V poměrně krátké době jste si vytvořil pozoruhodně široký operní repertoár, ve kterém mají své významné místo i u nás dnes téměř neznámé kusy, například Thomasův Hamlet nebo Zajcův Nikola Šubić Zrinjski. Působení v Záhřebu mě hodně posunulo dál. Každodenní práce s ansámblem, potřeba nazkoušet v omezené době dílo tak, aby dobře vyznělo. V poměrně krátké době jsem musel nastudovat nebo přejmout kolem 13 titulů, což byl svým způsobem takový nekončící maraton. Velmi mě těšila práce na Wagnerově Lohengrinovi, který byl pojat opravdu ve velkém obsazení, podobně jako Verdiho Aida. Velmi zajímavá spolupráce bylo nastudování Janáčkovy Její pastorkyně, kde mi hudebníci odkryli spoustu zajímavých souvislostí moravského hudebního folkloru s balkánskou hudbou.
Co pro vás znamenalo dirigovat Zajcovu národní operu Nikola Šubič Zrinjski, která v dnešním Chorvatsku, kde poslední válka skončila poměrně nedávno, dodnes v publiku rezonuje způsobem, jakým Verdiho tvorba působila v revoluční Itálii 19. století? Ta hudba je v něčem příbuzná našemu Smetanovi. I vlastenecké city, které k ní Chorvati chovají, jsou pro Čecha pochopitelné. Více než půl roku jsem se učil archaický text se správným přízvukem a výslovností. Pracoval jsem i s rukopisnou partiturou, která obsahovala poznámky Lovra von Matačiće. Chtěl jsem ukázat, že mám k takovému symbolu respekt a pokusil jsem se vyzdvihnout i citovou stránku díla, která je velmi silná. Velký zážitek byly reakce publika, které „svou“ hudbu silně prožívá a hlučně reaguje.
V porovnání se společenským a politickým významem Zajcova díla se Hřímalého Zakletý princ (1872) zdá být nezávaznou idylkou. Pro hlubší poznání naší hudební historie však má jeho uvedení značný význam – nabízí možnost seznámit se s dílem skladatele, který je dnes pouhým slovníkovým heslem, a s operou, která se v dobách své největší obliby dostala na jeviště i v dalších částech monarchie – ve Štýrském Hradci, v Záhřebu a Černovicích na Ukrajině. Zakletý princ je pozoruhodný příklad české komické opery, která si hledala vlastní cestu a zároveň se inspirovala německým singspielem, italskou operou buffou a dalšími vlivy. V podstatě jde o konverzační, svižnou operetu, která obsahuje i nádhernou belcantovou árii Prince s koloraturami a kadencemi i „biedermeierovské“ ansámbly. My jsme stáli před úkolem, jak takové dílo, které je plné dobově svébytného humoru a často složitých archaismů přivést zpět na scénu tak, aby žilo a pobavilo stejně jako před 140 lety. Hudební příprava byla náročnější, než u běžných titulů a to i tím, že jsme za provozu z rukopisu vytvářeli „pracovní edici“, abychom mohli dílo zbavené písařských chyb, s doplněným frázováním a artikulací nastudovat. Myslím, že Hřímalý své místo ve vývoji české opery má a naše snaha marná nebyla.
Vždycky jste měl výrazný zájem o starší hudbu, především do doby kolem poloviny 19. století. Jak se to promítá do vašich současných uměleckých plánů? To není jenom objevování neznámé nebo nehrané hudby. Fascinuje mě nacházet hudební souvislosti i v známých dílech. Ono to potom nabírá na úplně jiné chuti. Hudba Smetanovy doby a celé 19. století mě láká především proto, že se s na ni dodnes ještě pohlíží bez pozornosti k vývoji stylu a spousta fantastických děl čeká na znovuobjevení. Pracuji teď na pár „objevech“ orchestrální hudby, které nevyšly tiskem a rád bych je v blízké budoucnosti uvedl.
