Jak složité a jaký oříšek. Jak mnoho typů, druhů, tvrdostí, tlouštěk, délek, zvukových a barevných charakterů. Jak mnoho materiálů – nylon, uhlík, střevo, ocel, hliník, chrom, nikl, stříbro, wolfram, titan, zlato. A co nejhůř, jak mnoho vzájemně si konkurujících a jen na oko se tolerujících a fandících si výrobců, jdoucích si fakticky – jak je v našich krajích oblíbené – po krku. A pak – kdo z výrobců je vlastně nejlepší? Kdo je nejlevnější? Na co se hraje nejvíc? Co nejdéle vydrží? Na co hrají filharmonici, na co třeba Pavel Šporcl nebo Jiří Bárta? Na co začít v zušce, aby to hrálo a nevrzalo? Proč mám černé prsty od strun? Jsem alergický na chrom? Co dělat, když je nástroj hluchý na struně D? Hodí se střeva na konzervatoř? Jedu hrát do Malajsie, nemám vyměnit potah? Budu tam hrát v klimatizovaných sálech, co s tím? Co natáhnout do komořiny a co před orchestr? Co do studia? Jak dlouho vydrží vršky při plném nasazení v nejvyšší kvalitě? Jak dlouho před koncertem natáhnout struny, aby se nerozlaďovaly? Ruplo mi nylonové „áčko“ po třech týdnech, je to normální?
Stovky dotazů, které jsou samy o sobě na sáhodlouhá a objemná pojednání a se kterými se dnes a denně zaobíráme. Zejména proto dávám v hlavě dohromady již přes rok tento spisek, který by měl obsahovat o této široké až nepřehledné oblasti vše základní a ze všech stran, a který by měl v lehce humorné formě alespoň trochu málo vám, čtenářům HARMONIE, pomoci a nasměrovat či poradit i všem dalším, kteří
– znají a vědí, co chtějí, a hledají ještě víc
– znají a nevědí, co chtějí
– znají a jsou zahlceni nebo se neorientují
– neznají a zhruba vědí, co chtějí
– neznají a nevědí, co chtějí
– tápou, neboť jim každý radí něco jiného, vycházeje jen ze svých soukromých zkušeností
– nevěří nikomu, protože za všem vidí jen válku obchodníků
– atd, atd…
Hlavně se ale podělit o za léta nashromážděné vlastní znalosti, zkušenosti a vědomosti, doporučení výrobců, jakož i poznatky od učitelů ZUŠ po výkonné hráče, a také doporučit řešení běžně se vyskytujících a každodenních problémů. Vím, že některé ze zásadních otázek zůstanou opomenuty a další se v návaznosti vyklubou, slibuji ale, že – když už jsem se do toho dal – se k nim vyjádřím na základě vašich podnětů v některých z příštích pokračováních v tomto časopise.
INTRODUKCE
Tón smyčcového hudebního nástroje závisí na strunách a jejich kvalita je odvozena od použitých materiálů a zpracování v technickém procesu při výrobě. Jsou-li na nejlepším z nástrojů nataženy špatné struny, je jeho tónový výkon nepatřičný, má-li nástroj nataženy struny lepší, je i výsledný zvukový efekt lepší. Kombinace kvality nástroje, úrovně, zaměření a stylu hráče a výběr nevhodnějších strun přináší ideální výsledek, ke kterému se dá na základě známých a objektivních doporučení dojít především experimentováním s různými konstrukčními typy. To je důvod, který nutí výrobce vyrábět. Mnoho detailních a zároveň zásadních charakterových vlastností strun (perfektní ladění v kvintách, minimální reakce na vlhko a teplo a jejich náhlé změny, citlivost a reakce na smyčec, zvuková vyrovnanost v celém dynamickém spektru i v polohách a různých technických způsobech hry, životnost, zvuková vyrovnanost jednotlivých strun v sadě aj.) vede výrobce k výzkumu trvanlivějších a stabilnějších materiálů a k používání nových technologií a nových konstrukcí. Kdo zaspí, končí. Kdo pracuje, vyvíjí a investuje, je na výsluní.
Z PODSTATY ČLOVĚČÍ
Každý z nás je jiný (naštěstí!) a je či byl jinak veden, má jiné genetické, muzikantské a technické předpoklady, má jiný nástroj a jiné možnosti a z toho vyplývá, že neexistuje šablona, žádné jednoznačné doporučení či cokoli k jakémukoli objektivnímu soudu a hodnocení. Každý z nás hraje trochu jinak a má trochu jinou představu o zvuku. Má také jiného pedagoga a musí chtě nechtě alespoň částečně přijmout jeho světonázor, pokud nechce být zcela otráven nebo znechucen hned od začátku. Úspěšný rozvoj a výsledek tohoto nadstavbového konání je subjektivní (či spíše jen relativně-objektivní věcí) a je sjednocením snažení hráče (vloh a především jeho schopnosti poznat a absorbovat dobré a kvalitní), rodiny, celého jeho okolí a mnoha desítek lidských, biologických, fyzikálních a ekonomických faktorů. A právě proto existuje spousta vzájemně si odporujících a nejednoznačně jednoznačných názorů (ponejvíce z řad pedagogů), o kterých se dá úspěšně obecně pochybovat, stejně jako s nimi někdy na druhé straně souhlasit. Žádná absolutní a objektivní pravda totiž vzhledem ke kumštu a jeho prostředkům není, a nic se v této oblasti lidského konání nedá exaktně změřit. Stejně jako se jen těžko dá objektivně posoudit, které mistrovské housle jsou na houslařské soutěži jednoznačně nejlepší (které jsou nejhorší, to bývá snažší). A i když jste si jisti, někdy se to nedá říci nahlas… Které struny se však hodí na ten který nástroj více či méně, které se zdají být zcela nejvhodnější a které se nehodí vůbec, to se exaktně i uchem dá stanovit při troše praxe poměrně s jistotou.
Z PODSTATY OBCHODNÍ
Ony totiž struny jsou spotřební materiál, asi z nejopotřebovatelnějších potřeb hudebníka vůbec, snad jen s výjimkou jeho nervů. Je to zboží křehké, s poměrně krátkou životností a náchylné k nejrůznějším druhům poškození, bez jakékoli možnosti regenerace. Je tedy z obchodního hlediska pro každého výrobce „kšeft“ vyrábět stále dokola a alespoň pro svůj region. Pokud je mi známo, skoro v každé evropské zemi jsou alespoň dva (povětšinou cenově lacinější) producenti, většina z nich s akčním rádiem jen jejich vlastního regionu a nebo ještě těsně kolem. Mnohé z nich vůbec neznáme, o mnohých jen víme, že existují, další známe a víme, že jejich dosah je lokální nebo větší třeba jen v jedné konkrétní hudební oblasti, jen několik málo značek se svou produkcí zapsalo neochvějně na přední pozice a svým věhlasem, komplexností nabídek a kvalitou probouralo hranice států tak značně, že jsou v obecném povědomí, aniž by i jejich dlouholetí uživatelé tušili, odkud vlastně jsou a kde ta jejich fabrika vlastně stojí. To, kde se to dobré vyrábí, svědčí o tradici, dovednosti a systematické práci, neboť těžko se zklamaná důvěra nabývá znova a toho si jsou všichni velmi silně vědomi. Je to jako se vším, s elektronikou, s oblečením, s whisky. Jen mimochodem a k úvaze bez komentáře: napadlo by vás kupovat posledně jmenovaný a báječný produkt výroby třeba z Tunisu či Maďarska (omlouvám se těmto krásným zemím, že jsem si je vzal jen coby nejapný příklad)? Je ale přirozeně také možné, že kdybychom zmíněnou láhev ochutnali se zavázanýma očima, možná bychom se trapně zmýlili. A protože „skotská“ a „irská“ se dá v oblasti strun také nalézt, je to právě ta, o které má smysl se rozepisovat.
Z PODSTATY EKONOMICKÉ
Tak jako se pořizují hudební nástroje pro žáky, studenty, pokročilé a Mistry (tedy nástroje tovární, vyráběné pro čistě studijní účely s tenkými deskami a snadným ozevem, takzvané orchestrální pro praktické užití v širokém spektru poptávek a nástroje mistrovské), tak se v zásadě struny kupují spíše jen s rámcovým ohledem na cenovou relaci levné – drahé (zde je však nutné říci, že v oblasti strun platí pro levné synonymum horší a pro drahé význam lepší). S výjimkou úrovně začínajících a malých dětí se ale daleko spíše uplatňují konkrétní požadavky v kategorii vyšší, získané nahromaděním dostupných referencí a jakéhosi aritmetického průměru množství doporučení s upřednostněním názoru blízkého a staršího kolegy, učitele či respektovaného umělce. Tato cesta se jeví jako relativně správná, dost často – a bohužel čím dál více – je ale omezená díky pouhé rutině a absenci konkrétních věcných znalostí o explozi nových druhů, modelů a variant produktů většiny význačných výrobců nejen u některých starších mistrů houslařů, ale i profesorů, věhlasných umělců i hráčů špičkových profesionálních těles, lehce a pohodlně ustrnulých – jak by řekl literát a kritik Karel Teige – „v tlejících vodách kapřího rybníčku“. Často se setkáváme s hráči pokročilého věku, kteří hrají již od dob svých studií na stejný model strun a nehodlají po 45 letech experimentovat, stejně jako s houslaři, kteří objevili před 20 lety kvalitu jednoho modelu a neochvějně jej vnucují všem, kteří se jdou poradit. Ono ale zase není až tak divu, vezmeme-li v úvahu slabší ekonomické možnosti v porovnání se západním zahraničím v souvislosti s lehce ortodoxnějším myšlením našich hudebníků. Navíc zvyk je železná košile, a jak bylo naznačeno, vývoj v posledních letech udělal značný, až objevný skok kupředu zejména ve výrobních technologiích a nových materiálech. Tento skok, přinášející převratně až oslnivě nové kvality výrobků, je přirozeně rychleji přijímán profesionály a hudebními tělesy, kteří jsou díky velmi častým návštěvám v obchodech s novým zbožím seznamováni, či novinky testují, a protože se stále snaží vše vylepšovat, nebojí se zariskovat a zkouší i sortiment nejnovější, nejkvalitnější a nejdražší, který se ale jen velmi těžko a klopotně dostává do povědomí široké hudební veřejnosti, ač je primárně informována stejným způsobem. Obchodníci a majitelé obchodů se obávají mít na pultě dražší a pro ně doposud neběžný sortiment, protože nechtějí nebo si nemohou dovolit riskovat. Svým způsobem se ve stávajících ekonomických podmínkách nedivím, ale pokud by to tak bylo se vším, stále ještě doma svítíme petrolejkou. Co je dobré, že někteří z výrobců chápou naše „české“ hospodářské starosti, a nabízí nám některé vybrané zboží se značnými slevami oproti standardnímu západnímu trhu. Budiž jim za to dík!
OD LEVA DOPRAVA O ZÁKLADNÍM
PŘÍSTUPU
Při výběru strun je potřeba promyslet mnoho zásadních přístupů:
– k jakému účelu a na jakém typu nástroje budou nataženy (pro výuku, pro studiové nahrávání)
– jak jsme muzikantsky a technicky vybaveni a co nám hráčsky vyhovuje (nylon, kov, střevo)
– jaký charakter hudby provozujeme (renesance, klasika, country, jazz)
– jakou tónovou kvalitu požadujeme (samet, průraznost – i kovy mohou mít charakter střev!)
– jak pomoci nástroji vyrovnat nevyrovnanost v polohách (například kombinace střevo-kov, různé tvrdosti či tloušťky, materiálové modifikace strun vyšších tříd)
– jakou životnost s ohledem na kapsu předpokládáme (kvalita vždy stojí víc).
O PŘÍSTUPU RODIČŮ A ŠKOLY
Předpokládejme, že většina rodičů dává dítě do houslí z jiných důvodů, než aby se jej zbavila na jedno dvě odpoledne v týdnu. Blahopřeji a tleskám všem rodičům, kteří dávají své děti do hudebních zařízení v době, kdy šetří každou korunu a budiž jim odměnou, že jejich vlastní robě se naučí kráse a vnímání i jinými cestami, protože moc věcí z exaktního světa, přinášejících husí kůži a pocity radosti a krásy, nějak ubývá až mizí. Je neoddiskutovatelné, že výuka a hra právě na smyčcový nástroj je jedna z nejobtížnějších, neboť dítě musí tvořit vše od píky (o co snadnější to mají klavíristé, tam už je alespoň tón hotov). Má k dispozici housle a smyčec, a pak už jenom sebe, své ruce, uši, hlavu. A učitele. Jaký bude výsledek, to je na začátku někde mezi nebem a zemí. Je-li dítě alespoň trochu muzikální – to se pozná už při dětských hrách – apeluji laskavě na rodiče, aby uvážili, zda po prvních krůčcích nestojí za úvahu pomoci dítěti a kromě dobrého smyčce (každý praktik vám potvrdí, že v začátcích je skoro důležitější dobrý smyčec než kvalita houslí) mu pořídit rozumné struny s nesrovnatelně lepším tónem, což zajisté přinese své ovoce: dítě bude hra více bavit, poleze-li mu z nástroje libý tón a ne jen bzučení či skřípání a ozve se skutečně to, co se na popud pravé ruky (není-li levák, a to je pak průšvih, protože třeba housle pro leváky jsou dost vzácností) ozvat má. Jak je známo, pro nástroje malých menzur (1/16, 1/8, 1/4, 1/2 a 3/4) se vyrábějí i struny patřičné délky a není radno potahovat struny jiné, konstruované na jinou resonanční délku, než jen maximálně o jednu nejbližší velikost výš (na čtvrťové housle se dají v nouzi natáhnout struny půlové, delší by se mohly přetrhnout při navíjení opředené struny na kolík a také by neodpovídaly v požadované tvrdosti, obráceně to vůbec nejde, neboť bavlněné opředení kratší struny by se ocitlo na menším nástroji ještě před pražcem, tedy nad hmatníkem). Všechny základní odborné znalosti by měl do dítěte vpravit nenásilnou formou učitel. Bude-li dobrý, zanechá v dítěti minimálně pozitivní přístup k umění, i když dítě z hraní časem z jakýchkoli důvodů zběhne. Známe množství výborných kantorů, kteří kolikrát žijí svými žáčky intenzivněji, než jejich vlastní rodiče, a děkujeme jim za tuto starost o naše nástupce a pokračovatele. Jak by bylo pěkné, kdyby se poměr kulturně chápajících a myslících bytostí v příštích generacích jenom znásoboval…
(pokračování v příštím čísle)
