pondělí, 25. září 2017

Objev z Holešova I: Pavla Radostová a nad ní Pán Bůh

Napsal(a) 

 , foto Ladislav Babuščák foto: Ladislav Babuščák

V úvodníku zářijové Harmonie jsem slibovala rozhovory s třemi mladými zpěváky, které jsem během srpna potkávala na Letní škole barokní hudby v Holešově. Tady je první z nich, sopranistka Pavla Radostová. I kdyby na kurzech nebyla vyhrála soutěž, jejíž hlavní cenou je sólový výstup s orchestrem (návštěvníci příštího ročníku Hudebního festivalu Znojmo se mají na co těšit), nadchla by mě tahle mladá zpěvačka náloží radosti a energie, která z ní na pódiu sálá. A v první řadě samozřejmě tím, jak zpívá. Nezaměnitelnou barvou hlasu s jemně kouřovým nádechem, rozsahem, který podle mého odhadu všichni zúčastnění záviděli, a muzikalitou, díky níž jsem byla zvědavá na každou další frázi, kterou od ní uslyším.

Jaká byla tvoje studia? Já pocházím tady kousek od Holešova, ta vesnička se jmenuje Hlinsko a kousek od ní je Lipník nad Bečvou, kam jsem chodila na základní školu, potom na osmileté gymnázium. To jsem v šestém ročníku ukončila, šla do Brna na konzervatoř a potom na JAMU, kde jsem doteď. Mám před sebou pátý ročník.

U jakého profesora studuješ? A jsi tam spokojená? Moc. Jsem od začátku u paní profesorky Natálie Romanové-Achaladze, která je podle mě na JAMU jedna z nejlepších a má výborné studenty. Ale je pravda, že už pomalu potřebuji i nové impulsy. Děláme průřez celým repertoárem, trochu baroko, hlavně klasicismus a romantismus a lehce 20. století. Tak, jak to většinou bývá.

A tvoje oblíbené období? Stará hudba? Starou hudbu mám asi nejradši, protože ji zpívám skoro od dětství. Já mám pět sourozenců a měli jsme v podstatě rodinný ansámbl. Tatínek zpívával v brněnském Moravanu a jeho tatínek byl takový „supermultiinstrumentalista“, na co sáhl, na to uměl zahrát. Po nich jsem asi zdědila nějaké hudební geny. Jak jsme dorůstali, postupně jsme zvětšovali rodinný soubor, což znamená, že v momentě, kdy jsme se naučili mluvit a byli schopní si zapamatovat lidovku, už jsme zpívali v kostele na Vánoce, na Velikonoce, na menších koncertech.

Na LŠBH 2016, foto Jana Kovářová Šuplerová Na LŠBH 2016foto: Jana Kovářová Šuplerová

Takže doma zkoušení a potom na veřejnosti koncerty, nebo jste si taky užívali domácí muzicírování jen tak pro radost? To taky! Hodně jsme zpívali s různými nástroji a snažíme se držet tu tradici dodnes. Když se sejdeme, často se vezme kytara, klavír, zpěvníky, vínečko…

Starou hudbu jste zpívali odmalička? Tu jsme začali dělat, když jsem byla trochu větší. Moje nejstarší sestra studovala v Olomouci němčinu a hudební výchovu na pedagogické fakultě. Seznámila se díky tomu s Markem Čermákem, uměleckým vedoucím Musiky figuralis, se kterým potom spolupracovala. Zanedlouho se k nim přidala další sestra, obě dvě se pro starou hudbu hned nadchly a nakazily tím celou rodinu (smích). Začali jsme hledat repertoár, zkoušet, trávili jsme takhle spoustu rodinných večerů.

A dokážeš se zamyslet nad tím, v čem ti tahle rodinná průprava pomohla? Ovlivnila nějak tvůj přístup k muzicírování, když se srovnáš se zpěváky kolem sebe? Myslím, že mi dala flexibilitu. Jsem schopná rychle číst z listu, protože u nás se moc nezkoušelo, spíš jsme „listili“, takže v tom jsem trénovaná odmala. A taky jsem si mohla tříbit hudební cítění.

Mířila jsem tím trochu jinam. Mně se totiž na tobě líbí, jak jsi na pódiu ohromně přirozená. Jak nemyslíš na to, že jdeš „podávat výkon“. To je u zpěváků vzácnost. On tam ten přístup trochu je, ta zodpovědnost k tomu, že musím něco předvést. Ale máš pravdu, možná je to tím, že ve mně zůstal z dětství pocit pohody při společném muzicírování. Taky může hrát roli, že si pořád hledám vztah k velké romantické opeře, ten romantický patos mi moc nejde. A možná je to taky z velké části povahou.

A netrpíš tím někdy na JAMU? Spíš na konzervatoři jsem měla trochu problémy. Chtěla jsem dělat víc staré hudby pokud možno co nejstylověji, ale nebylo s kým.

S Czech Ensemble Baroque, foto Jana Kovářová Šuplerová S Czech Ensemble Baroquefoto: Jana Kovářová Šuplerová

Sem do Holešova jezdíš pravidelně? Jsem tady podruhé. Minulý rok pro mě byl prima v tom, že jsem tu navázala spolupráci s Czech Ensemble Baroque. Vlastně to bylo dost zásadní, můžu teď díky nim sbírat zkušenosti, učit se od Romana Válka i ostatních zpěváků, rozšiřovat si repertoár. Je to pro mě takový svěží závan oproti přístupu na JAMU. A holešovské kurzy jsou skvělá hlasová hygiena. I duševní, je tu milo.

U jakého lektora tu studuješ? U Piotra Olecha, skvělého polského kontratenoristy. On jako pedagog sedne zpěvákům, kteří mají už jistou technickou základnu, spíš řeší interpretaci, což mi vyhovuje. Já se například pořád hledám v koloraturách, nejsou dokonalé… Piotr mi přesně popíše, s jakým pocitem je zpívá, a hledáme spolu cestu, zkoušíme, debatujeme. Je to ohromně příjemný člověk nabitý informacemi, někdy mi stačí si ho jen poslechnout a mám spoustu nových podnětů.

Co bude, až skončíš na JAMU? Já vlastně nevím, nechci vyloženě zůstat jen u baroka, ačkoli mám starou hudbu ráda, je to moje srdeční záležitost. Ale taky bych chtěla dělat romantismus, klasicismus, 20. století, být flexibilní. Jsem ráda, že kromě Czech Ensemble Baroque můžu spolupracovat i s Ensemble Opera Diversa. Tomáš Studený, který Diversu zakládal, byl mým pedagogem na konzervatoři, kde si mě vyhlídnul. Ta spolupráce je někdy extrémní co se nároků na zpěváka týče, ale tím pádem samozřejmě skvělá zkušenost. Určitě zkusím po absolutoriu předzpívání do divadel, ale moc se tím nestresuji. Zatím to tak krásně přichází samo, jsem moc ráda, že nade mnou Pán Bůh dobře bdí.

Na LŠBH 2016, foto Jana Kovářová Šuplerová Na LŠBH 2016foto: Jana Kovářová Šuplerová

Neláká tě sbírat zkušenosti v zahraničí? Láká, ale nejsem moc dravá a doufám, že k ostrým loktům ani nikdy nedospěji, dávám si na čas. Myslím, že mi nic neuteče a pokud ano, tak to tak mělo být.

Jaké ansámbly nebo zpěváky sleduješ, kdo tě inspiruje? V podstatě mě inspiruje cokoli, co mám možnost slyšet a vidět, ale poslouchám spíš zahraniční interprety, například Il Giardino Armonico jsou výborní. Co se týče zpěváků, měla jsem moc ráda Andrease Scholla, když byl na vrcholu svých sil…

Já jsem ho vloni slyšela na Pražském jaru a rozhodně bych neřekla, že už je za zenitem… A mimochodem měla jsem to štěstí dělat s ním rozhovor u něj doma, je to skvělý člověk, obyčejný chlápek v botaskách… Tak to závidím! To je přesně můj typ umělce, na nic si nehraje, tvrdě maká, ale nedává to na sobě znát. A taky mě nepřestává fascinovat Cecilia Bartoli, i když ze začátku jsem měla trochu problém se na ni dívat…

Dokázala bys popsat svůj estetický ideál? Co je pro tebe důležité, když stojíš na pódiu? Zatím jsem spíš ve fázi třídění názorů, ale obecně, to není jen o staré hudbě, je pro mě nejdůležitější pravdivost projevu. Ne ani tak pro lidi, ale pro sebe jako interpreta. Nehrát si na zbytečné afekty, ale ctít autora, ctít zápis a zároveň se jím nenechat otrocky svázat, nechat si prostor pro svoji fantazii. Chci předat posluchači srozumitelně hudební sdělení, ještě nejlépe s tím pocitem, že nemám technické omezení a že já jako interpretka nejsem ten hlavní element, ale pouze prostředník mezi hudbou a posluchačem.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.