Bylo by dobré, kdyby i hudební festival byl více vnímán jako příležitost pro setkání různých zajímavých lidí všech oborů, které spojuje vztah k hudbě. Ne vždycky je na to čas a prostor – a mnohé se nevejde do novin ani do rádia. Vytvářet více prostoru a příležitostí pro setkávání lidí, pro besedy a diskuse nejrůznějšího druhu, a tím dostat Pražské jaro do ještě širšího povědomí kulturní veřejnosti, to je jeden z úkolů, kterému by se do budoucna měla určitě věnovat větší pozornost. Následující článek, který zachycuje pár postřehů ze setkání s účinkujícími letošního Pražského jara, to nemůže nahradit – ale snad zcela nezapadnou.
První novinářské setkání samozřejmě patřilo Mé vlasti a Jiřímu Bělohlávkovi . Dirigent už před koncertem dával najevo velkou spokojenost s průběhem zkoušek, „nechci chválit den před večerem, ale přístup mladých hudebníků k celé věci si zaslouží velké uznání“. A zahajovací koncert letos opravdu byl originálním projektem i jedním z uměleckých vrcholů. Bělohlávek jinak velmi úspěšně odvrátil všechny dotazy na to, kdo byl nejlepší, či kdo to má nejtěžší, „každá nástrojová skupina má v Mé vlasti svá obávaná místa, která se musí zvlášť dobře nazkoušet“. Podle jeho názoru byla v orchestru řada vynikajících hráčů a všichni ostatní dokázali zapracovat. S jistým pobavením vzpomínal, jakou hrůzu projekt zprvu vyvolával hlavně mezi profesory Pražské konzervatoře. Ti do orchestru původně chtěli vyslat nikoli současné studenty, ale hotové absolventy z pražských orchestrů, „to by ale nemělo ten pravý smysl, trval jsem na tom, že orchestr bude studentský“. Zajímavá byla také informace, že Jiří Bělohlávek naposledy zahajoval Pražské jaro s Českou filharmonií ještě před Listopadem a v Paláci kultury. Těžko si mohl přát větší a příjemnější kontrast po víc jak dvaceti letech.
V rámci tiskové konference ale došlo ještě na dvě témata: pedagogické působení Jiřího Bělohlávka a idea Pražského jara. Dirigent, který stihl vychovat či ovlivnit prakticky celou současnou mladou generaci českých dirigentů, uvedl, že v současné době neučí ani neuvažuje o návratu. „Podmínky pro mladé adepty dirigování se za poslední roky na AMU velmi zhoršily, možností vystupovat s orchestrem je v rámci výuky tak málo, že to prostě nemá smysl.“ Co se týče ideje a pozice festivalu Pražské jaro, postavil se jako jeho prezident jednoznačně za současnou podobu. „Pražské jaro je jedinečné právě díky své šíři a barevnosti, je to lepší, než kdyby se tu střídala jedna hvězda za druhou,“ uvedl mimo jiné.
Tiskovou besedu k Mahlerově Osmé navštívil z účinkujících dirigent Christoph Eschenbach a sbormistr Rolf Beck , s pěvců Simona Houda-Šaturová . Eschenbach se plnou vahou své osobnosti postavil za podobné velké projekty a Beck ho doplnil neuvěřitelným statistickým číslem: na obě reprízy Mahlerovy osmé se v Německu prodalo už čtrnáct tisíc vstupenek a tato akce je považována za jednu z nejdůležitějších hudebních událostí roku. Ve svém výkladu Mahlerovy partitury Eschenbach podtrhl religiózní rovinu této skladby – provokativní otázce, zda Osmá není psaná příliš pro vnější efekt v podstatě vůbec nerozuměl, natolik je do díla ponořen. Velmi si chválil spolupráci českého a německého orchestru a vzpomínal také na provedení v Paříži, kde v dětském sboru vystupovalo několik set dětí z pařížských předměstí a pro všechny to byl životní zážitek. Ředitel Prařského jara Roman Bělor doplnil ještě jeden zajímavý postřeh, který se člověku lépe vybaví při takové koprodukci: „Každá ze zemí bývalého Rakouska-Uherska si dnes Mahlera přivlastňuje a neumíme si dnes představit, že přirozeně patřil do obou zemí a že všechno bylo víc propojené.“
Michael Tilson Thomas se zapsal do dějin Pražského jara nejen skvělými koncerty, ale také svým barvitým líčením svého setkání s Almou Mahler. Vyprávění doprovázené hereckou etudou je dodnes k vidění na stránkách festivalu, dirigent s komediálním nadáním líčil, kterak víc jak sedmdesátiletá dáma navštívila antikvariát jeho dědečka a on jí byl jako jedenáctiletý hudebník představen. Popis toho, jak sedmdesátiletá dáma koketuje s malým klukem byl opravdu zábavný, Thomas ale celou scénku hned zobecnil: „Alma byla velmi emotivní a velmi hravá, a díky tomuto setkání lépe rozumím první větě Mahlerovy Šesté, která je považována za její portrét.“ Setkání s dlouholetým šéfem symfonického orchestru ze San Francisca se ovšem uskutečnilo až po projekci dlouhého životopisného dokumentu o Gustavu Mahlerovi. S ryze americkým objevitelským i popularizačním elánem se dirigent i celý štáb vydal na všechna důležitá místa spojená s Mahlerem a celý film je velmi ilustrativně propojuje s hudbou. Skoro to působilo tak, že američtí hosté chtějí Evropě znovu Mahlera objevit. Tak to ostatně udělal už Leonard Bernstein, kterého Michael Tilson Thomas považuje za nejdůležitějšího životního učitele.
Pražské jaro přispělo ke startu kariéry Dagmar Peckové . Roku 1986 dostala totiž mladá pěvkyně společně s Lívií Ághovou na festivalové soutěži druhou cenu při neudělení první. S festivalem zůstala v úzkém kontaktu i v dalších 25 letech, a nejen jako účinkující. Posledních šest let byla i členkou umělecké rady přehlídky.
V rámci letošního ročníku přednesla sólový part v Mahlerově Písni pro zemi , která byla tentokrát provedena v komorní úpravě Arnolda Schönberga. Ta podle Peckové ale není pro pěvce automaticky jednodušší. „Přenést se přes piano velkého orchestru může být jednodušší než přes sdružení dvanácti sólistů,“ poznamenala. V té souvislosti si pochvalovala práci dirigenta Marka Ivanoviče. „Dbal na to, aby to byl skutečně doprovázející ansámbl, nikoli soubor sólistů,“ zdůraznila. Pecková se v posledních letech více zaměřuje na mezzosopránové role z německého oboru, kde je podle ní řada příležitostí, do repertoáru si však přibrala i Kabanichu z Janáčkovy Káti Kabanové. „Chtěla bych být vnímána jako Klytaimnestra, Kundry, Kostelnička nebo Kabanicha. Baví mne vytvářet charaktery, jako je Herodias ze Salome nebo právě Kabanicha. Třeba Klytaimnestra není vraždící monstrum, ale žena, která vyloženě trpěla pod jhem svého pedantského a nevěrného, věčně válčícího muže – hrdiny Agamemnona,“ tvrdí. A co by si na Pražském jaru chtěla zazpívat v budoucnu? „Mým snem je koncertní provedení Straussovy Elektry,“ uvedla.
Nejnavštívenější tiskovou konferencí v rámci Pražského jara se stala – jak jinak – ta, jejímž protagonistou byl herec John Malkovich . Filmová hvězda přišla i s autorem Pekelné komedie a režisérem Michaelem Sturmingerem a dirigentem Martinem Haselböckem . Podle Sturmingera není jejich projekt pouze příběhem o mužích a ženách. „Chtěli jsme vyjádřit silné emoce, proto jsme novodobý příběh spojili se starou hudbou,“ vysvětluje. Haselböck také upozornil, že tematikou děl v osmnáctém století byla často žena procházející bolestnou životní zkušeností. Tento rakouský dirigent už na Pražském jaru vystupoval několikrát. „Poprvé jsem tu koncertoval v šedesátých letech, což bylo vůbec poprvé, co jsem vystupoval někde jinde než ve Vídni,“ vzpomíná. Projekt Pekelná komedie měl premiéru v Rakousku, k němuž má Malkovich blízký vztah. „Miluji Rakousko, strávil jsem v něm mnoho času. Jako malý kluk jsem chtěl být členem Vídeňského chlapeckého sboru, zajímá mne tradice císařství a vůbec historie střední Evropy,“ podotkl herec. Pokud jde o přípravu na roli masového vraha Jacka Unterwegera, spoléhal se spíše na vlastní intuici, než na dobové prameny. „Viděl jsem sice nějaké pořady v televizi, ale už je to dlouho. Četl jsem také Unterwegerovu biografii, ale to bylo tak asi všechno. Nešlo mi o to, abych něco imitoval. Ostatně Unterweger byl tehdy mladší,“ připomněl. 
Úspěch Pekelné komedie povzbudil autory k dalšímu hudebně-divadelnímu projektu vytvořenému pro Malkoviche. Ten se pro změnu převtěluje do proslulého svůdce Giacoma Casanovy. Sturminger sbíral materiály i na zámku v Duchcově, kde Casanova strávil poslední roky života. „Do té doby jsem ani netušil, jakou byl všestrannou osobností. Například napsal nejzajímavější životopis 18. století, v němž popsal i řadu historických postav té doby, třeba carevnu Kateřinou Velikou,“ zdůraznil. Spolupráci s Malkovichem si Sturminger nemohl vynachválit. „Ostatně i Mozart jednou napsal, že pracuje raději s herci než hudebníky,“ podotkl.
Tiskové konference s Dawn Upshaw a Thomasem Quasthoffem byly očekávané stejně jako jejich koncerty. Snad někdy příště. Byla ale možnost krátce besedovat s Tomášem Netopilem , který se pro galakoncert mladé generace pěvců Národního divadla opravdu nadchnul. Na otázku, co ho na projektu baví nejvíce, měl jasnou odpověď: „Dvacáté století. Myslím, že podobně pestrý a mnohostranný program by se z hudby 19. století nedal sestavit.“ Netopil také jednoznačně vyjádřil naději, že u Orchestru Národního divadla zůstane, respektive že se k němu po roční přestávce zaviněné organizačními zmatky znovu vrátí. Uslyšíme ho ale v příští sezoně s Českou filharmonií i orchestrem FOK – a není bez zajímavosti, že hned na začátku sezony diriguje janáčkovský program v Mnichově se symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.
Ve stejný večer jako tento galakoncert vystoupila na festivalu také Česká filharmonie s Ivo Kahánkem pod taktovkou Pinchase Steinberga . Kahánek při této příležitosti Českému rozhlasu řekl, že Lisztův Koncert Es dur na Pražském jaru je pro něj velkým návratem. „Byl to můj vůbec první koncert s orchestrem a vyhrál jsem s ním také soutěž Pražského jara. Nechci při jeho interpretaci pouze oslňovat technikou, ale třeba také někoho dojmout,“ komentoval Kahánek věčný spor o Liszta jako umělce a jako virtuosa. Za pozornost stojí, že šestašedesátiletý Steinberg neodmítl ani besedu po koncertě, na kterém energicky dirigoval předlouhou Symfonii č. 4 „Romantickou“ Antona Brucknera. Takže pro posluchače, kteří se ještě v půl jedenácté odhodlali zůstat v Obecním domě, měl koncert velmi pěknou tečku. Příště jen houšť a větší kapky.
