Nová etapa existence Českého muzea hudby – 1. část

Náročný úkol hledat náhradní objekt připadl nejprve tehdejšímu řediteli Muzea české hudby dr. Stanislavu Tesařovi (ve funkci 1990 -1996/7). Ačkoliv existovala pro navracené objekty spadající do resortu Ministerstva zdravotnictví, školství a Ministerstva kultury desetiletá ochranná lhůta, velké potíže s nároky a dalšími požadavky maltézských rytířů vedly ke zrušení studovny a některých pracoven muzea ještě před uplynutím zákonem stanovené lhůty. Krádež cenných houslí v expozici hudebních nástrojů v 1. patře Velkopřevorského paláce a ohrožení bezpečnosti dalších sbírek měla již krátce předtím za následek uzavření a posléze i likvidaci těchto krásných ale předpisům a požadavkům na moderní expozice nevyhovujících prostor.

Nejprve se ředitel Tesař snažil získat náhradou za Velkopřevorský palác objekt bývalého kláštera na Karlově v Praze 2. Tamní umístění Muzea SNB – a vůbec existence této instituce po roce 1989 – bylo z celkem pochopitelných důvodů nežádoucí a tehdejší ministr vnitra Tomáš Sokol s převodem Karlova ve prospěch Ministerstva kultury ČR pro Muzeum české hudby souhlasil. Než však k převodu došlo, v souvislosti s volbami a nástupem nového ministra vnitra Jana Rumla (červenec 1992) bylo Muzeum SNB přejmenováno na Muzeum kriminalistiky a zůstalo na své adrese. Muzeum hudby mohlo s hledáním budovy začít zase od počátku.

Další naděje svitla s rozpadem Pragokoncertu, respektive s možností získat pro Muzeum české hudby Nostický palác na Maltézském náměstí na Malé Straně. I zde se zdálo , že jednání spějí ke zdárnému konci. Avšak potřeba vzniku a posléze i realizace druhé komory parlamentu učinila opět tomuto vývoji přítrž. Ministerstvo kultury uvolnilo senátu malostranský Valdštejnský palác a počítalo, že se přestěhuje do Nostického paláce. A tak bylo nutno hledat novou budovu pro Muzeum české hudby dále.

To se již s několikaletým uzavřením expozice cenných hudební nástrojů těžko smiřovala odborná veřejnost a skupina specialistů z celého světa sdružených do organizace CIMCIM v rámci mezinárodní organizace muzeí ICOM zaslala na Ministerstvo kultury roku 1995 první z dopisů, jenž Ministerstvo kultury žádal o urychlené řešení situace.

Další možnost se objevila, když ředitel Lyry Pragensis Milan Friedl nabídl Muzeu pronájem Colloredo-Mansfeldského paláce v Karlově ulici na Starém Městě. Do těchto jednání jsem pak s přelomem roku l996/7 vstupovala po Stanislavu Tesařovi. Ačkoliv patřil tento palác městu Praze, ta jej pronajala Lyře Pragensis za symbolický poplatek; stav dříve krásného, historicky významného objektu byl však žalostný. Město předpokládalo, že jej Lyra Pragensis dokáže opravit. Ukázalo se ale, že rekonstrukce bude značně nákladná. A tak se mezi Lyrou a Muzeem začalo jednat o eventuální možnosti oboustranně výhodné výpomoci: za státní Muzeum české hudby by stát měl předplatit dlouhodobé nájemné (hovořilo se o dvaceti letech), a tyto finance by byly použity na rekonstrukci. Muzeum by tak bylo získalo útočiště v absolutním centru města. Problém byl však v časovém horizontu přestavby. Ta by byla zabrala pravděpodobně 10 let. Při nejasnostech s vývojem cen nájemného i nedostatků v objemu prostoru, jenž by pro své potřeby muzeum nabylo, doporučilo MK ČR vrátit se zpět k myšlence získání nějaké pražské budovy do (ve) vlastnictví státu.

Hned krátce nato se naskytla nová možnost a sice zakoupit vilu po skladateli Josefu Bohuslavu Foersterovi ve Strašnicích. Po důkladnější obhlídce, na níž jsme se nejprve vydali s tehdejším generálním ředitelem Národního muzea doc. dr. Milanem Stloukalem DrSC. a poté s dalšími specialisty, však bylo jasné, že kapacitou a také lokací je i Foerstrův dům nevhodný a situaci muzea nevyřeší.

A tehdy se generální ředitel Stloukal dozvěděl, že Státní ústřední archiv, léta umístěný v budově v Karmelitské ulici na Malé Straně, bude své dosavadní sídlo opouštět, neboť stavěl nové moderní depozitáře, a posléze i budovu pro zázemí ke své činnosti v Praze 4-Chodovci. Ohlásili jsme se proto k dalšímu ministru vnitra, tentokrát ministru Cyrilu Svobodovi. Na otázku, jak nejúčinněji o získání Karmelitské pro Muzeum české hudby bojovat, doporučil obrátit se s naléhavým dopisem popisujícím kritickou situaci muzea (a s žádostí o převod domu po SÚA v Karmelitské z Ministerstva vnitra na Ministerstvo kultury) na každého z ministrů tehdejší Tošovského vlády a na vládní Dislokační komisi. Tak se i stalo.

Na podzim 1997 jsem se také s restaurátorem a cembalistou Petrem Šeflem obrátila ve věci podpoření muzea na Pražské grémium pro ochranu a rozvoj kulturního prostoru hl. města Prahy a nalezla zde plnou odezvu u jeho členů a předsedy, doc. dr. Jiřího T. Kotalíka CSc. Dopis od grémia na Dislokační komisi vlády odešel záhy (28. 11.). V lednu 1998 se s podporou Muzea hudby obrátila na ministra kultury Martina Stropnického i Česká společnost pro hudební vědu, člen Asociace hudebních umělců a vědců (s podpisy její tehdejší předsedkyně doc. dr. Jarmily Gabrielové CSc., proděkana FFUK a ředitele Ústavu hudební vědy této fakulty doc. dr. Jaromíra Černého CSc., a tehdejšího ředitele Ústavu pro hudební vědu AV ČR dr. Milana Pospíšila CSc.) S dalším dopisem stavícím se za přidělení „Karmelitské“ Muzeu české hudby se tehdy obrátil na ministra kultury i hudebník Stanislav Ondráček; vážnost jeho apelu zesílily i přípisy známých hudebníků: Pavla Hůly za Kocianovo kvarteto, dále Vladimíra Leixnera, tehdejšího doc. HAMU Václava Riedlbaucha, houslisty Josefa Suka a za Musici de Praga Jaroslava Štěpničky.

Koncem roku 1998 došla příznivá zpráva: Dislokační komise vlády rozhodla ve prospěch převodu inkriminované budovy z Ministerstva vnitra na Národní muzeum pro účely Muzea české hudby. Teprve posléze jsem se dozvěděla, že se vážně o tento objekt zajímal i Památník národního písemnictví. Přidělení „Karmelitské“ hudebnímu muzeu napomohl i zásadní postoj maltézských rytířů neprodloužit smlouvu o nájmu Velkopřevorského paláce a jejich tlak na špičky sociální demokracie, a opětovná návštěva Milana Stloukala tehdy u nově jmenovaného ministra kultury Pavla Dostála. Pravděpodobně sehrál důležitou roli i fakt, že také Československé dokumentační středisko nezávislé (exilové) literatury dr. Viléma Prečana hledalo do budoucnosti cestu spojení s Národním muzeem a původně předpokládalo umístění ve společné budově.

A tak jsem o skutečnosti přidělení rozsáhlé budovy bývalého barokního kostela sv. Maří Magdalény přestavěném klasicistně po josefínských reformách pro civilní účely mohla radostně informovat příznivce Muzea české hudby s novoročním přáním na rok 1999. Rozhodnutí bylo stvrzeno Smlouvou o bezúplatném převodu práva hospodaření budovy po SÚA v Karmelitské z Ministerstva vnitra na Národní muzeum pro Muzeum české hudby 16. srpna 1999.

A nyní začala další etapa: křížová cesta s novou budovou.

pokračování v příštím čísle

Sdílet článek: