neděle, 6. duben 2003

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů I.

Napsal(a) 

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů I. O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů I.
V roce 1998 byly sbírky Českého muzea hudby v Praze - Muzea Antonína Dvořáka obohaceny o další významnou položku - rozsáhlou pozůstalost po nedávno zesnulém předním českém muzikologu, dvořákovském badateli a hudebním skladateli Jarmilu Burghauserovi (1921 - 1997). Kromě nesmírně cenného fondu originálních hudebních rukopisů, tisků, hudební literatury a korespondence, vztahující se k všestranné osobnosti profesora Jarmila Burghausera, se do hudebních sbírek Českého muzea hudby - Muzea Antonína Dvořáka dostala i část z pozůstalosti, která původně patřila jeho choti a zahrnovala písemné materiály a korespondenci i po jejím otci, ing. Otakaru Šourkovi (1883 - - 1956).

Ve zmiňovaném šourkovském fondu se nachází i důležitý soubor korespondence, který si v průběhu 25 let, od roku 1930 do roku 1955, vzájemně zaslali hudební skladatel Bohuslav Martinů a ing. Otakar Šourek a o jejichž obsahu bych vás nyní v krátkosti chtěla informovat.

Představovat detailněji na tomto místě obě osobnosti, jež byly čtvrtstoletí ve vzájemném písemném kontaktu, jistě není potřeba. Přední reprezentant české hudební skladatelské moderny Bohuslav Martinů si ve třicátých letech pomalu, ale jistě postupně vybudovával v Paříži pozici umělce, s nímž musela tehdejší hudební Evropa v budoucnosti počítat a teprve válečné události a okupace Paříže v roce 1940 donutila následně v lednu 1941 skladatele k emigraci do Spojených států, kde setrval prakticky až do května roku 1956.

Otakar Šourek, který byl o sedm let starší než Martinů a svým původním zaměřením byl stavební inženýr, si svůj zájem o hudbu začal rozšiřovat soukromým hudebním studiem. Záhy začal též přispívat do různých hudebních časopisů a počal být aktivní i v dalším hudebním pražském dění: centrem jeho životního zájmu se stal život a dílo Antonína Dvořáka.

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů I. O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů I.
S Bohuslavem Martinů se začal stýkat - jak dokazuje dochovaný soubor dopisů z jeho pozůstalosti - až ve třicátých letech, to jest v době, kdy si již v několika pražských listech vybudoval pozici bystrého pozorovatele kulturního dění a kdy se počal v různých hudebních spolcích prosazovat i jako schopný organizátor hudebního života.

Doloženo tu máme celkem 20 originálních dopisů Bohuslava Martinů, adresovaných Otakaru Šourkovi, a to od října roku 1930 až do září roku 1955, dále jednu jeho nedatovanou vizitku, jednu přihlášku do konkurzu o cenu Komorního spolku a 10 kopií dopisů Otakara Šourka, zaslaných skladateli v rozmezí let 1934 až 1949, včetně jednoho konceptu dopisu, psaného Šourkem v den skladatelových pětašedesátin, 8. prosince 1955.

Archivovaná korespondence obou významných reprezentantů českého hudebního života první poloviny 20. století sice nepředstavuje úplně souvislý sled dopisů (mezeru v písemném kontaktu tu lze sledovat v době 2. světové války, od 15. března roku 1939 až do října roku 1945, potom ještě po únoru 1948 a v průběhu 50. let), avšak i tak tento důležitý soubor významným způsobem dokresluje a zprostředkovává obraz o skladatelově kontaktu s domovem a o jeho stálé snaze se umělecky uplatnit i na české, domácí půdě.

Dopisy krásně ilustrují jejich přátelské vztahy a vypovídají i o nesmlouvavých bojích, jež oba pisatelé museli podstoupit v zápase o obhajobu svých uměleckých a hudebních ideálů.

První dopis Martinů ze dne 4. 10. 1930, adresovaný Šourkovi, informuje o možnostech přípravy výměnných koncertů mezi Prahou a Paříží. Skladatel tuto otázku již se Šourkem probíral ústně, při své poslední návštěvě Prahy v České filharmonii, ale nestačili vše probrat do detailů. Martinů odkazuje v tomto směru na propagační práci dr. Miloše Šafránka, který se ve své funkci snažil udělat maximum pro propagaci české hudby v Paříži.

Pisatel je přesvědčen, že Český spolek pro komorní hudbu má "jistě největší možnosti tyto styky pěstovati" a pro nadcházející takovou výměnu doporučuje Šourkovi vystoupení pařížského tria Perlemuter, které má nastudovánu celou naši triovou literaturu a Calvetova tria.

Další dopis Martinů z 25. 10. 1931 se týká jeho skladby Slavnostní předehra , kterou právě v Paříži dokončoval. Skladba byla určena pro nadcházející Všesokolský slet, jenž se konal následujícího roku. Československá obec Sokolská při té příležitosti též vyhlásila konkurz o nejlepší skladbu, kam se Martinů přihlásil a v tomto listě se obrací na Šourka s prosbou o intervenci za svou skladbu. (Zaslal jsem partituru tyto dny do Prahy ke konkursu a prosím Vás, bude-li Vám to možné, věnujte mi svůj hlas v můj prospěch. )

Slavnostní předehra tehdy získala 2. cenu, ovšem vzhledem k tomu, že je její autograf do dnešní doby nezvěstný, těžko lze posoudit tehdejší verdikt poroty, že je kompozice málo "slavnostní". Potom následuje v písemném kontaktu s Otakarem Šourkem tříletá pauza. Dopis z 21. 10. 1934 je přátelskou žádostí o intervenci ve skladatelův prospěch ve věci jeho ucházení se o státní cenu.

Martinů se příslušné komisi pro státní ceny, v níž zasedal jako porotce právě i Šourek, rozhodl poslat buď svůj balet Špalíček nebo Kvartet s orchestrem . Svoji prosbu zdůvodňuje takto: Myslím, že bych si zase jednou státní cenu zasloužil, dostal jsem ji jen jednou, a to už je řada let. Nemusím Vám jistě psát, že by mi v dnešní situaci a po materielní stránce přišla velmi vhod. Podmínky pro skladatele i pro cíl, jež jsem si určil, se stávají teď každým dnem těžší. Doufám, že mi nezazlí(vá)te, že se k Vám obracím dopisem a prosím, byste to nepokládal za nějaký závazek a postavil se za moje dílo (...) jen shoduje-li se to s Vašimi úmysly ohledně cen. Šourek skladateli odpověděl již za pět dní, 26. 10. 1934:

Vážený příteli,

Váš dopis došel, když o státní ceně bylo již rozhodnuto. Vyplývá z povahy věcí, že konečné rozhodnutí se soustředilo v otázce: Sukův "Epilog" nebo Vycpálkova kantáta "Blahoslavený ten člověk". A tu shodli jsme se svorně v tom, že Suka nelze pominout, třebaže dostal loni brněnskou cenu Smetanovu, jelikož při státní ceně nejde tak o ty peníze, jako o poctu a vyznamenání, že Suk toto vyznamenání dostal dosud také jen jednou (před ll lety) a že při způsobu jeho tvorby sotva se ještě najde příležitost, aby ji dostal. Říkám Vám to otevřeně, jak se věc má a prosím, abyste to také tak přijal. Nepochybuji, že Vám to bude ještě vynahraženo."

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů I. O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů I.
Odborná porota tedy přiřkla státní cenu skladatelově učiteli, u něhož Martinů v letech 1922-1923 studoval kompozici na mistrovské škole Pražské konzervatoře.

Šourek v tomto dopise skladatele dále upozornil na další možnosti jeho účasti v domácích skladatelských soutěžích, a to buď v soutěži Českého spolku pro komorní hudbu o nejlepší komorní díla, nebo v soutěži, vypisované každoročně městem Praha o Smetanovu cenu na díla, provedená poprvé v posledních dvou letech.

Podrobně informoval Martinů o lhůtách, které je třeba dodržet v případě, že by se o některou z těchto cen ucházel a přímo umělce vyzval, aby se ve věci jeho eventuálního budoucího zájmu o soutěž Českého spolku pro komorní hudbu v Praze písemně přímo obrátil na něho.

Tázal se ho dále, jaká díla by si přál mít provedena v koncertech "komorního spolku", jelikož by už zase rád viděl jméno Martinů na programu a opětovně skladatele ujišťoval, jak si obou skladeb - Špalíčku i Kvartetu s orchestrem - váží.

Martinů mu na tento dopis odpovídá 3. 1. 1934:

Vážený příteli,

děkuji Vám co nejsrdečněji za dopis i informace a omlouvám se Vám znovu za svoji žádost. Kdybych si byl vzpomněl na obě díla přicházející v úvahu, nebyl bych Vás svým dopisem ani obtěžoval a nebyl bych rovněž činil nijakých nároků na cenu. Je samozřejmé, že obě díla, jak Sukovo, tak Vycpálkovo přicházely v úvahu v první řadě, kdybych byl jen trochu přemýšlel o tom, co bylo provedeno v Praze, byl bych na to sám přišel. Nevěděl jsem o Vycpálkově premiéře, nebyl jsem již v Praze a zde jsem takřka úplně bez novinek pražského koncertního ruchu. Schvaluji úplně Vaše rozhodnutí a jsem rád, že státní cena se dostala umělci, který si je právem za svoje dílo zaslouží, což není vždycky případ státních cen. Budu v zimě v Praze a dovolím si Vás navštíviti i poděkovati Vám osobně za Váš zájem pro moje práce.

Se srdečnými pozdravy Váš B. Martinů

Chronologicky v řadě následuje dopis z 26. 3. 1935, který Martinů poslal Otakaru Šourkovi na jeho domácí adresu, i když se de facto jednalo o oficiální přihlášku do soutěže o komorní skladby, vypisovanou Českým spolkem pro komorní hudbu v Praze, jak jej k tomu ostatně již v dřívější korespondenci adresát přímo vybídl (viz dopis Otakara Šourka z 26. 10. 1934).

Přihlásil se do soutěže na základě přiložené skladby, Klavírního kvintetu . Kompozice, známá v literatuře pod názvem Klavírní kvintet č. 1 z roku 1933, jejíž autograf je nyní uložen v Hudebně-historickém oddělení Českého muzea hudby (signatura Tr B 242, originální titul: Quintett pour les cordes et piano ), vyšla ovšem v roce 1933 v Paříži tiskem u firmy La Sirene musicale, a z toho důvodu se skladatel rozhodl ji obeslat do Prahy mimo konkurz, "doufaje v případné udělení jakési odměny za skladbu."

Písemná reakce Šourkova na výše uvedenou přihlášku Martinů se nedochovala, ale další umělcův dopis z 29. 6. 1936, adresovaný Českému spolku pro komorní hudbu v Praze, v němž vyslovuje poděkování za odměnu, která mu byla za Klavírní kvintet č. 1 udělena, přesvědčivě vypovídá o tom, že se v této záležitosti Otakar Šourek patrně osobně angažoval.

Další Martinů dopis z 18. 5. 1935, se týká zejména problematiky uvedení skladatelovy opery Hry o Marii na pražské scéně Národního divadla. Z obsahového kontextu vyplývá, že mu předtím Šourek poslal dopis, v němž se o jeho novém díle vyjádřil velice pochvalně, ale tento list se bohužel nedochoval ani jako originál v rámci evidované martinůovské korespondence, ani jako kopie v Šourkově souboru.

Jelikož odpověď Martinů na dosud nenalezený Šourkův dopis představuje zajímavý dobový dokument, vypovídající názorně o dobových divadelních poměrech, dovolím si jej nyní celý citovat v plném rozsahu:

Vážený příteli,

děkuji Vám co nejsrdečněji za Váš milý dopis, který mi způsobil velkou radost, a myslím, že Váš dojem se ještě více zesílí, až uvidíte dílo provedeno scénicky. Doufám také, že to bude brzo a že Praha nebude protahovati možnost provésti dílo v Národním divadle, přes nepříznivé podmínky, jež v divadle teď panují.

Hry o Marii jsou jenom částí mého plánu co se týče naší divadelní produkce. Mám toho více v hlavě (,) co je nutno provésti (,) aby celá produkce dostala zřejmý rámec a byl bych šťasten, kdyby se mi to podařilo.

Situace ovšem je co nejméně příznivá a u nás je mnoho pokaženo zvláštním vývojem divadelní produkce, náhrady učenosti a strojenosti za prostý a srdečný projev. Právě v divadle je nutno toto přivésti na pravou míru (,) a proto mě (sic!) velmi potěšil Váš dopis, protože mi potvrzuje (,) že jsem na správné cestě.

Děkuji Vám a zdravím Vás co nejsrdečněji. Váš B. Martinů

Následuje důležitý dopis Martinů z 26. 9. 1935, v němž se obrací na Šourka se žádostí o podporu ve věci jeho kandidatury na místo profesora kompozice na mistrovské škole Pražské konzervatoře, které se Sukovým úmrtím 29. 5. 1935 uvolnilo, a dává tak najevo i svůj zájem o trvalý návrat domů:

Vážený příteli,

obracím se k Vám s velmi vážnou žádostí. Bude se jednati o nástupce po Sukovi, na mistr.(ovskou) školu.

Ucházím se o to místo a vrátil bych se tedy definitivně do Prahy. Chci Vás prositi o Vaši pomoc, když byste měl příležitost moji kandidaturu někde podpořiti.

Neštěstí je ovšem (,) že jsem daleko a o místo bude jistě velký boj, a jak znám situaci u nás, mohlo by se státi, že by na mě (sic!) nadobro zapoměli (sic !), a nebo se předpokládalo, že bych se nechtěl vrátit.

V nynější špatné situaci pro umělce i umění vůbec bych těžko mohl pokračovati, a jsem ostatně přesvědčen, že by návrat do Prahy znamenal pro mě daleko těsnější spojení s vlastní zemí, na základě všech poznatků, jež jsem nabyl zde a že bych mohl svoje úsilí věnovati přímo našim zájmům.

Měl jste ve mne vždy důvěru a myslím, že mám plné právo se o místo ucházeti, vzhledem k tomu, co umím i vzhledem /k tomu/, že bych si po celém tom boji, který nebyl nijak lehký ani za podmínek příznivých, zasloužil trochu toho uznání i doma.

Já vím, že je mnoho /lidí/ u nás, kteří znají tento boj i jeho výsledky, ale je jich rovněž dosti, kteří je nevidí právě s radostí. A jak říkám, že by se mohlo státi, že by se o mě (sic !) nejednalo vůbec. Dělám si však na toto místo určité zdůvodněné nároky a nevzdám se jej jen tak (,) bez zápasu.

Prosím Vás, kdybyste Vy sám svým vlivem i slovem mohl se za mne postaviti, byl bych Vám velmi vděčen a myslím, že byste svoji důvěru ve mne nelitoval. Děkuji Vám předem srdečně za každou pomoc a jsem se srdečnými pozdravy. Váš B. Martinů. Nová adresa: 31 Avenue du Parc Montsouris, Paris 14e

Naší hudební veřejnosti je jistě dobře známo, že Martinů se ve svém boji o získání profesury kompozice na mistrovské škole Pražské konzervatoře v roce 1935 obrátil v krátkém čase na několik osobností pražského politického i hudebního života se žádostí, aby jej přímo podpořili v jeho kandidatuře: dopisy v obdobném duchu zaslal i tehdejšímu sekčnímu šéfovi v Kanceláři prezidenta republiky, Judr. Josefu Schieszlovi (1876 - 1970), který se v jeho cause velice obětavě angažoval, dále pracovníku Ministerstva zahraničních věcí, dr. Jaroslavu Jindrovi (1890 - 1970), pianistovi, hudebnímu skladateli a kritikovi, dr. Václavu Štěpánovi (1889 - 1944) nebo dirigentu Václavu Talichovi (1883 - 1961).

Ačkoliv ve svém zápase o pedagogické uplatnění na mistrovské škole Pražské konzervatoře po Josefu Sukovi neuspěl a místo bylo na podzim následujícího roku přiřčeno na základě profesorské volby hudebnímu skladateli Jaroslavu Křičkovi (1882 - 1969), Šourkova odpověď na žádost Martinů reprezentuje příklad upřímného, charakterního jednání, byť zjevně upřednostňujícího - na základě osobních vazeb a čistě úředního postupu - princip spíše formální než výsostně umělecký. V této souvislosti cituji dopis celý:

Vážený příteli,

odpovídám upřímně, jak jest mojí povinností, a prosím, abyste to také tak přijal.

O profesuru mistrovské školy skladatelské ucházejí se Rudolf Karel a Jaroslav Křička, kteří mají na ni nárok svojí dosavadní činností tvůrčí i učitelskou (dokonce na konservatoři samotné) a kteří oba jsou ke všemu mými dobrými osobními přáteli již z dob studentských. Není tedy prostě myslitelným, abych se ujímal proti nim někoho třetího, byť bych si byl dobře vědom i jeho způsobilosti pro ono místo, jako je tomu v případě Vašem.

Avšak právě proto také, že si tolik vážím Vašeho umění, že si plně uvědomuji důležitost jeho posice v dnešní naší hudbě i potřeby jeho přímého styku s Prahou a že mně při tom také imponuje energie Vašeho dosavadního průboje za životních podmínek nijak příznivých, jsem ochoten pracovati pro Vás, pokud to bude v mých silách, až by šlo o obsazení místa na střední škole ústavu po některém ze shora jmenovaných. Neznám nikoho povolanějšího, kdo by měl na to nárok, a jsem přesvědčen, že i takovým místem byVám prozatím bylo poslouženo a že také na něm byste české hudbě znamenitě posloužil.

Prosím, abyste se spokojil s tímto prohlášením a jsem Vám s přátelskými pozdravy srdečně oddaný Šourek

(dokončení v HARMONII 4/2003)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.