V současném světě se soupeří, zápolí, či dokonce válčí, na každém kroku. A stále jde jen o vítězství. Jak říká pranostika úspěchu, historie uchová jen vítěze, druzí a třetí jsou jí lhostejní.
Svět médií k tomu přidal ještě svoji touhu po atraktivní jedinečnosti a neopakovatelnosti, a tak máme ve výsledku každoročně nové čekatele slávy a uznání. Jak se v tomto klimatu chovají hudební soutěže s mnohaletou historií a tradicí a je dnes jejich existence ještě vůbec nutná? Je to mnoho otázek, dohadů a domněnek, na něž se pokusím odpovědět pravdivě, fundovaně a také zodpovědně. Ostatně za dvě nejvýznamnější soutěže u nás svoji zodpovědnost už po léta nesu.
Mezinárodní rozhlasová soutěž Concertino Praga postavila fenomén svojí jedinečnosti, na anonymním hodnocení nahrávek interpretů, kteří stojí věkem na počátku profesní dospělosti.
Už v této věkové kategorii se objevují momenty inspirace, motivace a marketingového úsilí. Co jim taková soutěž může dát? Pro mnohé je to první mezinárodní zkušenost v jejich životě. Mohou se porovnat s vrstevníky z celého světa. Mohou si uvědomit, jaká cesta je čeká v rovině repertoáru, uplatnění, koncertních nabídek. Ale hlavně si mohou ověřit, zda měla dosavadní práce odpovídající kvalitu. Mnohdy jsou totiž odkázáni jen na tvrzení svých pedagogů v rámci své školy. Tato konfrontace má mnohdy význam zcela zásadní, protože se ukáže, zda „jejich pan učitel či učitelka“ mají mezinárodní přehled a názorovou kvalitu. Možná proto někteří pedagogové soutěže zpochybňují a výsledky znevažují. Faktem ovšem zůstává, že pro mladého hudebníka má takovéto poznání zcela klíčový význam. A nejen pro jeho odborný a umělecký růst, ale i pro rozvoj jeho komunikačních schopností. Poznáváte nahrávací studio a v něm i hudebního režiséra a zvukového mistra. V nahrávce není povolena oprava, tedy střih.
Svou pozornost, soustředěnost, psychické i fyzické vypětí musíte ovládnout tak, aby vás jeho dopad nepoškodil v umělecké kvalitě. Jen tak můžete poznat sebe sama, své přednosti i vady, jen tak můžete posoudit svou perspektivu. Talent musí mít několik klíčových momentů: Inteligenci, která je zásadní pro práci s informacemi. Múzičnost, díky níž se umíte inspirovat. Morálně volní vlastnosti, kterým vděčíte za vytrvalost a pracovitost. A v případě výkonného umění i mimořádnou psychickou odolnost.
Hudební soutěž vám dokáže všechny tyto aspekty pojmenovat, utřídit a kvalitativně seřadit. Díky tomu pak můžete pracovat s velkou efektivitou. Vzpomínám na Leonida Gorochova či Julliana Sommerhaldera, kteří toto vše měli ověřeno už ve svých čtrnácti letech a dál kráčeli „na jistotu“. Jejich zaujetí nikdy nenarazilo na zaujatost porotců, protože byli zcela přirození…
Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro stála při zrodu Světové federace mezinárodních soutěží a díky tomu měla od počátku i svůj mezinárodní kredit. Nicméně jen z tradice se žít nedá a navíc šestnáct soutěžních oborů je opravdu velkým závazkem. Tato soutěž nastavila věkovou hranici účastníků na třicet let a to už znamená velmi široký záběr. I tady vidím smysl v motivaci a prezentaci, ale podstata je v pódiové působivosti. Rychle můžete rozpoznat, zda máte, či nemáte charisma pro publikum i porotu. Zda svým vystoupením umíte přenášet a nově sdělovat signály vlastní inspirace a prožitku. Do jaké míry se stáváte součástí hudebního zápisu autorů skladeb, co přináší váš přístup a metoda do celkového kontextu doby, estetiky, školy nebo generace. I zde nemohu nevzpomenout na Martina Kasíka, Kvarteto Pavla Haase, nebo na Ivo Kahánka, kteří jasně deklarovali svoji mentální a duchovní převahu.
V čem tedy dnes hledat, vedle už zmíněných aspektů, další smysl a budoucnost hudebních soutěží? Myslím, že v samotné podstatě interpretační práce. Je tvůrčí, tedy nenaplánovatelná, neopakovatelná a také nepředvídatelná. V každé generaci se objevují nové osobnosti, které nacházejí nový valér hudebního sdělení či ataku posluchače. Před několika týdny jsem na letišti v Calgary našel v jednom obchodě s upomínkovými předměty kompaktní disky Glenna Goulda a Wilhelma Kempffa. Oba jsem si koupil s vědomím, že chci prožít slastný pocit návratu, a to nejen časově, ale i teritoriálně. Obojí se povedlo, a tak mohu tvrdit, že každá hudební exkurze, a za tu je možno hudební soutěže považovat, má úžasný přínos nejen v inspirativnosti, ale i v budování pocitu tradice a sounáležitosti s ní. Hudební soutěže je možno vnímat různě, ale nic to nezmění na faktu, že pomáhají třídit kvalitu od kvantity, opravdovost od chvilkovosti a zaujetí od zaujatosti.
(Profesor Jiří Hlaváč je dlouholetým předsedou Stálé soutěžní komise MHS Pražské jaro a předsedou Stálé komise MRS Concertino Praga.)
