úterý, 7. listopad 2017

Niterný klavírní mikrokosmos Davida Fraye

Napsal(a) 

David Fray, foto Paolo Roversi David Frayfoto: Paolo Roversi

V rozhovoru s francouzským klavíristou Davidem Frayem se člověk vydává na cestu krásnou krajinou, kde vládne slunce a radost, ale také temnou nocí, kde je cítit blízkost smrti. Klavír je mu prostředkem, jak vyjádřit nejzářivější i nejtragičtější tóny lidské existence a její tíživosti. Byl to však krásný rozhovor. Vzácné koření v moři každodennosti. Dvě hodiny, na které jen tak nezapomenu.

Náš rozhovor probíhá skrze webkameru, kdy se můžeme vidět a slyšet, ač jsme každý na jiném místě planety. Můžete zkusit popsat místo, kde právě jste, proč tam jste a co vás obklopuje?  Nyní jsem na jihozápadě Francie – v Pyrenejích. Je to můj kraj, protože jsem se tu narodil. Jsme v místě zvaném Bigorre blízko Lurd. Jestli jste katolička, tak samozřejmě znáte poutní místo Lurdy. Před čtyřmi lety jsem se sem vrátil a nyní tu žiji se svou ženou a dcerou. Nechali jsme si i byt v Paříži, ale nejraději jsme tady. Dnes tu však vůbec není hezky. Prší a je zima.

To místo vás stále inspiruje? Rád se tam vracíte? Ano. Dokonce se mi tu líbí víc než kdykoli v minulosti. Nějak jsem se naučil milovat přírodu mnohem více, než když jsem byl dítě. Příroda je tu nádherná. Jako dítě jsem pořád seděl u klavíru a skoro jsem nevycházel, takže příroda šla mimo mě.

V listopadu se můžeme těšit na váš pražský debut v rámci Firkušného festivalu. Je to váš první koncert v Praze? Ano, bude to můj první koncert v Praze, nikoli však první návštěva vaší země. Nevím, jestli to víte, ale já jsem ze čtvrtiny Čech.

Tak to opravdu nevím! Moje babička z matčiny strany byla Češka. Jmenovala se Milada Váňová.

To je pro mne úplná novinka a myslím, že i pro české čtenáře. Pro mne je těžké si zvyknout na název Česká republika. Já mám stále v mysli Československo. Matka je tedy z poloviny Češka. Její matka, moje babička, pracovala na československé ambasádě v Paříži. Moje česká rodina pochází z Moravy a stále tam část rodiny žije ve městě, které se za mého dětství jmenovalo Gottwaldov a nyní se jmenuje Zlín. (David Fray bez sebemenšího zaváhání dokonale vyslovuje české názvy.) Trávil jsem tam několikeré prázdniny. Jezdívali jsme i do Luhačovic, kde jsme se podrobovali různým lázeňským procedurám. Mám na to spoustu vzpomínek, zvláště na mé bratrance. Chtěli bychom se znovu sejít, procestovat Českou republiku a oživit ty krásné staré časy. Vlastně všichni mí příbuzní, kteří se nějak věnovali hudbě, pocházejí z této československé větve. Bratr mé babičky, můj prastrýc, byl dirigent. Babiččina sestra byla ředitelkou hudební školy ve Zlíně. (Tato škola byla následně přesunuta do Kroměříže a stala se z ní konzervatoř, pozn. red.)

Pro mě je to skutečně velká novinka, protože tyhle informace nejsou v žádném z vašich oficiálních životopisů. Možná na wikipedii. Mám rozmanitý původ, ale zrovna ta česká část je velice důležitá. Představuje čtvrtinu mé rodiny. Cítím velké spojení s touto částí rodiny, protože jedině tam bylo umělecké nadání a láska k hudbě. Mám v sobě spoustu nostalgie, když vzpomínám na své dětství a na čas strávený v bývalém Československu.

Bylo to ještě za totalitního režimu? Narodil jsem se roku 1981 a do Československa jsem začal jezdit s prarodiči ještě před pádem komunistického režimu. V době, kdy mi mohlo být kolem čtyř, pěti let. Atmosféra však byla již trochu otevřenější.

Avšak bylo to ještě šedivé, ne? Ano, to bylo. A naše město byl tehdy stále ještě Gottwaldov.

Znám zlínský kraj, protože i část mé rodiny odtamtud pocházela, z kraje kolem hradu Buchlov.  Jako dítě jsem tam moc rád chodil nakupovat do místa, které se nazývalo Obchodní dům. (Zde se tazatelka neubránila smíchu.) Česky mluvím minimálně. Zvládnu jen takové věci, jako jak se máš, mám se dobře… a tak. Ale víte, co je zajímavé? Že moje agentka je Češka. Jmenuje se Linda Petříková a žije v New Yorku. Tak takový je můj osobní příběh.

David Fray, foto Paolo Roversi David Frayfoto: Paolo Roversi

Probrali jsme z části, jaká byla vaše životní cesta. Mohl byste to ještě nějak doplnit? Jaký jste člověk?  Co bych vám tak mohl říci? S klavírem jsem začal ve čtyřech, pěti letech. Moji rodiče nebyli muzikanti, ale učitelé. Matka byla profesorka němčiny a otec učil filozofii. Hudbu však milovali. Doma jsme pořád poslouchali hudbu. Rodiče měli za to, že by bylo dobré, abychom se s bratrem hudbě věnovali a naučili se trochu na klavír. Vůbec však neměli v úmyslu nás vést k muzice profesionálně. To přišlo vlastně náhodou.

Jak? Můj profesor klavíru shledal, že mám talent. Hudbu jsem miloval, byl jsem do ní nesmírně ponořený. Pořád jsem chtěl něco poslouchat. Absolvoval jsem hudební školu zde v Pyrenejích a pak jsem odešel na státní konzervatoř do Paříže. Tam se stal mým profesorem Jacques Rouvier. Byl to můj velký učitel. Naučil mě toho strašně moc. S ním jsem jako adolescent udělal obrovský pokrok. Díky němu jsem prošel dvěma mezinárodními soutěžemi. Vlastně jsem se zúčastnil velmi málo soutěží. Byla to soutěž v Hamamatsu v Japonsku a další v Montréalu v Kanadě. Moje kariéra se nastartovala záhy po kanadské soutěži. Právě v Kanadě jsem vydal své první album s Lisztem a Schubertem. Nevím, jestli tohle CD znáte. Vydalo ho jedno malé kanadské nakladatelství. Na tom cédéčku je Lisztova Klavírní sonáta h moll a pak Schubertova fantazie Poutník (Der Wanderer).  Mou kariéru pak skutečně odstartovalo, když jsem podepsal smlouvu s EMI, nyní Warner Music. Začal jsem pravidelně koncertovat a všechno to tak přirozeně plynulo.

Jakou hudbu jste tehdy preferoval? Pravdou je, že na začátku kariéry jsem hrál hodně Bacha a Mozarta, prostě baroko a klasicizmus. To mi bylo kolem dvaceti. Postupně jsem repertoár rozšiřoval. Začal jsem však skutečným začátkem, což bylo na základě mé vlastní vůle. Chtěl jsem začít stavět dům od základů a tím základem je pro mne Bach. Můj profesor Jacques Rouvier byl také přesvědčen, že základem klavírní hry a hudebního studia vůbec je velký německý repertoár – tedy Bach, Mozart, Beethoven. Hodně jsem se na to koncentroval, a teprve poté, co jsem nalezl… jak to říct? (hledá slova) Poté, co jsem nalezl určité řešení či způsob, jak na to, tak teprve pak jsem začal repertoár rozšiřovat směrem k romantizmu. Ono to totiž vůbec nebylo snadné. Když jsem v sedmnácti na konzervatoři začal s Bachem, tak to prostě nešlo. Zabralo mi spoustu času, než jsem na některé věci přišel. Nyní můj repertoár sahá až k Schönbergovu klavírnímu koncertu, což je dost masivní dílo. Nicméně začátek probíhal tak, jak jsem říkal. Začal jsem Mozartovými menšími klavírními koncerty, postupoval jsem k těm závažnějším, poté jsem přibral Beethovenův druhý klavírní koncert, který je nejmozartovštější. Pak jsem se dostal ke třetímu Beethovenovi, posléze k Schumannovi… A dosud jsem neskončil. Čekají mne Chopinovy koncerty, Brahms… Je to sice pomalý, ale postupný vývoj.

Na hudebním kanále Mezzo jsem shlédla dokument o vás a vašem vztahu k Bachovi. Vyslovil jste tam přesně totéž, o čem jsme nyní mluvili. Bachovi jste přiřadil takové kategorie jako základ či absolutno. Máte na mysli absolutno ve významu uměleckém, metafyzickém nebo také spirituálním? Mohl byste to trochu rozvinout?  Bachovo absolutno zasahuje všechny oblasti bytí. Právě v tom spočívá Bachova velikost. S Bachem se vám dostává „potravy“ všeho druhu: duchovní, hudební, kontrapunktické, harmonické, také taneční. Spousta Bachových děl založena na tanečních rytmech. Já jsem u Bacha nalezl tak dokonalý, bohatý a komplexní svět, že bych v něm mohl zůstat na věky a nic jiného nehledat. To by však bylo riskantní. V jedné etapě mého života to tak bylo. Natolik jsem se ponořil do Bacha, že mne ostatní hudební repertoár z části přestal zajímat. Byl jsem tak fascinován a pohlcen Bachovou hudbou, že mi poskytovala úplně vše, co jsem jako muzikant potřeboval. Vlastně jsem přesvědčen, že vše, co muzikant k životu potřebuje, se nalézá v Bachově hudbě.

Jak dlouho trvalo toto období? Čtyři pět let. Bylo to mezi lety 2004–2009. Dva skladatelé jsou mému srdci a citu nejvíce blízcí, a to je Bach a Schubert.

Jaké kategorie byste přiřadil Schubertovi? Schubertova hudba zasahuje velmi přímo a hlubinně lidskou duši. Je založená na zpěvu. A mým cílem je umožnit klavíru, aby pod mýma rukama zpíval. Mě nikdy nezajímalo třeba hraní Prokofjeva či efektních věcí, po kterých přichází aplaus ve stoje. Když to zjednoduším, tak prostě chci, aby klavír mluvil a zpíval. Schubert hluboce mluví a zpívá. Nalézám u něj nejvěrnější popis složitosti lidského údělu a jeho tragičnosti.  Ať chceme nebo ne, lidský život je vlastně tragédie. I přes veškerá možná uspokojení spěje lidská existence nevyhnutelně ke smrti. Žádný jiný skladatel kromě Schuberta nedokázal tuto tragičnost tak přesně vystihnout a dát ji pocítit. Bezprostřední hrozba smrti, to je skutečnost, kterou podle mého názoru žádný jiný skladatel nebyl schopen vyjádřit tak, jak to dokázal Schubert.

Můžete uvést příklad Schubertova díla, kde je toto zřejmé? Je jich spousta. Například jsem strávil nemálo času s jeho klavírní sonátou a moll D. 784 (Grande Sonate). To je skutečně hudba duchů. Tahle sonáta je prostě hrůzyplná. Nyní hraji jeho sonátu A dur D. 959, tu předposlední ze všech. V její pomalé větě, mimochodem velmi slavné, cítím hlubokou beznaděj a také nesmírně silné sdělení o tom, jak čelit lidskému údělu a smrti, a to úplně přímo, bez jakékoli obezřetnosti. Víte, co je u Schuberta krásné? Že to v základu vůbec nebyla nijak sofistikovaná osobnost. Neměl Chopinovu vznešenost ani jistý druh perfekcionismu, tak vlastní Mozartovi, ani vulkanický temperament Beethovena. Schubert je velká výjimka v dějinách hudby. On vůbec nemusel dosáhnout toho, čeho jako umělec dosáhl.  Vůbec vlastně nemusel jako skladatel existovat. Je to, jako když máte kamenitou krajinu, kde nic jiného než kamení není, a uprostřed toho všeho vyroste jedna jediná květina. A vy netušíte proč. Přesně to je Schubert. Jeho hudební jazyk, tak odlišný od toho všeho, co se tehdy v Evropě dělo, mohl klidně zůstat nepovšimnut. Beethoven, začátek belcanta, Rossini… To všechno mohlo Schuberta úplně převálcovat, aniž by byl sám sebou a vytvořil, co vytvořil. Ostatně jeho dílo velmi dlouho nevešlo ve známost. Jeho klavírní sonáty téměř nikdo neznal. Hrálo se jen několik jeho nejmelodičtějších děl, především písně, a také věci pro čtyřruční klavír, které se hodily k salonní zábavě. Schubert nebyl velmi dlouho pochopen a doceněn. V dějinách hudby je velmi překvapivou figurou. Vlastně se v nich ocitl až téměř zázrakem.

David Fray, foto Jean-Baptiste Mondino/Warner Classics David Frayfoto: Jean-Baptiste Mondino/Warner Classics

Máte k němu skutečně silný vztah. Schubertův hudební jazyk mne zasahuje velmi hluboko a přímo. Jeho melodie a harmonické modulace vytvářejí zneklidňující atmosféru, jedinečnou náladu a barvu. Ale hlavně je zde ten specifický smysl pro tragično, jež Schubert vyjadřuje velmi bezprostředně, silně a na přímo. Zároveň se silou tragična vám Schubert poskytuje veškerou jemnost útěchy. U Schuberta mne fascinuje, jaký vztah ke smrti si postupně svou tvůrčí silou vytvořil. Mám pocit, že celá jeho cesta je vlastně o tom, jak se přiblížit smrti a zároveň z ní nemít strach. Naopak. Vytvořit si ze smrti družku, která přinese více úlevy než cokoli jiného. V posledních Schubertových dílech vnímám smíření vyjádřené v durových pasážích. Durový modus je spojován především s veselím. U Schuberta je durový modus ve znamení útěchy po dramatu, nicméně často přináší ještě více smutku než mollový modus. Tento fenomén cítím někdy i u Mozarta. Pokud bych měl Schuberta k někomu přirovnat, tak to bude částečně Mozart. Oba dva, Mozart i Schubert, mají klíč k dramatu lidské existence a zároveň k útěše nad jeho tragičností. Právě oni dva toto vystihli velice silně. A ještě jednu věc mají společnou. Jejich hudba, to je jako proud, který nesmí být zastaven. Musí to být vždy úplně přirozené. Musí to pod vašima rukama vznikat v tu chvíli, kdy to hrajete. Musí to být naprosto čerstvé. Jsou to dva autoři, které je podle mého názoru velmi těžké nahrávat. Když hrajete jejich hudbu v nahrávacím studiu, tak se nesmí stříhat a poté míchat. Je to hudba, která musí plynout jako řeka. Schubertova a Mozartova hudba je těžká a křehká právě kvůli tomuto všemu.

Je mi jasné, že díky vám si budu muset poslechnout Schubertovy sonáty s novou dávkou vnímavosti, o kterou jste mne obohatil.  Avšak pro pražský koncert jste zvolil zcela jiný program. Nejprve Chopinova nokturna, valčíky, impromptu a Polonéza-fantasie As dur. Poté Schumannova Novelette a nakonec Brahmsových Sedm fantazií. Proč zrovna takový výběr? Vlastně jsem ve druhé polovině měl v úmyslu zahrát Schubertovu sonátu A dur, o které jsme mluvili, ale byl tam nějaký problém z hlediska celkové dramaturgie. Ta sonáta prý nedávno zazněla, takže jsem přišel s jiným návrhem – se Schumannem a Brahmsem.  Hraji hodně německého repertoáru a tyto skladatele mám moc rád. Schumannova osmá novelette je krásná. Je to jako rozvíjející se příběh. U Schumanna je taková zvláštní věc. Jedna epizoda končí dvěma třemi akordy a následující epizoda týmiž akordy začíná. Je to jako ta dětská hra slovní fotbal. Je zajímavé, že element dětství byl vždy hodně přítomen v Schumannově vesmíru. Třeba tečkované rytmy, jež připomínají hru na vojáčky. V Schumannově hudbě cítím právě element dětství, což se mě dotýká, a zároveň i velkou zralost. Je to mix velmi rozporuplných věcí, a to je na něm to zajímavé. On sám byl rozervaný kvůli svým vnitřním běsům, které měly obrovskou sílu. Muselo být těžké s těmi běsy umět žít. Schumannův osobní příběh je vlastně také dojemný. I on vytvořil hodně osobní hudební jazyk, který velmi hluboce vyjadřoval jeho vlastní intimitu. V Schumannově jazyce cítíte tu nestabilitu a tu složitost, jež vyvěrají z jeho psýché, a to mne fascinuje.

 

A Brahms?  Brahms a Schumann jsou propojeni, to je zřejmé. Pro pražský koncert jsem vybral Sedm fantazií op. 116. Zbožňuji Brahmsova poslední díla pro klavír, což jsou právě opusy 116 až 119. Máte u nich dojem, že si sundal masku, že nikdy nebyl natolik sám sebou jako v těchto skladbách. Máte před sebou muže, který došel až k samotné esenci svého tvůrčího jazyka, svých emocí, své osobnosti, a to vše zkoncentroval do těchto posledních čtyř klavírních děl. Někdy mám pocit, jako by tahle díla přišla skoro příliš pozdě. Vlastně nemusela vůbec vzniknout. Přicházejí ve chvíli, kdy možná sám Brahms měl pocit, že to hlavní v jeho životě už bylo napsáno a vykonáno. Jsou to důvěrné zpovědi, v nichž občas zasvitne energie mládí, jež se na chvíli vrátí… Není to jako u Schuberta. Je to úplně jiné, ale je zde také určitý pohled na život, v jistých momentech smířený, a zároveň v té hudbě naleznete velmi mysteriózní místa. Pátá fantazie opusu 116 je nesmírně podivná. V určitých momentech anticipuje Schönberga. Mám pocit, že Brahms při skládání těchto věcí kašlal na to, jestli se to bude někomu líbit nebo ne. Prostě to napsal především pro sebe. Pro mne je velkou výzvou to hrát, protože chci publiku předat takovou emoci, aby pocítili, že tyto Brahmsovy intimní prožitky se týkají i posluchačů. Velikost hudebního skladatele spočívá v tom, že dokáže univerzálně zprostředkovat velmi osobní a intimní prožitky a vášně, abyste při poslechu cítila, že se vás to všechno osobně dotýká. Všichni velcí géniové hudby toto dokázali. A pokud ne, tak to nejsou géniové.

Každý však svým originálním způsobem. Jasně, každý po svém. Já u všech těchto umělců oceňuji, že nepodvádějí. Brahms si na konci svého života už nepotřeboval nic dokazovat, protože všechno už řekl. Tyhle poslední klavírní věci jsou krátké skladby, jedna fantazie má kolem tří minut. Brahmsovi se však povedlo vytvořit v každé fantazii jeden komplexní vesmír. Ve svém mládí Brahms potřeboval mnohem více prostoru, aby se vyjádřil. Prostě složitě propracovaná díla velkých dimenzí. Na konci života však nic takového nebylo třeba. Krátké skladby, kde se toho z analytického pohledu moc neděje, avšak on dokázal na tak malém prostoru vystihnout spoustu věcí s minimem prostředků. Jsou tvůrci, kteří toto dokázali již od raného mládí, protože to byli zázrační lidé. Třeba Mozart. S několika málo notami vytvořil spoustu hudby. Vlastně je to asi znak moudrosti a zralosti, když dokážete vystihnout to podstatné skromnými prostředky. Pro interpreta je to totéž. Postupem času dokážete eliminovat to zbytečné a naopak vystihnout to skutečně důležité, samotnou podstatu. Potřebujeme však k tomu celý život, abychom to dokázali. Jsou věci, na kterých mohu doma pilně pracovat, abych byl lepší a lepší, avšak jiné věci přinese pouze čas. Když jste hudebník, tak musíte toto umět přijmout. Přijmout, že vaše vlastní vůle nestačí. Musel jsem se to sám naučit.

Myslíte, že vaše pochopení hudby bylo nějak ovlivněno tím, že váš otec byl filozof?  S otcem jsme diskutovali o řadě věcí, takže to určitě ovlivnilo moje myšlení a reflexi. Snažíte se v sobě probudit smysl pro komplexnost světa. Filozofie, to je také způsob, jak přijmout komplikovanost naší reality, na kterou nelze odpovědět jen ano či ne. Hudba je jeden ze způsobů, jak nalézt odpovědi na složitost světa. Opakuji, že je to jen jeden ze způsobů, protože existuje mnoho dalších. Avšak jedná se o způsob velmi ušlechtilý a bohatý, protože nepotřebuje slova. Hudbou vyjádříte složitost světa beze slov. Podle mne je to kolikrát ještě výstižnější a přesnější. Slovo je něco, na čemž se všichni všeobecně shodli, že to bude znamenat víceméně to a to. Ale chybí mu subtilnost tónu, jakou dokáže vytvořit jen hudba. Proto hudba pomáhá rozumět světu. Například já jsem pochopil některé aspekty lidské existence jen díky Schubertovi, Schumannovi či Bachovi. Pomáhá mi to lépe žít. Bez hudby bych asi nemohl vůbec existovat. Možná by šlo, že bych nebyl přímo muzikantem, ale rozhodně bych ji musel pořád poslouchat. Jako muzikant se však neustále pokouším nalézat odpovědi a snažím se je zprostředkovat ostatním lidem. Například když určité Schubertovo dílo způsobí vyložený emoční šok v mé vlastní existenci, tak chci, aby i ostatní lidé mohli tento šok zažít a pochopit. To je velká práce. Vůbec to není jen tak, že když já budu dojatý, tak budou i ostatní. Vlastně tak můžeme definovat rozdíl mezi hudebníkem profesionálem a amatérem. Profesionál se bude každý večer na koncertě snažit vytvořit takové podmínky, aby ta správná emoce přišla. Amatér sice může dát emoci život, ale neporozumí, proč vlastně přišla. Je tak trochu obětí sám sebe. Věci se budou dít tak nějak bez jeho vědomí, aniž by to on měl pod kontrolou. Profesionální muzikant má povinnost se o to každý den pokusit, a také musí přijít na ten mechanismus, jak emoci vdechnout život a zprostředkovat ji publiku. Paradoxně ani profesionál však nemůže mít pod kontrolou úplně všechno. I my musíme dosáhnout při výkonu určité čerstvosti a nevinnosti. Právě to je v našem povolání tak těžké. Prostě musíme zvládnout spoustu věcí: kontrolovat, pochopit, analyzovat, ale neudusit spontaneitu a přirozenost.

Váš pražský koncert bude součástí Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Říká vám něco jméno tohoto pianisty?   Samozřejmě. Můj nevlastní otec byl dirigent a vyprávěl mi, jak s Rudolfem Firkušným vystupoval. Já ho znám z nahrávek Janáčka. Mám ho rád, protože ho vnímám jako velmi seriózního muzikanta, který v sobě má velkou hloubku, ale zároveň také přísnost. Prostě není jako muzikant jednoduchý, což skvěle konvenuje právě s hudebním jazykem Janáčka. V Janáčkově hudbě cítím určitou drsnost. Neznal jsem Firkušného osobně, ale mám v sobě obraz muže a obraz jeho klavírní hry. Obojí je elegantní a noblesní. Hudebníci jeho éry v sobě nosili kvality, které nyní vídáme mnohem méně. Já vůbec poslouchám hlavně interprety, kteří už bohužel nežijí. Firkušný patří mezi klavíristy – aristokraty, kterých je nyní málo. To byli klavíristé, kteří v sobě snoubili umění hry a hlubokou kulturu. V dnešní době jsou mraky pianistů, kteří umí skvěle hrát. Ale chybí jim charisma, rozhled, moudrá inteligence a záře. Vlastně bych to řekl asi tak. V současnosti existuje mnohem více dobrých klavíristů a muzikantů než v minulosti, ale přitom je mnohem méně těch opravdu velkých. Velkými muzikanty nazývám třeba Edwina Fischera, Wilhelma Kempffa, Claru Haskil, Vladimira Horowitze, Arthura Rubinsteina… Prostě lidi, kteří nejsou pouhými muzikanty, ale jsou to velké osobnosti s přesahem, každý má svůj osobitý zvuk… Takoví, kteří i když zrovna nemají formu, tak bude koncert dobrý. Muzikantů tohoto typu je dnes mnohem méně než dřív.

David Fray, foto archiv DF David Frayfoto: archiv DF

Možná budete mít v Praze příležitost k setkání s Firkušného dcerou Veronikou, která přijede ze Spojených států. Veronika Firkušná mluví o svém otci velmi zajímavě. Podle ní byla jeho krédem věta: Hudba a láska jsou v životě to nejdůležitější. Já na rozdíl od vás u Firkušného necítím přísnost.  Soudím tak z různých video záznamů. Ale v žádném případě ho nemůžu hodnotit jako člověka.

Byl to velký introvert. Ono je takové klišé, že Slovani jsou dost expresivní a mají velký temperament. Ale já vím, jaká byla moje babička a moji příbuzní. Vlastně všichni jsou spíš rezervovaní. Moje babička byla někdy ve svých slovech velmi citová a vřelá, ale zároveň měla v sobě značnou zdrženlivost. Někdy bych řekl až chlad. Češi jsou podle mě takoví. Je v nich něco hlubokého a intenzivního, ale je to hodně schované uvnitř. Nevyjadřuje se to navenek. Nicméně jako způsob bytí to není úplně jednoduché. Já jsem z jižní Francie, takže lidé, kteří jsou takto zdrženliví, mne tak nějak znepokojují. Cítím jejich odstup. U mé babičky a u lidí, které jsem v Československu znal, bych to možná nazval stydlivostí, studem. To je asi to správné slovo. Víte, jsem moc rád, že pojedu do Česka, a to ještě z jednoho důvodu. Jsem totiž fascinován jedním československým příběhem – atentátem na Heydricha. Nedávno jsem četl o operaci Anthropoid historickou knihu, napsal ji Laurent Binet. Také jsem se podíval na dokument o té akci. Příběh Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka mě nesmírně oslovil. Z mého pohledu tito dva muži vykonali nejhrdinštější čin 20. století.

Vážně to tak vidíte? Jeden byl Slovák a jeden Čech. Už nevím, který byl který.

Gabčík byl Slovák a Kubiš byl Čech. Vidíte, byli tam tito dva spolu. Čech a Slovák. A společně vykonali něco skutečně velkého a důležitého. Proto mne tak trápí, že se Československo rozdělilo, jelikož ho spojovaly tak důležité historické momenty. Prostě mám problém to pochopit. Ale je to tak, s tím nic nenadělám. Určitě existují důvody, které chápete vy z vašeho pohledu, a já jim nemůžu rozumět. Vím, že Češi se také vymezují vůči lidem z Moravy… Nicméně příběh atentátu na Heydricha je pro mne důležitý. Babička nám o něm vyprávěla a Heydrichovo jméno jí nahánělo husí kůži i desítky let poté, co se to všechno stalo. Atentát provedený Kubišem a Gabčíkem je podle mne výmluvným symbolem bývalého Československa a vnímám to v kontextu evropských dějin jako klíčovou věc.

Myslím, že byste měl navštívit kryptu pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, kde se ti dva ukrývali. Jestli chcete, tak vás tam vezmu, až přijedete do Prahy. Je to silný pocit, když jste přímo na místě. Byla jsem tam před pár měsíci. S radostí. Víte, je pozoruhodné, že sám Heydrich byl kultivovaný člověk s dobrým vzděláním. Hrál dobře na housle. Jeho otec byl ředitelem hudební školy. A nakonec se z něj stalo takové monstrum. Něco to vypovídá o lidské povaze. To, že takoví lidé na jednu stranu páchají zvěrstva proti lidskosti a na druhou stranu s obdivem poslouchají Mozarta. Je v tom něco hrozivého.

Nečekala jsem, k jakým tématům se naše povídání posune. Myslím, že si náš národ trochu idealizujete.  Možná.

Hrajete nějakou českou hudbu? Hrál jsem Janáčkovu klavírní sonátu. Zbožňuji to dílo. Mám chuť si ji znovu zahrát. Vidíte, i tato sonáta je inspirována tragickou událostí – smrti mladého dělníka na demonstraci v říjnu 1905. (Sonáta pro klavír 1. X. 1905, pozn. red.) Dějiny Československa v sobě prostě mají něco tragického. Janáček je tak trochu jako Schubert. Jeho hudební jazyk je zcela osobní, jedinečný a nepodobá se žádnému jinému. Neexistuje jediný skladatel, kterého byste mohla přirovnat k Janáčkovi.

Víte, že Janáček jako pedagog objevil Firkušného?  Tak vidíte. To dává smysl. Firkušný přece nahrál celého Janáčka. Mé dceři zpívám dětské písničky a říkanky v češtině. Třeba Holka modrooká (David Fray začne česky zpívat s perfektní výslovností). Nebo taky Vařila myšička kašičku. Koncert v Praze tak provází moje radostné očekávání. Snad přijede i moje matka, je to pro ni důležité. Ještě jsem si vzpomněl na jednoho výborného muzikanta, který zemřel teprve nedávno. Byl to velmi rafinovaný klavírista. Jmenoval se Ivan Moravec. Je tu dost známý.

 

Samozřejmě, to byl velký klavírista. Pro mě obzvláště důležitý, protože jako jediný měl v koncertním repertoáru Symfonické variace pro klavír a orchestr od Césara Francka. Mé oblíbené dílo.  Máte pravdu. Tahle věc se moc nehraje, ale já mám cédéčko, kde to Ivan Moravec nahrál s Jiřím Bělohlávkem, který také nedávno zemřel.

Takže váš pražský koncert bude tak trochu návrat domů? Ne tak úplně. Moje rodina je z Moravy, což je od Prahy trochu daleko. Rád bych si zahrál jednou na Moravě. Jaký je tam hudební život?

Zrovna ve Zlíně je nová koncertní síň, kterou postavila slavná česká architektka Eva Jiřičná. Je tam i symfonický orchestr. Brno má hodně bohatý kulturní život. Ale chtěla bych vám na závěr položit ještě jednu otázku. Co vás v této životní etapě inspiruje? Nejen v hudbě a umění, ale v celé šíři lidského konání? Rodinný život. Nevím, jestli máte děti?

Mám dvě děti. Tak mi jistě rozumíte. Dítě vám přinese úplně nový pohled na svět a nové pocity. Také mám čím dál větší potřebu přírody. Dřív jsem preferoval města. Ve dvaceti jsem miloval Paříž i s tím hlukem a permanentním společenským životem. Teď mám raději klid, stromy, hory… Jsem víc kontemplativní. Vlastně mne může inspirovat úplně všechno. Všechno, co se v životě objeví, může být zdrojem inspirace a kreativity. Jsem velkým pozorovatelem věcí a lidí. V tomto směru se moje práce podobá profesi herce. Ten pozoruje lidi zvenku i zevnitř, aby je pak mohl dobře zahrát. Já zkoumám lidskou podstatu, abych ji pak mohl uvést v život svou hudbou. Lidská podstata je totiž strašně složitá. Jestliže nebudu mít jemný cit pro její porozumění, a jestliže nebudu chápat, proč ten či onen skladatel je génius, když dokázal vystihnout složitost lidské podstaty, tak má práce nebude vůbec zajímavá. Ve francouzštině máme jedno pořekadlo: rozdělat oheň ze všeho dříví (faire feu de tout bois, pozn. red.). Znáte ho?

Ne. To znamená, že dáte do ohně veškeré dříví, které naleznete, abyste vytvořila co největší plameny a žár. Myslí se tím, že použiju úplně všechno, co je součástí života, abych z toho vytvořil mé umění. Všichni hudební velikáni, které miluji, jako Menuhin, Kempff a další, nakonec nebyli vůbec pouzí muzikanti. Byly to lidské bytosti, které ke mne hovořily o lidském údělu, o existenci, a dalece přesahovaly prostý statut muzikanta. K tomu je třeba být velmi vzdělaný, neustále se zajímat o život kolem sebe, vnímat vše, co jej tvoří a nechat tím prostoupit hudbu, již jako umělec vytváříte. Hudba se musí podobat životu. Život se musí podobat hudbě. Je třeba napřít všechny síly k tomu, aby hudba a život byly jedno.

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Pracuje v managementu jednoho z velkých českých festivalů klasické hudby. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka si dělá doktorát. Ve svém výzkumu se věnuje fenoménu osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou také hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.