Belcantová pěvkyně mezinárodního věhlasu Vivica Genaux se proslavila svou interpretací Rossiniho děl, ale především znovuobjevováním četných děl z 18. století, z repertoáru Carla Broschiho zvaného Farinelli. S Vivicou Genaux jsem se sešel v německém městě Elmau, během natáčení jejího nového alba. Spolu se sopranistkou Simone Kermes oživí spor dvou div opery 18. století, Faustiny Bordoni a Francesky Cuzzoni. Doprovodí je Andrés Gabetta (housle a dirigování) a soubor Cappella Gabetta.
„A voice out of the cold“ (Hlas z chladu a mrazu) byl název dokumentu o tobě z roku 2004. Narodila jsi se na Aljašce, tedy v krajině, kterou mnozí považují za pustou a nehostinnou. Cítíš pouto k zemi, z níž pocházíš? Fascinuje mě Aljaška, mé rodné město Fairbanks a v jistém smyslu vůbec životní styl, který se vede ve Spojených státech. Občas mi nějaký typicky aljašský prvek chybí. U nás je například naprosto normální, že se i neznámí lidé na sebe usmějí a pozdraví se. Trávím hodně času v Evropě a někdy, v určitých situacích, vnímám až přehnanou formálnost mezilidských vztahů. Ale když jsem tady, co naopak dodat k jídlu, kultuře a dějinám? To vše mě fascinuje, probouzí mou zvědavost a ve Státech mi to často chybí. Před nějakým časem jsme s manželem byli na prohlídce senátu ve Washingtonu D.C. Když nám průvodkyně ukázala psací stůl jednoho slavného politika a poznamenala s pýchou v hlase, že je starý dvě stě let, musela jsem se opravdu pousmát.
Kde se cítíš nejvíc doma? V Itálii? Vzala jsem si Itala (tato jediná národnost v naší kosmopolitní rodině chyběla!), nicméně s jistotou na to nedokážu odpovědět. Myslím, že se cítím doma tam, kde mám v danou chvíli zavazadla! Ostatně mým znamením ve zvěrokruhu je rak, a ať jsem kdekoli, stačí mi málo, abych se zase cítila „jako doma“. I když často cestuji za prací, připadá mi, že vedu velmi usedlý život. Představ si, že Maria Grazia Schiavo mi dala přezdívku „larva“! (smích) Stačil by mi pokoj a laptop s wi-fi připojením k internetu. Pak bych vycházela z pokoje jen na jídlo… Když člověk hodně cestuje, je to trochu tak, jak to popisuje Isabel Allende. Cítíš se být světoobčanem, ale nakonec si připadáš jako cizinec v každé zemi, kam jedeš.
Jaký je naopak tvůj vztah k České republice? Byla jsem v Praze pouze dvakrát. V roce 2011 jsem měla koncert s Collegiem 1704, a to bylo také poprvé, kdy jsem pracovala s Václavem (Luksem – pozn. překl.). Program byl mimořádně zajímavý: byla tam kontrafakta árií z Myslivečkových a Hasseových oper (nicméně s novým latinským textem místo italského originálu), která byla tehdy provedena v pražské katedrále.
A bylo to také tvé první setkání s hudbou Josefa Myslivečka… Ano, a hned jsem si ho velmi oblíbila!
Co si poslechneme na koncertě, který budeš mít 18. března se souborem Collegium 1704? Zazní tam árie Bertoniho (obávaného Gluckova soka), Galuppiho, Glucka a Myslivečka. Zvlášť se mi líbí árie A questa bianca mano (Této bělostné ruce) z Gluckovy opery Penelope. Zajímavé jsou také skladby, které byly napsány pro kastráta Angelu Maria Monticelliho. A pak tam bude jedno malé překvapení, týkající se vztahu Bertoniho a Glucka, ale to teď nemohu předjímat…
Pouze ukázka, celý článek naleznete v: HARMONIE 2014/03
