Ještě za studií jsem zaslechl z úst svého klavírního pedagoga cosi ve smyslu, že Bachova hudba obsahuje vše, co lze vůbec od hudby očekávat. Vezmeme-li toto tvrzení doslova, musíme odsunout do pozadí génia Beethovenova, Mozartova, Chopinova atd., nemluvě o soudobé hudbě či o dosud nenarozených skladatelích. V případě, že tvrzení formulujeme takto, prvotní nadsázka dostává pachuť absurdity.
Nepopíratelným faktem je, že něco takového jako Bach už nikdo nikdy nenapíše. Je skutečně marné se o něco takového pokoušet. Je to dokonce zbytečné, neboť smyslem kompozičního umění není vytvářet duplikáty, ale neustále nové věci. Kdosi řekl, že skladba je dobrá podle toho, kolik toho přinese nového. Tomu nelze odporovat, vždyť jedině vytvoříme-li něco nového, co se od předešlého liší, můžeme hovořit o vývoji. A to, co nějakým způsobem předbíhá vývoj, nebo se vyvíjí rychleji než okolí, nazýváme nadčasovým. V souvislosti s tímto hovoříme o nadčasovosti Beethovenově, Janáčkově a podobně. Co je to však ona nadčasovost?
Slovo „nadčasový“ by bylo možné formulovat též jako „vymaňující se z pout času“. To, co je nadčasové, překračuje hranice sebe sama. Slovo „nadčasový“ používáme však jedině tehdy, jsou-li hranice překračovány směrem kupředu, v opačném případě používáme slovo „zpátečnický“, „zastaralý“ apod. Vývoj umění je tedy možné si představit jako jakousi tlustou čáru, ubíhající jedním směrem, která je protkána neviditelnou zlatou nití „nadčasových“ děl, jež jsou vždy o krůček napřed před ostatními. Tento „náskok“ však nelze chápat ve smyslu kvalitativním, díla se tím, že jsou vývojově vpředu, nestávají automaticky lepšími.
Pro vývojový posun se však zdají být významnější díla „nadčasová“, spíše než díla „zpátečnická“. Nezbytným předpokladem pro „nadčasovost“ je opouštění, respektive osvobození se od schémat a pravidel, stanovených současností, popřípadě minulostí. Avšak osvobození nikoliv ve smyslu vytržení, distancování se, odsuzování a podobně, ale ve smyslu rozpoznání a uvědomění si vlivů, kterým podléháme, čímž si otevíráme svobodu volby. Výsledkem je pak skutečná svoboda dávající křídla individuální kreativitě, a odtud je jen krůček k „nadčasovosti“. Tím jsem chtěl mimo jiné říci, že ona „nadčasovost“ není jen prchavým přeludem někde v neznámu, ale že je co by kamenem dohodil, ba dokonce ještě blíž. Beethoven svá nadčasová díla nevytvářel způsobem nahazování háčku na ryby někam do neznáma. Tvořil s jistotou a sám ze sebe, z vlastního srdce.
Proto aby mohlo vzniknout něco jedinečného je však zapotřebí nespočetného množství chybných kroků. Nelze proto podceňovat to, co se jeví na první pohled jako kvalitativně nižší. Představme si několikapatrovou budovu. To, co z budovy vidíme jsou vnější stěny, okna, střecha. Jsme si však zároveň vědomi, že to není zdaleka to jediné, z čeho je dům utvořen. Vnější vzhled budovy je možné přirovnat k dílům, která jsou vidět, popřípadě slyšet. Vnitřek budovy však tvoří tisíce méně hraných, nehraných či zapomenutých děl, bez jejichž existence bychom se neobešli. Zkuste zbourat v přízemí jen jedinou vnitřní stěnu. Je více než pravděpodobné, že se celý dům zhroutí.
Můj klavírní pedagog se tedy přece jenom ve svém tvrzení nezmýlil. Bachova hudba skutečně obsahuje mnohé z toho, co do té doby bylo napsáno. Díky své nadčasovosti obsahuje i mnoho z hudby budoucí. Bylo však zapotřebí onu budoucí hudbu nejprve napsat, abychom mohli konstatovat, že Bachova hudba je nadčasová.
Je pravděpodobně na místě učinit jakousi syntézu toho, co z mého, poněkud zmateného textu vyplývá. Tedy za prvé: neodsuzujme žádná, byť sebehorší díla. Uvádíme se tím v nebezpečí, že se na nás něco zhroutí. Za druhé: chceme-li dosáhnout nadčasovosti, nehledejme ji někde daleko od nás, ale tady a teď, v sobě samých. Za třetí: není důležité, jestli vytváříme díla pro Carnegie Hall nebo pro amatérský smyčcový soubor v Milevsku, důležité je, že je vytváříme. Odměnou je již samotný akt tvorby. A za čtvrté: naslouchejme svým pedagogům.
