pondělí, 29. červen 2009

Nicole Cabell - lehký hlas s tmavou barvou

Napsal(a) 

Nicole Cabell - lehký hlas s tmavou barvou, foto Decca/Felix Broede Nicole Cabell - lehký hlas s tmavou barvoufoto: Decca/Felix Broede

Jsem vděčna za každou příležitost, které se mně dostává a umožňuje mi zpívat, jak nejlépe umím, říká v rozhovoru pro HARMONII sopranistka Nicole Cabell, které v debutu u společnosti Decca vyšlo album Soprano. Mladá americká umělkyně žijící v Chicagu, vítězka mezinárodní pěvecké soutěže BBC Singer of the World v Cardiffu, vystoupí v české metropoli s Pražskými symfoniky při samostatném recitálu ohlášeném do Smetanovy síně na 29. dubna. V New Yorku o ní v Time Out napsali, že povýšila melodii Summertime na výraznou úvodní árii tak, jak v to možná sám Gershwin doufal.

Rodilá Kaliforňanka vstoupila do centra pozornosti světové hudební veřejnosti doslova ze dne na den, a to když v červnu 2005 – jen tři měsíce poté, co ukončila program Lyrické opery v Chicagu určený pro mladé umělce – vyhrála hlavní cenu na prestižním pěveckém klání ve velšské metropoli.

Co připravujete pro Prahu? Začnu výběrem z Mozartovy Figarovy svatby a skončíme částmi z Lazebníka sevillského. Druhá polovina koncertu obsáhne francouzské árie a melodie ze španělských zarzuel.

Jaký byl klíčový okamžik vaší dosavadní dráhy? Bylo jich asi víc, ale tím nejzásadnějším a největším bylo vítězství v soutěži v Cardiffu. Ale velkým krokem pro mě už bylo, když jsem se dostala do Operního centra Lyrické opery v Chicagu. Tam mě připravili na profesionální dráhu – a nebýt jich, v Cardiffu bych nikdy nevyhrála. O několik let později pak přišlo CD u firmy Decca, které mi přineslo další pozornost a vyznamenání, které mi pomohly dostat se zase dál.

Díky čemu jste podle vás v  Cardiffu vyhrála? Na každé soutěži se potkávají různá hodnocení, a tak se rovněž různí názory na to, kdo je a kdo není dobrý zpěvák. Já jsem měla štěstí v tom, že jsem zpívala porotě, které se mé zpívání líbilo. Podle mého názoru ale všichni účastníci soutěže v roce 2005 byli výrazného kalibru a klidně mohli zvítězit. Soustředila jsem se na význam textu a vokální nuance. Asi se to porotcům líbilo. Nicméně nezapomínám na to, že při jiné porotě by výsledky nemusely být stejné.

Jak byste popsala svůj hlas? Mám lehký hlas s tmavou barvou, vynikající na lehčí lyrické role, jako je třeba Pamina, Julie a Adina. Ale myslím, že by se můj hlas případně mohl pohnout i k těžším rolím, jako jsou Mimi nebo Violetta.

A jak dlouho myslíte, že vám dosavadní charakter zůstane? Ráda bych se dostala k lehčím rolím Pucciniho a Verdiho, to znamená k Mimi, Vlaštovce, Violettě, a k mozartovským rolím, jako jsou Hraběnka a Dona Elvira. Doufám, že budu zpívat dlouho, takže nikam nespěchám, netlačím se do větších rolí. Mým snem je Mimi.

Jaké to je, být Američankou? Být americkou zpěvačkou je fantastické. U nás v Americe je přece tolik velkých operních domů...! Ale pochopitelně také ráda zpívám v Evropě a v Británii. Přesto, že se tam musí tak dlouho letět.

Existuje rozdíl mezi tím, jak člověku zní hlas slyšený zevnitř, a jak ze snímku. Přemýšlíte z těchto důvodů o nějakých korekcích, když zpíváte? Když připravuji hudební dílo, snažím se opravdu náročně pracovat a zároveň se velmi kriticky poslouchat. Když jsem však už na pódiu, naopak se tohle všechno snažím zapomenout a usiluji plně se věnovat interpretaci, to znamená neposlouchat se už tolik. Mým úkolem je při koncertě nebo představení vyjádřit zpěvem text.

Jak se díváte na herecký talent a zkušenosti? Je možné všechno z toho mít od počátku v plné míře? Někteří lidé mají dar přirozeného herectví. Mnozí na tom naopak musí usilovně pracovat. Patřím k těm druhým. Potřebuji herectví studovat, ale nejvíc ze všeho se potřebuji dostávat na jeviště, pracovat na operách a získávat praktické herecké dovednosti.

Máte zvláštní vztah ke Gershwinově opeře Porgy a Bess? Třeba kvůli písni Summertime, kterou zpíváte? Ano, mám. Tohle dílo skutečně miluji. Považuji se za propagátorku americké hudby, takže Summertime je jedním z mých nejoblíbenějších čísel. Ale celou operu jsem ještě nezpívala.

Jak byste charakterizovala rozdíl mezi Verdim a Puccinim? Puccini používá výrazně hutnou orchestraci, která požaduje ve střední poloze hlasu

Nicole Cabell - lehký hlas s tmavou barvou, foto Decca/Felix Broede Nicole Cabell - lehký hlas s tmavou barvoufoto: Decca/Felix Broede
plnou sílu. Verdi sice potřebuje většinou dramatické hlasy, naopak však na ně nenakládá tolik jako Puccini. Hudba Pucciniho je o něco romantičtější, emocionálnější; mám pocit, že Verdiho hudba je naopak spíše komplexnější a klade víc technických požadavků. Řekla bych, že Verdi vyžaduje od zpěváka, aby užíval všechno, co umí – koloratury, dramatickou sílu, měkkost, plovoucí zpěv – skutečné bel canto. Puccini sice žádá většinu těchto věcí také, ale zpívá se snadněji. Je rozmáchlejší, uvolněnější. Jeho hudba je samé srdce.

Máte ráda francouzské opery? V čem jsou rozdílné od italských – je to jen jazykem, nebo rozdílným typem příběhů? Francouzská opera je od italské odlišná hudebně. Častokrát jde o lehčí a delikátnější hudbu, a to i tehdy, když jsou příběhy totožné, jako je například u Romea a Julie. Je jasné, že francouzská opera vyžaduje odlišný přístup. Myslím, že mému hlasu vyhovuje velice dobře. Ostatně, je docela těžké najít italskou operu, která má stejnou rovnováhu mezi dramatičností a odlehčeným zpíváním, jaká bývá ve francouzském repertoáru.

Co je teď vaší nejoblíbenější rolí? Myslíte z těch, které jsem už zpívala? Určitě Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie: skvěle charakterizovaná, plná krásného zpívání lehoučkým hlasem. To je opravdu role, která mě uspokojuje pěvecky i dramaticky.

Ještě stále jste na začátku. Co dál? Případně bych se ráda časem dostala k dramatičtějším rolím. Také bych ráda zpívala v některých ze skvělých operních domů, které jsou v Paříži, Vídni či Mnichově. Dá-li Bůh.

Jakou důležitost připisujete rodinným a kulturním tradicím, afroamerickému dědictví, tedy etnicitě? Pro mě jde o důležitou věc, protože tak cítím spojení s více kulturami. Je tolik krásné afroamerické hudby! A je mi potěšením ji zpívat. Ať už jde o melodie z opery Porgy a Bess, nebo o aranžmá spirituálů. Ale také ráda zpívám korejskou hudbu!

Co je to „pěvcova duše?“ Znamená to zpívat přímo ze srdce a sdělovat zpěvem něco jedinečného. Pokud máte „pěveckou duši“, znamená to, že jste pro takový zpěv zro-zen, že cítíte sílu toho, co má být sděleno. A když to zpěvák cítí, ví o tom a pocítí to i posluchač.

Pokusila byste se popsat bel canto? Znamená to víc, než hrát pravdivě? Jde o „krásný zpěv“, čili o styl – o styl vokální čistoty a obratnosti, jde o přístup k technice i k uměleckému stylu. Kontury příběhu jsou přesvědčivé tehdy, když je pěvec pravdivý v interpretaci – nehledě na to, jak obtížné je zpívat takto podnětnou hudbu.

Existuje v belcantu něco, co takříkajíc není dovoleno v jiných stylech a typech hudby? V belcantu je potřeba být absolutně pravdivý, věrný hudbě a vnímavý k nuancím zápisu a k čistotě stylu. V jiných oblastech – v moderní americké hudbě, ale i u Pucciniho – je snadnější přijít s něčím vlastním, třeba i učinit odbočku. U belcanta je potřeba se držet zápisu – a pak je to perfektní.

Může pěvec při koncertě nebo představení uvažovat o věcech či kategoriích, jako je poselství druhému člověku, krása nebo štěstí? Ale jistě že ano. Pěvec dokonce tyto věci musí cítit. Ale především musí být zavázán textu. Je krásné, když jsou slova a hudba v souladu a když to pěvec vycítí a předává pocit publiku.

Proč vlastně zpíváte? Každý má nějaký svůj důvod. Pro mě je zpěv prostředkem vyjádření mých vlastních pocitů, ale současně cesta, jak sloužit lidem prostřednictvím obdarování, kterého se mi dostalo. Dar písně a zpěvu mi byl dán určitě s nějakým záměrem. Cítím vděčnost, že mám možnost se teď o to dělit.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.