čtvrtek, 28. září 2017

Objev z Holešova II: kontratenorista Vojta Pelka, téměř diskvalifikovaný vítěz

Napsal(a) 

Nerada předjímám, kam by který mladý muzikant mohl dorůst, ale pokud bych se u někoho přece jen odvážila, pak by to byl právě Vojta Pelka, další z mých objevů, které jsem potkala na holešovské škole barokní hudby. Je mu 18 let a má před sebou ještě spoustu práce, ale zdá se, že umí o sobě i o tom, co zpívá, přemýšlet, a umí jít nenásilně, ale jistě za tím, co chce.

Na konzervatoř v Kroměříži jsi šel proto, že ji máš nejblíž? Nebo jsi měl vyhlídnutého profesora? Neměl, byla to nejlogičtější varianta kvůli vzdálenosti. Já už jsem odmala věděl, že chci studovat zpěv. Jelikož je mamka sopranistka, tak jsem se učil od ní. A spolu pořád pokračujeme. U nás doma vždycky převládala klasická hudba a já jsem odmalička inklinoval k baroku, moderní hudba mě tolik nebaví. V podstatě jsem muzikálnost dostal do vínku, i můj táta je profesionální violista, takže jsem s hudbou vyrůstal.

Takže jsi začínal se zpěvem už jako úplně malé děcko… Já zpívám snad od čtyř let, zpíval jsem folklor a až kolem třináctého roku jsme se začali zaměřovat na mužský soprán. Maminka cvičila na koncerty a jak se říká, že malé děti se hodně naučí napodobováním, asi mě tím dost ovlivnila a zpívat falzetem bylo pro mě úplně přirozené. Samozřejmě se postupem času hlas měnil, ale tahle poloha je pro mě vážně nejpříjemnější. Je to pro mě stejně přirozené, jako když mluvím.

Ono to totiž tak i zní. Uvolněný, krásně zabarvený hlas, který nemá technicky problém. Děkuju, já jsem strašně sebekritický. Jakmile dozpívám, většinou si řeknu „to nebylo dobré, mohlo to být lepší…“

A co konkrétně sám sobě nejčastěji vytýkáš? Asi jak technické, tak i interpretační záležitosti, nasazení tónu, někde udělám jinou dynamiku, než jsem chtěl, jinou ozdobu…

Konzultuješ pořád s mamkou, nebo už zpíváš „po svém“, co se interpretace staré hudby týče? Teď už sám, začal jsem hodně poslouchat, přemýšlet o tom, co se mi líbí a co ne. Snažím se vědět co nejvíc, abych potom mohl být na pódiu spontánní, abych mohl dělat ozdoby a celkově interpretaci podle toho, jak to zrovna cítím.

Co posloucháš? Vždycky chci slyšet co nejvíc různých podání, než vyjdu na jeviště s tou skladbou. Můj vzor je třeba Jaroussky, Fagioli, ale i spousta dalších zpěváků, nejen kontratenorů. Například paní prof. Naděžda Kniplová, Lucia Poppová, Cecilia Bartoli. A taky mí rodiče, Dita Brlicová-Rozumková a můj táta Jíří Pelka, oba absolventi HAMU. Obdivuji jejich profesionalitu a lásku k hudbě...

Když ses ve třinácti začínal víc zaměřovat na kontratenorovou polohu, vnímal jsi, že děláš něco jiného než většina tvých vrstevníků? Za poslední roky se povědomí o tomhle hlasovém oboru zlepšilo, ale přece jen je tu pořád kontratenorů málo, širší veřejnost o nich moc neví… Upřímně, já jsem o tom v těch třinácti s nikým moc nemluvil a ani jsem ještě moc nevystupoval, to začalo až někdy od šestnáctého roku. Prvně jsem se bál s tím vyjít ven, říkal jsem si, jak se na to budou lidi tvářit. Pak jsem si uvědomil, že je to unikátní hlas. Ti, co jsou v obraze, to pochopí a líbí se jim to, ti, co tomu nerozumí, budou mít svůj názor, který nezměním. Setkal jsem se i se špatnými komentáři, to ano.

Od koho? Bohužel i na konzervatoři, což jsem nečekal. Myslel jsem, že tam problém nebude, ale setkal jsem se od některých i s nepochopením.

Co se jim nelíbilo? Měli narážky typu „Musíš se srovnat s tím, že vyjdeš na jeviště a budou se ti posmívat, budou třeba i bučet.“ Někteří říkali: „Vezměte zpěváky a už nám z nich nedělejte kontratenory.“ Přitom na tu školu jsem už jako kontratenor přišel. A hlášky typu „Ty zpíváš jak ženská," jsem bohužel také zaslechl.

Jak jsi na to reagoval? Jedním uchem tam a druhým ven. Ale nejde to hned, prostě to zamrzí. Často přijdou po tom, co mě slyší na koncertě, a omluví se, že to bylo přes čáru. Chápu, že ne každý je tomu otevřený. Tento rok jsem byl na čtyřech soutěžích a na té předposlední, což byl Pražský pěvec, mě dokonce chtěli diskvalifikovat. Jenom díky tomu, že v porotě byl italský zpěvák a dirigent Damiano Binetti, který je přesvědčil, aby mě hodnotili v kategorii spolu se zpěvačkami, jsem se mohl zúčastnit. Nakonec jsem skončil s prvním místem a Cenou Beno Blachuta. Takovéhle příběhy nahoru dolů mám pořád.

V jakém jsi teď ročníku na konzervatoři? A na jakém repertoáru pracuješ? Původně bych teď měl začínat třetí ročník, ale ze zdravotních důvodů jsem přerušil a jsem ve druhém. Studuji u MgA. Ley Vítkové. V prvním ročníku jsme podle osnov zpívali lidové písně a vokalízy, moc mi to nesedělo. Lidové písně ano, ale jako kontratenor… nevím. Naštěstí jsme se s paní profesorkou shodli na tom že bude vhodnější když začneme pracovat na těžším repertoáru, se kterým jsem mohl jet na svou první soutěž do Ostravy, kde jsem získal druhé místo s tím, že první nebylo uděleno. Pak Mezinárodní Duškova soutěž s mozartovským repertoárem, tam také druhé místo a první nebyl nikdo. Nakonec ten zmiňovaný Pražský pěvec.

To je zajímavé skóre. A co plánuješ dál? Určitě bych chtěl dokončit studia na konzervatoři a pokračovat na vysoké škole. Uvidíme, co se naskytne. Je mi jasné, že s mým hlasovým oborem nemůžu čekat, že bych v budoucnu měl stálé angažmá někde v divadle, ale budu muset mít co nejširší záběr. Bude to dobrodružství.

A co lekce tady v Holešově, jak ti prospívají? Jsem tu u Piotra Olecha, vlastně stejně jako Pavla Radostová, se kterou jsi už mluvila. U mě to bylo celkem snadné rozhodování, ještě jsem neměl možnost studovat delší dobu u kontratenora, kromě jediné konzultace u francouzského kontratenora Sebastiena Fourniera. S panem Olechem řešíme hodně text, pomohl mi s přechodem do spodní polohy, což bývá pro kontratenory kámen úrazu. Když jsem mu poprvé zazpíval, řekl mi, že spolu nemáme technicky co řešit. Nechci být ješitný, ale potěšilo mě to, ne že ne...

Přijedeš sem příští rok znovu? Určitě bych chtěl, ta atmosféra tady si mě získala. Byl jsem letos i na jiných hudebních kurzech a musím říct, že tady se mi líbí víc. Jinde se soustřeďují na kvantitu, na celek, ne na jedince. Když jsem si chtěl zazpívat na koncertě, musel jsem si sestavit ansámbl, zařídit si věci sám. A tady? V pondělí byla soutěž a já říkám v neděli panu Olechovi: „Chtěl bych si zazpívat na soutěži, ale nemám žádnou korepetitorku, doprovod…“ On mi všechno zařídil, domluvil, sehnal dokonce noty pro ansámbl, prostě se o mě postaral. Takže sice intenzivně pracujeme od rána do večera, ale jinak se tu cítím jako v bavlnce.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.