýna postavit zámek, který byl pokládán za anglické Versailles. Tak jako mnohý jiný evropský velmož si vydržoval služebnickou kapelu, kterou řídil německý skladatel a teoretik Johann Christoph Pepusch. Händel se stal vévodovým rezidenčním skladatelem: během osmnácti měsíců v Cannons Park znova zhudebnil Acise a Galateu (tentokrát na anglický text, jako „masque“, která hudebně navazuje na Purcellovu Didonu a Aenea a ve svém oboru patří k mistrovským dílům; HWV 49a), napsal své první anglické oratorium Esther (které naznačuje, jakým směrem se v Händelových rukou měl tento žánr ubírat o dvacet let později; HWV 50a), „Chandoské“ Te Deum , HWV 281, a jedenáct anthemů, HWV 246 – 257, které v anglikánské bohoslužbě mají stejnou funkci, jako moteta v bohoslužbě katolické. Ve druhé polovině 17. století měly anthemy formu kantáty a jejich největším mistrem byl Henry Purcell; v 18. století Händel, který, tak jako v Itálii komponoval chrámovou hudbu, která cele odpovídala duchu katolické církve, v Anglii znamenitě psal tvorbu anglikánskou – ať šlo o Cannons Park, nebo královský dvůr a slavnostní obřady ve Westminsterském opatství a katedrále svatého Pavla. Stejně jako Purcell vtiskl svým anthemům pro anglikánskou chrámovou hudbu charakteristické vlastnosti – vstřícnost, radostnost a optimismus, kontrastující s někdy stroze působící tvorbou jiných protestantských církví; při psaní zužitkoval nejen Purcellovy podněty, ale i zkušenosti, které získal za svého pobytu v Itálii. Anglického krále Jiřího II. okouzlila mimořádná krása jeho duchovních kompozic natolik, že když v roce 1727 nastoupil na trůn, rozhodl se, že proti všem zvyklostem nenapíše anthemy k jeho korunovaci regenschori královské kaple, nýbrž Händel – který odmítl texty, jež mu pro tuto příležitost předložili angličtí biskupové se slovy „bibli jsem si pročetl důkladně a vyberu si sám“. Korunovace byla velkolepá; provedení anthemů však podle dobových svědectví zdaleka nesplnilo všeobecné očekávání – stejně jako premiéra jedné z Händelových nejslavnějších světských skladeb, dvorem objednané roku 1748, kdy skončila válka o rakouské dědictví, do které Anglie vstoupila s váháním a získala z ní jen málo. Oslavám míru (který byl oficiálně vyhlášen až v únoru roku 1749) však byla v Londýně věnována pozornost značná: v jednom z londýnských parků bylo postaveno lešení pro budoucí ohňostroj ve formě triumfálního oblouku, ozdobeného sochami řeckých božstev a královým portrétem, ohněstrůjci byli angažováni v Itálii. Při samotném představení však řada raket selhala a produkce probíhala tak pomalu, že mnozí diváci odešli dávno před koncem, nakonec došlo i k požáru. Jedinou hodnotou trvalé ceny tu byla a zůstala Händelova velkolepá suita Music for the Royal Fireworks, HWV 351.

Ne zcela uspokojivě dopadla i snaha o obnovu italských operních představení, která na přelomu let 1718 až 1719 vedla skupinu šlechticů k ustavení Royal Academy of Music, pod patronací krále. Hudebním ředitelem byl jmenován Händel, který se měl postarat o nejlepší zpěváky a získat pro Londýn další operní skladatele. Cesta do Německa a Itálie, kterou za tímto účelem podnikl v roce 1719, přivábila do Anglie mimo jiné slavného kastráta Senesina a zpěvačku Margheritu Durastanti, která kdysi v Římě zpívala při premiéře Händelova oratoria La Resurrezione , později dorazili do Londýna i skladatelé Giovanni Bononcini, Giovanni Porta a Attilio Ariosti, v letech 1723 a 1726 i proslulé zpěvačky Francesca Cuzzoni a Faustina Bordoni. První sezony Royal Academy of Music byly svědky skvělého úspěchu Händelových oper Radamisto , HWV 12a (1720), Floridante , HWV 14 (1721), Ottone, Re di Germania , HWV 15 (1722) a Flavio , Re di Langobardi , HWV 16 (1723) i vydávání jeho skladeb tiskem (není bez zajímavosti, že řadu z nich si tou dobou při svých cestách obstaral kníže Filip Hyacint Lobkovic; dnes jsou součástí lobkovické hudební sbírky, ve které se nachází i rukopisná partitura Händelova Mesiáše , kterého pro Vídeň upravil Wolfgang Amadeus Mozart: v Mozartově úpravě se Mesiáš také poprvé hrál v Praze v roce 1804). V dalších letech vykazovala Royal Academy of Music po určitou dobu dokonce i zisk; Händel napsal své tři nejúspěšnější „opery serie“ – Giulio Cesare in Egitto , HWV 17 (1723), Tamerlano , HWV 18 (1724) a Rodelinda , HWV 19 (1725), po kterých následovalo v letech 1726 až 1728 šest oper dalších, uvažovalo se o zájezdu s některými představeními do Paříže. S postupem času ale začala narůstat rivalita mezi skladateli i zpěváky, která roku 1727 vyvrcholila bitkou primadon na otevřené scéně. Úspěch Gayovy a Pepuschovy Žebrácké opery byl jen tečkou za neshodami, které činnost Royal Academy of Music v roce 1728 definitivně ukončily. Pokus o obnovu operního provozu od roku 1729 na dalších pět let se setkal se střídavým úspěchem. Další vývoj byl do jisté míry dílem náhody – přepracované oratorium Esther , uvedené roku 1732 v Crown and Anchor Tavern (londýnské hostince mívaly a mají nad svými šenky sály, ve kterých se kdysi pořádaly koncerty a bály a dodnes hraje divadlo) vzbudilo tak velký zájem publika, že Händelova žačka princezna Anna skladatele požádala, aby ho přenesl do King‘s Theatre; brzy poté udělal totéž se stejně pozitivním ohlasem i s další verzí Acise a Galatey . V roce 1733 slavily úspěchy Händelova opera Orlando , HWV 31 a oratorium Deborah , HWV 51. Nové nebezpečí tou dobou vyvstalo založením Opera of the Nobility – konkurenčního podniku, podporovaného princem Waleským (který stál vůči králi v opozici), jehož úmyslem bylo do Anglie pozvat jednoho z tehdy nejproslulejších operních skladatelů, Johanna Adolfa Hasseho. Ten však odmítl: Händel pro něj představoval příliš velkého soupeře. Vážnější bylo zhoršování Händelova zdravotního stavu: v roce 1737 byl raněn mrtvicí. Ke své práci se však brzy vrátil – věnoval se především psaní oratorií (poslední operu zkomponoval roku 1741), a jejich přestávky od poloviny třicátých let vyplňoval varhanními koncerty (tento zvyk se udržel i po jeho smrti: v sedmdesátých letech 18. století vystupoval v Londýně v přestávkách několika Händelových oratorií nejslavnější český hornista Jan Václav Stich-Punto – někdy i víckrát během jediného dne). Roku 1738 se Händel stal spoluzakladatelem Fund for Decay‘d Musicians and their Families (penzijního fondu na podporu nemocných a zestárlých hudebníků, jejich vdov a sirotků; jeho existence inspirovala založení podobných organizací ve Vídni, Berlíně, Petrohradě a roku 1803 i v Praze), v jehož prospěch každoročně dával provozovat jedno své oratorium, o dva roky později začal podporovat i nově založený londýnský nalezinec Foundling Hospital. Své nejproslulejší oratorium Messiah , HWV 56, napsal roku 1741 pro Dublin, kde ho také s obrovským ohlasem poprvé provedl; londýnské publikum si však Mesiáš získal až roku 1750, kdy byl uveden v kapli Foundling Hospital; dříve ho konzervativnější část publika ignorovala kvůli tomu, že Händel přenesl své oratorní koncerty do divadla Covent Garden, považovaného za prostředí pro hudební tvorbu s duchovními náměty nevhodné. Už dříve zmíněného Jephthu už psal s obtížemi – začal ztrácet zrak a roku 1753 oslepl úplně. Nevzdával se však snadno – své poslední oratorium na přelomu let 1756 a 1757 diktoval. Kruh se tu uzavřel: šlo o The Triumph of Time and Truth , HWV 70, třetí verzi jeho vůbec prvního oratoria Il trionfo del tempo e del disinganno (druhá verze vznikla v Londýně roku 1737 pod titulem Il Trionfo del Tempo e della veritá , HWV 46b).

Andělský hrad a chrám sv. Petra v Římě v době, kdy v tomto městě pobýval Händel (Gaspar van Wittel) Andělský hrad a chrám sv. Petra v Římě v době, kdy v tomto městě pobýval Händel (Gaspar van Wittel)

Georg Friedrich Händel zemřel 14. dubna 1759 ve svém londýnském domě v Brook Street nedaleko kostela sv. Jiří na Hanover Square, kde žil od roku 1723; pietně rekonstruovaný objekt byl nedávno zpřístupněn veřejnosti. Pohřeb si přál klidný – zúčastnily se ho však tři tisíce osob. Na rozdíl od většiny jeho současníků Händelova tvorba nikdy nezmizela z povědomí hudebníků ani publika; jeho díla inspirovala řadu skladatelů (mimo jiné Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho i Antonína Dvořáka), jeho skladby – oratoria především – zůstaly od 18. století nepřetržitě součástí kmenového hudebního repertoáru. Na tomto místě by bylo možné připomenout Händelovu romantickou proměnu v titána, kterým tento milovník příjemných stránek života nikdy nebyl, i renesanci jeho díla v rukou těch, kdo se v posledních desetiletích snaží historické hudební tvorbě navrátit její původní barvy a tvary jak v zahraničí, tak i u nás; namísto toho stačí citovat slova, která výstižně shrnují všechno, čím Händelova hudba je pro dnešního člověka:

„Bacha už jsem slyšel potřetí, ale pořád mu nerozumím a nedovedu nijak ani pojmově pochopit, zato Händlův g moll koncert do mne úplně pumpuje pocit radosti. Prostě: »bolesti a strasti v té chvíli pominou.«“ Jan Zábrana, Celý život , Praha 2001, 1. díl, str. 175 (11. února 1953)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.