Když se loni v létě konaly česko-americké interpretační kurzy, přijela na ně i Min Lee, singapurská houslistka čínského původu žijící v USA, v tom roce čtyřiadvacetiletá. Nebyla zde ovšem zdaleka poprvé. Počátkem devadesátých let cestovala do Čech často – jako oblíbená žačka profesora Václava Snítila.
Min Lee byla v roce 1994 úspěšná v Kocianově soutěži v Ústí nad Orlicí. Zvítězila v druhé kategorii a byla tedy laureátkou 36. ročníku. Stejně jako Wan Man Lam Tracy, která byla první v první kategorii, i Min Lee studovala nejprve u Čecha Pavla Prantla, Snítilova žáka působícího v těch letech v Asii. Počátkem 90. let se jako desetiletá setkala s Václavem Snítilem. Na kurzech v rakouském Semmeringu hrála podle jeho svědectví už tehdy Mozarta s vroucností, která by patřila k dospělému. Střídala už tehdy pravidelně kontinenty, jak pendlovala mezi učiteli – spolu s Václavem Snítilem měla souběžně jako pedagogy ještě Američany Josefa Gingolda a Henryho Rotha. Ve čtrnácti – jako úplně nejmladší přijatá adeptka studia – začala pak studovat na Yale University v USA u Ericka Friedmana, kdysi také zázračného dítěte, pedagoga navazujícího na Jaschu Heifetze a Nathana Milsteina.
O sólistce, vyznamenané v rodném Singapuru ještě ve studentském věku nejvyšším oceněním – Kulturní medailí a pronikající nyní mezi umělce s mezinárodním uznáním, říká Václav Snítil: „Hraje mimořádně a nezapomíná se ke mně hlásit.“ Svou novou desku nenatočila s nikým menším než s Vladimirem Ashkenazym a Philharmonia Orchestra. Je na ní Čajkovskij a Prokofjevův 2. houslový koncert. „Udělala mi největší radost ze všech žáků,“ nezastírá Václav Snítil s odstupem let hrdost nad dívkou, která se v Čechách sice jen zastavila, která však do Prahy svému učiteli později napsala, že v jejím zrání sehrál rozhodující úlohu. Zmiňuje ho i v bookletu ke své desce, kde stojí: Min začala hrát na housle ve dvou letech a v pěti už měla první veřejné vystoupení. Získala výjimečná vyznamenání a ocenění, ovlivněna významnými osobnostmi hudebního světa, jako jsou Ruggiero Ricci, Josef Gingold a Václav Snítil z České republiky.
Čajkovského zahrála Min Lee v lednu v Praze při abonentním večeru Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Stejný den také poskytla HARMONII následující rozhovor. Mimořádně virtuózní sólový přídavek – Paganiniho – doprovodila pak večer z pódia před přestávkou slovním věnováním Václavu Snítilovi. Ten se potom v kuloárech po jejím vystoupení netajil uspokojením z interpretačního výkonu: „Je to mimořádný talent.“
Na internetu lze její dráhu sledovat na adrese http://www.min-lee.com/.
Co všechno dnes oceňujete na Václavu Snítilovi?
Byl pro mě úžasnou inspirací, je to výjimečná osobnost. On je celý prostě o hudbě. Nikoho takového jsem snad ani nepotkala. Bylo mně deset, jedenáct let – pamatuji si, že mi doporučil také jít do opery, na koncerty – zdaleka nešlo jen o housle ani pouze o koncerty houslistů. Odvažuji se říci, že rozhodujícím způsobem ovlivnil mou lásku k hudbě.
Zvolila jste si vy jeho, nebo on vás? Při jaké příležitosti jste se k němu dostala?
Když jsem byla úplně malá, mohly mně být tak čtyři roky, byl mým prvním profesorem v Singapuru Čech Pavel Prantl, jeho žák. Tehdy tam byl koncertním mistrem symfonického orchestru. Chodila jsem k němu od čtyř do devíti let. Když mně bylo devět, směřovala jsem ke studiu do Ameriky, ale také jsem chtěla získat nějakou evropskou zkušenost, evropský vliv, považovala jsem to pro svůj hudební rozvoj za důležité.
Jak učil Pavel Prantl?
Byla jsem tehdy moc malá na to, abych si to ještě nyní pamatovala. Řekla bych ale, že evropsky, nebylo to asi nic specificky českého. Ale vím, že mě do ničeho netlačil. Vedl, radil – stejně jako potom profesor Snítil. To bylo moc dobře. A v době, kdy jsem hledala inspiraci, to byl pan Prantl, kdo mi doporučil Prahu.
Jak často jste přijížděla do Čech?
Musela bych se podívat do pasu na razítka, ale řekla bych, že v letech 1993 až 1995 jsem byla v Praze celkem asi patnáctkrát, pokaždé tak na tři nebo čtyři týdny. Chodili jsme nahoru do ateliéru… Moc ráda na to vzpomínám.
Jaké to bylo na Kocianově soutěži?
Když jsem poprvé přišla k profesoru Snítilovi, bylo mně jedenáct. Doporučil mi, že by bylo užitečné zkusit Kocianovu soutěž, že by byla tou správnou pro mě. Dodnes mám ve futrálu ze soutěže fotku, všude ji s sebou vozím. Bylo to fajn.
A byla jste úspěšná.
Ano. Dopadlo to dobře. Šlo o důležitou zkušenost, byla tam řada stejně mladých lidí. Sice jsem se už předtím účastnila soutěže v Singapuru, ale Ústí nad Orlicí bylo mou první zkušeností mimo Singapur, stejně jako učení u profesora Snítila byla moje první evropská zkušenost. Chodila jsem k němu od prosince, Kocianova soutěž byla pak v květnu. A v létě jsem jela na kurzy v Semmeringu, kde učil. Následovala jsem ho. Potom také do Německa na letní kurzy.
Co vás učil? Techniku? Nebo spíše, jak dostat do hudby srdce?
U něj je hudba především o srdíčku. Když ho slyšíte hrát, víte, jak mu bije, jak je pro něj v hudbě důležité. Také je velmi věrný skladateli a jeho záměrům.
Čili vás neučil pouze to, jak hrát, ale také o hudbě mluvil.
Ano, a navíc i hrál. To je na jeho učení velmi charakteristické. Pro mě to bylo dvojnásobně důležité, protože se učím hodně sluchem. Profesor Snítil je fantastický tím, že nejen mluví, ale že také všechno to, o čem povídá, zahraje a ukáže.
Kdy jste se přestala u něj učit?
Poté, co jsem šla na univerzitu. Časově už nebylo vše tak snadné, měla jsem mnohem nabitější denní rozvrh. Ale když se ptáte, tak nemůžu zamlčet, že hodinu, či spíše mistrovský kurz, jsem u něj měla také zrovna včera. Nad Beethovenovou sonátou. Je to s ním stále úžasné. Zajímavé harmonie vysvětlí. Také má velice chytré prstoklady. Profesor Snítil prostě ví, co to je hudba, o čem je.
Nyní už můžete srovnávat – je v hudbě velký rozdíl mezi Evropou a Amerikou?
Evropa a Amerika jsou opravdu dost odlišné, záleží ovšem na tom, kde přesně v Americe jste. Rozdíly jsou ve věci citu, srdce. Technicky ani tak moc ne. Jak to povědět… – interpretace je rozdílná. Nevím, jestli to mám říci… Občas to bývá komerčnější. Třeba i ve věcech kolem propagování kariéry. Stačí, když dobře vypadáte, a lidé si hned víc kupují lístky. V Evropě je to jiné, řekla bych, že lepší.
A rozdíl v porovnání k Asii?
Asiaté jsou obecně pracovití. Takže i děti mohou být v hudbě velmi působivé už kolem deseti let. Hodně cvičí, technika není problém. I pro mě byl problematický až věk kolem patnácti, kdy jsem měla přejít z období talentovaného dítěte k dospělosti. Profesor Snítil – a další učitelé, které jsem měla – byl v té době i proto pro mě tak důležitý. Takové štěstí! Je jasné, že kdyby hudba byla jen o tom, jak hrát rychleji a hlasitěji, tak by to zas tak složité nebylo…
Jak obvyklé bylo v Singapuru, že jste hrála na housle? Jak silný tam byl a je západní vliv?
Velký, řekla bych, že Singapur je západní země. Mluví se tam anglicky. Ale klasická hudba nemá tak velký rozsah. Když tam před dvaceti lety působil Pavel Prantl, orchestr byl teprve na počátku. Nyní dává vláda hodně peněz, orchestr má nový sál…
Japonsko projevovalo zájem o západní hudbu dříve, že?
Je samozřejmě napřed. Ale Singapur se posledních pět nebo šest let opravdu zajímá o evropskou hudbu víc. Od té doby, co jsem odešla do Spojených států, se mentalita dost změnila.
Často se vracíte? Hrajete také v Singapuru?
Zhruba dvakrát do roka, pro obecenstvo je to až dost. Singapur není moc velká země a zájem posluchačů musíme budovat pomalu. Ale dobré je, že publikum je velmi mladé.
Jaká je vedle toho místní hudební kultura?
Jsme velmi malá a velmi mezinárodní země. Čínská tradice je dost silná, pětašedesát procent obyvatelstva má čínské kořeny, jinak jsou tradice také malajské a indické. I můj dědeček přišel z Číny. Já sama se už ale cítím víc singapursky, než čínsky.
Co byla vaše první nahrávka?
Mým debutem byly dva Wieniawského houslové koncerty a Faustovská fantazie s orchestrem Royal Philharmonic a Thomasem Sanderlingem.
A druhé album s Čajkovským a Prokofjevem z roku 2004 byla vaše volba?
Ano, pro tento repertoár jsem se rozhodla já. Potkala jsem se o rok dříve s Vladimirem Ashkenazym, hráli jsme Bruchův Houslový koncert. Je úžasný, milý. Jako pianista hledí na věci z jiné perspektivy než houslisté. Byla jsem za ním u Paříže, hrál mi na klavír… Krásná zkušenost. Točili jsme potom pro Universal v Londýně ve studiích Abbey Road.
Je vám Čajkovského hudba blízká?
Můj profesor Friedman byl žákem Heifetze a Milsteina, takže je tu jasný vliv.
Budete se ještě vracet do Prahy na konzultace?
Určitě. K panu profesoru Snítilovi a k jeho paní. Ta umí mimochodem ten nejlepší jablkový závin na světě.
