středa, 13. březen 2002

Nikolaj Děmiděnko - Hudba je sdílení

Napsal(a) 

Nikolaj Děmiděnko - Hudba je sdílení Nikolaj Děmiděnko - Hudba je sdílení
Pianista Nikolaj Děmiděnko navštívil Prahu necelých čtrnáct dnů před Vánocemi a ve chvíli, kdy jsme se setkali, měl již za sebou vystoupení s orchestrem a chystal se na večerní recitál. Nenápadný muž, jehož by člověk na ulici snadno minul bez jakéhokoli povšimnutí, má za sebou řadu úspěchů, newyorský debut, australské turné a především jedinečný projekt s Twyla Tharp Dance Company, o němž, jak se ukázalo, by dokázal nadšeně hovořit celé hodiny...

Po pěti letech znovu vystupujete v Praze, navíc opět s orchestrem FOK. Jak se vám spolupracovalo s tímto tělesem a s dirigentem Andrejem Borejkem?

Orchestr považuji za vysoce profesionální, nezkomercializovaný jako některé jiné. Oceňuji hráče, kteří se nechají do hudby vtáhnout. Moc mě to bavilo, jsem rád, že jsem zase v Praze. S dirigentem to bylo naprosto skvělé. Vůbec o ničem jsme se nemuseli dohadovat, nebylo to v ničem nepříjemné.

Byla to vaše první spolupráce s dirigentem Borejkem?

Ano a doufám, že nebude poslední!

Jaký typ dirigenta vám nejvíce vyhovuje?

Hrajete-li s orchestrem, jde o partnerský vztah. Mé požadavky na dirigenta jsou úplně stejné, jaké mám na partnera: porozumění, osobnost, schopnost stoprocentního nasazení, být oddán tomu samému. Jsou samozřejmě lidé, se kterými to jde více, s jinými méně, ale to už je život.

Hrajete raději s kolegy, anebo je pro vás příjemnější sólový recitál?

To záleží na lidech i okolnostech. Mám rád hudbu jako takovou, a to víc než cokoli jiného, nedávám vůbec ničemu přednost. Zároveň je hraní má práce. Opravdu nic neupřednostňuji - je to, jako byste se mě zeptala, jakého skladatele bych si s sebou vzal na pustý ostrov.

Pozorujete ve svém přístupu k interpretaci skladeb s odstupem času nějaké výrazné změny?

To bych raději nechal na posouzení odborníkům. Myslím, že tohle člověk nemůže nikdy přesně rozpoznat, protože život běží, člověk se mění, ale postupně a pomalu. Určitě u mě k nějakým změnám došlo, ale přesně to nedokážu popsat. Mohu jen říci, že jsem udělal hodně práce a to považuji za dobré.

Nevybavujete si žádný moment, kdy jste si řekl, že se budete ubírat jinudy, že na něco půjdete jinak?

To je dost složité. Nemůžete se najednou rozhodnout, že něco změníte. Všechno se vyvíjí postupně a hraje zde roli řada faktorů. Zcela určitě ale mohu říci, že nemohu hrát skladbu pokaždé stejně.

Před dvěma lety jste se zapojil do projektu s tanečním souborem Twyly Tharp a společně jste předvedli Beethovenovy Variace na Diabelliho valčík a nedávno i Sonátu pro Hammerklavier. Co vám tato spolupráce přinesla?

Spolupráce s Twylou byla nesmírně zajímavá, musím přiznat, že ta dáma úplně změnila můj život. Když za mnou poprvé přišla s nápadem spojit mé hraní s tancem, dost mě to překvapilo. Řekl jsem si: Cože?! To ne, to nepůjde. Nakonec to bylo úžasné. Twyla je ve svých choreografiích progresivní, ale zároveň vychází z klasického baletu. Výsledek je originální, svěží a dost působivý. Podle mě je ovšem Twyla především naprosto geniální, protože člověku odpovídá na řadu složitých otázek, její chápání a pohled na hudbu i tanec je osobitý a velice přirozený. Ukázala mi, kolik tance je v Diabelliho variacích, bylo to neuvěřitelné! Kdybych měl ještě příležitost pracovat s ní, neváhal bych ani vteřinu. Nikdy jsem nepotkal milejšího člověka, otevřeného diskusi a hledání nových možností, oddanějšího své práci.

Nacvičování s tanečníky asi nebylo jednoduché, nemohl jste hrát skladbu pokaždé jinak...

Ano, to je pravda. Při hraní s tanečníky má člověk velkou odpovědnost, nemůže si hrát, jak chce. Něco zahrajete pomaleji, než potřebují, a jim vzniknou prostoje, pak hrajete moc rychle a utančíte je k smrti. Zároveň mají také oni své osobní tempo, které je pokaždé o něco jiné, takže se musíte někde sejít. Oni i já museli udělat několik kompromisů, ale stálo to za to. Naším společným úsilím bylo zachovat mistrovství autora. Beethoven prostě musel dýchat z každé noty, nechtěli jsme ho nijak přebít. Myslím, že jsme toho dosáhli, bylo to úplně magické. Pak jsme se zabývali Sonátou pro Hammerklavier , což asi zní dost šíleně. Když jsem viděl poprvé, co se skladbou udělali, jak zkonkretizovali každý hlas, jak je každý pohyb těla i hudby v naprosté rovnováze, byl jsem nadšen. Hudba se tak dostává do zcela jiné dimenze.

A nebál jste se toho, že se lidé více soustředí na tanec než na hudbu?

Někteří ano, jiní ne. Když půjdete do muzea a budete si prohlížet třeba sochu, budete se na ni dívat úplně jinak než já. Lidé kolem té sochy budou chodit, pozorovat ji z různých stran a nechávat ji na sebe působit. A pak si každý najde polohu, která ho zaujme nejvíc. Ale to je jen a jen na vás. Nic není špatné nebo dobré. U hudby a tance je to stejné. Pro někoho to bude tanec s doprovodem hudby, pro někoho klavírní skladba s doprovodem tance, pro dalšího to nebude ani tanec, ani hudba, ale zvláštní druh umění.

Ve svém repertoáru máte jak známé skladby, tak i méně hraná díla. Jak přistupujete k těm proslulým dílům, která byla už nesčetněkrát interpretována?

V prvním okamžiku je to opravdu hodně těžké. Už máte skladbu v uších včetně všemožných klišé a někdy není lehké udělat první krok správným směrem. Hlavní je podívat se do not a zapomenout na vše, co jsme kdy slyšeli. Pak najednou člověk zjistí, že mnohde lidé hrají jen z tradice něco jiného, než je v notách. Tu se zpomalí, tu se zrychlí, a při tom v notách nic z toho není. Interpret by měl maximálně vyhovět zápisu, a probudit ho k životu, vždyť přece kdysi ta či ona skladba byla nová, zněla třeba lidem moderně! Pak je tu ještě něco. Jednou jsem hrál na koncertě Busoniho transkripce Bacha a ve druhé Beethovenovu Sonátu pro Hammerklavier . Busoniho transkripce byly napsány pro moderní nástroj, ale Beethoven napsal svou skladbu jiný typ nástroje, než na jaké dnes hrajeme. Došlo mi tenkrát, že když hrajeme Beethovena, Schumanna, Schuberta, Chopina na moderní nástroje, jde vlastně také o transkripce, protože zní jinak, než zněly v jejich době.

Jaké jsou vaše nejbližší pracovní plány?

Zahrát si další skvělou hudbu.

A není na obzoru nějaká nová nahrávka?

V nejbližší době budu nahrávat pro Bavorský rozhlas zmiňovanou Sonátu pro Hammerklavier . Myslím si, že hudba se má nahrát, když doba uzraje. Nejde mi vůbec o komerční úspěch. Přijde-li, dobře, nepřijde-li, také dobře. Hlavní je poznat ten správný čas. Čekají mě i nějaká turné, ale ta moc rád nemám, protože cestování doslova nesnáším.

Dokázal byste říci, co se snažíte lidem předat svým hraním?

Odpovím protiotázkou: Proč se lidé žení a vdávají? Chtějí společně sdílet svůj život. Hudba je to samé, je o sdílení. Sdílíte svůj pohled s druhými - beze slov. Nepředávám lidem něco převratně nového, ale mohu jim přinést něco, co dosud nezažili, zvláštní prožitek, který se nedá vysvětlit. Proto stojí podle mě Bach vysoko nad všemi ostatními autory, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že dokázal jakýkoli lidský cit proměnit v hudbu. To nikdo jiný neuměl a neumí.

Jak budete trávit Vánoce?

Vánoce by měly být především intimním a tichým svátkem. Nemám rád všechny ty předvánoční reklamy, nakupování. Nemám ani rád náboženství. Zeptáte-li se mě, jsem-li věřící, odpovím ano, ale nejsem žádného vyznání. Nepotřebuji žádného prostředníka, s Bohem mohu hovořit kdekoli a kdykoli. Takže Vánoce budu trávit doma se svým nástrojem. Zahraju si a budu úplně spokojený.

Nikolaj Děmiděnko - Hudba je sdílení Nikolaj Děmiděnko - Hudba je sdílení

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.