středa, 15. květen 2002

Nové formy středověkého jednohlasu

Napsal(a) 

Nové formy středověkého jednohlasu Nové formy středověkého jednohlasu
Ve stejné době, kdy se reformovaný jednohlasý liturgický zpěv - takzvaný gregoriánský chorál - v západní církvi vítězně prosadil a byl všeobecně považován za "posvátný" a "nedotknutelný", se v rukopisech objevují první stopy po povážlivých zásazích do melodií a textů, ohlašující novou vlnu původní středověké tvorby. Církev se k těmto novinkám stavěla zpočátku odmítavě. Ještě na koncilu v roce 845 byl vysloven přísný zákaz zpěvu nových forem, takzvaných tropů a sekvencí, v liturgii. Avšak rukopisy z následujícího století, nezřídka již bohatě vybavené tímto novým repertoárem, jsou důkazem toho, že se srdce i těch nejkonzervativnějších obhájců starých způsobů nechala obměkčit. Zřejmě je přesvědčila vysoká kvalita poetických textů, které od této doby měly po několik staletí krášlit mešní i hodinkovou liturgii.

Rozsekat a prošpikovat...

První technika, která se v liturgii zabydlela ještě na konci 9. století, nese souhrnný název tropování . Starší gregoriánské zpěvy byly doslova rozkouskovány na menší úseky a do vzniklých mezer se vsunul takzvaný tropus : v nejstarší době jím bylo povětšinou květnaté melisma, tedy melodická fráze beze slov, později převažovaly vsuvky v podobě nového textu s novou melodií, možné bylo také opatření staršího melismatu (vyskytujícího se například v responsoriích hodinkového officia) novým textem. Ať tak či onak, pokaždé šlo o přepracování již dříve zavedeného, a tudíž důvěrně známého zpěvu. Melodické vsuvky byly takřka vždy nově komponovány, někdy více, někdy však méně v souladu se stylem melodie staršího zpěvu, na který se naroubovaly. A jak tomu bylo s jejími texty? Zde mohli autoři uplatnit stejně tak vlastní básnickou invenci, jako schopnost vhodně začlenit do nově vzniklého komplexu známé biblické citáty, což byla praxe, které se dostalo ve středověkém liturgickém skládání poměrně širokého uplatnění.

Zřejmě nejoblíbenějším zpěvem, který těmto zpracováním podlehl, byl mešní introitus (vstupní zpěv). Snad to souvisí se specifickou podobou liturgie mše v klášterních komunitách, v nichž nalezly tropy pevné zázemí. Oproti zvyku ve starších katedrálních kostelech zde odpadl dlouhý průvod celebranta k oltáři, doprovázený zpěvem žalmu s antifonou. Při zahájení mše již byli zřejmě všichni spolubratři shromážděni v klášterním kostele. Zpěv introitu je často oslovil uvozujícím tropem, začínající slovem Hodie (Dnes ): "Dnes se radují spravedliví, neboť se narodil Kristus, Boží syn" či "Dnes přinášejí mudrci, kteří následovali hvězdu, dary ke Kristově kolébce" nebo "Dnes vítězí blahoslavený Pán v nebesích a přijímá korunu slávy". V samém začátku mše tak byla vyslovena hlavní myšlenka daného svátku, prvek, který v neutrálních biblických textech mešního propria v podstatě chybí. V tomto duchu jsou tvořeny i další části tropu: vždy komentují či jakýmkoliv způsobem rozvádějí předchozí úsek. Jestliže je například text známého introitu druhé vánoční mše Lux fulgebit uvozen slavnostním zvoláním Dnes nás ozáří světlo, protože se nám zrodil Pán , dodává tropus Z Panny Marie a člověkem stal se jest na zemi . Prameny z 10. i následujícího století jsou velmi bohaté na sbírky takto přepracovaných propriálních zpěvů. Nezřídka - zvláště pak v raném období - zahrnují hned několik cyklů různých tropů k jednomu zpěvu. V praxi to znamenalo, že zpěváci mohli po celá léta přednášet jakoby tentýž text přece jenom pokaždé v jiné úpravě: Kampak se poděla myšlenka "absolutní jednoty" církevního zpěvu v celé západní církvi (zaměřená v první linii právě na prosazení shodných textů), s takovými bolestmi prosazovaná v předchozích generacích!

Nové formy středověkého jednohlasu Nové formy středověkého jednohlasu

... nebo si volně zabásnit

Tropy se chovaly k předchozímu odkazu přece jen s úctou. Starší "posvátné" texty pouze vyšperkovaly, nikoliv vytlačily. To druhá novinka v liturgickém repertoáru - sekvence - si počínala v liturgii mnohem odvážněji: nejen že byla skládána jakožto zcela samostatný zpěv, ba dokonce si ve mši prosadila atraktivní místo mezi slavnostním zpěvem alleluia a hlavním mešním čtením z Bible, tedy evangeliem. Raně středověké sekvence francouzského původu toto umístění ve svých textech a někdy i melodiích připomínají. První strofa často přebírá nápěv předcházejícího alleluia, text všech strof s železnou pravidelností ústí do téhož vokálu -a. Svým rozsahem jsou sekvence neobyčejně dlouhé - mnohem delší než kterýkoliv jiný mešní zpěv - a mají takzvanou bistrofickou stavbu. Znamená to, že text je členěn do kratších úseků (strof), z nichž vždy dvě mají stejnou délku, a tedy i stejný nápěv. Výsledkem je pak řetěz stále nových melodií, přičemž každá se zpívá hned dvakrát za sebou. Historici si dodnes lámou hlavu, odkud se tento prazvláštní hudební útvar v raném středověku vynořil: snad nejpravděpodobnější je názor, že se v něm přechovala forma (pozor, nikoliv melodie!) dobové taneční hudby. Řekne-li se dnes sekvence, vybaví se většině hudbyznalých čtenářů texty Stabat mater , Dies irae či Lauda, Sion, salvatorem - tedy sekvence, které vstoupily do liturgického repertoáru až ve vrcholném středověku. Hlavní kariéra sekvencí však začala mnohem dříve, a to na sklonku století devátého. Slavný autor sekvencí Notker Balbulus (Koktavý) z kláštera St. Gallen sepsal svou proslulou sbírku sekvencí již kolem roku 880. Jistě tehdy netušil, že se jeho cyklus, zahrnující texty pro všechny důležité svátky církevního roku, bude do sklonku středověku věrně předávat (a také v liturgii zpívat!) od Skandinávie přes Prahu až po Benátky.

V čem spočíval tak skvělý úspěch této liturgické novinky? Hlavně v možnosti zakomponovat do mešní liturgie, vystavené jinak na převážně poetických biblických textech, epický prvek. Sekvence byla většinou jediným místem, kde bylo možno vychválit zásluhy světců, jejichž památka se právě připomínala, či oslavit Pannu Marii, k jejíž poctě vznikl nebývalý počet textů, především pak v pozdějších (12. a 13.) staletích. Všechny tyto texty, ač skládány po stránce metrické či melodické pokaždé s novou, zdá se téměř nevyčerpatelnou invencí, mají něco společného: zdůrazňuje se v nich, že se společenství setkalo, aby oslavilo světcovu památku, vyzdvihuje se jejich výjimečnost a nakonec - což je nejdůležitější - se k nim obrací prosba o přímluvu u Stvořitele. A ještě jeden moment je všem sekvencím v raném období společný: jejich nápěvy postrádají květnatá melismata, typická kupříkladu pro responsoriální zpěvy. Jsou naopak spíše strohé - pro jednu slabiku textu připadá většinou pouze jeden tón (odborně se tomuto melodickému pohybu říká sylabický). Pro dnešního posluchače zní tyto rané sekvence takřka cize, nemají nic společného s elegantně vystavěnými klasickými "gregoriánskými" melodiemi. Naopak, frázování někdy postrádá logiku, často se objevují modulace do jiných církevních tónin v rámci jednoho zpěvu, výjimkou nejsou po sobě následující melodické skoky jedním směrem. Až teprve na sklonku 11. a především ve 12. století do jejich melodií pronikne nám blízká pravidelnost, modální uzavřenost a takřka písňové nápěvy.

Nové formy středověkého jednohlasu Nové formy středověkého jednohlasu

S požehnáním církve

K tomu, aby se nový repertoár bezpečně prosadil v liturgii a stal se její respektovanou součástí, bylo zapotřebí velmi silného impulzu. Na území střední Evropy tato iniciativa vyšla z kláštera St. Gallen (sv. Havla) v blízkosti Bodamského jezera. Ve středověku vynikal mimo jiné zvláště pro skvělou úroveň místní školy, bohatou knihovnu a dovednost písařů i iluminátorů v klášterním skriptoriu (písařské dílně). Na sklonku 9. století ve zdejší škole působili proslulý učenec Iso a vysoce vzdělaný mnich irského původu Marcellus, ve školních lavicích pak zasedl trojlístek nerozlučných přátel Ratpert, Tuotilo a již zmíněný Notker. Od dětství pilováni v latinském jazyce a ve svém nadání podporováni osvícenými učiteli, dospěli všichni tři ve výjimečné básníky. Zatímco Ratpert skládal veršované procesní antifony, Tuotilo byl plodným autorem tropů a Notker vynikl jako tvůrce sekvencí. Klášterní kronika vypráví, jak se po nocích scházeli v knihovně, aby studovali (a kriticky komentovali!) literární tvorbu svých předchůdců. Jen s obtížemi lze odpovědět na otázku, kde se inspirovali k tvorbě ve své době "moderní" liturgické poezie. Notker kupříkladu líčí v úvodu své sbírky sekvencí, že se ve svém klášteře setkal s mnichem uprchlým z napadeného kláštera v severní Francii. Ten měl u sebe knihu, v níž byly zapsány sekvence. Nová technika se Notkerovi zalíbila, méně však mnichovy básně. Ty v něm naopak vzbudily ctižádost ukázat, že je schopen napsat mnohem dovednější texty. Díky pomoci svého učitele Isa jich skutečně stvořil celou řadu, přičemž všechny patří dodnes mezi klenoty v nepřeberné rodině sekvencí. Byla to opět iniciativa jednoho z Notkerových učitelů (tentokrát Marcella), díky které se jeho sekvence staly stabilní součástí klášterní liturgie. A protože svatohavelský klášter psal a iluminoval knihy do blízkého i vzdáleného okolí, v následujícím století lze Notkerovy básně najít takřka všude na východ od Rýna. Podobný úspěch slavil i Tuotilo se svými tropy. Nejen že je skládal v nadmíru vybroušených básnických metrech, projevil v nich navíc smysl pro citlivé vedení melodie, která podtrhuje či dokresluje význam zpívaného textu. Tuotilo, jak se zdá, byl vůbec všestranně nadaným umělcem. Je kupříkladu zaznamenáno, že mu jeho představený opat Grimald předal dvě hrubé desky ze slonoviny obřích rozměrů, aby v nich vyřezal reliéf, který by měl zdobit vzácný evangeliář. Dodnes lze v klášterní knihovně spatřit tento Tuotilův skvost - zasazen do pozlacené desky a vyzdoben drahými kameny patří mezi nejcennější umělecké předměty své doby.

V nemilosti a zapomenuty

Sláva Notkerova a Tuotilova přežila až do dnešních dnů, jejich dílo - podobně jako nepřebernou tvorbu jiných autorů tropů a sekvencí - však v dnešní liturgii až na výjimky nenajdeme. Snad nejkratší život měly tropy ke zpěvům mešního propria. Již po roce 1200 je v rukopisech najdeme jen zřídka, navíc nikoliv v bohatých kolekcích, nýbrž pouze jejich stručný výběr pro největší svátky církevního roku. Tvorba se soustředila spíše na tropy mešního ordinaria, které se však melodicky i textově blíží písním. Osud sekvencí byl milostivější. V liturgii přetrvaly až do raného novověku, kdy o jejich konci rozhodly církevní autority na Tridentském koncilu. S velkou pravděpodobností je k tomu vedla nemožnost kontrolovat přebujelou tvorbu sekvencí z věroučného hlediska. Těch pět sekvencí, které lze najít v dnešním graduálu (Stabat mater, Victime paschali laudes, Veni, sancte spiritus, Lauda, Sion, salvatorem a Dies irae ), jsou méně než torzem druhdy proslulé a církví podporované tvorby.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.